K 1. lednu 2014 odcházíte z Nové scény. Vzhledem k tomu, že se vám jako řediteli této instituce podařilo svěřený prostor mimo jiné proměnit v místo výrazně otevřené živému kulturnímu dění a veřejnosti a veřejností také velmi vyhledávané, tedy realizovat něco, co se v souvislosti s Novou scénou zdálo jako velice těžký úkol, může se váš odchod jevit jako překvapivý. V některých médiích se o něm objevily stručné zprávy, můžete k věci říct něco víc?

Štěpán Kubišta: V pátek minulého týdne jsem byl pozván k řediteli Národního divadla Janu Burianovi, kde mi bylo sděleno, že od Nového roku přejde Nová scéna včetně Laterny magiky organizačně pod Činohru Národního divadla. A jelikož tak bude zrušena pozice ředitele Nové scény, bylo mi nabídnuto místo produkčního, a to v Opeře Národního divadla, které jsem samozřejmě nepřijal. Jako důvod těchto organizačních změn bylo uvedeno, že se mění změna profilace Nové scény – na divadlo sloužící především komorní činohře a dalším inscenačním projektům ostatních souborů Národního divadla, na Novou scénu budou přesunuty inscenace z Divadla Kolowrat a méně navštěvované tituly z historické budovy. Pro dosavadní směřování Nové scény, otevřený koncept moderního divadla, tak není v nové koncepci místo. Že budu propuštěn, jsem se tedy dozvěděl necelý měsíc dopředu, uprostřed rozběhnuté divadelní sezóny, mimo jiné dva měsíce před premiérou nové inscenace Laterny magiky. Což samotné jsou skutečnosti, které byly i v poměrně nedávné minulosti Národního divadla často kritizovány odbornou veřejností včetně současného vedení Národního divadla. Přesto celá věc znovu otevírá důležitější otázky. Nebráním se, že mi někdo sebral hračku. Nebyla moje.

Podstatné je Národní divadlo jako celek, jeho koncepce, role v současné společnosti, jeho směřování a hlavně ctižádost do budoucnosti. Není tajemstvím, že jsem byl kritikem snahy co nejrychleji obsadit post ředitele ND, jímž se stal Jan Burian, a naopak jsem byl zastáncem toho, aby se koncepčně řešil problém, který se jmenoval „bezdůvodné odvolání předcházejícího ředitele Ondřeje Černého“. Stejně jako celé tehdejší vedení Národního divadla s výjimkou Michala Dočekala jsem prosazoval stabilizaci divadla, ustanovení Rady divadla a hlavně širší diskusi o úloze Národního divadla v 21. století. Výzvy k takovému řešení jsme adresovali ministerstvu kultury a dalším politickým reprezentantům a hlavně tehdejší radě pro problematiku Národního divadla, kterou ustavila tehdejší ministryně kultury Hanáková. Její poradní orgán se s námi sešel, nicméně nám sdělil, že jeho práce je dokončena a nebude se na ní nic měnit. Jediná Činohra ND v čele s Michalem Dočekalem si počínala obratněji. Komunikovala s ministerstvem kultury bez vědomí svých kolegů o okamžité instalaci nového ředitele. Na základě čtyřstránkového dokumentu velmi rozporuplné kvality pak paní Hanáková ze dne na den jmenovala nového ředitele Národního divadla Jana Buriana. Bez výběrového řízení, bez koncepce. Prý je to tak ve světě normální. Nevím, neznám celý svět. Nicméně se mi zdá podivné, že by v něm bylo běžné svěřit někomu státní instituci prvořadého významu s třičtvrtěmiliardovým rozpočtem a nepožadovat ani informaci, co s ní hodlá v následujících pěti šesti letech dělat.

Poté bylo k dnešnímu dni již vyměněno téměř celé vedení Národního divadla, zatímco koncepce, či řekněme projekt, je stále v nedohlednu. Přesto můžeme z kroků minulých dnů usuzovat, jakým směrem se bude Národní divadlo ubírat.

Se změnou dosavadní koncepce Nové scény ztratí svou součást, kterou se otevírala veřejnosti i světu. Přijde o platformu pro diskuse, přednášky, lekce, výstavy, lektorské úvody, venkovní i jiné doprovodné programy, komentované prohlídky a umělecké expozice. Ztratí po čtyři roky budovanou síť vazeb k různým českým kulturním a společenským institucím, s nimiž Nová scéna v posledních letech spolupracovala, ztratí kontakt s celou řadou ambasád a zahraničních kulturních středisek, které se podílely na programu divadla. Ztratí i dva roky intenzivní práce, jež měla za cíl otevřít Laternu magiku znovu českému divákovi a připoutat pozornost tvůrců ze zahraničí. Tím, že odmítá koncept Nové scény jako otevřeného prostoru v nejširším smyslu slova, ztrácí stávající Národní divadlo podle mého názoru možnost stát se Národním divadlem 21. století.