Dne 8. prosince 2015 zemřel Jaroslav Rotbauer. Poslední z legendárního okruhu Boudník – Bouše – Reegen – Dočekal, okruhu, který do poválečného českého výtvarného umění vnesl mimo jiné prvky existencialismu a experimentu v grafických technikách. Literární „sekci“ tohoto společenství tvořili například Bohumil Hrabal, Egon Bondy a Ivo Vodseďálek. Nebýt po roce 1989 galeristy Jana Placáka a jeho Ztichlé kliky, víme o některých z těchto pozoruhodných výtvarných umělců, působících na okraji tehdejší společnosti, dnes už jen minimum (o tom viz v textu Viktora Karlíka na http://www.bubinekrevolveru.cz/svobodne-pomery).


foto Karel, Cudlín, 2008

Jaroslav Rotbauer se narodil 18. 8. 1929 a v letech  1943–1948 studoval Státní grafickou školu v Praze. Ke studiu na vysoké škole nebyl z politických důvodů připuštěn. Nejdřív byl nezaměstnaný a živil se jako brigádník v různých dělnických profesích, v roce 1953 byl přijat do Svazu výtvarných umělců a vystavoval doma i v zahraničí, před časem se některé z jeho prací staly součástí sbírky Národní galerie. Podstatnou výstavu raných prací na papíře měl tento malíř a grafik v roce 2008 v Galerii Ztichlá klika. Příznačně se o ní v tehdy již opět silně zdevastovaném zdejším kulturním provozu téměř nepsalo.

Spolupráce Revolver Revue a Jaroslava Rotbauera začala v roce 1994: v č. 27 bylo v rámci bloku nazvaném Jaroslav Rotbauer: Udělali ze mě grafika otištěno třináct grafik z let 1948–1951 a také rozhovor o práci a o přátelích ze Státní grafické školy, který vedl Jan Placák. V č. 29/1995 byla publikována Rotbauerova vzpomínka na Vladimíra Boudníka, text o společném výletu na Slovensko v roce 1951 (v rámci bloku Šli jsme do míst bez metafor – Vladimír Boudník) a také dopisy Jaroslava Dočekala adresované Jaroslavu Rotbauerovi a doprovozené reprodukcemi Dočekalových prací (blok s titulem Smršťovače – hořké dávky). V RR č. 73/2012 byla Jaroslavu Rotbauerovi věnována rubrika Ateliéry. Ke vzpomínkám na poválečnou Státní grafickou školu a společnost Vladimíra Boudníka, Hanese Reegena, Zdeňka Boušeho, Josefa Krauera či Bohumila Hrabala se Rotbauer vrátil v RR č. 77/2009 (Chvála periferie) a 88/2012 (Úvahy různé a jiné).

Spolupráce Jaroslava Rotbauera a RR pokračovala až do loňského roku, kdy přispěl grafikou a jejím komentářem do jubilejního 100. čísla. Tento Rotbauerův poslední příspěvek lze chápat i jako jakýsi „smršťovač“ jeho životní cesty a přinášíme ho dnes na Bubínku Revolveru.

 


Dřevořez pro Revolver Revue č. 100, 2015

Komentář k dřevořezu Se saní na furt a nikdy jinak

Byl jsem skaut. Skaut slibuje, že bude pravdomluvný (atd.), já ve čtyřicátém osmém nesouhlasil, říkal jsem pravdu, dostal přes hubu. Měl jsem lhát, k tomu jsem nebyl vychován a nebyl dost „prefíkaný“. Pro další studium jsem byl nevhodný, školy se pro mne uzavřely. Bojovník nejsem, i zalezl jsem do své nory, zaměstnání nedostal. Nebyl jsem ani v ČSM, ROH, o straně nemluvě, a dělal jsem si „do šuplíku“ svoje kumštykle, což mi způsobilo členství ve Svazu výtvarných umělců, kde mi bylo určeno zúčastňovat se našich i mezinárodních výstav (Xylon International ve Winterthuru, Sapporo International Biennale atd. atd.). Výstav po celém světě mám „na triku“ víc než sto dvacet, už to ani nepočítám.

Mocným jsem asi nepřekážel. Zato moji dva synové nechtěli zdejší svobodu uznat a oba „zdrhli“ až do Kanady.

Vzhledem k mé politické negramotnosti mi bylo laskavě dovoleno být horníkem v podzemní (−1000 m) na Mayrovce (důl Fierlinger – Vinařice), valcířem železa za tepla – Huť Koněv Kladno, mnohonásobným brigádníkem všeho druhu, ale ještě svou „vedlejší“ činností dělat parádu Československu coby „profi“ výtvarník, umnělec. Cha chá!!! Dosti zajímavý život… Ten „hloupý Honza“ nemohl vyhrát, ale dost mi pomohl neohýbat hřbet ani před „saní“, držet hubu, když Pravda se trestá, ale že bojovat upravenou kosou a poklicí z hrnce je málo!

Jaroslav Rotbauer