Zemřela Stanislava Mazáčová

V pátek 5. června zemřela bohemistka Stanislava Mazáčová (nar. 26. ledna 1931). Po celý svůj profesní život pracovala v Ústavu pro českou literaturu, kde se věnovala především lexikografii, spolupracovala na Lexikonu české literatury, psala pro něj hesla a sestavovala rejstříky. Zabývala se také ediční a bibliografickou činností, podílela se na výzkumu českého verše. Její nenápadná a neefektní, ale soustavná a vysoce odborná práce citelně pomáhala vytvářet základy, o něž se mohli opírat ti, jejichž dílo bylo vidět víc. Pracovala, dokud jí to zdravotní stav dovoloval, byla i vyhledávanou jazykovou redaktorkou a korektorkou, léta takto spolupracovala s časopisy Revolver Revue, Svět a divadlo, Divadelní revue ad. Pohřeb bude v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Strahově ve čtvrtek 18. června v 11 hodin. Na Bubínku Revolveru přinášíme rozhovor, který s ní pro RR č. 46/2001 vedli Terezie Pokorná a Michael Špirit.
RR


Foto Milan Jankovič, 1960

Nejhorší byl „František Novotný“ 

U vás v rodině je tradice žen prahnoucích po vzdělání, jednou jste říkala, že si vaše maminka musela dost pracně vydobýt, aby mohla studovat na učitelku.
Ona pocházela z osmi dětí. Dědeček byl jednak krejčí, jednak měli asi hektar pole. Maminka byla nejmladší, dva bratři měli školy, ale sestry byly jen vyučené. Když bylo mamince dvanáct let a měla obecnou vychozenou, řekl pan řídící rodičům, že jeho dcera jde do měšťanky, a aby tam maminka šla taky. Šla, ale bylo to pro ni dost perné, protože musela každý den urazit asi dvakrát osm kilometrů. Jen ve vánicích jí chodil tatínek naproti. Ve škole se jí ale líbilo, měli tam i francouzštinu a dost se tam naučila. Když maminka vyšla – bylo jí šestnáct let –, pokračovala, zase s tou dcerou pana řídícího, na učiteláku. V Kutné Hoře byl však jenom chlapecký učitelák, a tak se obě nakonec octly až v Litomyšli. Říkala, že tam bydlela v podnájmu a měla prý, bylo to po první světové válce, často hlad. I v zimě chodila bez kabátu, ten jí nakonec tatínek ušil z vlněné deky, kterou přinesl bratr z fronty. Ale přitom taky „zlobila“, chodila třeba do Sokola, což dívky nesměly, protože studentky měly večer zákaz vycházení.

Když dokončila školu, jeden profesor, který odcházel jako inspektor do Humpolce, jí našel místo na Vysočině, odkud pocházel můj otec. Jeho rodiče měli hospodářství, ale taky osm dětí, bydleli na samotě, kde nebyla ani elektřina. Nebyla zavedená ještě za mých mladých let, když jsem tam jezdila na prázdniny. Ale ani jedna rodina sňatek nechtěla. Otec měl ještě sedm sester a maminka by nedostala žádné věno, ze kterého by je mohli vyplatit. Nakonec to otec vyřešil tak, že přenechal hospodářství jedné z mladších sester. A sám si zařídil autobusovou dopravu. To si musel koupit nejen autobus, ale i linku – z Rychnova, kde naši bydleli, do Jihlavy. Pak, když maminka ovdověla, jí povolili dopravu provozovat dál (ač byla státní zaměstnanec, a ti to dělat nesměli), protože měla velké dluhy. Jako kantorka měla plat asi šest set korun a dlužila sto tisíc. Najala si šoféra a po čtyřech letech, kdy se jí to – nevím jak – povedlo splatit, jsme se stěhovaly ke Kutné Hoře, protože tam měla všechny příbuzné. Autobus prodala, ale linky byly mezitím zestátněny.

