Obsahem prvního vydání RR novin byla anketa Událost roku 2016. O svých nejvýraznějších zážitcích z oblasti kultury a umění do ní napsaly desítky osobností, jež redakce Revolver Revue oslovila takto: „Můžete připomenout dvě události (díla, akce, počiny) – nejen jednu pozitivní, ale i jednu negativní –, které přinesla zdejší kulturní scéna v roce 2016, a Vy je považujete za obzvlášť významné či příznačné. Nejde nám o soutěž a žebříčky, nýbrž o příležitost upozornit, již s jistým odstupem, na něco z toho, co Vy a další vybrané osobnosti považujete z loňského roku v oblasti umění a kultury za důležité. Vítáno je stručné zdůvodnění.“ Odpovědi všech 107 respondentů nyní přinášíme na pokračování, ve třech částech, na Bubínku Revolveru.

 

Událost roku 2016 (anketa Revolveru) III.

1) Negativní: Když dojel Aj Wej-wej, aby před Veletržákem zneuctil mou oblíbenou zlatostříbrnou záchranářskou fólii tím, že do ní zabalil svůj Zvěrokruh, a celé to divadýlko následně zabalil do účelových blábolů na aktuální téma uprchlíků. Možná bych mu to i uvěřila, kdyby jeho sochy zůstaly zabalené až do doby, kdy náš prezident a vláda začnou běžencům pomáhat. Ale po tiskovce fólie zmizely. Celé to na mě dělalo dojem, že jde o ubohý a velmi levný (1 fólie cca 35 Kč) trik, jak přitáhnout média. Chudáci uprchlíci ani netuší, jak a komu mohou být užiteční.
2) Pozitivních bylo několik: tuším, že hned zjara, výstava Splendid Isolation v Pelléově vile. Dokonale propracované, introvertní kresby Jiřího Štourače, Štěpána Vrbického a mého oblíbeného Tomáše Smetany. Díla par excellence, autoři snad až příliš skromní. Zkraje léta pak v DOXu Sportu zdar, výstava nacpaná obrazy na stěnách natěsno vedle sebe, mezitím sochy v každém volném prostoru, tak, jak to mám ráda. A spousta výborných, s jakými bych i ráda bydlela, třeba ten sedřený cyklista Ellen Jilemnické, jak se sotva plouží na splasklých kolech. Vše důsledně uspořádané podle sportovních odvětví, velké potěšení i pro nesportovce. Vernisáž navíc korunovaná vlahým letním večerem na terase galerie pod dokončovanou Rajnišovou vzducholodí… Mimo Prahu mě nadchla současná instalace stálých sbírek v kutnohorském GASKu, jejímž autorem je Richard Drury. Pečlivě vybraná díla nejsou řazena přísně chronologicky či podle autorů, jak jsme běžně zvyklí, ale podle pocitů a Stavů mysli, což je i název celé expozice. Kurátor musel jistě zažívat záviděníhodné stavy fantazijního ponoru a vzrušení při výběru děl, což se přenáší na i diváka. Tahle koncepce vás přiměje k daleko silnější konfrontaci vlastních pocitů tváří v tvář vystaveným dílům, jste vtaženi do hry kouzelníka s obrazy.
Veronika Richterová, výtvarnice

Nejvýznamnější událostí pro mne bylo provedení Českou filharmonií oratoria Apokalypsa v Kamenické Stráni skladatele Miloše Boka na popud pittburghského dirigenta Manfreda Honecka (9., 10. a 11. 3. 2016).
Negativní byl způsob, jakým se vedení filharmonie, s Jiřím Bělohlávkem v čele, snažilo význam a dopad koncertu umenšit.
Jean-Gaspard Páleníček, básník, překladatel a skladatel

Pozitivní událost: Pro mě to bylo provedení skladby Vlastislava Matouška Canon 4 Orchestra and Arbitrary Number of Shakuhachi (Symfonický orchestr a japonské nástroje: Takemitsu, Ryohei, Nishimura, Matoušek /Nová scéna Národního divadla, mimořádný koncert Pražského jara/). Spojení japonských fléten a soudobé orchestrální hudby je mimořádně těžké a problematické, ale Matouškovi se podařilo znamenitě, mimo jiné také díky zvolenému hudebnímu tvaru. Kánon poskytl prostor flétnám i orchestru. Chyběl bohužel větší ohlas v médiích. Když shrnu loňský rok, potěšilo mě, že soudobá vážná hudba konečně nachází v naší republice místo, ať jsou to koncerty orchestru Berg, nebo obnovený festival Contempuls, tradičně konaný v nejhorších podzimních listopadových dnech v La Fabrice v Karlíně, a další akce.
Za negativní považuji malé možnosti pro rozšíření informací především o literatuře. Specializované časopisy se přesouvají na internet, to samo o sobě není do budoucna žádná hrůza, ale reklamy propagující spotřební knihy, bestselery a podobné vyvolávají dojem, že takhle nějak vypadá soudobá literární tvorba, a ta je tomu ve skutečnosti na míle vzdálená. Je mi jasné, že nelze stejným způsobem propagovat R. Bolaňu, W. G. Sebalda, nebo A. Geigera. Tak by se chtělo říct zaplaťpánbu za RR, Babylon, Literární noviny. V čem se tomu dá pomoct, když takzvaně „nikdo nečte“ a slovní zásoba populace povážlivě klesla zejména u mladé generace? Přesto přese všechno jsou městské knihovny plné čtenářů a probojovat se do všeobecné studovny v Národní knihovně ve studijním období není jen tak. Knihovna přitom prochází neuvěřitelně se táhnoucí rekonstrukcí, nová Národní knihovna zmizela v nedohlednu. Člověk se musí hodně snažit potlačit vztek, když si vzpomene např. na Francouzskou národní knihovnu v Paříži. Nějak se hrne víc témat a otázek, ale odpovědi nikde.
Lucie Holá, estetička a prozaička

