V novém čísle Revolver Revue (108/2017) vyšel mj. pod výše uvedeným názvem rozsáhlý blok o výtvarných komisích v době normalizace. Čtenářům Bubínku Revolveru dnes přinášíme úvodní text Viktora Karlíka a rozhovor s Karlem Halounem. V podzimní RR jsou dále zahrnuta pamětnická svědectví Michala Cihláře, Petra Císařovského, Tomáše Císařovského, Miroslava Jiránka, Ivana Pinkavy, Jaroslava Prokopa, Jiřího Sopka a Aleše Veselého.

 

Řízená kultura

Po více než čtvrt století od listopadu 1989 žijeme v době, kdy kromě jiného bagatelizace normalizace i předcházejících dekád komunistické nadvlády patří takřka k dobrému tónu (viz např. text Marka Vajchra zdezde), zvláště u některých tzv. intelektuálů a levicově orientované mládeže – to mnohdy pod kuratelou vysokoškolských pedagogů či jiných „nadřízených“ nebo za drtivě převažujícího mlčení jejich kolegů.

Před časem jsme se v Revolver Revue rozhodli na drobném vzorku připomenout, co čekalo v éře reálného socialismu absolventy AVU, VŠUP, FAMU (obor fotografie), když se rozhodli začít živit výtvarnou prací. V posledních dvou letech jsme obeslali některé pamětníky a získali jejich odpovědi. Zároveň vyplynulo, že náš redakční spolupracovník Adam Drda, který se fenoménem normalizace dlouhodobě zabývá, pořídil pro občanské sdružení Post Bellum několik rozhovorů s výtvarnými umělci, jež se částečně dotýkají i našeho tématu. Příslušné části RR poskytl, a následující soubor textů tak nakonec tvoří devět svědectví z dob řízené kultury.

K obrazu dobového spektra v této oblasti je pro doplnění dobré připomenout, že v časech před listopadem 1989 byla též možnost se řízené kultuře vyhnout. Nehrát tak či onak podle not, které diktovali komunisté. Bylo například možné uchýlit se do prostředí undergroundu, disentu, samizdatu a vykašlat se na jakákoliv povolení-razítka. Jako teoretik už tehdy v těchto otázkách vystoupil Ivan Martin Jirous. S dnešním odstupem je pak kromě jiného zajímavé sledovat, jaký vývoj prodělal vztah k undergroundu a jeho pojetí. V dobách normalizace byl v obecném povědomí vnímán nejen jako cosi nebezpečného, ale mnohdy i ušpiněného, hovořilo se o něm v různých vrstvách společnosti až s pejorativním přídechem. Dnes je toto slovo už přímo velmi módní, a tak není neobvyklé, že je v rámci kulturního marketingu používáno i v souvislosti s autory, kteří si před rokem 1989 bez razítka svůj umělecký život nedokázali představit. Podobně je na tom pojem punk. Kdejaký představitel oficiality či pop kultury dnes dělá nebo dělal něco „punkového“ nebo „undergroundového“. Ale to by bylo na další samostatné téma.

V roce 2015, kdy začal blok o normalizačních výtvarných komisích vznikat, jsme v České republice zažili křísení Sjezdu spisovatelů. Bylo zajímavé sledovat, jak málo negativních reakcí tato novodobá papalášovina připomínající předlistopadovou epochu vyvolala. V tomto kontextu a s přihlédnutím k aktivitám trendy salónní levice (A2, Klinika) by dnes už ani nepřekvapilo, kdyby někdo přišel s nápadem obnovit Svaz výtvarných umělců, oživit komise, jež budou rozhodovat o výtvarném životě v Čechách, a znovu otevřít specializované prodejny výtvarných potřeb pouze pro registrované umělce. Mohli by v ní mít potřeby výrazně levnější. Dotované. A stejně tak opět ateliéry. Podobně jako mají zemědělci zelenou naftu. Doba je v tomto směru přímo gravidní a strach a neschopnost většiny z tzv. elit veřejně se vymezovat vůči tomu, s čím nesouhlasí, bezmála normalizační.
Viktor Karlík

 

