4. ledna letošního roku uplynulo sto dvacet let od narození Bedřicha Fučíka. Čtenářům Bubínku dnes přinášíme druhou část ankety z RR č. 98/2015, v níž respondenti odpovídali na otázku: „Je pro Vás podnětné a prospěšné vracet se k textům Bedřicha Fučíka?“


BF s Rosinantou Jiřího Koláře, 1977

Ano. Díky Bedřichu Fučíkovi jsem začal mimo jiné rozumět tomu, co znamená v literatuře kontinuita a jakou má v duchovní oblasti důležitost. Fučíkovo nasazení na literárním poli bylo nejprve, v letech první republiky, dramatickým úsilím o její pochopení a pojmenování. Později, v těžkých dobách začínajících německou okupací a pokračujících s nástupem komunismu, se ukázalo, nakolik je toto téma určující pro duchovní dějiny celého 20. století. Najednou šlo o hrozbu její neodčinitelné ztráty, a nikoli jen o napravitelné zmatení. Fučíkovo úsilí se stalo zápasem o to, aby hodnoty – v dílech, v nichž se setkávají konstanty s uměleckou jedinečností – učinil zřetelnými a poponesl dál, do budoucnosti, která je nyní současností. „Ke každému úkolu a poslání je třeba jeho vědomí, vůle a aktivnosti, víry v budoucnost a ve smysl lidské práce, víry, že tato práce na něco je, a že ne teď, ne hned dnes, nýbrž později a jiným prospěšná bude,“ napsal jako šestatřicetiletý, v roce 1936. Není sporu, že se mu to povedlo. A to díky značné osobní statečnosti, nezištnosti a za cenu velikých obětí. A také s pomocí několika základních východisek: Jednak se nespoléhal na žádné ismy – věděl, že nesmí, chce-li uspět, tedy se jim vyhýbal; věděl totiž také, že literatura je svou povahou říší tvůrčí svobody a myšlenkové kázně, která jedině tu svobodu vyvažuje. Jednak nedůvěřoval metodě (navazuje v tom na F. X. Šaldu), ovšem o to víc se opíral o práci, ať už literárně kritickou, redakční, ediční, či nakladatelskou.
Robert Krumphanzl, editor, redaktor a básník

Poprvé jsem se setkal s Bedřichem Fučíkem coby překladatelem prostřednictvím Brodovy autobiografie Život plný bojů, která v polovině osmdesátých let kladla (zdánlivě) nezodpovězené (a nezodpověditelné?) otázky, mimo jiné též: kde a jak hledat další poučení o autorovi a jeho překladateli? Stejné příjmení s jiným, tehdy všudypřítomným a nekriticky oslavovaným autorem zneklidňovalo, provokovalo. – Zanedlouho poté, při koupi Brodových esejů o hudbě (za pětikorunu v lounském antikvariátě), rovněž ve Fučíkově překladu, na dotěrný, všetečný a poněkud nesrozumitelný dotaz, zda od překladatele „vyšlo ještě něco jiného“, antikvář vytáhl pod pultem výbor z básnického díla Jiřiny Haukové. Prý ze stejného nákupu. Zatímco Haukovou jsem si mohl ponechat, Zahradníčkova Čtyři léta, „promítnutá do velké metafory života a smrti“, jsem musel vrátit. Část básní (Epitaf, Podzimní) jsem si tehdy opsal, stejně jako úryvky ze „zprávy o vzniku a pozadí […] nejen této sbírky, ale celé Zahradníčkovy básnické pozůstalosti“ z „ediční poznámky“.

Tato poněkud klikatá cesta k Fučíkovým textům a soustředěnějšímu zájmu o ně není jen příznačná pro nenormální dobu pozdní normalizace. Vypovídá také o Fučíkově celoživotní starosti, ať už jako kritika, redaktora a nakladatele, o „své“ autory a autorky, dokumentované v nesčetných esejích, kritikách, črtách, „edičních poznámkách“, ale rovněž i o překladatelském zaujetí (nikoliv jen – ač by se to na první pohled zdálo – „chlebařském“), které sebeironicky komentoval na příkladu knihy Hanse Fallady Kdo už jednou seděl v base. Toto pojetí služby (nikoliv služebnosti) prosazoval – veden svými vyhraněnými morálními (ne moralistními) a estetickými (ne estétskými) zásadami – temperamentně a angažovaně ad personam. Nejosobitěji ve Čtrnáctero zastaveních.