Projekt Metráž designérky Lucie Kutálkové a režisérky Kateřiny Jungové. „Metráž je designový projekt se sociálním přesahem“, vytváří pracovní příležitosti pro ženy v krizových životních situacích, poskytuje jim sociální zázemí, možnost tvorby a výdělku. Kniha Hany Klínkové Josef Váchal / Kniha vzpomínek. Intenzivní, pečlivě vypracovaný vhled do jednoho bohatého života…
Jednohlasné odsouhlasení demolice funkcionalistické vily Na Petřinách 7 stavebním odborem Prahy 6 v únoru 2016.
Dagmar Urbánková, výtvarnice a básnířka

Nejviditelnější kulturní událostí minulého roku a současně rozsáhlým, mimořádně financovaným a multiplikovaným kulturním podnikem státu i lokálních samospráv byly výstavní, publikační i pouliční počiny vyvěrající z hluboké úcty českého národa k pozdně středověkému panovníkovi, králi a císaři Karlu IV., který se narodil před sedmi sty lety, 14. května 1316. Pater Patriae, jak jej v pohřební řeči r. 1378 označil Vojtěch Raňkův z Ježova, se stal v televizní anketě v roce 2005 „největším Čechem“. Bůh ví, jaké heslovité představy a prostoduché „projekce“ vedly hlasující Čechy, kteří budou zřejmě do sedmého kolene pykat za své oportunistické instinkty mj. houževnatou náchylností k obrazu dějin a kultury dezinterpretovanému a karikovanému totalitní ideologií, právě k této volbě. Domnívám se, že zásadní motivací tu byla a je představa jakési automatické elevace plebejsky přízemního, až buranského naturelu lidu této země, k níž dojde samovolně touto kulturněhistorickou národní sebeidentifikací. Oslavy výročí tak byly mj. také triumfem poněkud zarážející, infantilní tváře naší aktuální „národní identity“, jež ze své bodré povahy touží mimoděk i po tom, aby byla pro svoji bezpříkladnou věrnost omezenému a sobeckému provincionalismu nobilitována.
Kulturní počiny spojené s jubileem Otce vlasti zahrnují širokou škálu hodnocení mezi kladným a záporným pólem. K nejvýznamnějším z nich patřila výstava Císař Karel IV. 1316–2016 v Národní galerii v Praze. Pro medievisticky zaměřeného historika umění přinesla mimořádnou příležitost vnímat tváří v tvář umělecká díla, která patří k vrcholům evropské kultury v období vlády tohoto panovníka. Byla zapůjčena z prestižních světových institucí a v Čechách je už za svého života nespatřím. Koncepce a podoba výstavy, přehlcená exponáty i texty, však prostor pro jejich hlas spíše limitovala. V celku po mém soudu postrádala patřičnou intenzitu vhledu i distanci nadhledu, empatii i seriózní střízlivost, dobře a zřetelně formulovaný záměr. S reprízou výstavy v Norimberku (Germanisches Nationalmuseum, 20. 10. 2016 – 5. 3. 2017), na jejíž vernisáži jsem byl přítomen, mám spojen nepříjemný zážitek. Mezi proslovy německých a českých řečníků, zejm. těch z řad politiků (za českou stranu premiér Bohuslav Sobotka), zela nápadná kulturní a civilizační propast: noblesa, spontánnost projevu, inteligence a vtip na straně německé, respektive bavorské, a zoufalá strojenost, fráze, bezduchost – zkrátka příznačná typologie normalizačních mimikry – ve veřejných projevech na straně české. Vybavil jsem si naivní představu mnohých (intelektuálů) z počátku devadesátých let o očekávaném zásadním příspěvku naší společnosti k duchovnímu ozdravění a intelektuálnímu povznesení bohaté a degenerované konzumní kultury západní Evropy. Hořká zkušenost. Jaké to „patriae“ zůstal problematický, ovšem v mnoha ohledech nepochybně jedinečný panovník otcem?
Největší radost mi v oblasti kultury v roce 2016 přinesl český překlad Heideggerova spisu Původ uměleckého díla, vydaný na jaře nakladatelstvím OIKOYMENH. Největším zklamáním je pak (zatím a s výjimkou RR) prakticky nulová recepce tohoto počinu v odborném i širším kulturním prostředí, s nímž jsem ve styku.
Petr Jindra, historik umění