Rozhovor s Karlem Halounem

Kdy jste poprvé slyšel o existenci výtvarných komisí, které byly nedílnou součástí výtvarného provozu do roku 1989?
Myslím, že na střední výtvarné škole, někdy na konci šedesátých let, ale nedovedl jsem si pochopitelně představit, jak to vypadá v praxi. V naší rodině se nikdo nevěnoval povolání, jehož výsledky by bylo nutné předkládat ke schválení komisi, nepočítám-li kolaudace, ale ty nejsou obvykle tak blízko potupným rekvalifikacím hudebníků [viz Mikoláš Chadima: Alternativa I. Od rekvalifikací k „Nové“ vlně se starým obsahem (Svědectví o českém rocku sedmdesátých let) – pozn. red.] jako komise, o nichž je řeč.

Kdy jste se poprvé řízení takové komise účastnil?
V první polovině sedmdesátých let, když jsem si začal přivydělávat při škole, což se sice teoreticky nesmělo, ale v praxi tolerovalo. Takže relativně krátce poté, co jsem se o existenci komisí doslechl. Ostatně, pro mě to byla nutnost: už jsem byl ženatý, a protože moje žena studovala také, neměli jsme nárok na sociální stipendium – ten by vznikl pouze v případě, kdy by jeden z nás chodil do práce. Protože jsme byli trvale hlášeni u rodičů, úředně jsme „patřili” každý k těm svým. Sice to postrádalo logiku, ale to tehdy nebylo nic výjimečného.

Můžete popsat proces schvalování například plakátu nebo obalu na gramofonovou desku?
Pouze částečně, protože tenhle „proces“ měl svůj vývoj, jehož první polovinu (před normalizací) jsem nezažil. Během normalizace bylo předmětem schvalování především zjistit, zda posuzované dílo není „ideologickou diverzí“ nebo rafinovaným opozičním jinotajem. Nemělo být příliš smutné, protože v socialismu žádný důvod k chmurám není. Nehodilo se však ani, aby bylo zbytečně veselé – budování socialismu je vážná věc.
V reálném socialismu už šlo především o prachy. Záleželo tedy hlavně na lidských typech, které se v komisích sešly. Někdo byl svině, někdo posera a jiný zase blbec. Jeden se chtěl zavděčit establishmentu, druhý nechtěl mít žádné zbytečné problémy a třetí byl právě pro svou pitomost do zmíněného orgánu jinými posery, sviněmi a blbci vybrán. Abych nezapomněl: seděli s nimi v komisích také slušní, bez výhrad kompetentní lidé, a nebylo jich málo. Dodnes se snažím odhadnout, jak se tam ocitli, co je nutilo v takových sborech setrvávat, a především – jak se asi v takovém kolektivu cítili? Jsem si téměř jist, že jejich pohnutky byly ušlechtilé, neboť se snažili zachránit, co se dalo. Pak je to ovšem obdivuhodné sebeobětování. Nebo není? Teď nevím…
Základní byla komise Fondu výtvarných umění, která zasedala jednou týdně v Mánesu. Svoji vlastní komisi měla také Propagační tvorba, působila rovněž čtyřikrát do měsíce, vždy v pondělí, a to v Platýzu. Další komise měly agentury Made in Publicity a tuším, že také Rapid, na něž jsem chodil výjimečně, pokud na ně byla vázána zakázka. Tzv. velká komise byla zřizována přímo Ministerstvem kultury, konala se v paláci Pragokoncertu na Malé Straně a byla mnohohlavá. Posuzovala hlavně plakáty pro významné kulturní instituce, k oslavám všech „slavných výročí” a pro celostátní výlep. Tyto plakáty musely mít v tiráži uvedeno, že jejich tisk povolilo Ministerstvo kultury pod přiděleným vydavatelským číslem.
Také každý nakladatelský dům měl vlastního výtvarného redaktora a mnohdy i uměleckou radu, která setávala ze zaměstnanců redakce a externích odborníků. Výtvarní redaktoři měli tehdy, ač je to k nevíře, rozhodně větší slovo než dnes, kdy jim do práce nekompetentně žvaní píšící redaktoři a jsou pod tlakem „neviditelné ruky trhu“, mnohdy ještě protivnější, než býval ideologický dozor. Své výtvarné redaktory měla také hudební nakladatelství, i když mluvit o nich v množném čísle je poněkud přehnané. Dlouhou dobu měl vydavatelský monopol Supraphon, později začal populární hudbu vydávat i Panton a slovenský Opus.
Posuzování prací probíhalo tak, že uchazeč byl pozván sekretářkou před komisi, které předložil své dílo, stručně je popsal (byl-li vyzván) a odešel ze sálu zpátky na chodbu. Uvnitř se jury radila, často poměrně dlouho, a po poradě autora povolala zpět. Tam mu ústy předsedy sdělila, zda jeho práce uspěla, případně co má opravit – nebo zda byla zamítnuta. V kladném případě orazítkovala sekretářka komise průvodní papíry, čímž potvrdila nejen oprávnění k tisku, ale i výši uvedeného honoráře. Orazítkována byla z rubu i schválená díla, aby nemohlo dojít k dodatečné záměně.

