V těchto dnech uplynulo devadesát let od narození básníka a překladatele Petra Kopty (5. 4. 1927– 4. 7. 1983) a překladatele, literární historika a iniciátora i účastníka řady nezávislých aktivit Jindřicha Pokorného (12. 4. 1927 – 23. 8. 2014), dvou mužů, které kromě jiného pojilo celoživotní přátelství. O něm svědčí i text publikovaný v Revolver Revue č. 24/1993 v bloku s názvem Levný nájem, řetězy zdarma, věnovaném prvnímu z připomenutých. U příležitosti letošního výročí esej přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru.

Jindřich Pokorný
Život jedna báseň

Takováto báseň mohla mít v posledním půlstoletí trojí podobu: první se nám snažili s příslovečnou svazáckou horlivostí vnutit podivuhodní kouzelníci stalinské éry, druhá představovala její rub, poznamenaný holanovskými nočními stíny nebo zahradníčkovskými trny na české kalvárii, a pak byla ještě třetí možná varianta, které se držel, mezi jinými, i Petr Kopta (5. 4. 1927 – 4. 7. 1983).


Petr Kopta

Už za války se těšil obecné přízni takzvaný koptimismus, tenkrát hlavně zásluhou Petrova otce, spisovatele-(ruského) legionáře, tedy muže váženého i pro jisté zkušenosti jak se říká z první ruky. Josef Kopta měl právě tak jako jeho syn vždy na rtech široký úsměv a povzbudivé slovo: „Nacisti právě obsadili Paříž? Vždyť se s tím svým plechovým cirkusem ani nedostanou zpátky domů! To je jejich konec!“ (Museli jsme si pak na něj počkat ještě pět let.) V srpnu 1968 Petr Kopta prokázal, že se dokonale potatil, a utěšoval pokleslé české duše podobně: „Jsou to kurvy, ale tímhle si to úplně posrali!“ (Na výsledek jsme si tentokrát bohužel museli počkat o šestnáct let déle.) Ovšem lidé své věrozvěsty přesto upřímně milovali. „Buď zdráv, bratře Kopto,“ volali na otce, kronikáře slavné „Třetí roty“ od Zborova, nespočetní přátelé a známí, ať z rodných Libochovic, ať z rozmanitých pražských vináren, nebo z bojů proti bolševikům na sibiřské magistrále; sbíhali se k němu zvláště na Matějské pouti, tehdy ještě každé předjaří konané pod kostelíkem zasvěceným tamějšímu patronovi v Dejvicích. Mistr – místní občan – ji vždy okázale slavil v kruhu hojných hostů: jako jeden z nich si klestil cestu davem i Jaroslav Durych, o něhož se pro jeho příslovečnou zachmuřenost naopak nikdo neopovážil zavadit slovem.

Koptové neztratili svou usměvavou tvář ani vstříc životnímu konci; ohlašoval se dlouho předem, ale oba nemocní na smrt, přestože věčně výborně naložení, zahrnovali nás věčně naříkající zdravé svou dobrou mírou: „Nejdýl do dvou let (anebo někdy podle okolností i do dvou měsíců) to určitě praskne!“ Podle některých truchlivců to vlastně neprasklo pořádně ani dodnes, ano, koptimismus se v Čechách neprosazuje snadno. Nadávat na poměry dovedl ovšem nejlépe Kopta třetí, Petrův mladší bratr Pavel, známý textař, dnes už bohužel rovněž zesnulý.