Knihy nakladatelství Opus, které v roce 2016 nakonec přece jen stihly vyjít. Mám-li vybrat jedinou, je to pokračování Zápisků Ludwiga Hohla; využívám možnosti uvést události dvě a jako druhou – ovšemže pozitivní, proč dávat stejný prostor negativním a proč vůbec? – jmenuji eseje Labyrint u moře Zbigniewa Herberta v překladu Jana Linky.
Eva Jelínková, literární historička

 „…Skutečnost nelze sdílet…
…Pro sochu je třeba vyhloubit prostor [prázdno] – v prostoru věcí…
…bez zkušenosti prázdna nelze plnost [plastičnost] zakusit…
… jeho svět soch nenapodobuje, k o n f r o n t u j e, veden snahou porozumět tomu, co vidí a co ho znepokojuje…
…sochou do původního světa vnikl klín…
…Ve virtuální realitě vládne smrt; její vláda zprvu není patrná. Setkání se sochou se však tato smrt nedokáže své vlády chopit – p o s t a v í m e - l i se jí tváří v tvář. Proklouznutí kolem sochy naproti tomu je krokem do virtuální reality, tam, kde námi vládne ta smrt, jíž jsme se proklouznutím pokusili uniknout. A neproklouznout znamená proměnit se… realizovat… sokl v sobě samých…
…sokl v nás nám dovolí obstát, překonat nebezpečí vsání, nebezpečí pohlcení…
…Perspektiva optická je (nedostatečnou) rekonstrukcí perspektivy haptické…“
Citace a citace citací jsem získal namátkovým zapichováním perořízku do knihy Petra Rezka Proklouznutí neboli smrt, kterou vydal Jan Placák v Ztichlé klice v roce 2014 (přečetl jsem ji loni). Pojednává o tom (nejen), že není možné uvidět, co se jeví, a abychom se o tom přesvědčili, musíme si pomoci hapticky, a tudíž nejlepším řešením toho, abychom se ubezpečili, jak nás šálí zrak a prokoukli, je pokusit se státi sochařem. Abychom se jím ale mohli stát, tak stejně musíme aspoň šlápnout na hrábě; zas to není tak jednoduchý.
Manipulátor a inkvizitor, řiďoučký hrabě John Berger jistě rozezná na Rodinově Balzacovi mnišský hábit od županu, a ba co víc, podniká spolu s Frankem Harrisem v „ručním údržbářství erekce“.
Michal Blažek, sochař

Jako pozitivní událost jsem vybral vydání monografie Petra Koury Swingaři a potápky v protektorátní noci (Academia). Jedná se o mimořádné dílo, na kterém autor pracoval řadu let. Z různých úhlů poprvé komplexně přiblížil fenomén subkultury milovníků hudby, která se stala symbolem protestu části mládeže vůči nacistické okupaci. Úvod ke knize napsal spisovatel Josef Škvorecký. Po delším přemítání jsem jako událost s opačným znaménkem vybral hudbu na rozhlasové stanici Radiožurnál, který občas poslouchám v autě, když si chci poslechnout zprávy. Spolehlivě mě vždy vrátí před rok 1989, z čehož nemám dobrý pocit.
Petr Blažek, historik

Nejpříjemnějším českým kulturním zážitkem minulého roku pro mne byla finanční sbírka na časopis Babylon. Pořád slyším, jak něco nejde a že nejsou peníze, a pak čtenáři zaplatí časopis. Ve stejném roce ale také vyšly glosy, které se o určitých projevech Babylonu a jeho šéfredaktora Petra Placáka vyjádřily kriticky. Placákovy texty, v nichž reagoval, patří mezi ty horší zážitky minulého roku.
Jan Vevera, lékař

1) Tabook v Táboře. Naprosto jedinečný „slet“ vydavatelů, autorů, výtvarníků, hudebníků, tuláků a zvířat, za kterým stojí pár lidí kolem vydavatelství Baobab (Tereza a Juraj Horváthovi, jejich děti, jednou to jistě budou děti jejich dětí atd.), s mezinárodním přesahem, v kapesním městě, se skvělým katalogem; zážitek z posledního ročníku – s Peponem Kroutvorem jsme tam volně bloumali uličkami a potkávali kamarády, dvacet let nepotkané.
2) Lída Baarová – film Renčův, dokument Hejny a Třeštíkové či muzikál Liduschka v Plzni. Úchylný kult herců a hereček, tentokrát dovedený do obludných rozměrů, pajánů, pocitů, kýčovité šlehačky; příště by to mohl být pan Werich, pan Sovák, paní Stellinka…
Miloš Doležal, básník, editor a publicista

