Před pěti lety zemřel 9. února v Paříži básník Prokop Voskovec (nar. 21. 1. 1942 v Praze). Ve dvou vydáních Bubínku Revolveru přinášíme čtenářům dvě jeho vzpomínky publikované v Revolver Revue: první je věnována překladateli a redaktorovi Miloslavu Žilinovi a vyšla v čísle 46/2001 v rámci rozsáhlého bloku o jeho osobnosti. Druhá Voskovcova vzpomínka byla otištěna v RR č. 52/2003 jako součást kolektivního portrétu orientalisty Lubora Hájka. Oba vzpomínkové texty Prokopa Voskovce mohou být přitom vnímány i jako svébytné kapitoly jeho vlastního životopisu či autoportrétu a vypovídají také leccos podstatného o dobách, k nimž se vztahují.

Prokop Voskovec
O buddhistických uších doktora Hájka

Domnívám se, že nebude na škodu v těchto dnech, kdy s odchodem Václava Havla z Hradu končí celá jedna epocha, připomenout si její počátek, který spadá do sedmdesátých let minulého století. Epochu, která byla až do rozpadu sovětského bloku pro Československo epochou neobyčejně tragickou, kdy lež, naprostý morální úpadek, cynismus a zhovadilost na dlouhou dobu zvítězily a jejichž důsledky se na české scéně svým způsobem odráží dodnes. Na počátku sedmdesátých let padla poslední chabá naděje, že Gustáv Husák se stane po sovětské okupaci jakýmsi českým Kadárem. Nastal pravý opak a husákovští talibané pod strnulou mrtvolností jeho nehybné tváře počali vyhazovat, zakazovat a pročišťovat snad ještě snaživěji, než Moskva požadovala. Pracoval jsem tenkrát v divadle Reduta s panem Trávníčkem jako jeho poddramaturg. Andrej Krob, už tenkrát vyhozený kvůli svému přátelství s Havlem z Divadla Na zábradlí, tam šéfoval scénografii. Po negativní odpovědi, zda souhlasíme se vstupem vojsk, jsme letěli na hodinu. My s Andrejem jsme se vydali do okolních hospod, protože všude bloudili vyházení a v hospodách se konstituovala jakási bursa ku hledání práce. Pan Trávníček s námi nic nehledal. Miloval divadlo natolik, že šel domů a oběsil se. Kde se ti všichni vrazi dneska poflakují?

S orientálním uměním jsem neměl nic společného, ale někdo mi tenkrát sdělil, že je volné místo správce depositáře v Orientální sbírce Národní galerie a abych zatelefonoval na Zbraslavský zámek jakémusi doktoru Hájkovi. Bylo to ve Slavii a seděla tam s námi jedna sličná přítelkyně. Pravila, že doktora Hájka zná, protože má vedle něho kabinu na plovárně. Zeptal jsem se, zda na plovárně bývá často. V létě prý velmi často. Mé rozhodnutí padlo. Šéf na plovárně je lepší než ho mít neustále za zády.

Nazítří jsem vstoupil na Zbraslavi do zámecké místnosti s klenutým stropem a freskami, obrovským kulatým stolem, pohodlnými koženými křesly a jiným pěkným starožitným nábytkem. Vyšel mi vstříc elegantní, vysoký, hubený muž s podlouhlým obličejem, výrazným nosem a očima, na kterých bylo vidět, že vidí pronikavě. Jeho uši neodstávaly, ale jejich labyrint byl krásně a bohatě členěný. Uši Buddhy. Proč zde chcete pracovat, zeptal se mne po pevném stisku ruky. Nevím už, co jsem v rozpacích zamumlal, chvíli mě bedlivě pozoroval a pak mi sdělil, že moje odpověď je mylná, protože jedinou správnou odpovědí by bývalo bylo, že se chci stát ředitelem Národní galerie, nicméně abych zítra nastoupil. Ani se neusmál a zmizel v oddělené místnůstce v pozadí velkého sálu, která byla jeho královstvím. Zůstal jsem tam skoro šest let.

Patřím ke generaci, v které mnozí z nás měli mnoho hlavně dělnických, ale i jiných bizarních zaměstnání, a tudíž jsem poznal mnoho šéfů, vedoucích, nadřízených a jiných pohlavárů. Dnes jsem na penzi, ale zůstali čtyři, kteří mě hluboce poznamenali a obdarovali, ač jsem vždycky figuroval víceméně jako jakýsi poskok.

Pan doktor Hájek byl druhým v pořadí. Prvním byl Jan Werich, kde jsem měl to štěstí několik let statovat v slavných dobách, kdy řediteloval Divadlo ABC. Třetím Pavel Trigrid, kde jsem krátkou chvíli statoval po svém příjezdu do Paříže v jeho Svědectví, a čtvrtým pak Nicolas Beytout, šéfredaktor velkých nezávislých francouzských ekonomických novin Les Echos, pro které jsem skoro dvacet let jezdil jako kurýr na motorce. Všichni měli něco společného. Nešéfovali, neporoučeli, nepřikazovali a neotravovali. Svoji roli jste po čas buď pochopili, či nikoli, ale oni vám ani po létech nedali najevo, že jste byl často patrně asi blb.