Člověk radostný je zároveň i člověkem družným. Petr Kopta neměl nepřátele a rozuměl si s každým. Jednou za tzv. normalizace stopl cestou z maringotky shodou okolností soudruha Jiřího Hendrycha, v šedesátých letech člena politbyra odpovědného za kulturu. „No jo, pane Hendrych – totiž promiňte, že vám neříkám soudruhu,“ zahájil Kopta se svou neodolatelnou bodrostí konverzaci tak, jak byl z domova vychován – trapně mlčet ve společnosti druhého se pokládalo za nezdvořilost: „My jsme měli spolu nějaké nesrovnalosti s tou nešťastnou úpravou Turandotky,“ (zmíněné „nesrovnalosti“ pak z podnětu ÚV KSČ skončily před prokurátorem), „ale jinak všechno dobrý!“ „Já si vzpomínám, pane Kopta, ovšem my jsme si vás jako vynikajícího překladatele vždycky moc vážili. Vždyť ani soudruh Stalin nedal zastřelit jednoho rovněž vynikajícího tenora s odůvodněním, že jeho talent je majetkem všeho lidu!“ „Táto, už zase kecáš!“ ozval se od volantu papalášův syn. „Nechme politiky, soudr... totiž chci říct pane Kopta, nechcete se podívat k nám na chalupu, mám tam nádhernýho Fernanda Légera, dárek od pařížských soudruhů. Vy jste taky přes tu francouzskou kulturu, tak by vás třeba oslovil!“ – „Léger byl vopravdu vohromnej, ale kurva škrob bolševická, panáka už k němu nenalil.“ Tak skončila jedna z nesčetných historek, z nichž se za určitých okolností mohl skládat i život jedna báseň v reálsocialismu. Ale nejen v socialismu. Vždyť, připomeňme si, že i k „tvůrčímu odkazu“ Gérarda de Nerval patří řetěz jeho tzv. „výstředních kousků“, že i s Rimbaudovým géniem je nerozlučně spjata řada jeho evropských a afrických afér a že vůbec různé histoires, jakož i „histoirettes“ mají v literárním světě své pevné místo přinejmenším od Tallemanta de Réaux.

Petr Kopta měl svět sice rád, jeho láska k lidem však nikdy neupadla do platonické bezúčelnosti. Kdykoliv se setkal se svými přáteli a známými, bylo téměř jisté, že záhy přijde na pořad i otázka: „Hele, neměl bys náhodou kilčo?“ Jeho schopnost rozpoznat pro ni pravou chvíli neselhávala. Tak například při jedné návštěvě svého kmenového nakladatelství Odeonu postřehl, že jistá mladá redaktorka, neznalá dosud místních poměrů, právě vybírá příspěvky na ROH. Netrvalo dlouho a Kopta ji bez velkých nesnází připravil o tři stovky: „Víte, slečno, náhodou u sebe nemám prachy, v účtárně mi totiž zvorali něco s fóršusem.“ Celá redakce pak musela zahlazovat manko v chudičké odborářské pokladně, ale slyšme, na přítele PK přitom nikdo neláteřil.

Kopta ovšem své dluhy povětšinou vracel, aniž však přitom bral v úvahu hledisko času, místa i děje. A tak často docházelo k dost bizarním okamžikům. Za doktorem Janem Fučíkem, lékařem lidumilem a ošetřovatelem četných disidentů, se jednou Kopta jako jeho dlouholetý pacient přiřítil taxíkem a celý udýchaný hned ve dveřích zvěstoval, že „konečně už je tady!“ „Ale ne,“ uklidňoval proslulého diagnostika, „žádnej záchvat jsem neměl, nesu přece ty prachy!“ – „Jaký prachy, proboha?“ – „No přece ty dva tácy!“ – Jaký dva tácy? Po delších dohadech se zjistilo, že šlo o dluh asi deset let starý, na který přirozeně velký grandseigneur české postthomayerovské medicíny už dávno zapomněl.

Právo na titul krále dlužníků si však Kopta vysloužil ve chvíli, kdy vyrazil stovku z fízla. Někdy uprostřed šedesátých let jsme měli dlouhé výslechy kvůli zmíněné úpravě Princezny Turandot. Autorem hry je jak známo slavný italský dramatik z 18. století Carlo Gozzi, neboli Kozy, jak s oblibou uváděl na příslušných vrcholných stranických shromážděních sám soudruh Generální, když pranýřoval náš „potměšilý pokus o buržoazní kulturní diverzi“. Za čas kauza přešla do pravomoci StB a nás si pak vyšetřovatelé zvali do Ruzyně, avšak pro nebezpečí „koluze“ odděleně, takže jsme i různě končili. Když vyvedli uprostřed hluboké noci osamělého Koptu před bránu, poznamenal s. referent poněkud posměšně: „Poslední autobus už vám asi ujel.“ Načež PK pohotově opáčil: „A nepučil byste mi kilo na taxíka?“ Šokovaný estébák vytáhl bankovku z prkenice a Kopta žoviálně dodal: „Tak díky, a jestli chodíte na pívo do Tranzitu,“ (rozumí se do hospody nejblíž od věznice, jak už PK hned na začátku výslechů prozíravě zjistil), „tak já vám ji tam někdy nechám u vrchního – na jméno Stehlíček, pokud se nemýlím.“ (V té době všichni vočkové přes kulturu používali krycích jmen z oblasti zpěvného ptactva.)

