Jarní Revolver Revue č. 115/2019, jejíž vydání se blíží, přinese kromě jiného velké interview, které s významným představitelem art brut André Robillardem (nar. 1931 ve francouzském Gien) uskutečnila Tereza Lochmannová. Rozhovor proběhl 22. června 2016 v domku, který je součástí komplexu nemocnice Georgese Daumézona ve Fleury-les-Aubrais v aglomeraci města Orléans a André Robillard ho obývá od roku 1990. Interview provázené ukázkami z Robillardových prací mj. volně navazuje na blok v RR č. 111/2018, věnovaný Georgi Widenerovi, a čtenářům Bubínku Revolveru z něj dnes přinášíme ukázku.
RR


To neznají pana Robillarda, který vyrábí neškodné pušky
(s Andrém Robillardem hovoří Tereza Lochmannová)​



AR s gumovým prasetem, Fleury-les-Aubrais, 22. června 2016.

[...]
Myslíte, že ne každý cítí potřebu něco tvořit?
Očividně ne… Všichni máme nějaký dar, ale někdo nemá tohle. Má něco jiného. Odhalit něčí dar není jen tak. Když je někdo umělec, tak je prostě umělec, víte. Jak se stal umělcem, to nevíme. Já jím dřív taky nebyl a pak mě najednou něco napadlo…

Najednou? Jak se to stalo?
Je to zvláštní. Prostě mě napadlo dělat pušky. Vyráběl jsem pušky, aniž bych věděl, že jednoho dne poputují do muzeí, víte? Natož že já budu slavný! Tím, že takhle kutím, jako normální lidi. A pak jsem poznal Jeana Dubuffeta, slavného malíře! V Paříži.

On vás podporoval, že?
Ano, dřív, protože teď už tady není, to bylo tehdy. Tehdy v osmdesátých letech, to byly časy, kdy byl ještě tady, dobré časy. Poznal jsem Paula Renarda, spychiatra, který objevil moje pušky. A pak Rogera Gentise, spychiatra, který tu byl, ten objevil má díla. A ta odeslal přímo Jeanu Dubuffetovi na poslední chvíli. Protože teď už tu není, umřel. Stihli jsme to jen tak tak, když tu ještě byl.

Dobře jste to načasovali.
Je to zvláštní, protože mohli přijít jiní lidé, mohli se podívat na moje pušky, a nikomu je neposlat. To se klidně mohlo stát. Nemuselo je napadnout odeslat je Jeanu Dubuffetovi, to se fakt povedlo!

Ano, měl jste štěstí. 
Ano, měl, ale proč, to nemám tušení, nic takového jsem nečekal. Představoval jsem si něco jiného, ale tohle ne. Narazit na Paula Renarda, Rogera Gentise, všechny tyhle lidi, tyhle spychiatry, kteří tu byli. Přijel sem v roce 1960. Byl to spychiatr, doktor, který vedl nemocnici. Teď už jsou tu jiní doktoři spychiatři. Čas letí, někteří umřeli, jiní zestárli. Teď máme rok 2016, nahradili je jiní doktoři. Dokonce ani sestřičky, ty já znal, už nejsou ty samé.

Za tu dobu, co tu jste, se všechno změnilo.
Ano, celé generace. Tehdy jsem byl mladý, pamatuju si to, nemůžu se mýlit. I když je to dávno, vidím to jako dneska. Vzpomínka, co přetrvává, dávno, moc dávno, to je zvláštní. Přežívají jen věci.

Vzpomenete si, kdy jste vyrobil svou první pušku?
V březnu 1964.

A jak vás to napadlo?
Pomáhal jsem vyrábět pušky svému otci, on byl myslivec. Ale to mě k výrobě pušek, co dělám dneska, nepřivedlo. Povídal mi o puškách, ukázal mi, jak puška funguje, protože to já nevěděl. A já povídám, Louis Robillard, můj otec, to byl myslivec, chodil na lov. Tak jako všichni myslivci, kteří chodí na lov. Jéje, ptali se mě, já to viděl takhle, to je celé. K čemu by mi mohla být dobrá? K tomu, abych mohl kutit. Je to zvláštní, co všechno může člověk vyrobit.

Abyste se zabavil?
Ano, překvapivě.

Možná taky abyste vytvořil něco dobrého?
Ano, abych se zabavil. Aniž bych tušil, že to skončí v muzeu… To mě nenapadlo.

Nenapadlo vás, že to může být považováno za umění.
Vůbec ne. To je tak, umělec začne tvořit, začne něco dělat, ale nenapadne ho, že jednoho dne bude v muzeu. Vůbec mě to nenapadlo! A pak Paul Renard – to byl spychiatr, já jsem byl hospitalizovaný – Paul Renard mě znal od začátku, víte, když nastoupil. Nenapadlo ho, že pan Robillard bude vyrábět pušky. (Směje se.) To nemohl tušit. Byl jsem hospitalizovaný, stejně jako všichni okolo tady. A pak jsem musel pracovat na zdejší čističce. A pak jsem pracoval a pak jsem vyráběl pušky. Stejně je to celé zvláštní. Divné. Něco vás napadne, ale nevíte, kam to povede. Je to neuvěřitelné. Lidi, kteří na to mají hlavu, ty tohle napadlo. Je to zvláštní.
[...]