Jakkoliv to zní možná staromódně, právě pro tvrdohlavé přesvědčení o možnosti spojit tyto požadavky i pro nepředsudečnou otevřenost a osvobodivou přímočarost jejich autora se rád vracím k textům Bedřicha Fučíka.
Václav Petrbok, literární historik, lexikograf a editor

Na Fučíkově psaní si nejvíc cením vzácně vybalancované jednoty rozvážlivé, pečlivé a střídmé kritické analýzy a neskrývané a upřímné účasti na věci, zaujatosti věcí, jíž se zabývá, zodpovědností vůči ní i jejímu původci. I proto se často a ráda vracím zvlášť k některým textům z třicátých a čtyřicátých let ze souboru Kritických příležitostí II (smz. Rukopisy VBF 1987; Triáda 2002), které z tohoto hlediska považuji za emblematické.

Neméně pozoruhodné mi připadá Fučíkovo ředitelské angažmá v nakladatelství Melantrich (1929–38). Myslím, že není přehnané říci, že právě jím byly položeny zcela nové koncepční základy „vydavatelského domu“ moderní doby, a to nejen promyšleným, rozmanitým a zároveň rozpoznatelným edičním plánem, ale i organizací a důmyslným rozvíjením propagačně-marketingových a komunikačních kanálů směrem ke čtenáři, třeba v podobě paralelních bulletinů, zpravodajů a časopisů (Hovory o knihách, Listy pro umění a kritiku aj.), které sofistikovaným způsobem obracely pozornost k vydávanému dílu a v neposlední řadě i kulturnímu dění vůbec.

Řekla bych, že v jeho životě a práci „byl nám dán všem vzor (jak píše BF o Josefu Florianovi) hodný následování.
Edita Onuferová, bohemistka a redaktorka

S přítelem Antonínem Petruželkou jsme se kolem roku 1980 vydali za Bedřichem Fučíkem konzultovat naše tipy nevydávaných křesťansky orientovaných básníků – pro edici KDM. Když přišla řeč na Ivana Slavíka, Fučík nám šarmantně sdělil: „Pánové, tak to jste šlápli do hovna!“ Poslal nás ovšem do Brna za Jiřím Hájkem, Z. Rotreklem… – Čítávali jsme s nadšením Rukopisy VBF (FT, FTZ) – věnované J. Čepovi, J. Demlovi a J. Zahradníčkovi; balzamicky působila Fučíkova Zastavení…

Vracíval jsem se rád – s vděčností (a doposud) k časopiseckým kritikám, i k rozměrnějším statím (nyní ve skvělém edičním celku), ve kterých Fučík osobitě reflektoval značnou rozlohu české poezie. Rovněž k dobře koncipovaným básnickým edicím (třicátých a čtyřicátých let), k jeho rozmyslné práci editora, nakladatele…

Veleinspirativní je Fučíkův akcent na kritikův vkus (což dnes žel dosti nesamozřejmé), „který je unikavou zkušeností hluboce zakotvenou v životě“ (Paralipomena, s. 286). Podnětně rozvíjel šaldovské téma: vztah kritika a básníka, „souznačnost“ života a umění – a roli étosu v nich. Příkladně objevoval autory (za mnohé Jan Kameník, s výjimečností díla i rmutného osudu), obětavě a s přátelskou věrností se k nim či jejich tvorbě – po letech kriminálu – navracel (např. prosazování vzácného prozaika-básníka J. Čepa, Demlova díla – i se schopností kritiky vůči němu).

Některá Fučíkova osobní svědectví dostávají díky jeho dobrému podání charakter (nadčasové) „diagnózy“, respektive „dosti reliéfní“ šifry (citlivé uchopení životního dramatu V. Závady, vklad práce J. Zahradníčka na Bablerově překladu Božské komedie; „diabolický“ páter Jelen při groteskním pohřbu J. Demla; dialog s rozbolavělým I. Slavíkem).