V témž podniku se Kopta jednou o přestávce mezi výslechy přiopil, a tak se do „domu smutku“ (a jak vidno někdy i srandy) nevrátil v určeném čase. Okamžitě potom se na mne obořila eskorta se samopaly, že prý jsem „napomáhal vyšetřovanci k útěku“. Od nejhoršího mě až za další hodinu zachránila služba, která s. plukovníkovi ohlásila příchod pohřešovaného subjektu, ale „vzhledem k jeho stavu zřejmě neschopného dalších pohovorů“. Šťastný opilec byl tedy „pro dnes propuštěn“, zato mne, střízlivému, se pobyt protáhl až do pozdních nočních hodin, takže důkaz o škodlivosti abstinence se tu přímo vnucuje.

Se Státní bezpečností měl PK věčné nesnáze. Už během základní vojenské služby došel k názoru, že další pobyt v rudém ráji je pro něho nesnesitelný, a rozhodl se nelegálně opustit republiku. Stejnokroj československého brance oblékl spolu s jiným básníkem života (dnes bohužel rovněž zesnulým) filmařem Ivanem Vojtou 1. října roku 1951 ve Strašicích na západním okraji vojenského výcvikového prostoru Brdy, nikoli neprávem nazývaného prdel Evropy. Odtud se pak vydal v polobotkách a se psacím strojem v ruce pěšky směrem k západní hranici, vzdálené téměř sto kilometrů, a tak pokus skončil bez úspěchu, to znamená v kriminále. V roce 1968 se mu naopak útěk zdařil (prchal po srpnu, údajně před sovětskými pronásledovateli převlečenými za saniťáky), ale ve Švýcarsku u přítele a básníka Jana Tumlíře (kterému pomohl za čáru v prvních letech po únoru pro změnu zas on) ho přemohla tak velká touha po domově, že vylezl časně ráno tajně (aby ho nepřemlouvali) oknem a vrátil se – opět bez obtíží – domů a zcela srozuměn s osudem nastoupil místo v maringotce, nejprve jako hlídač u bubenečského hřbitova (dodnes není jasné, co tam vlastně hlídal), později jako čerpač na různých lokalitách od Českého Švýcarska až po Českou Sibiř, a tam v dokonalé životní pohodě přeložil Apollinairovy Alkoholy (první úplné české vydání – strojopis 1979) a nakonec Verlainovu Moudrost (rovněž úplné české vydání – strojopis 1983).

Tím uvedl ovšem do velkých zmatků svého milovaného (i milujícího) učitele Václava Černého, jinak myslitele po výtce neomylného: „Vždyť (pane kolego) ‚Moudrost‘, ‚Sagesse‘ [...] je jen zrcadlo... Verlainovy konverse na katolickou víru [...] nadceňované i co se básnické hodnoty týče. Ve skutečnosti ta Sagesse, ta Moudrost není příliš moudrá, neboť ji píše toliko kroťoučké zvíře bez kázně a řádu... mravní slaboch“. Takto poučil pan profesor svého nezbedného, avšak vždy věrného žáka i jeho čtenáře přímo v doslovu, avšak žádost o něj překladateli odmítnout nemohl ještě z jiného důvodu: přece tu šlo o politikum par excellence, o další políček havlovských „bezmocných“ uštědřený totalitní moci; cožpak by mohla vůbec strpět na českém knižním trhu sbírku básní, v nichž velebený klasik a vzor mnoha našich velkých socreal. básníků prohlašuje např., že „dle svaté Terezy toliko chudoba / je naše vezdejší královna zákonná“?