Kdy tatínek zemřel?
Po půldruhém roce od svatby a tragicky; maminka říkala, že to byl osud. Tatínek si prý myslel, že osud překoná a maminku dostane. Získal ji, ale ten „osud“ nepřekonal. Bylo mi deset dní, když zemřel. Narodila jsem se v lednu, otec v té době nejezdil, protože napadlo hrozně sněhu. Dědeček byl hajným v arcibiskupských lesích a tatínek si řekl, že půjde k nim, do té samoty, pomáhat sypat zvěři. Odešel ráno a večer se nevrátil. Maminka si myslela, že přespal u rodičů, bylo to asi šest kilometrů daleko, ale ráno jí to začalo být divné. Poprosila jednoho řemeslníka, aby se šel jeho učedník zeptat, co se děje. Tatínkovi rodiče, když k nim do večera nepřišel, si zase naopak řekli, že se zřejmě vrátil z lesa rovnou domů. Ráno to dědečkovi ale bylo taky divné, proto se vypravil k nám a potkal se s tím učedníkem na polovině cesty. Tak zjistili, že se otci zřejmě někde něco stalo, svolali sousedy a podle psa ho našli. On asi uklouzl a kohoutkem nezajištěné pušky, kterou měl s sebou, zavadil o nějaký smrček a zastřelil se. Bylo mu dvacet osm let. A napadalo tolik sněhu, že by ho nenašli, až na jaře. Ale ten pes u něj seděl a odhrabával z něj sníh. Mamince to nejdřív vůbec neřekli, tvrdili jí, že tatínek se postřelil a leží v nemocnici. Až potom, asi za tři dny, kdy už měl být pohřeb, za ní poslali doktora. Potom měla půl roku zdravotní dovolenou. Tenkrát byla dovolená po narození dítěte jenom šest neděl a v jednatřicátém roce vdané ženy navíc neučily. Byla krize. Jí to ale pak dovolili, protože byla jediná živitelka. Já si myslím, že kdyby otec zůstal živ, už by neučila.

Pod vlivem toto šoku si maminka psala dlouho deníky, do mých šesti let pravidelně, pak už řidčeji, a když jsem byla na gymnáziu, psala už jen něco. Vždycky mi vypravovala, že si představovala, jak bude učit děti. Nakoupila si dětské básničky a těšila se, jak bude s dětmi chodit odpoledne ven a bude jim přitom něco číst. Jenže děti musely na pole, kdepak by mohly číst básničky. Maminka měla ve třídě osmdesát dětí – byla to dvoutřídka a jeden rok tam učila se strýčkem Jana Zábrany. Ve svém prvním místě, malé vesnici, učila osm let, pak v Novém Rychnově asi pět. Tam už to bylo lepší, Rychnov byl přece jen už malé městečko.

Vy jste vystudovala také – kdy jste pak nastoupila do Ústavu pro českou literaturu?
V pětapadesátém roce. Předtím to bylo ještě malé, Ústav sídlil zprvu na Národní a pak ve Valentinské ulici. V padesátém druhém nebo třetím roce se přestěhoval na Strahov a začal nabírat víc lidí, hlavně absolventy od Mukařovského, Grygar tam přišel, Pešat, Pohorský, Eva Strohsová – skupina asi o čtyři roky starší než ta, která tam nastoupila po nich, v pětapadesátém: Brabec, Holub a já, která se tam dostala díky Felixu Vodičkovi.

Vodičku jste znala z vysoké školy?
Ano, byl to můj profesor. Původně jsem chodila na pedagogickou fakultu, kde on tehdy učil, a potom, asi po prvním ročníku, jsem k tomu začala dělat filosofii. Byli jsme první ročník, který studoval čtyři a půl roku. Před námi byla studia čtyřletá a po nás už pětiletá. Končili jsme v lednu a já jsem neměla žádné místo. Studovala jsem třeba s Irenou Zítkovou, Zdenou Koutenskou, obě pak pracovaly v Mladé frontě, v ročníku byl Karfík, Vladimír Novák, který pak působil v Mladé frontě a ve Spisovateli, Jiří Brabec.

Ale on je o něco starší.
On byl přípravkář, je myslím osmadvacátý ročník a původně se vyučil drogistou a prodával v Korunovační. Ale přitom měl zřejmě k literatuře od mládí vztah, protože vykládal, že když měl první lásku, věnoval jí bibliografii Aloise Jiráska. Doufám, že jenom knižní, protože mu bylo teprve patnáct. A když jsem přišla do Ústavu, on už měl za sebou knížku o Sovovi. O rok níž studoval například Mirek Červenka, Ivan Klíma a Josef Vohryzek – o tom jsem vám ale napsala vzpomínku do RR 43.

