U příležitosti 25. výročí 17. listopadu vydává Revolver Revue velký knižní výbor z Událostí Bohumila Doležala, zve na akci Ohlédni se v hněvu s koncertem skupiny Banana Split a Jeho Moralisté a přináší anketu, která vyjde v brzké době Revolver Revue č. 97 a z níž na Bubínku Revolveru přinášíme ukázku. Celkem čtyřicet jedna osobností kulturního života v anketě odpovídá na otázku:

Jaké jsou podle vašeho názoru tři nejpodstatnější jevy, které negativně určovaly českou kulturu a společnosti v minulém režimu a přetrvávají dodnes?

Nejhorší rysy minulého režimu (státní terorismus, ideologická glajchšaltace, kádrování apod.) naštěstí nepřetrvávají, ožívá nicméně argumentace, která pomáhala minulý režim nastolit. Nadbíhá konstantním špatným vlastnostem člověka: 1. závisti, 2. strachu z odpovědnosti za vlastní život, 3. nadřazování skupinových výsad (stranických, klanových, rodinných) univerzálním hodnotám, zejména svobodě.
Zůstalo rovněž pokrytectví, které lidem brání jejich špatné vlastnosti přiznat. Komunisté ospravedlňovali ničení konkrétních lidských osudů přeludnými ideály. Obávám se, že přehnaný důraz na velké ideály často i dnes maskuje malou lidskou zášť, ustrašenost a sobectví. Sláva Bohu, že v pluralitní společnosti nemá žádný z velkých ideálů monopol. U nás možná jen prozatím.
Viktor Šlajchrt, spisovatel a publicista

Pozůstatky komunismu v Čechách jsou obvykle omluvitelné.
Rozumím obezřetnosti k cizím lidem; mám pochopení pro zášť, kterou Češi pociťují vůči životní úrovni v jiných zemích. Ale jakožto někdo, kdo miluje českou kulturu, jednu věc nenávidím: tu zakořeněnou zbabělost. Hrdinství přineslo Čechům jen pramálo dobrého – když jste mobilizovali proti Hitlerovi, byli jste zrazeni svými spojenci a vzdali jste se bez boje. Následujících čtyřicet jedna let komunismu pak téměř vymazalo slovo „statečnost“ ze slovníku. Když se Jan Palach zapálil a Sověti se ani nehnuli, když i jen malé projevy statečnosti mohly ohrozit budoucnost vašich dětí, jaký mělo vůbec smysl za něco bojovat? Pro průměrného Čecha statečnost rovná se blbost. Neříkám, že všichni tady jsou zbabělci; nejstatečnější lidé, které znám, jsou Češi. Jejich odvaha ale jen upozorňuje na její všeobecný nedostatek, a proto ty statečné ignorujete, přehlížíte nebo pomlouváte. Bratranec mojí ženy, český voják, psal o tom, jak byl se svou jednotkou chválen Brity a Američany za nasazení v bojích v Afghánistánu a současně pranýřován svými krajany. Není divu, že když jste před deseti lety měli zvolit největšího Čecha, přeskočili jste Jana Palacha a Jana Kubiše a zvolili posranýho Járu Cimrmana. Teď, když Rusko napadlo Ukrajinu a tahá za nitky v České republice, měli byste pamatovat na své hrdiny. Možná je budete muset následovat.
Mike Baugh, bohemista, překladatel a pedagog

Tři negativní jevy, které přetrvávají dodnes? To zadání zní trochu jako nějaká pohádková hádanka. Proč zrovna tři? Napadají mě v té souvislosti akorát tři tlusté čáry za minulostí. Jedna z roku 1948, druhá z roku 1968 a třetí z roku 1989. Tyto tři pokusy odříznout se od vlastní minulosti opravdu dosud mají výrazný vliv na českou kulturu. Akorát že vlastně nejsou tři, ale je jich pět, protože se k nim musí připočítat tlusté čáry z roku 1918 a z roku 1938, spousta lidí je přece zažila všechny. Děláme ze sebe permanentně cizince ve vlastní zemi. Asi nás to baví, asi se nám líbí, jak jsme pak sami pro sebe exotičtí. Jenomže když chceme na něco rozumného navazovat, nevíme pořádně na co.
Martin Ryšavý, prozaik a dokumentarista

Lhostejnost, chamtivost, lajdáctví. Dnes snad v pořadí: chamtivost, lhostejnost, lajdáctví. Pod tyto tři jevy lze přiřadit vše ostatní: závist, přehlížení zločinů, kariérismus, bezohlednost… a nad vším: krutost.
Anna Kareninová, překladatelka