S odstupem vidíme, že Fučíkův (životní i autorský) odkaz je podstatný, tematicky i hodnotově koherentní celek – integrované osobnosti vztahující se nejen k řádu díla uměleckého, k řádu v sobě, ale i k řádu nadosobnímu. Jeho psaní je závazné a ručené – někoho, kdo věru „vedle nešlapal“.
Vratisl av Färber, literární historik, editor a básník


Max Brod, BF, Katia a Thomas Mannovi, v pozadí Pavel Levit, 1932

Má prvotní, a jak se mi tehdy zdálo, téměř nepřekonatelná ostýchavost…

Radost ze souseda nuselského Vladimíra Binara, z jeho četných a dlouhých líčení návštěv u Fučíkových na Vinohradech a z jeho nadšení nad pokračující prací s přípravou samizdatově vydávaného výboru z díla Jakuba Demla.

Má další, nad jiné mimořádná a vpravdě životní radost v dlouze neradostných Čechách bylo osobní seznámení s Bedřichem Fučíkem a jeho paní Jitkou a postupné objevování jejich osobností a jejich díla. Úžas nad pocitem okamžité blízkosti, a jak se brzy ukázalo, nejenom jednostranné…

Několik málo letmých setkání a rozhovorů ve Šrobárově ulici a v Roztokách u Jilemnice, každé z nich neočekávaně bohaté spontánním vyprávěním páně doktorovým, jeho zvídavými otázkami a často i jeho okamžitými, vždy trefnými, často humornými a lehce ironickými odpověďmi na ně. V té době vlastně zcela nový začátek prvního důkladnějšího seznamování s nakladatelskou, překladatelskou a esejistickou činností B. Fučíka a se sladkými i přehořkými peripetiemi jeho podivuhodného života.

A také čest pro mě jaksi nepochopitelná, možnost nepatrně vypomoci s praxí; 1. 11. 1983: „Milý Petře, potřeboval bych opsat asi 25 stránek jednoho rukopisu. Nepřišel byste na chvilku proto a neujal se toho?“ – 1. 2. 1984: „Milý Petře, prosím Vás, podívejte se do svého slovníku a zjistěte mi, zda Březina ve verších někde použil slovo Bůh, s Bohem, ó Bože atd. Potřebuji to nutně vědět. Pakli ano, napište mi laskavě obratem. Ne-li, pak stačí zatelefonovat. Děkuji Vám mockrát předem.“ – 10. 5. 1984: „Milý Petře, nemáte, prosím Vás, ,náhodouʻ fotografii Ot. Březiny s T. G. Masarykem z jaroměřického náměstí? Potřeboval bych ji do březinovského Zastavení. Měl jsem ji, ale ďas ji někam zatrousil a paměť neví, kam; je dokonce v jedné Demlově knížce, jenže nevím v které. Máte-li ji, příležitostně se stavte, rád Vás uvidím, ne-li, stačí zatelefonovat, abych mohl hledat jinde. Pozdrav.“

Potom už náhle ono datum, 2. červenec 1984…

Vděčnost všem přátelům, kteří mi dál a dál otevírali nové a nové obzory, za všechny třeba i 8. 10. 1986 prostějovský Josef Glivický: „Včera mi poslali oba zájemci o korespondenci dr. B. F. oba strojotisky, a tož je Vám mohu alespoň ihned zabalit. Doufám, že Vám budou stačit 2–3 týdny na pročtení. B. F. byl vzácným zjevem mezi nakladateli v době mezi dvěma válkami. Vynikal nejen tím, že byl vzdělaný vědec, absolvent UK. A ovšem také tím, že to byl vzácný charakter. Jak jistě víte, v letech padesátých nepracoval v nakladatelství Melantrich, ale po svém návratu domů, jakmile se trochu zotavil tělesně i psychicky, dal se do práce a během několika let napsal řadu kvalitních esejů. Znáte dobře onu studii B. F. o Josefu Palivcovi (včera uplynulo právě sto let od narození tolik skvělého muže, manžela Heleny Čapkové a vzácného přítele bratří Čapků), kterou, jak víte, publikoval ve Vídni.