V závěru citované studie však už nad přísným literárním historikem, odkojeným francouzskou školou let dvacátých a třicátých, zvítězil čtenář příslovečně vnímavý, a také – to zvlášť připomeňme – obdařený upřímností srdce: „Kopta pustil“ (rozumí se svůj překlad po téměř tříleté práci) „z rukou teprve několik dní před svou smrtí, v pozdním červnu 1983. Jeho práce má všechny krásné vlastnosti tlumočnického díla vůbec“, neboť překladatel „ví, že znakem naprosté náboženské autenticity, která v knize odlišuje původní výraz upřímné konverse od přídavku a plevy, je hudba. [...] Hudební sugesce místo přímého výrazu, kolébavý rytmus neurčitého snění, dojem subtilní, zdůvěrnělé, fluidní, složité melancholie na pokraji nejintimnějšího a nejtajnějšího osobního sdělení, šuškavě, polohlasně naznačovaného, jež melodicky, lehounce rozechvívá naši tušivost spíš než splňuje naši potřebu vědět a poznat. Koptův překlad ví však především toto: z té subtilní zpěvné nevinnosti cítíš dávné poznání viny a hříchu, ta bázlivá čistota si vzpomíná úzkostně a potlačeně na svoje pokálení, ta primitivnost nepoznalá špíny je organizovaná – básník je ten, kdo se v sobě dovede vrátit k dítěti, před hřích... Je to – mezi rozkoší a úzkostí – nová rozkošná potřeba něčeho dávno ztraceného, obnovený styk s mystickým zdrojem prapůvodním, pateticky vznešený dotyk nadpřirozeného.

Mon Dieu, mon Dieu, la vie est la,
simple et tranquille...
(Ach, Bože můj, toť život sám,
klid, žádná gesta...)

Jedno spojovalo autora Moudrosti a jejího překladatele bez vší pochyby: oba byli bohémové, třebaže z různých příčin, v jiném prostředí a také v jiné poloze. PK například na své přátele nestřílel z revolveru, a také byl určitý rozdíl mezi kamarády básníků, komunardy, kteří šturmovali nebe, a jejich potomky komunisty, kteří zavírali básníky do kriminálu. Přesto však bytí na okraji bylo pro oba nezbytím v roce 1870 právě tak jako v roce 1970. A konečně – dalším příznačným rysem bohémství je úsilí přetvořit, ať vědomě, nebo bezděčně, jak jsme už naznačili, i vlastní život v báseň: může být tragická, komická, fantastická, surrealistická, absurdní, ale vždy je to báseň.

Stačilo vstoupit do Petrovy maringotky (za svých četných pobytů v lůně dělnické třídy jich vystřídal celou řadu), a hned bylo jasné, že tu není místo pro všední prózu, jinak v podobných prostorách obvyklou. PK trůnil uprostřed nepředstavitelné změti hasáků, ponožek, lahví plných i prázdných, čepic, montérek nebo jejich částí, piksel s vazelínou, šroubů, matek, pracovních rukavic, hrnků od kafe, baterek, měřících přístrojů, salámů, chlebů i jejich jednotlivých skrojků, panáků nalitých, nedopitých i dopitých, vajglů, tužek, per a papírů, čistých i popsaných vodorovně, ale částečně také svisle a napříč, dále slovníků, sebraných spisů nebo jejich jednotlivých dílů (vlastních, vypůjčených i kradených z veřejných knihoven), a uprostřed všeho se klenula neopominutelná hromada dokonale nakrájené cibule, jež byla klíčem k Mistrovu kuchařskému umění. Předkrmem k hostině nebo pikantní „zakuskou“ (jak říkávali pobratimové ruští emigranti) k prvnímu panáku (pokud PK právě nezahájil další kolo svého celoživotního zápasu o palmu abstinence) byl výsledek jeho denní práce: i nad kuchařským stolem totiž neustále domýšlel, převracel, obměňoval a upravoval své překlady, přitom vždy olízl prsty, pečlivě je otřel do modráků a pak naprosto nečitelným písmem přidrápal opravu. Svým nejbližším přátelům-příchozím čítal text, dávno ještě nehotový, s příznačnou naléhavostí a s bohatou gestikulací, která naznačovala spád verše, jeho melodii a vlnění, takže se spíše podobala dirigentskému výkonu. A když pak tento velký dirigent slov se po službě přesunul domů, často zavolal – třeba i o půlnoci – aby do telefonní mušle všeptal to, co právě dopiloval a dobrousil a zároveň s alexandríny či blankversy putoval po drátě k posluchači, alespoň v jeho představách, i patřičný doprovod rukou k příslušným arsím i césurám, předrážkám a přesahům.

Také cílevědomost našeho velkého služebníka básníků měla zcela bohémské rysy: ráno (což bývalo někdy až v poledne) vstal a s nejlepšími úmysly notorického neplniče termínů napsal pečlivě na papír, co je třeba udělat:

nakoupit housky, mlíko, cigarety a kafe,
dojít s účtem na poštu (vypnuli telefon),
zavolat bráchovi,
vypůjčit si stovku
a přeložit Aragona (rozsah 20.000 veršů, marně upomínaných už rok).