Flaesh, 1. 10. 2015 – 3. 1. 2016, velká galerie, Marlene Dumas, Tracey Emin, Berlinde De Bruyckere, Kiki Smith a Louise Bourgeois, kurátor: Petr Nedoma. Pro mě byla událostí roku tato výstava v Rudolfinu, a především pak práce Berlinde De Bruyckere, její sochy jsou plné výpovědi. Zmučená těla a jejich úžasná modelace ve mně zanechaly hluboký dojem.
Lubomír Typlt, malíř a textař

Dotazem v anketě RR na kulturní událost roku se cítím poctěn… a zároveň uveden do rozpaků. Narážím na vetchost paměti, jež zahlcena vjemy není schopna udělat řez a vytyčit časový úsek, ale též si při tomto dotazu uvědomuji, nakolik iluzorní je představa, že člověk, který se živí literaturou v jakékoli formě, má nějaké zvláštní zážitky. Mám-li si vybavit uplynulý rok – jakkoli těžce to jde –, uvízne mi v paměti několik skvělých knih, které jsem přečetl, zejména pak ty z nich, které jsem četl s vědomím, že o nich nebudu muset nic psát, říkat, a především, že je nebudu muset překládat. Z událostí životných mi utkví v hlavě pár setkání s přáteli, s nimiž jsem jinak v kontaktu jen přes chat či telefon. A ten zbytek roku? To je samota uprostřed oceánu písmenek, o nichž se snad lze domnívat, že někomu dávají smysl.
Ladislav Nagy, překladatel

Významným oživením místní kulturní scény je už po několik sezón knižní festival Tabook, iniciovaný Terezou a Jurajem Horváthovými, provozovateli nakladatelství Baobab. Za pomoci přátel a spolupracovníků, s nejen (jak alespoň pevně doufám!) morální podporou města Tábor se jim z původně skromných začátků podařilo vybudovat středně velkou, avšak stále sympaticky neformální přehlídku s množstvím výstav, workshopů, přednášek, autorských čtení a koncertů, kterou žije po dobu delšího víkendu celé město. Tabook se poměrně rychle stal nejen místem setkávání nakladatelů a prezentační platformou jejich práce, ale především respektovaným srazem všech, kteří mají rádi knihy a všechno to, čemu se ve zkratce říká knižní kultura. Už se těším na ten letošní – na knihy, na přátele, do antikvariátu, na posezení U Lva…
O tom, že mi loňský ceremoniál udílení cen za Nejkrásnější české knihy v režii umělkyně Kateřiny Šedé hnul žlučí, už jsem se zmínil na Bubínku Revolveru. Považoval bych ze své strany celou věc za uzavřenou, nebýt tato taškařice nominována na cenu Czech Grand Design. Nekritizuji uměleckou tvorbu pí K. Šedé, ale skutečnost, že prosté udílení cen změnila zcela nepatřičně a zřejmě v dobré víře v jednu ze svých akcí, na první pohled sympaticky lidovou a rovnostářskou, která však ve výsledku přitáhne pozornost především k tomu, že ne všichni jsou „stejně chytří“, případně že někteří nejsou chytří vůbec. Než takovéto inovativní umělecké intervence do programu, uvítal bych raději rozesílání diplomů poštou. Pak by zbývalo jen doufat, že ambiciózní pošťák nepředvede oceněným nějakou scénku…
Karel Haloun, grafik a publicista

Česká cikánská rapsodie – Jan Tesař, Josef Serinka – obdivuhodný počin mimořádného nakladatelství Triáda.
Nesmyslné, malicherné přestřelky lidí na stejné straně, viz Petr Placák proti Viktoru Karlíkovi a Adamu Drdovi, Babylon proti RR a naopak.
Vladimír Šebek, knihkupec

V roce 2016, myslím, že to bylo v dubnu, jsem šel do kina Ponrepo na dva filmy a jednu přednášku z cyklu „Lidé v hotelu“. S několika diváky (někteří z nich se přišli do sálu prospat nebo zabít čas nebo se líbat) jsme pět hodin pobývali v rozpadajících se hotelech a pensionech mimo sezónu, sledovali příběhy unavených hostů a poslouchali rozhovory melancholického personálu. Přednáška mezi filmy byla o róbách a garderóbách v hotelových filmech třetí říše. Ocitl jsem se mimo čas, nemohl jsem se pak z kina vymotat, měl jsem pocit, že jsem něco provedl, krádež nebo něco podobného. Byl to zážitek, na který nemohu zapomenout. A také nezapomínám na poslední věty povídek japonského spisovatele Masudži Ibuseho, které jsem loni četl. Povídka Hotel U poutníka, která vypráví o trochu tajemném hotelu v zapadlé rybářské vesnici, o hotelu, který má jen zaměstnankyně a žádného zaměstnavatele, končí takhle: „Na písčině vedle hotelu rostlo několik trsů tropických rostlin. Kontrast zčernalé písčité půdy a syté zeleně jejich listů byl až nápadný.“
Petr Borkovec, básník a překladatel