Myslela jste si, že budete učit?
Ano, to byly ty kořeny v učitelské rodině. Myslela jsem si, že budu dělat dějepis. Na gymnáziu jsme měli bezvadného kantora, a to byl pro mě vzor. Ale k dějepisu se nedalo studovat nic jiného než čeština – výtvarnou výchovu nepočítám, na tu jsem byla úplně levá. Když jsem začala se studiem, chytil mě Vodička hned na první přednášce. Tenkrát bylo vždycky narváno, začínali jsme od osmi ráno, kdy ještě nebyla otevřená šatna, chodili jsme tam už po sedmé hodině, abychom se dostali dopředu, kabáty jsme věšeli po oknech.

Četly se na přednáškách jeho Počátky krásné prózy novočeské?
Myslím, že ne. My o té práci věděli, ale přednášky měl připravené už jinak. Když jsme za rok dělali první zkoušku, byli z toho všichni vyjevení a na prvním termínu (bylo nás tam asi osm) se začali omlouvat, že přijdou až na ten druhý. Já jsem s jednou kamarádkou na to nakonec šla a dopadlo to docela dobře. Potom jsem na katedře dělala pomocnou vědeckou sílu a odtud pak vedla cesta i do toho Ústavu. Měla jsem sice jít učit, ale to se mi nakonec po studiích nechtělo. Získala jsem (pravdivé) potvrzení, že mám nemocné hlasivky a že nemůžu mluvit třeba pět hodin denně, a právě na Vodičkovu výzvu jsem ráda nastoupila do Ústavu.

Do jakého oddělení?
Tehdy založili Kabinet S. K. Neumanna, kde chtěli vydávat autorovy Spisy, a mě dali tam. Tenkrát tam byla už Eva Strohsová, myslím, že Brabec, Milada Chlíbcová a já. Pak se ale složení toho oddělení měnilo, byl tam taky Karfík, Kautman, historik Václav Štěpán.

Co jste tam dělala? Týkala se práce jen S. K. Neumanna, nebo jste se zabývali i jinými věcmi?
Dělala se neumannovská bibliografie, ta vyšla v roce 1959 docela v úplnosti – ale já jsem tam přišla, když už tohle bylo v běhu. V Památníku měli Neumannovu korespondenci, kterou jsem třídila a řadila. Když chybělo třeba datum, snažila jsem se ho z obsahu nějak určit, a musela jsem to proto celé číst, což bylo opravdu moc zajímavé. To jsem dělala snad rok. Nakonec z toho v roce 1962 vyšla knížka Korespondence z let 1905–1917 mezi Čapky a Neumannem a Dykem a Neumannem.

Ústav byl tehdy na Strahově dost propojený s Památníkem písemnictví.
Ano, to ta jedna budova. Jenomže Památníku ta budova patřila (tedy v tom smyslu, v jakém mohl za komunismu někomu „patřit“ klášter), kdežto my jsme tam byli jakoby v nájmu. Ukázalo se to, když v osmdesátém devátém premonstráti přišedší z ciziny potřebovali místnosti – tehdy Památník v podstatě obětoval nás, tedy Ústav. Byli jsme první, komu dal výpověď. Bylo to pro Ústav kritické období – myslím, že chyba byla také v tom, že tenkrát prezidium Akademie stanovilo, aby se všechny Ústavy uskrovnily, a vedení Ústavu bylo trochu moc horlivé a třetinu lidí nějak vypudilo. A pak se samozřejmě ukázalo, že by se bývalo nic nestalo, kdyby se tomu nařízení Akademie zas tak nepodléhalo. Na druhou stranu ale zároveň panovala obava, jestli Ústav vůbec bude existovat, padaly úplně vážné nápady, že se zruší úplně, že ho není potřeba.