Duchovní rozbředlost. Srovnám-li náš národ např. s Polskem nebo Ukrajinou, marně hledám ideu, kolem které by se náš národ kromě hokeje či fotbalu byl schopen semknout. Jsme národem, který zapomněl na své kořeny. Jdu-li Prahou a zvednu hlavu, skoro každý dům v centru je ozdoben nějakým náboženským symbolem. Zatímco v době svého vzniku tyto symboly musely pro lidi být vyjádřením jejich duchovního světa, který určoval jejich život (jinak by je na své domy nedávali), dnes jsou symbolem vyprázdnění naší společnosti, případně ozdobou, na které se dají vydělat další peníze. Nezájem o věci veřejné jako důsledek shora uváděné prázdnoty. Je-li obtížné najít identitu naší společnosti, je pak stejně obtížné se pro ni angažovat. Je jistě spousta různých občanských iniciativ, kterých si velice vážím, ale občanská společnost v pravém slova smyslu u nás zatím neexistuje. Často se mi stává, že se mi na otázku „koho budeš volit?“ dostane odpovědi „mě to nezajímá“, případně se – jako opačný extrém – lehce manipulovatelní lidé rozdělí na dialogu neschopné nesmiřitelné tábory, přičemž oba tyto stavy jsou zpravidla výrazem duševní lenosti. Umění, které nic nenabízí, například, je jen dalším důsledkem pokračující duchovní vyprázdněnosti naší společnosti. Je těžké najít něco, co by jen nepopisovalo či nekonstatovalo stav světa kolem nás, či co by se mu nevysmívalo, ale co by člověka posunovalo k naději v budoucnost, odhalovalo skutečné kořeny bytí a dávalo člověku chuť ke skutečné odpovědnosti za svět kolem sebe.
Ladislav Heryán, kněz

Pozitivních změn a důvodů ke slavení je dost, určité body na mentální mapě české duše však zůstávají neotřesitelně na svých místech.
1. Prohnaně blazeovaná malověrnost. I 17. listopad v kulturních ohlasech existuje do značné míry už jen jako ukradená revoluce. „Chodil jsem, přiznávám, na demonstrace, protože člověku se poštěstí koupat se v davu jednou dvakrát za život. Jistě jsem byl tehdy o hodně naivnější a mnoho kamarádů mi pomohlo otevřít oči, ale radost jsem měl fakt jenom z toho, že je tolik lidí v ulicích. Příčina byla zřejmá – bylo to tak či onak zinscenované. Kdo by jen tak předal moc dohodou? To je politický nesmysl, to se nestává, leda po opravdu krvavé revoluci,“ přemítá v hloubkách Karla Gotta oblíbený český prozaik.
2. Nedůvěra nebo přímo nenávist k jakékoli podobě jinakosti, jedinečnosti, výlučnosti. Pars pro toto z posledních let: slova o intelektuálním elitářství, pražské kavárně či kulturní frontě, která nezapřou tóny Rudého práva (nebo spíš Dikobrazu) vzor 1977.
3. Primitivní „antiklerikalismus“. Největším polistopadovým zklamáním jsou pro mne asi argumenty debaty o církevních restitucích. Jak dlouho ještě budeme po vůkolních lučinách bojovat proti tučným prelátům nebo proradné šlechtě, nevím. Někdy to skončit musí.
Štěpán Nosek, básník, překladatel, redaktor a pedagog

Nevím, zda to jsou přímo jevy, ale pokusím se „cosi“ pojmenovat. Především zamindrákované slouhovství, plodící nechutnou podlézavou přizpůsobivost i nenávist k „pánům“ a potažmo ke všemu, co nás převyšuje. Potom závist, která stojí za touhou stát se také „pánem“, a to stůj co stůj. A chybné sebehodnocení, z něhož vychází přesvědčení, že „pánem“ se může stát každý, kdo má dost peněz. Režim nehraje podstatnou roli, za předminulého, minulého, nynějšího i toho budoucího byli a budou všehoschopní vždycky ve výhodě před schopnými. To je jistě „velmi hrubé zjednodušení“, ale vycházím z národní povahy (ač mnozí popírají, že něco takového existuje). Pokud bych měl vybrat tři nejméně sympatické, jako první bych uvedl tu naši – jako „insider“ ji dobře znám a musím s ní často zápolit. Hned v závěsu národní povahu ruskou, pro velkopanské buranství a proto, že Rusové místo aby mysleli, dumají. Trojici by doplnila letora jihoslovanská, velící se pateticky objímat i vzájemně vraždit „en gros“. Kupodivu jsou to samé slovanské národy…
Karel Haloun, grafik, pedagog a publicista