Odpovědět na otázku, kterou kulturní událost sezóny 2016 pokládám za obzvlášť významnou, je nesnadné, a to i tehdy, když zůstanu ve svém oboru – výtvarném umění. Mimořádné byly výstavy Karla IV. ve Valdštejnské jízdárně, Krása bude křečovitá. Surrealismus v Československu 1933̶ ̶ 1939 (AJG na Hluboké) anebo ostravská výstava V novém světě. Podmínky modernity 1917 ̶ 1927. Zdůraznila bych ale výstavu Celníka Rousseaua, neboť bylo poprvé možno vedle jeho fascinujících pláten postavit tvorbu Devětsilu a několika dalších umělců, aby bylo možno lépe uvážit míru Celníkova vlivu v našem prostředí. Důležité je ale kupř. i otevření Retromuzea v Chebu anebo založení a program pražské galerie Viper.
Negativní události mám rovněž dvě. Zatím marný pokus o záchranu budovy Transgasu ukazuje na neschopnost pochopit málo časově vzdálenou minulost a na preferování podnikatelských a subjektivních kritérií nad odbornými argumenty. Rozhodnutí Národní galerie silně omezit výstavní zápůjčky vrací instituci do situace, kdy se většina odborníků bude snažit nahradit v projektech díla z NG jinými zdroji.
Marie Klimešová, historička umění

V posledních letech pedagogicky působím na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. V rámci svého předmětu zadávám studentům seminární práci s názvem Kniha, která mi změnila život (interpretace optikou studenta psychologie + pokus o vlastní vývojovou sebereflexi). Studenti se věnují knihám, které výrazně ovlivnily jejich životní cestu, často tematizují díla, jež jim pomohla vyrovnat se s nemocí, postižením, drogovou závislostí, osobní krizí, sexuální orientací, smrtí blízkého člověka atd. Individuální rozhovory nad výslednými texty jsou pro mě velkým kulturním a lidským zážitkem, představují nadějeplné a velmi obohacující dialogy se senzitivními a přemýšlivými idealisty, kteří chtějí změnit svět a v rámci možností na tom již pracují. Vážím si otevřenosti svých studentů a zapomínám s nimi na čas.
Radikálně opačné pocity ve mně vyvolávají občasná nahlédnutí do internetových diskusí, té žalostné sociologie dneška. Utvrzují mě v názoru, že po „vynalezení“ internetu muselo v pekle celou noc bouchat šampaňské; zázraky moderní technologie nás žel bohu příliš zjevně přibližují k ochromení kultury, demokracie a civilizace samotné.
Jiří Zizler, literární historik a kritik

Kulturní událostí roku 2016 pro mne jednoznačně byly dvě divadelní představení, shodou okolností obě v „kamenném“ Janáčkově divadle v NDB. První je Nederlands Dans Theater 2, spojený s pocitem závratě, že vidím něco, co je na samé hranici možností lidského těla. Plus rozkoš z nakažlivé radosti a energie sálající z tohoto uskupení. A pak Radokova režie Modrovousova hradu od Bély Bartóka a Očekávání od Arnolda Schӧnberga. Úchvatné dvojpředstavení režijně očištěné od všeho nadbytečného, dokonale využívající prostorovou iluzi divadla. Herecké výkony skvostných zpěváků si zahrávaly se spodními patry nevědomí.
Negativní událostí je pro mne trapná politika okolo financování (a nejen) českých kulturních center v zahraničí. Z vlastní zkušenosti vím, jak mohou tato centra být při uvádění umělců v mnohém nápomocná (a mnohé opravdu byly). V době ekonomického růstu na místo dofinancování chybějících peněz a investic ve velkém, slyším jen o totální marginalizaci a nekonečném škrcení skoro již žádných prostředků. Smutný sitcom ubohosti kulturní politiky této země.
Ivan Pinkava, fotograf

V době, kdy se denně posouvají hranice, kdy univerzita, na které pracuju, deklaruje, že bude bránit své studenty a zaměstnance, ať už jsou jakéhokoli původu, a univerzitní policie vydá prohlášení, že nebude zjišťovat imigrační status studentů a zaměstnanců, neboť jim do něj nic není a dosud tak nikdy nečinili, v době, kdy bostonský primátor prohlásí radnici za útočiště imigrantů, ač tím město přijde o federální dotace – když se v pátek stejného týdne vyučující dozvědí, že tento rok univerzita nepomůže studentům bez potřebných dokumentů zúčastnit se letních programů mimo USA, neboť by se za dané politické situace nemohli vrátit domů – a to vše pár hodin před prezidentským zákazem vstupu do země lidem, kteří zde dlouhodobě legálně žili – tedy v době, která vyžaduje pozorného a odvážného zapisovatele, se čtenář s novou pozorností vrací ke svědectvím z autoritářských a totalitních režimů. Chtěla bych zde vyzvednout nové vydání Událostí Jana Hanče (Torst 2016, edice a komentář Michael Špirit), ale i Básnické spisy Egona Bondyho, které připravil k vydání Martin Machovec (Argo, poslední díl 2016). Tyto dva autory a jejich dílo tu nechci v žádném případě porovnávat. Dále chci zmínit kvalitní práci Institutu pro studium literatury a její recenze, které se soustavně zabývají edičními, tedy základními otázkami vzniku a podoby textů. A snad i zde lze cítit jistou aktuální naléhavost v době „alternativních fakt“. Nakonec, jako Post Scriptum, zmíním událost, jejíž zahrnutí v této anketě trojnásobně odporuje dobrému vkusu: RR ji uspořádala, sama jsem se jí účastnila, a jejímu předmětu navíc vděčím za mnohé: symposium o Janu Lopatkovi, jejž Revolver Revue s dalšími pořadateli zorganizovala s obdivuhodnou kompetencí, citem a grácií v červnu 2016.
Veronika Tuckerová, literární historička, překladatelka a publicistka