Jaká to byla změna, když Mukařovského v roce 1962 vystřídal Štoll?
Já myslím, že Štoll vůbec nebyl disponován na to, aby Ústav nějak řídil, a to způsobovalo, že se tam dala dělat spousta užitečných věcí. Pamatuju si třeba, že Štoll povolil Mirkovi Červenkovi statistické výzkumy verše. Bylo to poměrně drahé a já dodnes nechápu, že na to Štoll ty peníze skutečně dal, ale on zřejmě nevěděl, o co jde. Po rozpadu Kabinetu S. K. Neumanna jsem nastoupila právě do tohoto oddělení. Mirka po osmašedesátém vyhodili, jeho oddělení zrušili a já jsem se dostala do oddělení Štěpána Vlašína, který ovšem působil v Brně a pražské oddělení řídil „externě“. Když občas přijel, chtěl po mně, abych mu předložila výkaz práce za posledního půl roku. Nevěděla jsem, co tam mám napsat – dodělávali jsme pořád tu Mirkovu věc, ale to už jsem tam uvést nemohla, když bylo tohle oddělení a jeho úkoly zrušené. A Vlašín mi řekl: „To máte jedno, tak tam napište třeba dětská literatura.“ Mám tedy dojem, že kdo chtěl, mohl za Štolla v šedesátých letech v zásadě pracovat nerušeně, stejně jako tam zase několik let nemusel dělat vůbec nic. Nebo aspoň nemusel nic odevzdávat.

Takhle to vypadá docela idylicky.
Snad, ale to jen z mého pohledu. Myslím, že dost kruté boje se odehrávaly ve vedení Ústavu nebo na stranické půdě. Ale to šlo mimo mne, protože jsem ve Straně nebyla.

Po Vodičkovi na konci šedesátých let nastoupil jako ředitel v roce 1970 Vladimír Brett, aby Ústav vyčistil.
Ano, on udělal tu špinavou práci, a myslím, že ji dělal docela rád. Bylo to dost divoké. Spoustu lidí vyházel a otravoval život i tak bezvýznamným lidem, jako jsem byla já. Vzpomínám si, že jsme s Květou Sgallovou byly asi v šedesátém devátém a v jednasedmdesátém roce v Polsku na versologické konferenci, kterou se Ústav neodvážil neobeslat, protože to byl mezinárodní projekt. Když jsem se v pondělí vrátila (konference sice končila ve čtvrtek, ale protože jsem tam letěla, byla jsem vázaná na ty aeroplány a moje linka tenkrát nelétala každý den), dostala jsem od Bretta dopis, abych za ním ihned přišla a zaprvé mu písemně zdůvodnila, proč jsem přišla do práce o dva dny později, a zadruhé, kdo tam propašoval referát Mirka Červenky. Napsala jsem mu, že neletělo letadlo a že nevím, jak se tam ten referát dostal (nic jsem tehdy neprovážela, Červenka to tam myslím poslal sám). A z takovýchhle detailů se tam skládala každodennost.

Jak jste se dostala k textologii?
Textologické oddělení myslím vzniklo poté, co vypudili Červenku, a Pavel Vašák, který zůstal, se stal vedoucím textologie. Já jsem jako textoložka nikdy moc nepracovala, i v Neumannových spisech jsem vydala jen jeden soubor – válečné prózy, které vyšly jako 15. svazek v roce 1976. (Spisy nebyly dokončeny a je to škoda.) Dělala jsem vždycky jen poznámky a rejstříky. Ještě předtím jsem se podílela na kolektivní příručce Editor a text, což byla hlavně práce Rudolfa Havla a Rudolfa Skřečka, inicioval ji Vodička.