Vedle Čtrnácti zastavení znáte možná i velkou studii o Frant. Tichém (kterého podporoval za jeho pobytu ve Francii v letech třicátých). Název té studie je Oběšený harlekýn a je to jeden z dokladů o F. Tichém a jeho pobytu v cizině, ale také o jeho proměně, jakmile se vrátil do naší země.

Doufám, že jste už psal Háp Bélovi (Efraim Israel), a možná, že máte už od něho i psaní. Zajímalo by mne, zda za ním přišlo moje psaní a také tisk březinovský, který znáte.“

Postupně další a další seznamování s Fučíkovým dílem, přečasté a pravidelné návraty závrativé k němu (trvají dodnes, a jak už dávno vím, nemohou nikdy skončit, obdobného významu jako třeba Březina, Holan, Diviš, Zábrana…), nelehké pronikání do souvislostí textů neotřele nových, objevných, neběžných, poněvadž současně bohatých svou rozkošatěle sršatou vrstevnatostí, svým nádherným a tolik milovaným jazykem českým, nemluvíme-li už o hutnosti a originalitě obsahu, další a další radost z nacházení a chápání detailů i celků propojených do vznosných architektur Fučíkových charakteristických period.

Avšak především: při četbě a stálém studiu těchto zásadních textů vždy- a všudypřítomné vědomí hluboké a až do samého dna prožité životní zkušenosti autorovy, opravdivost a tolerance, vrchovatě naplněný prožitek promýšleného, psaného a napsaného, nezdolná síla, energie a láska v těch textech, jeden z ojedinělých a velevzácných příkladů hodných následování, jeden z oněch nečetných darů života, na který se nezapomíná, na který zapomenouti nelze…
Petr Holman, literární historik a editor       

Pro mě je stále podnětné a zajímavé číst ve spisech a knihách Bedřicha Fučíka: jednak jako v soukromém lidském dokumentu velkého muže s těžkým, s historií země pevně spojeným osudem, který noblesně zvládl, jednak jako z odkazu mimořádného reprezentanta české kultury dvacátého století, myslitele, který psal v duchu evropských humanistických tradic. Fučíkova literárněkritická a esejistická tvorba, psaná vytříbeným stylem a prostředkující nejen pouhé faktické znalosti, mi dovolila a dovoluje vžít se do vnitřního života české literatury a rozumět tvorbě jednotlivých osobností i hlubším vývojovým souvislostem.
Christa Rothmeierová, bohemistka a překladatelka

Některé věci naštěstí skutečně přicházejí včas. Když jsem před deseti lety chtěl zvědět, kdo to byl Bedřich Fučík, vyšla kniha Roberta Saka Život na vidrholci, za jejíž vstupní motto posloužilo heslo z Našich příjmení od Doubravy Moldanové: „Fučík – ze slova fučet, fičet – velmi čilý člověk.“ Nedlouho po Sakově biografii jsem začal číst texty samotného Bedřicha Fučíka a zamiloval si obzvlášť jeden, který nenapsal, ale odvyprávěl: jedná se o přepis Fučíkových vzpomínek na F. X. Šaldu, které formou „bytové přednášky“ pronesl v říjnu 1983. Pro mne jsou klíčem k Šaldovi jako člověku: „Okolo Šaldy to fičelo samotou, ten člověk byl strašlivě, strašlivě sám…“

Velmi si vážím Fučíkových kritik soustředěných do dvou svazků Kritických příležitostí, ještě častěji se však vracím k jeho textům na rozhraní eseje a vzpomínky, ve kterých je přítomen všemi úlohami svého života: jako nakladatel, kritik, důvěrný přítel mnoha osobností a také jako „kriminálník“. Jejich četba je pro mne stále podnětná a prospěšná. A ještě na okraj: za nejkrásnější svědectví o Bedřichu Fučíkovi považuji zápisy v denících dvou Janů – Zábrany a Vladislava.
Petr Adámek, grafik a publicista