Dostával účastník řízení-výtvarník nějaké písemné vyrozumění o tom, jak byla jeho práce posouzena?
Na „papíry“, které si autor ke komisi přinesl, což byla objednávka od zadavatele jako doklad, že byl prací pověřen, a faktura s výší honoráře, dostal v kladném případě zmíněné razítko a doušku schváleno s příslušným datem. Součástí schvalovacího řízení byla také licitace o honorář, který býval obvykle snižován. Proto se zpravidla nadsazoval, o čemž zákazníci věděli a proti navrhované ceně předem neprotestovali, protože ji nepovažovali za konečnou. Existovala i jakási nepsaná dohoda o výši odměny za tu kterou práci. U společensky „významných“ zakázek (VŘSR, 1. máj, Vítězný únor atd.) byl honorář pochopitelně vyšší.

Vybavují se vám nějací obvzlášť obávaní členové výtvarných komisí?
Velmi obávaným členem ministerské komise byl Zdeněk Filip, v osmdesátých letech profesor VŠUP, známý svými politickými plakáty, provedenými širokým plochým štětcem, většinou červenou a modrou temperou na bjelom fóně. Omlouvám se, ta ruština se mi tam vloudila, ani nevím jak. Jako příklad jeho počínání mohu uvést jednu osobní zkušenost. Na konci sedmdesátých let jsem byl u „velké komise“ se dvěma plakáty formátu A1 pro Sekci mladé hudby, což byla nevraživě trpěná organizace, podobná Jazzové sekci svazu hudebníků. Na jednom z nich byl portrét Micka Jaggera, na druhém Boba Dylana (o autorská práva na užití fotografií se nikdo valně nestaral, v žargonu se takovému loupení fotek z tisku říkalo „foto nůžky“). Byly černobílé a kromě jmen hudebníků obsahovaly ještě text Sekce mladé hudby. Po nezvykle dlouhé době jsem byl povolán do místnosti, v níž mě rozčilený komisař Filip obvinil z pokusu o ožebračování učňovské mládeže. Plakát prý bude stát jistě nejméně 30 Kčs, což je polovina týdenního platu učně. A mnohý z nich prý bude toužit ozdobit si jím příbytek, což ho finančně vyčerpá. Můj argument, že plním zakázku a učňovskou mládež k nákupu tiskoviny nenutím ani já, ani organizace, která mi práci zadala, zůstal bez odpovědi. Zato jsem se od soudruha Filipa dozvěděl, že Mick Jagger reprezentuje názory a chování zcela nevhodné pro socialistickou mládež (zajímavé zjištění – zřejmě znal Rolling Stones i některé z jejich textů). Nakonec to dopadlo plichtou, když jeden ze soudných komisařů, tuším, že to byl Jaroslav Šváb, prohlásil, že Bob Dylan je přece pokrokový zpěvák. Na chodbě toho dne, pokud si dobře vzpomínám, čekali na verdikt komise také Jiří Rathouský, Oldřich Hlavsa nebo Pavel Jasanský… To by snad mohlo jako ukázka stačit.
Anebo ne: přidám „historku“ z Brna. Kamarád tam byl na počátku sedmdesátek u komise s plakátem na pálavské vinobraní. Později mi vyprávěl, že byl nařčen zároveň z ideologické diverze a hlouposti. Vzhled tiskoviny odvodil od stylizačního principu habánské keramiky, na níž jsou hlavy vinné révy symbolizovány svislou čarou. Obezřetný komisař je spočítal a rozpoznal v nich jasnou narážku na rok 1968. Pak se autorovi vysmíval, že se přepočítal a omylem jich nakreslil šedesát devět…