Napsala jste ale taky kapitolu o historii novočeské ediční praxe do textologické příručky v roce 1993.
Ta kapitola není nic moc, ale bylo docela zajímavé, jak jsem se k tomu dostala: z rozhlasu poslali do Ústavu dopis, že lidé poslouchají četbu na pokračování a posílají spoustu dopisů, proč se texty nemodernizují, neupravují pro „dnešní ucho“. Tenkrát se četl na pokračování Stříbrný vítr, a protože jsem se tehdy zabývala Šrámkem, strčili to mně. Nějaký starý, zřejmě vzdělaný pán psal, jak čtení rád poslouchá, ale vnuci se tomu jazyku smějí, a že by se to mělo upravovat. Začala jsem to tehdy zkoumat a napsala jsem do rozhlasu takový blaf, že to prostě nejde. Něco je samozřejmě možné pro četbu vynechávat, ale text jako takový upravovat nelze. A když už jsem se tím takhle zabývala, zadali mi v Ústavu pro práci o textologii tyhle dějiny. Napsala jsem to a dala nejdřív do České literatury, ale oni mi to vrátili, že se můj text Hrzalové, tehdejší ředitelce, nelíbí, že jsem tam málo vypíchla obrat v osmačtyřicátém roce po znárodnění našich nakladatelství. Já jsem povídala: „Prokristapána, přece tam nebudu psát o Únoru! Já tam budu psát, že zvítězila dělnická třída, co to má v takovémhle článku co dělat!“ Takže to neotiskli. No, pro Textologii v roce 1993 to už bylo přijatelné.

Fakt ovšem je, že před osmačtyřicátým rokem byla nejen špičková, ale i všelijaká pokoutní a bulvární nakladatelství, která vydávala hrozné věci, a tomu tedy Únor opravdu „učinil přítrž“. Literaturu ovšem tvoří vedle děl vznešených i okrajové žánry a nikdo by je z písemnictví vylučovat neměl. Myslím ale, že je škoda, že se ani brak pokaždé nevydává v autentické podobě a že to teď třeba Železný upravuje.

Kdy jste se dostala ke Šrámkovi?
Byla jsem ve třetím ročníku na fakultě a vyrazili jsme do Olympiku ve Spálené ulici, kde režisér Krška promítal Měsíc nad řekou a chtěl vědět, jestli na tohle ještě někdo slyší. Tak jsme tam táhli, celá „čeština“. Krška tam byl a byl tam i Cupák, který předtím natočil Mladá léta o Jiráskovi. Měsíc nad řekou je film, o kterém lze říci, že mi „zničil život“, prostě mě vzal tak, že jsem říkala, že se s těmi lidmi musím seznámit. V tom Olympiku to tehdy ještě nešlo, ale podařilo se mi to krátce nato přes paní Šrámkovou. Tehdy ještě bydlela v Praze, chodila jsem jí pořádat fotografie a dopisy. (Když jsem pak po letech byla v Sobotce v archivu, dívala jsem se tam málem se slzami v očích na své písmo na obálkách.) A navlékla jsem to tak, že Krškovi ponesu nějaké knížky.

To bylo už po Šrámkové smrti?
Ano, Šrámek umřel v roce padesát dva. Když jsem šla k tomu Krškovi, měla jsem zrovna v ten den promoci. Byl velmi vstřícný a povídali jsme si o Šrámkovi. To už točili Stříbrný vítr a paní Šrámková říkala, že by s Krškou a Cupákem také moc ráda mluvila. Pozvala jsem je tedy k ní a Cupák, který čekal, že mu otevře nějaká stařenka, mi povídá: „Neznáme se odněkud?“ Já jsem totiž chodila na všechny jeho recitály v Městské knihovně – a tak jsem se s ním seznámila. Pak jsme byli opravdu velcí kamarádi.

Stříbrný vítr se přitom nesměl promítat asi pět roků, Štoll to zastavil, že to je prý pornografie. Promítali ho jen asi dvakrát v Klimentské. Jednou mi volali v půl osmé na kolej, že to tam od osmi běží. U vchodu hlídali, jestli jsou všichni návštěvníci opravdu jen posluchači FAMU, ale já povídám: „My jsme z Archivu Fráni Šrámka,“ a tak jsme tam s mou spolubydlící propluly. Ale je pravda, že ten film se mi už tak nelíbil.

Dalo by se nějak obecně formulovat, co to znamená, dělat ediční poznámky k beletristickému či publicistickému textu? Co to je za práci a co ta práce přináší?
Začalo se s tím myslím během války nebo před ní, dřív se dělaly poznámky spíš jen jako výklad cizích slov nebo nářečí. Masivní nástup poznámek v knížkách, které nejsou vědecké, přišel až s Knihovnou klasiků. Tam se poznámky a vysvětlivky dělaly velmi podrobně. A já jsem se tím prvně zabývala u Neumanna, poznámkovala jsem ty první svazky z jeho anarchistického období – hlavně publicistiku.