Kladné: Divadelní představení Miroslava Bambuška, např. Prometheus či Země – rolnický nářez. Bambuškovy inscenace jsou velmi neotřelé, má odvahu pro výběr místa provedení. Nastoluje otázky a dokáže polarizovat diváky.
Záporné: Rozpad PPU. Takže nyní vlastně máme proti sobě dvě skupiny stejného názvu, nesmiřitelně rozdělené. Dokonce až tak, že si jedna z nich – Kabešova – nechala patentovat právo na název PPU u Úřadu průmyslového vlastnictví. To je velmi smutné a znovu to nastoluje otázku, zda nebylo správné vše uzavřít již po smrti jediného opravdového zakladatele Mejly.
Tomáš Schilla, hudebník a radiologický asistent

Možná se nesluší uvádět v anketě práci jejích pořadatelů, přesto je pravda taková, že mě těší četba RR, třeba když se časopis zevrubně věnoval debatě o spolupráci Bondyho s StB nebo připomněl Jana Hanče, a že ožívám, když můžu číst internetový Bubínek Revolveru a Spoušť – to mám příjemný dojem, že pořád žije duch Andreje Stankoviče!
V Divadle Na zábradlí jsem viděla Cizince a byla konsternována tím, jak se Camusův text ztratil v cirkusové maškarádě.
Suzette Hejdová, učitelka

Pro mě byla událostí sezóny r. 2016 výstava fotografií Farm Security Administration 1935–1943 ve Velké synagoze v Plzni (od 2. 5. do 31. 10.) a v Dome umenia / Kunsthalle v Bratislavě (2. 11. – 18. 12.). Výběr 250 fotografií 18 autorů představil poprvé ve střední Evropě ukázku z tohoto legendárního a dodnes nepřekonaného projektu. Splnil jsem si tak svůj dávný sen. Ale protože se nehodí uvádět do ankety vlastní „děti“, uvedu jako pozitivní událost sezóny toto: Jindřich Štreit – Kde domov můj. Kniha-objekt, věnovaná tématu bezdomovectví, je úchvatná nejen svým obsahem, tedy skvělými fotografiemi, tentokrát barevnými, fenomenálního fotografa a člověka Štreita, ale i formou, tedy způsobem provedení. Fotografie jsou volně vložené do zpevněné lepenkové krabice, atributu bezdomovectví. Je možné s nimi volně nakládat – prohlížet, vybírat, vystavovat… Knihu vydalo nakladatelství wo-men ke Štreitovým 70. narozeninám jako číslovanou a autorem podepsanou edici.
Negativní událostí sezóny 2016 je pro mě zavedení osobních prohlídek návštěvníků Pražského hradu. Nedokážu sice posoudit jejich nutnost kvůli zajištění bezpečnosti, ale proč se tedy nedělají na jiných navštěvovaných místech, třeba před orlojem nebo na nádražích…
Radovan Kodera, fotograf

V minulém roce mě velice potěšila výstava Pavla Brázdy v galerii Nová síň ve Voršilské ulici v Praze. Po levici obrazy z padesátých let, po pravici ze současnosti. Báječné, jako vždy.
Druhá výstava, která mě potěšila, byla výstava fotografií Bohdana Holomíčka k nedožitým osmdesátinám Václava Havla v DOXu v Holešovicích. Kronika fotografií, pro mě zajímavá zvláště z období předrevolučního. Z tváří vyzařuje radost a vnitřní svoboda. A jsou to mnohdy tváře lidí, jak říkal můj otec, kteří neodešli do nicoty, ale do světa živých duší.
Píši jen to, co mě potěšilo, to, co ne, v sobě nenosím…
David Němec, výtvarník

 