Pak s veselou myslí začal postupně plnit všechny body kromě posledního, ale ten mu žádné starosti nepůsobil, PK byl snovatel výmluv tak půvabných a tak básnivých, že kromě několika nenapravitelných sucharů a beánů neznalých věci už je v redakcích každý bral jako samozřejmost. Když pak náš proslulý překladatel k obecnému překvapení nakonec rukopis přece jen doručil, všichni se společně radovali a nejednou přitom stačili propít i valnou část honoráře. (Teprve za normalizace jeden známý ližzadelník vyhlásil ex officio zákaz konzumace alkoholických nápojů v prostorách nakladatelství, ale to už svět stál za takovou starou belu, že lidé vzali dané rozhodnutí jen jako další ránu osudu, případně jako dílo krutých skrytých bohů, a především: vrchní piják PK, t.č. v zákazu, se už dávno tloukl kdesi za horami po čerpačských lokalitách. Staré dobré časy veselých výslechů i přátelských vinných dýchánků byly tytam.)

Koptu nechuť k šedivé „próze všedního dne“ provázela už od studentských let. Za jedinou hodinu fyziky (50 min.) dokázal přepilovat bytelnou školní lavici, a kdykoli se vyučující profesor pozastavil nad podezřelým zvukem, žák dareba okázale předstíral záchvat kašle. Jindy vyslal z okna na gymnaziální dvůr dokonalým obloukem žehlicí prkno, zapomenuté v naší učebně po odpoledních kursech pro švadlenky; dopadlo přímo před pana ředitele, právě když pronášel proslov k žactvu nižších tříd. Nebylo vodotrysku ani protináletové protipožární nádrže, aby se v ní nevykoupal, pokud možno oben und unten ohne. Vodou z obrovské stříkačky (klystýru?) zasáhl na vzdálenost dvou pater (schodišťovým prostorem) překvapenou vedoucí dobových tanců na oslavách školního výročí, paní Bělu Friedländerovou-Havlovou-Pilzovou, přední osobnost meziválečné gymnastiky, při její rozmluvě s p. ředitelem Lankašem (mimochodem, zlatým člověkem, kterému bylo sovětské zřízení tak odporné, že při různých slavnostech po roce 1945 provolával zásadně „Ať žije Ruský svaz“).

Když nám v předvečer Pražského jara nastala lucida intervalla a směli jsme přijmout pozvání francouzského ministerstva kultury na letní univerzitu, jmenovitě do Nice, rozhodl se PK loknout si první doušek svobody v sousedním Monte Carlu, to jest v jeho proslulém kasinu. Kalhoty jsme vyžehlili přes noc pod matracemi našich internátních lůžek, i košile velel Kopta vyprat a pak, každý s deseti franky v kapse, jsme stopem vyrazili do knížecí mekky všech evropských hochštaplerů. Dva obří vrátní-vyhazovači nechtěli nejprve věřit svým očím (předepsaný úbor byl frak, smoking nebo uniforma), pak si přivolali posilu a s péčí, na niž nelze nikdy zapomenout (ty gorily k nám dokonce cosi cítily), nás snesli z obrovského schodiště. „Takže společenskou stránku věci tu máme odbytou a navíc jsme ještě ušetřili dva desiáše,“ spokojeně prohlásil PK, v pohodě jsme se vrátili na ubikaci a další volné chvíle jsme pak trávili na pláži při vin de table, nalévaném do přinesených lahví (1 lt per Frs 0,90, ceny z r. 1967). Za část úspor šel pak Kopta zavolat do Ženevy zmíněného přítele básníka Jana Tumlíře (t. č. již vysokého hodnostáře vlivné mezinárodní hospodářské organizace, zvané tuším GATT nebo FAO). Tumlíř (dnes už rovněž zesnulý) přijel ze Švýcar natotata v opulentním lůžkovém kupé separé, popíjel s námi jako kdysi, žasl nad naším průnikem za (před) železnou oponu, objednal nám salade niçoise, pak zas odjel a my se dále věnovali běžným záležitostem, přičemž jsme podfoukli jednoho fízla, který jel s námi do Nice jako „nenápadný“ pozorka, navštívili přední městské salóny, jež zalidňovala pestrá směsice místních politiků, mafiánů, obchodníků s drogami a dále i největších pracháčů světa, usídlených v tamních nejpřepychovějších vilách (Koptovy decentní pokusy vypůjčit si od nich kilčo však tentokrát zůstaly bez odezvy), také jsme vyjednali několik neúspěšných obchodů s českým sklem, uspořádali za honorář ve výši dvou panáků kalvadosu večer české národní písně v jednom pochybném lokále, pochodovali po cestě římských legionářů za obrazy Joana Miró atd. atd. atd.