Na jméno Bedřicha Fučíka jsem poprvé narazil někdy počátkem osmdesátých let v Mrázově monografii Mikuláše Medka. Autor ho v jedné větě, vypočítávající osobnosti prvorepublikového kulturního života, které k Medkovým docházely na návštěvu, docela vtipně uvedl v sousedství Julia Fučíka. Pomyslel jsem si něco jako „tak on měl ke všemu ještě bratra“. O několik let později jsem se z šaldovské kapitoly Čtrnáctera zastavení ke své úlevě dozvěděl, že největší z kritiků si Bedřicha Fučíka s nositelem stejného příjmení při prvním setkání nejenže spletl, ale pokoušel se pak svůj omyl zahladit kapriciózním zvoláním „čert jako čert“. Defilé báječných postav Fučíkovy knihy ve mně tehdy vyvolávalo smíšené pocity obdivu a úzkosti: copak je možné, že před dobou ne zas tak vzdálenou známými ulicemi procházeli obři? Obdivoval jsem stylistické mistrovství úsporných a pevných tahů, díky nimž monumentalizované osobnosti vyvstávaly před očima z přesně nazřených momentů každodennosti. Zároveň mě znepokojovala a místy snad i rozčilovala suverenita pozorovatele, který všem těm klasikům s jakýmsi zvláštním patentem na empatii vidí až do duše. Ve svazcích Fučíkova Díla dnes listuji často, pokaždé s vděčnou jistotou, se kterou se Bedřich Fučík obracel k Šaldovu dílu: „Na kterémkoli místě lze otevřít knihu, začíst se doprostřed studie či fejetonu – a jsi chycen, zaujat“, neboť při všech případných výhradách k přečtenému není pochyb o tom, že „zde o něco jde“. Mám za to, že Fučíkovi šlo v první řadě o výchovu ke zralosti, o kultivaci schopnosti rozlišovat mezi efektními efemeridami a tím, co si zaslouží trvalou paměť. O případnosti jeho pedagogických metod můžu někdy zapochybovat; snaha dobrat se za každou cenu posvěcující pointy například stylistu občas zrazuje (mám třeba na mysli, kolikrát se v jinak skvělých odstavcích Kritických příležitostí sestupuje ke „kořenům a pramenům“ či do „nejhlubších šachet“). Ale to jsou, jak Fučík trefně formuloval nad Demlovým dílem, jen „dobové poplatky“ a doklad neúhybného zaujetí, které pokládám za hlavní a nepostradatelnou kvalitu děl s nadčasovou hodnotou.    
Marek Vajchr, literární kritik a redaktor


F. X. Šalda ukazuje BF svého psa

Je zajímavé, že vydáním Fučíkových sebraných spisů i knižního životopisu (Robert Sak – Život na vidrholci) nedošlo k nějaké autorově mramorizaci či kulturnímu odfajfkování typu „tak ho máme z krku“. Pro mne je to naopak: vyloupl se nesmírně živý esejistický celek (má pochopitelně další patra – vydavatelský, editorský, překladatelský, svědecký aj.), který byl stvrzen životními postoji – za vyřčené se ručilo. Koncentrovaná energie Fučíkova jazyka, vášnivá zaujatost, sytost a jemnost, se velmi plasticky dotýká uchopovaného; intelektuálně neúplatný i velkoryse pozorný, píše s nasazením a otevřenými sudidly; většina jeho kritických soudů nepotřebuje žádných oprav ani retuší. Fučíkova kritická kompetence vyrůstala ze vzdělanosti a poučenosti, nikoli z prosazování sebe sama. Psal bez frází a překrucování, o živých i mrtvých, k živým i mrtvým.

Jsou dva texty, ke kterým se z Fučíkova díla vracím nejčastěji – tak protilehle odlišné, a přece psané jedním autorem, jednou myslí a jedním tahem. „Obrana darebáka Jakuba Demla proti mravodržcům“ jsou odpovědi adresované právníku Aloisi Plichtovi. Tak nesentimentální, zaujatá, suverénní, vyhraněná i vybroušená, otevřená a především kriticky hluboká obhajoba českého básníka (která však nekaratelsky nezastírá jeho chyby, poklesky a selhání) nemá v české literatuře obdoby. A přitom je vůči adresátovi listů psána velmi ostře i nekompromisně a současně přátelsky přímočaře.