Ruska puška, kresba fixou na papíře, 23 × 32. Kresbu mi AR daroval při návštěvě. T. L.

Jaká je vaše technika při výrobě pušky?
Moje technika? Tady si sednu, pracuju a pak si vezmu fixy a začnu stavět. A potom to vyřezávám pilkou a srpem. Mám srp na řezání. Mám dvě pilky, tady, úplně nové. A potom to piluju, a když už je to opilované, tak vezmu fixu a vyzdobím to okolo. A když už je tohle hotovo, připevním tam různé posbírané věci. Nejdřív na jednu stranu, potom na druhou. Tak, to je moje technika.

A když jste vyrobil svou první pušku, nenapadlo vás, že je to umění?
Kdepak, to mě nenapadlo. Říkal jsem si, k čemu by to mohlo být dobré, věděl jsem, že je to puška, kterou jsem vyrobil, ale… Tehdy mě nikdo neznal. Měli mě poznat dřív. Jean Dubuffet netušil, že pan Robillard vyrábí pušky. Nemohl to vědět. A potom, když to viděl, tak to nazval uměním. Objevil mě na poslední chvíli, protože teď už tu není. Jeana Dubuffeta, toho nic nenahradí!

Nenahradí, ale on se najde někdo jiný.
Nelze nahradit Pabla Picassa, že? Ale nedá se nic dělat.

Ne, to opravdu ne, ale objeví se někdo další.
Určití lidé od umění chtěli něco vytvořit. Pokusili se o to. Nevěděli, jestli to půjde. Zkoušet, to je legrační.

Zkoušíte nové věci?
Ano, no. Zkouším to. Trochu se to mění.

Myslíte, že jednoho dne možná budete vyrábět něco jiného než pušky?
Ano, aby lidi taky viděli něco jiného. Objevovat není špatné. Léta tvoříte pušky, znáte jen pušky. Žádný problém. Potom to začne znát každý. A pak objevíte něco jiného a lidi vidí něco jiného. Tak jsem se pokusil. Pokusíte se a vidíte, že to možná není nemožné.

Někteří lidé se nepokoušejí.
A taky jsou lidé, kterým se tohle nedaří. Je to dar. Máte dary a máte tamto, ale… Možná jeden máte a nikdy jste se nepokusili. Ono mluvit o tom je pěkné, ale to nestačí. Otázkou je, jestli to ti lidi udělali.

Je pro vás důležité tvořit, osahávat si věci?
Ano, to vám úplně změní život tohle. Díky tomu poznáte svět. Je neuvěřitelné, kam to vedlo. Dřív jsem nikoho neznal, dřív mi nikdo z Lyonu netelefonoval, protože jsem byl neznámý. Začal jsem být známý, až když jsem potkal Jeana Dubuffeta, ten mi ukázal věci, co jsem předtím neznal, a pak jsem potkal další lidi, kteří mě dřív neznali.

Máte rád lov?
Ano, protože od té doby, co jsme na Zemi, máme zbraně. Máme pušky, pistole, revolvery. A taky mnohem nebezpečnější zbraně, které dřív neexistovaly.

Já jsem slyšela, že vyrábíte zbraně, abyste zabil bídu.
Abych zabil bídu, ano. Nevím, jestli se mi podaří zabít všechnu bídu, určitě ještě nějaká zbývá. A taky abych změnil život.

Změnil život?
Změnil život, život, který byl jiný chvíli předtím, než jsem zabil bídu. Je tu i něco jiného, co se může změnit bez zabití bídy.


Polaroidová fotografie AR, pořízená v den rozhovoru v jeho domě, s datem a podpisem. Robillard si všechny své návštěvy fotí Polaroidem, který dostal od jednoho ze svých podporovatelů. AR si moji fotografii, rovněž s datem a podpisem, nechal. Tuto fotografii jsem pořídila já a dostala jsem ji na památku. T. L.

To protože jsou to neškodné zbraně? Proto ničí utrpení?
Ano, neškodné. O panu Robillardovi říkali, co tenhle chlap, ten bude nebezpečný, pořád vyrábí pušky. To bude asi nebezpečný člověk. Snad není Robillard terorista? (Směje se.) Nakonec to po mně chtěli vysvětlit, aby zjistili, jestli nejsem gangster. Nejdřív mysleli, že je to nebezpečné. Ale pak viděli tohle všechno, všechno harampádí, co sbírám, a zjistili, že jsou neškodné. Tak, teď už všichni vědí, jak to je. Už o tom nebudou muset špekulovat. Teď jsou to neškodné pušky pana Robillarda. Už není tak nebezpečné o nich mluvit.

Je méně nebezpečné mluvit o neškodných puškách.
Přesně tak, ale každý to neví! Já jsem nevymyslel nebezpečné pušky, já vymyslel ty neškodné. To oni vymysleli nebezpečné pušky, ale to neznají pana Robillarda, který vyrábí neškodné pušky. Nikdo je tehdy nemohl znát. Vyrábím i pistole, neškodné pistole. Revolvery. Falešné zbraně, imitace. Revolver je revolver, puška je puška. Jiná zbraň je zas něco jiného.
[...]