Bylo to prostě život jedna báseň a PK jej také do řeči vázané trvale převáděl. Za jedné ze svých častých finančních krizí opět doma na Hanspaulce objevil, že nalijeme-li (odborně: zazdíme-li) tři až pět panáků rumu do žluté limonády zn. NEALKO, vznikne nápoj přijatelné chuti; operaci uzavřel dvojverším:

Sbohem, hnusná kořalko,
dnes pijeme NEALKO.

Co v jiných mužích i v ženách vzbuzuje odpor, dokonce hnus, bylo pro Koptu radostí, mám na mysli mytí nádobí. Po všech honech za fóršusy, věčnými střety s rudým establišmentem a nekonečných nočních hodinách nad kafáči superturků-smrťáků, nad rukopisy, texty a slovníky přišel okamžik, kdy konečně bylo možno prodlít: totiž natočit horkou vodu do dřezu a nořit do její zvolna vlahnoucí lázně sklenice, příbory, talíře a hrnce, otírat je a rovnat do souměrných řad či pyramid; kolem vládl klid, takže i myšlenky bylo možno pořádat do řad a pyramid, a v těchto chvílích vrcholné slasti, plně sdělitelné jen zasvěcencům, vzniklo čtyřverší:

Velikým ideálem
mé skromné osoby
je bydlet v domku malém
a mýt v něm nádobí.

Bohužel, takové pokojné měšťácké zápecí (i s obvyklou zástěrou přes mocnou cejchu a nahé nohy) bylo povětšinou jen vysněnou oázou. Skutečnost se spíše skládala z různých zastávek „u poslední čáry“, ofoukávaných mnohými mrazivými větry, avšak svobodně zvolených už v osmačtyřicátém roce, tedy v „osových chvílích“, kdy měl každý možnost buď „se zkurvit“ (cit. PK – passim), anebo žít jako normální (pro někoho však naprosto pitomě nenormální) člověk. Druhý postoj se ovšem nikdy neodpouštěl: Jak to, že je něco takového vůbec v Čechách možné? Charakter platíval v posledních čtyřech desetiletích u mlčící i mluvící většiny velice často za nepromlčitelný zločin. Takový jedinec se nakonec totiž dostal do role ztělesněného špatného svědomí (rozumí se těch druhých, rozhořčených nad prokazatelnou skutečností, že lze náš komunistický srab přežít i se ctí). A to je role nezáviděníhodná, zvláště začíná-li s ní člověk jako bezelstný naturburš a nezbaví se jí ani jako komický starý. Jednou se PK připletl k rozhovoru na dané téma s jistým svým vzdálenějším příbuzným: „Vy jste takoví nerozumní lidé.“ „A vy jste zase poloprďoch,“ zněla odpověď. Petr pak k rozmluvě stručně poznamenal: „No to víš, je to svině, ale nakonec sme se docela príma vožrali.“

Český charakter má totiž i své příznačně české (flanderkovské?) hranice. Jednou jsme náhodou potkali v pražském pouličním víru dvě bývalé spolužačky a šli jsme je vyprovodit na nádraží – cestovaly do Bratislavy. Než jsme na chodbičce vagónu stačili dopít láhev, rychlík se hnul, a jako na potvoru stál hned před námi průvodčí s jízdenkovým blokem, příplatek navíc (pokuta?) byl ovšem nemalý. „To je peněz,“ divil se PK, „tak už nám to, pane konduktér, napište až do Bratislavy, aspoň se podíváme na Dunaj.“ Evropský veletok jsme tedy spatřili, ovšem už bez koruny v kapse. „Já vím, co udělám, skočím za tím hajzlem K.“ (rozuměj: spolužákem, který se dal do KSČ a teď dělal kariéru na Slovensku) „a vyrazím z něj pětikilo, ať solí, ventra bolševická, vyžraná!“ A skutečně, po půl hodině se PK vrátil nikoli sice s pěti, ale alespoň s jednou stovkou – taky dobrý, že?