Byl na tento mechanismus výtvarník připravován již v rámci studia?
Sem tam jsme si už na střední škole od pedagogů nad rozdělanými úkoly vyslechli: vyjadřuj se srozumitelně a jasně, jak chceš v budoucnosti obhajovat svou práci před komisí? Komise byly považovány za samozřejmou součást výtvarného provozu, a pokud je autor „politicky neprovokoval“, nebyly to většinou prvoplánově nepřátelské instituce. Ostatně nebylo ojedinělé, že komise upozornila na skutečné profesionální závady, nedodělky, že zabránila realizaci naprostých hovadin. Zní to sice divně, ale mně zásahy komisí pomohly výrazně zjednodušit formu a oprostit se od ilustrátorské mnohomluvnosti. K některým z jejich členů jsem měl profesionální důvěru.

Jak probíhala spolupráce grafika na volné noze s oficiálními nakladatelskými domy v době normalizace? Kdo tam vaši práci dozoroval a schvaloval?
Už jsem říkal, že nakladatelské domy a vydavatelství měly svoje vlastní výtvarné redaktory, což byli vesměs sympatičtí lidé se značnými pravomocemi, ani oni si ovšem nemohli dovolit překračovat dobový politický mantinel. Někteří z nich byli našimi bývalými pedagogy, postupem času se jimi stávali i někdejší spolužáci, kteří nám, svým absolventům a kolegům, práci zadávali. Zkrátka hodně záleželo na osobních kontaktech. Já jsem měl mnoho kamarádů mezi hudebníky, na jejichž názor, kdo by se měl postarat o výtvarnou stránku jejich nahrávek – pokud i ony prošly hustou schvalovací sítí a byly doporučeny k vydání –, obvykle redakce vydavatelského domu dala. To ovšem neznamená, že by vše probíhalo hladce. První obal LP, který jsme navrhovali v roce 1975 s fotografem Jaroslavem Prokopem (eponymní deska Vladimíra Mišíka, pro niž se později vžil název Stříhali dohola malého chlapečka), jsme předělávali čtyřikrát.

Jaké grafické práce nepodléhaly schvalování?
To nevím, mám dojem, že v oné (rád bych řekl směšné, ale ani po šestadvaceti letech toho ještě nejsem schopen) době „podléhalo schvalování” prakticky všechno. U komise jsem na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byl i s ročenkou pro jakousi výkrmnu prasat v Třeboni. Situace byla o to zamotanější, že obsahovala množství fotografií, které musely napřed projít schvalovacím řízením u fotografické komise a pak zapracovány do grafického rozvrhu byly předkládány komisi grafické. Zní to nepravděpodobně, že? Schvalování se mohli vyhnout „volní grafici“, pokud ovšem pracovali do šuplíku nebo se živili prodejem do ciziny prostřednictvím Art Centra (zisk valut značně otupoval ideologickou bdělost) a nerozhodli se své práce zpeněžit v některé z „fondových“ prodejních galerií. Tam brali díla tzv. do komise a vedle jejich prodejnosti posuzovali pochopitelně také „ideovou nezávadnost“. Summa summarum: kdo se svou prací nepoleze na veřejnost, ať si dělá s pánem bohem, co ho napadne. Pokud je ovšem členem Svazu výtvarných umění nebo Českého fondu výtvarných umění. Jinak alou do práce, a pokud ne, tak do kriminálu podle paragrafu o příživnictví. Což lze považovat jednak za výmluvný konec této vzpomínky a zároveň za pádný důkaz, jak se časy mění k lepšímu. Dnes už je být příživníkem povoleno.

2015