Jednou z událostí, kolem které vyvstala řada pro mě příznačných negativních jevů, byl loňský módní trend boje za Autonomní sociální centrum Klinika. Domnívám se, že většině účastníků bohužel nešlo ani tak o možnost provozovat bohulibou činnost jako o příležitost zažít adrenalinovou situaci a získat materiál, jakým lze efektně naplnit profily na sociálních sítích. Následná ochota aktivistů vést dialog s těmi nejpofidérnějšími českými politiky tomu jen nasadila korunu. Ačkoli bylo toto víkendové revolucionářství v zásadě marginálním jevem, na jeho pozadí se v mnoha debatách začala rovněž objevovat štvavá anarchokomunistická rétorika, připomínající spíš dobu normalizace než rok 2016. Se sklony k všeobecné relativizaci a podivnému revizionismu komunismu a marxismu se u svých vrstevníků, tedy lidí narozených zhruba okolo revoluce, ostatně setkávám čím dál častěji.
Jako pozitivní bych ráda zmínila knihu, která mi osobně loni utkvěla nejvíc a k níž se v myšlenkách stále vracím – Voliéry Zuzany Brabcové (Druhé město).
Lucie Malá, bohemistka

Výstava Sen × skutočnosť. Umenie & propaganda 1939–1945 kurátorek Kataríny Bajcurové, Petry Hanákové a Bohunky Koklesové ve Slovenské národní galerii v Bratislavě, která se věnovala válečnému Slovensku v obdivuhodné šíři a bez sentimentu. Stejně mrazivé, tíživé a potřebné téma protektorátu Čechy a Morava zatím leží výstavně ladem. Výstava Sex in Wien. Lust. Kontrolle. Ungehorsam. (Sex ve Vídni. Potěšení. Kontrola. Neposlušnost.) v Muzeu města Vídně (Wien Museum) kurátorů Andrease Brunnera, Frauke Kreutler, Michaely Lindinger, Gerharda Milchrama, Martiny Nußbaumer a Hannese Sulzenbachra, která se zabývala proměnou sexuality ve Vídni posledních dvou století.
Obě skvělé výstavy mají jedno společné – žádné instituci se v českém kontextu nepodařilo uspořádat velkou výstavu, která by byla divácky přístupná a dokázala objevným způsobem reflektovat jakýkoli společenský problém.
Jan Čumlivski, grafický designér a hudebník

Pravděpodobně nejvíce mému vkusu konvenovala výstava Loni v Marienbadu v Rudolfinu. Už samotná připomínka filmové klasiky Alaina Resnaise bylo příjemné déjà vu, skvělé byly paralely – inspirace u klasiků moderny (Magritte, Chirico, Giacometti) –, ale i u současných autorů – Koons, Sherman, Mančušky. Sály Rudolfina považuji za dost komplikovanou výzvu pro každého kurátora, který zde výstavu instaluje. V tomto případě mám za to, že David Korecký svojí architektonickou vizí připravil divákovi až magický prostor, zvláště pak v dělených sekcích jednotlivých autorů, či sál s podivným mobiliářem a filmem Jána Mančušky, sál s dokumenty vzniku samotného díla, rozfázované sekvence filmu apod. Tento původní projekt přenesený z Kunsthalle v Brémách byl citlivě doplněn pohledem našich odborníků – vedle zmíněného D. Koreckého to byl Tomáš Pospiszyl a jistě nemalou měrou přispěl Petr Nedoma. Dokonale ucelená výstava s rozsáhlou škálou vlivů na vizuální umění v průběhu padesáti let. Za dlouhodobě negativní jev považuji přehlížení rozpadajících se objektů v samotné Praze. Velice oceňuji práci spolku Prázdné domy, jde o příkladnou aktivitu „zdola“. Naší snahou počátkem devadesátých let bylo „zachránit“ nádraží Vyšehrad s úmyslem vybudovat zde galerijní prostor. Vágnost jednání s Českými drahami nás odradila, v plánu pak pokračoval Petr Meissner s podrobně zpracovanou studií, též neuspěl. Dnes je budova v dezolátním stavu – ostatně stejně jako další historické objekty. Městu chybí prostor pro pořádání krátkodobých výstavních aktivit mapujících výtvarné umění, fotografii, design. Právě budovy tohoto typu, které již neslouží svému původnímu účelu, by bylo ideální zachránit a dodat jim novou náplň a energii.
Iva Nesvadbová, galeristka

Po pádu komunismu se občané spontánně identifikovali s ideou „otevřené společnosti“. Bohužel některé události v roce 2016 naznačují, jako by se právě tento rok vyznačoval paradigmatickým zlomem, a to nejen v souvislosti s xenofobní reakcí české společnosti na problém imigrantů přicházejících z oblastí postižených válkou, ale zejména v kontextu samotné popkultury. Byť je popkultura, například podle Theodora Adorna, označována za specifickou formu ideologie, ve chvíli, kdy stříbrnou hudební cenu Český slavík získala hudební skupina spojená s xenofobií, rasismem a oslavováním „vůdce“, se popkultura stává zcela otevřeně jakousi ideologií na druhou.
Proto je nutno v kontextu této negativní kulturně společenské události poukázat na vydání knihy Normana Ohlera Totální rauš. Drogy ve třetí říši, která demytologizuje nejen celou řadou známých historických událostí, ale zejména samotnou osobnost „vůdce“ nacistického Německa. Abecední seznam nejrůznějších prostředků a psychoaktivních látek od efedrinu, přes kokain až po pervitin však odhaluje nejen osobnost „vůdce“, ale zejména tuto ideu – s níž dnes koketuje i česká popkultura – ve skutečném historickém a ideologickém světle: totiž v totálním rauši.
Miroslav Vodrážka, hudebník a publicista