Břímě neúnavného mstitele pošlapaných demokratických ideálů nesl PK se stejnou lehkostí na bratislavském nábřeží jako v komunistickém kriminále. Za to si vydobyl úctu i u svých největších protivníků, mezi nimi u pověstného kádrováka české a románské kultury docenta Bretta (s nímž měl náš básník kolem osmašedesátého roku dokonce kvůli politice soudy). Na dotaz jistého rozmyslného dramaturga stran případné spolupráce s Petrem Koptou známý literárněvědný normalizátor odvětil: „Došlo sice mezi námi k jistým nedorozuměním“ (PK ho označil jako kolaboranta za Němců), „ale jeho překlady vám mohu jen doporučit, jsou mistrovské!“ Což se odehrálo v době černých listin, na kterých náš Mistr přirozeně nemohl chybět.

Ke svéráznostem jeho mravního zákoníku patřilo i umění facky na pravém místě: „Seš svině, práskl si kamaráda, dostaneš do držky,“ oznámil PK jedné překvapené významné kulturní osobnosti na refýži u Národního divadla, pak učinil slovo skutkem, nastoupil do tramvaje číslo 23 a poklidně odcestoval domů. Střetnutí (stejně jako řada podobných exekucí) zůstalo kupodivu bez následků. Je-li totiž trest přiměřený, pak známý kantovský „mravní zákon v člověku“ překoná i všechny normy platného práva.

V dnešní bledničkové době se něco takového může zdát podivné, neřku-li pohoršlivé, ovšem i zakladatel naší demokratické státnosti a jejího mravního řádu, Tomáš Garrigue Masaryk, jednal často podobně: s pohrabáčem v ruce se vrhl na svého středoškolského učitele, jako prezident důrazně sdělil jednomu žurnalistovi, podle státníkova mínění příliš ústupnému, že by se na jeho místě určitě „byl pral“, a jako osmdesátiletý stařec potvrdil, že kdyby ho někdo uhodil, „to bych ho utloukl cihlou, kdybych ji měl třeba ze zdi vytrhnout“. Připomeňme, že masarykovská tradice byla u Koptů vždy velmi živá.

Ať tedy našemu mladému pokolení nikdo nenamlouvá, že totalitní režim nebylo možno přežít s čistým štítem. Přirozeně, bez určité újmy (neříkejme rovnou oběti) se to neobešlo, také přišel tuze vhod smysl pro humor, hlavně černý, a nesměl chybět ani stav jakési všudypřítomné radosti, kterou znal tak dobře Guido Gezelle: vždyť ji dokáže vyvolat i kousek zeleného mechu, uchycený na holém balvanu nebo mezi dvěma oprýskanými cihlami. A právě oné radosti, onomu „jasu uprostřed temnot“, vděčíme za to, že se mezi naším národním stříbrem dnes třpytí i takové skvosty jako Motáky Karla Pecky, Štěstí Jiřího Stránského nebo Verlainova Moudrost v českých verších Petra Kopty:

Vydej se na cestu a neklid ztiš!
Je rovná, nezbývá leč brát se výš;
máš skvost, jenž málokdo jen ocenit ví,
i jedinečnou zbraň pro případ bitvy.
Ochraň tě chudý duch a andělé.

Střež každou naději, sic prchne zas ti.
Co záleží na troše tmy a strastí?
Cesta je dobrá, a smrt končí ji.
Hlavně střež naději, ať nemíjí,
v cíli ti ze slastí smrt lůžko stele.

Laskavost něhou splať. Ach, zajisté,
život je šeredný, však bratry jste!
Zteč, prosťáčku, ten sráz, a pak, jsa v ráži,
zpěvem zlou opatrnost zkroť, jež baží
svým basem podlomit tvou víru z ocele.

Jsi prostší dítěte; dál do výší jdi,
skromný jak hříšník, jenž zlo nenávidí,
zpívej a snaž se tvářit vesele,
ať, až ti cesta k spánku ustele,
tě Nudou nezaskočí nepřátelé.

K smíchu ti Svůdce buď i jeho Past,
neboť tam, ve výškách, má Mír svou vlast,
odkud plá za fanfár, z nichž sláva tryská.
Ať světlo je či tma, vpřed, na skaliska!
– Hle anděl strážný, jenž jak přítele

perutí vítězství tě zastře zblízka.