Werich si v jedné předscéně v Divadle ABC na konci padesátých let dělal legraci z toho, že poprvé pochopil Švejka až ve vydání s poznámkami. – A citoval tam „příklad“, který poznámku samozřejmě vůbec nevyžadoval, jako kde je v Praze Štěpánská ulice.
Občas pochopitelně docházelo ke komickým situacím. Když jsem přišla do Ústavu, dělal se Neruda a všichni měli ohromnou legraci z vysvětlujících poznámek. Ani nevím, kdo je dělal. Neruda tam píše o určitém druhu vrabce. Poznámka zněla: „Vrabec, který u nás nežije, přiletěl tehdy a tehdy a odletěl tehdy a tehdy.“

Ale kde je hranice, kdy jsou vysvětlující poznámky užitečné k porozumění textu, a kdy to jsou hlouposti?
Tohle je vždycky moc těžké určit a nějaké obecné pravidlo neexistuje, myslím v beletrii, v publicistice se to dá spíš odlišit. My jsme měli třeba takovou zásadu, že nebudeme vykládat zeměpisné termíny, kromě válečných, nebo že nebudeme překládat němčinu, protože jsme ještě byli generace, kdy německy uměl každý, ale naopak že jsme překládali latinu. Když jsou v textu jména skutečných osob, tak je nevysvětlujeme, jde-li o všeobecně známé lidi, jako třeba Čapek nebo Masaryk. Poznámka se má vždycky vztahovat k nějaké konkrétní osobnosti, události nebo textu. Je-li třeba v Halasově korespondenci věta: „Včera jsme se zase s Jarouškem opili, když jsme oslavovali jeho novou knížku,“ je jasné, že jde o Seiferta a že poznámka by neměla znít: Jaroslav Seifert, data, český básník, nýbrž: V tom roce vyšla Seifertovi sbírka Jaro, sbohem. Myslím, že v odeonské Knihovně klasiků jsou cenné právě poznámky. Třeba u toho Neumanna se člověk dozví, jak vypadalo jeho brněnské období, Klub umělců v Brně, projevy moravského separatismu, informace o moravských novinách, je to tam všechno dopodrobna popsané.

Jak byste čelila námitce, že čtenáře zajímají básničky, že chce číst text a nezajímá ho x zbytečných stran poznámek?
No, především je nemusí číst. Navíc texty, které si říkají o nějaké vysvětlivky, jsou obvykle takové povahy, že k nim nacházejí cestu zvídaví čtenáři, kterým by nějaké komentáře vadit nemusely, spíš lze předpokládat, že je uvítají. Záleží taky na tom, co to je za edice. Když je to tzv. čtenářské vydání, tak se poznámky redukují. Pokud jde o básničky a prózu, tam navíc moc věcných poznámek nebývá, spíš je to různočtení, místo a datum předchozích vydání, časopisecké otisky a podobně. Jsou to spíš dějiny textu, a ne vysvětlování narážek.

Jste autorka rejstříku k Lexikonu české literatury, jednomu z nejrozsáhlejších slovníkových děl o literatuře na světě. Jak se takový rejstřík dělá?
Zina Trochová, která dělala první díl ještě v osmdesátých letech, mi radila: „Neber si to, ztratíš tím dva roky života.“ A byla to pravda. Zároveň mi ale také řekla, jak to asi nejlíp udělat: psát si každé excerpované jméno na zvláštní kartičku, jak to leží a běží v abecedním sledu hesel. Takový Neruda měl pak sice třeba sto padesát kartiček v různých heslech, ale krásně se to stránkuje, protože když už jsou stránkové korektury, berete jednu kartičku za druhou a stránkujete podle těch korektur – nemůžete nic vynechat. V tom množství – já tady doma měla asi dvacet tisíc kartiček – nevím, jak by se to dalo dělat jinak. A já už tak dělám i malé rejstříky, protože se to potom snadno řadí.