A ten druhý „text“ Bedřicha Fučíka je celá kniha – Čtrnáctero zastavení. Jako student jsem četl její část ještě v samizdatu a okamžitě zasáhlo! Byla a je pro mne jednou z klíčových knih v čase rozkladu. Stojící proti destrukci. Pro vědomí kontinuity, pro schopnost evokovat mrtvé přátele, pro soucitnou chápavost, bystrou pozornost i pro ten jedinečný vhled do jejich nitra a díla. Mistrovské portrétní umění. Na několika řádcích načrtne to, na co jiní potřebují kvanta papírů. Třeba: „vidím na dálku obrovského černého ptáka, který, jakoby ochromený na jedno křídlo, se namáhavě prodírá nakupenými závějemi. Zblízka pak rozeznávám: Zahradníček, jde nám naproti! Ale dnes nevidím v tom kopci člověka, nýbrž jen a jen černý přízrak se zlomenými křídly, která se chtějí vznést od země (…). V tom obraze je obsažen Jan Zahradníček s celým svým osudem a dílem. Tak protikladné autory dokázal Bedřich Fučík ve Čtrnáctero zastaveních spojit (třeba Tichý a Čep) a přitom ke každému z nich našel jedinečnou cestu. Vysvětluji si to jeho živým a žitým agapé.
Miloš Doležal, básník, editor a redaktor

Jako žák či student jsem prošel dvěma protikladnými etapami socialismu, jednak pozvolným uvolňováním za Novotného, jednak rázným utužením za Husáka, v obou se nicméně vzdělávací autority shodovaly v odporu ke křesťanské tradici, potažmo ke katolické literatuře. Ctil jsem tenkrát meziválečnou avantgardu, jež byla většinou rovněž zuřivě antiklerikální. O něco později mne četba amerických beatniků přivedla k přechodnému zájmu o zen-buddhismus, jeho módní vyznavačství se mi však brzy zprotivilo. Snad i proto jsem se koncem sedmdesátých let obrátil k evropským zdrojům a začal se zcela soukromě identifikovat s greenovsky paradoxním křesťanstvím v rámci římského katolictví.

Už předtím jsem měl jisté povědomí o osobnosti a osudech Bedřicha Fučíka, k jeho dílu jsem se však dostal poměrně pozdě. Čtrnáctero zastavení jsem četl počátkem devadesátých let a knihu mám od té doby po ruce. Pomáhá mi porozumět moderní katolické vnímavosti, jak se u nás utvářela od devadesátých let předminulého století, a hledám v ní specifické úhly pohledu na kulturní jevy konfesijní i nekonfesijní povahy. Katolické východisko se tu nevyznačuje vypjatě duchovní okázalostí, ale spíš hluboce zaujatou pozorností ke konkrétním lidským osudům na věčném pomezí vznešenosti a hříchu. Imponuje mi autorova činorodost při praktické realizaci dobrého díla i jeho radostné uspokojení z vydařené práce.

Literárněkritické dílo Bedřicha Fučíka příliš neznám. Z toho, co jsem četl, vyzařovala bystrá inteligence, hluboká erudice, ale také zakotvenost v jiném paradigmatu, než v jakém se odehrává současný literární diskurs. Jako katolík byl Fučík bytostný univerzalista, ctil univerzalistický humanismus pozdní měšťanské éry, oceňoval i univerzalismus modernismu, ale partikularismus zpolitizovaných avantgard odmítal. Věřil v obecnou platnost literárních hodnot a s ohledem na ně soudil stejně spravedlivě katolické, liberální i komunistické básníky. Během posledních čtyřiceti let se ovšem projekt univerzální kultury rozdrobil do bezpočtu víceméně izolovaných, vzájemně nekompatibilních subkultur. S takovým světem by si asi Bedřich Fučík příliš nerozuměl.
Viktor Šlajchrt, spisovatel a kritik

Bedřich Fučík a Texty přátel
Trvalo dlouho, než se mi dostalo té cti seznámit se s Bedřichem Fučíkem osobně. Znal jsem ho samozřejmě už dříve, z článků v literárních časopisech, které vycházely mezi dvěma válkami i ještě po té druhé a patřily k cenným kořistem v antikvariátech tu i onde. A jeho břitkých soudů a úvah jsem si cenil a s velkou radostí je kvitoval.