Všeobecná převaha buranství a na odiv stavěná nechuť či přímo zášť k elitám všeho druhu (duchovním, intelektuálním, mravním, kulturním, politickým atd.), okořeněná přehlíživostí ve vztahu k okolnímu světu. Prachmizerná úroveň školství – přičemž jsme povětšinu přesvědčeni o opaku a našimi školami se často chlubíme. A konečně drtivá stupidita popkultury, formující většinu národa: od masové zábavy jistě nelze očekávat větší mravní či intelektuální povznesení, u nás je však pitomá přímo dokonale, výjimky téměř nevidět. Všechny tři jevy jsou přitom úzce propojeny.
Petr Onufer, překladatel a redaktor

Těžko se mohu k věci vyslovit, neb jde o otázku pro intelektuála, a tím nejsem. Už jen s výrazem „nejpodstatnější jevy“ mám potíž a přiznám se, že jak jen ten výraz čtu, hned mi naskočí učení dialektického materialismu o podstatě a jevu a to mi praví, že dokonce i za zcela odlišných podmínek mohou se rozdílné podstaty projevovat na pohled stejnými jevy, tudíž v našem případě může něco, co vypadá jako přetrvávající z minula, být právě projevem toho, co má svůj původ v nejsoučasnější současnosti a naopak apod., atd. Vzdor tomuto učení lze však nadějeplně říci, že pro rozdílnost podstat obou režimů nepřetrvává z toho minulého dodnes už nic, leda by to bylo něco obecně lidského, něco, s čím se prostě nedá hnout, a to až do konce časů.
Jaromír Zelenka, básník a překladatel

1. „Máš plnou prdel strachu?“
2. „Vzestup a pád českých kulturních elit.“
3. „Zůstanou vody, zůstanou lesy, / města zabydlí nový lid. / Někoho pověsí, jiného nepověsí / a dál se bude šťastně žít. // Stopy vražd budou bezpečně sváty / s písku tohoto století. / A němé oběti se svými katy / dál budou trčet tu v mrazivém objetí.“
Tři jevy dokládám výmluvnými citáty. Opisoval jsem je v okruhu vydavatelské činnosti Revolver Revue. V prvním případě jsem přečetl linoryt Viktora Karlíka, v druhém dal na doporučení Jindřicha Pokorného a vyhledal si v Listech článek Aleny Wagnerové, ve třetím následoval Michaela Špirita Za Zbyňkem Hejdou. Kdybych měl vybrat ten úplně nejpodstatnější jev, asi bych volil 1., mít takový strach je totiž ostuda s dalekosáhlými dopady, „všestranný malér“.
Jiří Soukup, scenárista, dramaturg a spisovatel

Neumím říct „tři“. Myslím, že komunistická destrukce české společnosti byla strašlivě úspěšná – natolik, že to lidem po roce 1989 zabránilo, aby si její rozsah vůbec uvědomili. Když se dnes vedou diskuse o předlistopadové době, vždycky se točí kolem otázek persekuce a pak kolem hovadin, kterými by se soudný člověk měl zabývat leda z pedagogických důvodů: jestli měl ten režim i „dobré stránky“, jestli se tehdy „žilo líp“ nebo „srovnatelně“, jestli měli pracující „větší jistoty“ atd. atp. Přitom je tu mnohem vážnější téma: jak nás pobývání v tom režimu (a vůbec „v českých soudobých dějinách“) poznamenalo, co se nám stalo v hlavách. Například normalizační zvyklosti a modely chování se vlastně jen přelily do polistopadového zřízení, a kdybych to měl soudit podle oblastí, v kterých se trochu orientuju (tj. podle mediální sféry, historiografie a dejme tomu širší kulturní obce), pak je tu stejná většinová připodělanost jako před rokem 1989, stejné přikládání nadměrného významu různým osobním jistotám, stejná ochota posluhovat, stejná stádnost a stejně rozbitý hodnotový systém (zato existuje, a to je taky identické s dobou pozdního komunismu, promyšlená argumentační soustava umožňující okecat a rozmlžit různá osobní selhání a čuňáctví). Co dál? Nejsou tu elity, jen jakési jejich náhražky, není tu víra, a tudíž ani schopnost a ochota rozlišovat dobré od zlého a lepší od horšího… Je to téma na esej, ne na odpověď do ankety.
Adam Drda, publicista, dokumentarista a editor