Velký soubor textů Růženy Grebeníčkové vydal loňského roku Michael Špirit pod názvem O literatuře výpravné (Institut pro studium literatury – Torst). Předchozí Špiritovu edici Grebeníčkové jsem pročítal za studií, ve stejné době jako eseje T. S. Eliota, a hlavně tihle dva mi ukázali, co znamená „myslet o literatuře“. I po dvaceti letech, během nichž se pro mě změnilo opravdu mnohé, zastávám v tomto bodě shodný názor, a přes všechny zjevné rozdíly taky dál cítím mezi oběma jmenovanými zvláštní spřízněnost: v tom, jak jsou autodidakty, v poměru duchovní velkorysosti a rozhodnosti, ve vědomí, že umění má jen dosti málo společného s představivostí. Grebeníčková není aktualitou, protože nepsala pro jeden rok, aktuální je pro nás nutnost snažit se s jejím dílem vyrovnávat.
Martin Pokorný, překladatel a kritik

Česká cikánská rapsodie. Josef Serinek / Jan Tesař, vyšlo v Triádě. Zpráva o výjimečném životě v těžké době, velká práce o paměti. Dál to tu nechci rozvádět, protože bych o té knize rád napsal samostatný text. Nic srovnatelného tu v oblasti historiografie nevyšlo, vloni ani v několika předchozích letech. Kulturní novinky jinak nesleduju pravidelně, mohu tedy jen upozornit na to, co mě osobně zaujalo. Hodně jsem ocenil film Paterson od Jima Jarmusche, který zdejší masmediální recenzenti zpravidla banalizují, až na výjimky ho charakterizují jako náladový film o jakýchsi krásách všedního dne, píší, že je to snímek „o řidiči autobusu“, recenzentka MF Dnes dokonce dokázala sdělit, že hlavní postavou je autobusák – „amatérský básník“. Přitom je to především film o básníkovi – tedy o člověku plně soustředěném na poezii, jehož příliš nezajímají čtenáři ani publicita – a shodou okolností si vydělává na živobytí jako šofér. Neuvědomoval jsem si, že obraz umělce, který žije především uměním, a nikoli úvahami o tom, jak je zužitkovat, je tu tak nesrozumitelný. A třetí věc: nově objevené texty Jana Hanče, „amatérského spisovatele“, jak by ho zřejmě charakterizovala výše citovaná novinářka; poprvé byly představeny vloni v RR č. 104, snad nepředstavuje vážný střet zájmů, když to zde uvádím.
Negativní kulturní událost roku 2016 určit neumím, viděl jsem pár špatných filmů, rozečetl pár špatných knih, a co se ostatního veřejného života týká, na člověka se každý týden valí jedna nesnesitelnost za druhou – jak si z toho vybrat? Zůstanu-li v rovině osobního prožitku, nejhorší a zároveň příznačná pro mě byla polemika s Petrem Placákem na stránkách Bubínku RR a Babylonu. Nelze tu podrobně rozebírat „děj“, jehož jsem se účastnil, ale ač se to tak možná někomu nejevilo, byl to spor o zásadní otázky, o to, jak se má psát glosa, polemika, kritický text, co se přitom může a co naopak nesmí provádět, co je etické a co nikoli. Nejhorší věci však někdy bývají užitečné. Existuje například představa, že by se mezi sebou, zvlášť v době napjaté, jako je ta dnešní, neměli přít lidé, kteří patří řekněme k liberálnímu kulturnímu společenství, k jednomu okruhu, jemuž by mělo jít v zásadě o stejnou dobrou věc. Že by tito lidé neměli tváří v tvář „nepřátelům“ „štěpit síly“. Zmíněný spor mě utvrdil v názoru, že je to představa zhoubná. Společenství, v němž se lidé z výše citovaných důvodů nepřou, zákonitě degeneruje, vždy se nakonec nečekaně vyjeví, že v něm postupně vyrostli „bouchači“, jimž je dovoleno o dost víc než jiným, obklopení pochlebníky a početným „tmelem“ – tedy těmi, kdo se dívají raději jinam, jen aby soužití v celku zůstalo nenarušeno (mnohdy se nedá rozlišit, zda se dívají stranou z ohleduplnosti, nebo z pohodlnosti). Výsledkem je, že se nakonec udržuje pohromadě cosi iluzivního, něco, co za to úsilí třeba vůbec nestojí. Jestli jde lidem o stejnou dobrou věc, to se totiž pozná právě jen tam, kde probíhá otevřená diskuse, a třeba i vyhrocený názorový střet. V tomto případě střet ukázal na velmi konkrétních příkladech, že společné představy o dobré věci jsou chiméra.
Adam Drda, publicista