To víte, když jsem těch kartiček měla asi dvacet tisíc, bylo to něco hrozného. Redaktor mi slíbil, že na rejstřík se stránkami budu mít aspoň tři čtyři měsíce. Jenže tyhle práce nastaly ve chvíli, kdy se nakladatelství začalo rozkližovat, a mně na to dali nakonec asi jen šest neděl. Dostala jsem ovšem na pomoc tři mladé kolegy, Luboše Merhauta, Václava Vaňka a Jiřího Zizlera. Merhaut tenkrát přijel z Anglie a přivezl si počítač, tak že to zkusí na něm. Ale nějak to nešlo a nakonec všechno dopadlo tak, že jsme kartičky rozdělili po písmenech, a pak jsme si to brali domů k dalšímu řazení, do něhož jsme zapřahali i rodinné příslušníky. Vaněk, který bydlel na Letné, si myslím na ty bedny půjčil dvoukoláček. A když jsem já celý rejstřík stěhovala z domova, museli mi ho odvézt autem.

Když člověk něco hledá podle rejstříku, připadá mu, že to musí být mechanická práce – prostě vyberete jména z textu a seřadíte je podle abecedy a nakonec to ostránkujete...
To právě ne, stránkovat se musí napřed, jinak se vtom utopíte. A vemte si, že mnoho jmen není v textu uvedeno s křestním jménem (a dopátrat se ho trvá někdy týdny, je to spousta hledání, při kterém využíváte nejen to, co víte, ale i intuici, a čekáte třeba nakonec na náhodu). Dál každý pořádný rejstřík vás má orientovat nejen v těch stránkách, ale má odlišovat i mezi jmenovci, třeba kvůli Bohumilu Jandovi jsem musela do textu opakovaně mnohokrát. Nejhorší byl „František Novotný“, kterých tam bylo asi pět. Taky nevím, jestli jsem všechno udělala dobře. Dodnes mě mrzí jedna věc. Šlo o Ivana Jelínka, respektive jeho překladatele do angličtiny E. Muira. V textu hesla to vypadalo, jako kdyby ty verše překládal teď, když už byl Jelínek v exilu. Tak já jdu za autorem hesla a říkám: „Vždyť tady jsi měl napsat křestní jméno.“ A on, že ho neví, ať si to někde najdu. To se mi nepovedlo, tak u jeho jména zůstala jen iniciála E. A v okamžiku, kdy tenhle díl Lexikonu vyšel, objevil se o překladateli článek v Literárkách. Jmenoval se Edwin, Jelínka překládal tady a tady učil po válce angličtinu na universitě. Tak takovéhle věci člověka žerou.

Nakonec jsme to tedy nějak udělali, bylo to hrozné, tiskárna v Brně na text pospíchala (pak to leželo ve vazárně půl roku). S korekturami rejstříku jel do Brna někdo osobně, znovu je přivezl zpátky a dělali jsme druhé korektury – sto stránek se třemi sloupci. Sedělo nás na tom asi šest. Druhé korektury jsem vezla do Brna já. Měla jsem tam být v pátek ráno 31. dubna, v šest hodin. To znamená, že jsem jela ve čtvrtek. Ústav neměl žádné peníze a na autobus se mi skládalo oddělení. Přespala jsem u známých a ráno jsem vyrazila do tiskárny. Tam řekli, že mi věci ke kontrole budou dávat postupně a ať se jdu na dvě hodiny projít po Brně, než vytisknou první stránky. Ale tiskárna to nestíhala a já nevěděla, jak tiskaře donutit, aby pracovali přesčas. Zůstali tam sice o trochu déle, ale ne na poslední opravy, tak ty jsem jim sepsala, a oni že je pošlou. Což tedy udělali, ale stala se tam nepříjemná věc. Autoři, kteří měli v Lexikonu samostatné heslo, byli v rejstříku vytištěni tučně. Jeden z nich nebyl a já jsem jim to napsala, ale oni udělali na automatu tučně celý sloupec. S tím se už nedalo nic dělat. Ale až na tohle to dopadlo docela dobře. To mluvím o 2. díle Lexikonu. Rejstřík ke 3. dílu, který vyšel loni, se dělal už pomocí počítače.