Zůstaňme ale u pana doktora Hájka. Ten mi to jednou při nějaké sklence vína nepřímo vysvětlil. Stalo se, že jsem v depositáři nechal snad čtrnáct dnů z lenosti povalovat na chodbě hromadu srolovaných orientálních koberců a nezařadil je podle čísel do patřičných regálů. Jednou ráno přijdu do práce a koberce naleznu na svých místech. Pan doktor Hájek si přivstal a moji práci udělal za mne. Zaplaven studem jsem se mu šel omluvit. Podíval se na mne bez jakékoli změny ve výrazu tváře a jen podotkl, abych se na něho nezlobil, ale že mu ty hromady koberců prostě vadily, když tam tudy chodil na záchod. O mnoho později jsem u té sklenky vína pro mne stále trapnou situaci evokoval. Vysvětlil mi, že jeho jednání bylo zcela upřímné a bezelstné, ovšem že to samo sebou patří k něčemu, co mi v životě patrně uniklo a co souvisí s jednou dost komplikovanou orientální teorií takzvaného negativního vládnutí. Sdělil mi tenkrát při té příležitosti, myslím poprvé a naposled, řadu zajímavých věcí o sobě. Jak on sám se určitým věcem učil a naopak odnaučoval a že tam nejdůležitější roli hraje čas, ale čas poněkud jiného druhu, než jak bývá nejčastěji chápán. Čas, který nemá pouze délku či krátkost, ale jakousi hmotnost, v níž je jeho pohyb daleko komplikovanější, než by se na první pohled zdálo. Jeho výklad o souvislosti a rozličnosti času a pohybu jsem pak s mizejícím vínem v láhvi, myslím, nepochopil.

Ať mi všichni jeho tehdejší spolupracovníci prominou, že je nebudu jmenovat, vesměs šlo o výrazné osobnosti a patrně bychom se všichni, tedy téměř všichni, shodli na tom, že v zhovadilosti tehdejší doby bylo pracoviště pod jeho vedením jakousi oázou intelektuálního bohatství a tolerance. Tak například se tam pořádaly černé semináře. Většinou šlo o témata z oboru orientalistiky, ale byl dán prostor i tématům jiným, které se doba snažila úspěšně vymýtit ze škol i knihoven. Přicházeli různí zajímaví hosté a po exposé následovaly volné rozhovory, kde nikdy nechybělo několik těch kapek slušného alkoholu. Mám dojem, že dík doktoru Hájkovi se tam udržovala kontinuita prvorepublikové vzdělanosti a kultivovanosti.

Dovolte mi na závěr tři příběhy, spíše anekdotické, které nicméně, myslím, dobře vystihují jeho bohatou a mnohavrstevnatou osobnost. Jednou jsem doktora Hájka doprovázel do nějakého bytu pro eventuální nákup nových akvizic. Bohatý interiér. Velice buržoazní prostředí. Pan doktor vstoupil a v salonu zakopl o cíp obrovského perského koberce. Odkopl ho pěkný kus a sám upadl na kolena. Vše hbitě urovnal a trapná situace se změnila v poněkud přidušené veselí. Když jsme pak sjížděli výtahem, lišácky se na mne podíval a vysvětlil mi, že tak úplným nešikou není, ale že chcete-li poznat, je-li ten peršan pravý, musíte ho vidět zespodu. Zakopnete, pokleknete a prozkoumáte útek. Poznamenal, že zároveň viděl, že milostpaní nemá prádlo od Diora, ale to že jsme koupit nepřišli. Koberec je ovšem pravý a útek vzácný, pochválil si jako znalec.

Doktor Hájek byl bezesporu zasvěceným milovníkem ženské krásy. Jednou jsme v nádherném jarním poledni obědvali ve zbraslavské hospodě a náhled někde z luk od řeky vběhla, spíš jak nádherné slunce vplula do místnosti dvojice krásných mladých lidí. Voněla z nich zamilovanost a intensita fysické přítomnosti lásky byla najednou tak silná, že i vyčichlé pivo se ve džbánech poněkud zapěnilo. A pan doktor Hájek najednou zkrásněl, oči se rozzářily, zkrátka omládl nejméně o sto let. Ale nebyla tam ani špetka závisti nebo vulgarity. Jen jako by z něho čišelo štěstí, že krása a poesie existují. Naklonil se ke mně a tichounce zašeptal: „Jedna z nejdůležitějších vůní staletí se tu před námi na chvíli převtělila.“

A pak přišla doba Charty 77. Myslím, že jsem tam byl jediný, kdo ji podepsal, čekal jsem, kdy mě vyhodí, ale kupodivu se tak nestalo. Když se represe zaběhla, odevzdávalo StB takovou rituální práci, což znamenalo, že každých zhruba čtrnáct dní zavolali, abych se dostavil na výslech. Často volali do práce. Jednou si mne zase takhle objednávali, abych se okamžitě dostavil. Pan doktor Hájek, najednou bílý vzteky, mi vzal telefon z ruky a požádal je, zda si mne nemohou předvolávat mimo pracovní dobu, že mě potřebuje. Naslouchal odpovědi, pak telefon položil a poznamenal: „Od padesátých let mi nikdo neřekl soudruhu doktore, a navíc mi sdělili, že jestliže já mám něco proti jejich práci, mohou si přijet pro nás oba dva. Tak tedy běžte, mně osobně se tam moc nechce. Přinesl láhev whisky, nalil dvě štamprdlata, připili jsme si a on mě uvolnil z práce. Báječný člověk.

No a pak v roce 79 talibané rozhodli, že pokud se vzdám občanství, mohu odejet do Francie, ovšem bez možnosti se kdykoli do své země vrátit. Než mi jel vlak, vzkázal jsem přátelům, že kdo chce, ať se přijde rozloučit do holešovické hospody U Divadla, že to platím. To už jsem samo sebou nebyl nějaký čas zaměstnancem Národní galerie. Přišlo nemálo lidí, ale nemálo jich také nepřišlo. Báli se, z pochopitelných důvodů, a já to nikomu nevyčítám. Pan doktor Hájek přišel. Nejen báječný člověk, ale i přirozeně statečný.

Škoda, že už nejste. Za mnoho Vám vděčím.

Paříž, leden 2003

Připravily Edita Onuferová a Terezie Pokorná