Pak přišla normalizace a v Olomouci jsme s hrstkou přátel začali vydávat samizdatovou edici Texty přátel. Začalo to v roce 1971 a trvalo víceméně až do listopadu 1989.

Při shánění příspěvků do T. P. jsme, jak jinak, brzy narazili na jméno Bedřicha Fučíka. Velmi vstřícně nám odepsal a souhlasil s návštěvou v domě ve Šrobárově ulici. Zmínil, že je delší dobu nemocen, a že tudíž návštěva bude krátká, maximálně tak hodinku. Ve skutečnosti se protáhla na hodin několik. Bedřich Fučík byl skvělý vypravěč a znal ze své nakladatelské a editorské činnosti desítky a desítky autorů, kteří něco v české literatuře znamenali. Z nich pak zejména Zahradníčka, Demla, Čepa, Holana, ale i další. A dovedl o nich, ale nejen o nich jiskřivě vyprávět. Člověk se tak mohl u skleničky dobré slivovice, kterou jsme krom samizdatů z Moravy s přáteli přivezli, dozvědět věci, které v učebnicích nikde nenajdete.

S podporou Vladimíra Binara pak pro Texty přátel pan Fučík připravil výbory z básní Jana Zahradníčka a Jaroslava Seiferta. Jak bylo zvykem v T. P., oba tituly byly pečlivě upraveny a vybaveny frontispisem.

Odvážil jsem se mu tehdy poslat pár svých básní a překladů (tuším T. E. Hulmea) a na vlastní kůži jsem zakusil nekompromisní břitkost a jasnovidnost jeho soudů a literatuře. Hlavně to odnesly moje básně. K překladům byl shovívavější, některé dokonce příznivě ocenil.

Díky dalším, i když velmi sporadickým kontaktům s ním jsem se stal také majitelem samizdatového vydání knížky Sedmero zastavení, kterou jsem přečetl jedním dechem a o níž si dodnes myslím, že patří k absolutním vrcholům české esejistiky. Váže se k tomu příhoda, na kterou nejsem moc pyšný. Tu knížku jsem nosil všude s sebou a znovu a znovu četl fascinující portréty českých autorů. Jednou jsem se vracel mírně „společensky unaven“ z Prahy do Olomouce a po překotném vystupování z prázdného kupé půlnočního rychlíku jsem si až po chvíli na peronu uvědomil, že jsem svazek zapomněl ve vlaku, který pádil dál do Ostravy a Žiliny. Bylo to prostě ztraceno. Přiznal jsem se panu Fučíkovi k této trapnosti při jedné z posledních návštěv u něj. Nebyl přirozeně rád, měl už jen pár posledních kousků, ale slitoval se nade mnou a jeden mi (se slovy „ale toto je naposledy…“) znovu daroval.

Brzy poté Bedřich Fučík odešel na věčnost, ale zůstala na něj, na jeho texty a na jeho vyprávění krásná vzpomínka. Byly to nepochybně jedny z nejsvětlejších momentů celé normalizační doby a také velká inspirace. A jeho podpora pro nás, tehdy ještě mladíčky, byla neocenitelná.
Petr Mikeš, básník a překladatel

V anketě se snad smí trochu pracovat se zkratkou. I ten největší stoupenec hudební dráhy Johnnyho Cashe musí připustit, že v posledních deseti letech svého života natočil tento zpěvák a skladatel desky, které přesahují nejen žánr country music, jejž on sám ovlivnil těžko porovnatelným způsobem, ale výrazovou prostotou, muzikantským vtipem a skvělou hráčskou podporou, vytvářející kolem čím dál hůř dýchajícího Johnnyho autentickou pospolitost, mají obecný transcendentní rozměr. Bedřich Fučík se sice narodil do jiných souřadnic než americká legenda, ale při vědomí toho, co napsal a vydal mezi svým sedmdesátým a čtyřiaosmdesátým rokem, je nutné říct: Bedřich Fučík je Johnnym Cashem české literatury.
Michael Špirit, literární historik, editor a kritik

Připravila Edita Onuferová.