Jednou jste nám říkala, že když někam přijedete, jdete na tamní hřbitov a pátráte po pohřbených spisovatelích.
No ne že bych to dělala vždycky, ale třeba sobotecký hřbitov jsem opravdu prohlížela, protože jsem tenkrát časopisecky vydávala něco ze Šrámkovy korespondence, a on píše o tom, jak hrával se studenty divadlo, a měl tam narážky na různé občany. Tak já jsem tam ještě s paní profesorkou Hejnovou chodila, abychom zjistily nějaká data k těm občanům. Fakt ale je, že po hřbitovech chodím pořád. Mě to děsně zajímá. V Kutné Hoře jsem objevila nějakého Josefa Mírumila Pohořelého, českého básníka a kněze. Honem se letím podívat do hesláře Lexikonu, vidím, že tam je zařazený, tak jsem se o to heslo přihlásila, když je z Kutné Hory. Napsal toho spoustu, mimo jiné taky spolunapsal povídku Statný Beneda, která v dosavadní literární historii figuruje jako Tylův debut z roku 1930. Pohořelý se vyučil kožešníkem a vždycky o prázdninách se setkával s Tylem a Vocelem a hráli divadlo. Tihle dva ho přemluvili, aby šel studovat. Jeho rodiče byli proti tomu, byli zřejmě dost chudí, později při požáru Kutné Hory přišli o všechno, jeden ze synů uhořel. Studoval v Hradci a začínal od primy. Ani ho nechtěli vzít, protože už měl vousy, bylo mu asi sedmnáct. První rok si tam strašně vytrpěl, neměl nic, než že mu jeden mlynář dával na týden bochník chleba. Ale když už byl potom výš, učil malé děti, už se trochu zvedl. Dokonce si ho Klicpera vzal do bytu, aby tam dohlížel na primány, kteří u něho taky bydleli. A Pohořelý ke Klicperovi dostal Tyla. Pořád si s ním psal, přilákal ho tam a přenechal mu dokonce to své místo u Klicpery. Když vystudoval gymnázium, odešel do Prahy na tzv. filosofii, kde už Tyl dělal divadlo. Dali se zase dohromady, Pohořelý přestal studovat, flákal to a věnoval se jen tomu divadlu. Ale Tyl pak odjel na venkov a Pohořelý začal studovat filosofii v Litomyšli. Kolem roku 1830 tam vydával svoje povídky, takové ty Jarošín a Svatava nebo Jarbor a Miroslava, prostě romantika, ale tohle tenkrát psal každý. A ve svých pamětech nebo korespondenci, která vyšla až po jeho smrti, napsal o tom, jak toho Statného Benedu psal s Tylem. Že se na tom dohodli a psali spolu. Ono to za moc nestojí, pochopitelně. Ale vyšlo to u litomyšlského Turečka a Tyl v Litomyšli v životě nebyl. A tenhle Pohořelý tam studoval a vydával u něj. Mimo to pseudonym Mírumil Kuttnohorský, pod nímž povídka vyšla, užíval Pohořelý i jindy, kdežto Tyl měl pseudonym Miroslav Kuttnohorský.

Publikovala jste to někde?
Ne, já se bojím tylovských badatelů, kterých si samozřejmě moc vážím.

Ale tady to bude.
Oni Revolver Revue snad nečtou. A traduje se, že za povídku Tyl dostal od Turečka zelený kabát. Ale já pořád nevím, jak by se do Litomyšle dostal, vždyť to tehdy nebylo jen tak a v té době pobýval jen v Praze. Když byl Pohořelý starý, udělal docela církevní kariéru, byl nějaký rada a Tyla dost podporoval. Ale měl tu smůlu, že v osmdesátých letech pořád psal a bohužel úplně stejně jako v těch třicátých. Když po Tylově smrti začaly vycházet jeho spisy, jejich editor se ptal taky na něco Pohořelého. Pohořelého dopis tomu editorovi byl publikován a píše se v něm, že Tylovi sice přiřadili i Statného Benedu, ale že jemu, tedy Pohořelému, to je jedno, že on má svých knížek dost. Což je myslím elegantní řešení.

Revolver Revue, 2001, č. 46, květen, s. 255–264, připravili Terezie Pokorná a Michael Špirit.