U příležitosti stého výročí narození prozaika, esejisty, překladatele a jednoho z prvních signatářů Charty 77 Zdeňka Urbánka (12. 10. 1917 – 12. 6. 2008) připomínáme jeho vzpomínku na Jana Lopatku napsanou pro Revolver Revue č. 26/1994, kde vyšla v rámci bloku nazvaného „…a nastavit srdce dobře mířené ráně“ (též in Jan Lopatka /1940–1993/, Edice RR, 2017).


Zdeněk Urbánek, foto archiv

 

Zdeněk Urbánek
Co mi nadrobil Jan

Mám na mysli Jana Lopatku, a už proto chci být ve výpovědi do detailu přesný. Jako je ve svých recenzích on. Ale má to překážky. Ten hojně navštívený večer v Redutě se konal dávno, asi před pětadvaceti lety. Za druhé Jan se svým referátem o Hrabalovi byl na programu první a já svůj referát o Janu Hančovi, naneštěstí posmrtný, na stupínku Reduty za Lopatkovy promluvy teprve dopisoval. Bylo třeba v podobě poznámek dopsat pointu a závěrečný pokus o definici autora, který nemohl nepsat své svědectví, a přitom literaturu jako životní obor nesnášel. Zkuste to. Není to snadné. Z promluvy Jana Lopatky jsem mezitím vnímal jen zlomky. Mátly mě i podněcovaly.

I když Jan Lopatka nebyl ani trochu řečník, nikdy se v jeho pokoktávajících a většinou pokradmě tichých slovech nevyskytovaly pasáže, které by se nedožadovaly soustředěné pozornosti. Byl jsem v tísni. Vábilo mě, co jeden Jan říká, a zároveň mě druhý Jan zavazoval, abych koncizně řekl co nejvíc o jeho významu.

Ale Jan Lopatka ovšem měl úkol vyrovnat se s případem mnohonásobně obtížnějším. Dlouho bude trápit z hlediska estetických, mravních, nakladatelsky editorských Bohumil Hrabal. V Brně se narodil, v Nymburce se s panem Maryskem stal členem dvoučlenné surrealistické skupiny, pak po proudu dlouhých psychopatologických promluv strýce Pepina libeňským Balzakem. Později v padesátých až osmdesátých letech sebeshovívavý, sebeokouzlující a mnohé omamující Hrabal.

Tehdy v Redutě Jan Lopatka na něj prozradil dvojakost. Citoval, co Bohumil krásně a bezprostředně napsal v původním znění, a pak četl, co z toho pozůstalo v definitivně a oficiálně vytištěném vydání. Někdy to budilo smích posluchačů: Bohumil jako by ironizoval přivolením opravy původního textu ty, kteří se podřizovali vládnoucí doktríně a při tom si ho chtěli přivlastnit. Ať tak či tak, Balzac z Kerska nemohl v některých myslích obstát. V mysli Jana Lopatky ani v mé, i když ho obtížným způsobem mám rád dál. Ale spíš jako adoptovaného syna správce nymburského pivovaru, toho krásného ničitele aut a přítele mého otce než jako autora některých pozdějších textů.

Po přestávce jsem na pódiu Reduty mluvil o Hančovi. Porovnán s hrabalovsky dvojakým přístupem k literatuře nebyl tento Jan ani trochu problematický. Pociťoval neodbytnou potřebu svědčit, ale nikdy hrabalovsky sebeokouzlovat a omamovat. Asi bylo chybné mluvit o těch dvou za jednoho večera. Aniž jsem dokázal reagovat či vůbec chtěl a mohl reagovat na to, co o Hrabalově dvojakosti a ochotě měnit své spontánní texty po vůli nakladatelských redaktorů a redaktorek řekl Jan Lopatka, mluvil jsem o Hančově neliterátské přímosti, otevřenosti, bezprostřednosti. Samozřejmě jsem v té stručné definici zůstal povaze Jana Hanče mnoho dlužen. Ale podnes si myslím, že jsem se proti ní neprovinil. Potvrdily mi to některé okamžité i pozdější reakce přátel i známých.

Horší to bylo s některými reakcemi přátel, kteří se stejně jako já, jen značně literárněji, spřátelili s Hrabalem, hlavně Jiřího Koláře a v jeho těsném závěsu Josefa Hiršala. Když jim sklenička rozvázala jazyk, sdělili mi, že jsem se neměl účastnit večera, kde se o Bohoušovi mluví špatně. „Špatně?“ ptal jsem se. „Snad pozorně kriticky. A to by autoři měli uvítat.“ Nepochodil jsem. Vinou mé účasti na tomtéž večeru, kde Jan Lopatka přednesl průkazně zdokumentovanou kritiku Hrabalovy ústupnosti, nebyla s přáteli vůbec řeč o mé chvále Jana Hanče. Na nějakou dobu zavrhli nejen mne, ale i Jana Lopatku. Ten je, zdá se mi podnes, pohněval tím víc, jak byl při všem neřečnickém výrazu důrazně pozorný k Hrabalovým textům původním i k těm redakčně „přetlumočeným“. Není to radostná vzpomínka na ty z nejlepších protitotalitních autorů, ale tím radostnější je připomenout si při té příležitosti, jak všestranně a integrálně nepřemožitelný byl Jan Lopatka. Je Hrabal slavný a má ho rád nesporně nejlepší básník dané chvíle, Jiří Kolář? A co má být? Mou úlohou je sdělit, co podivného jsem u Hrabala zjistil. Ano, autor je do poslední chvíle pánem svých textů. Ale jsou-li po ruce dva rody těch textů, oba autorem schválené, kritik nemůže jinak než se do toho pustit a rozebrat ten případ. Jan Lopatka jednal nikoli nepřátelsky, ale ve prospěch identity autora s textem. Redaktoři mohou být inteligentní a takticky chytří, redaktorky bývají navíc hezké, ale Jan Lopatka, jakkoli citlivý k projevům inteligence i ke kráse žen, nemohl jinak než připomenout právě z podnětu jednoho z nejplodnějších autorů, že je důležité zachovat jednotu autora a díla. On sám, Honza, byl vždy vzácně týž, v jednání, v řeči, v textech.