Během jara byla na webových stránkách Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v rubrice Edice E, zpřístupněna nejdůležitější příručka pro domácí písemnictví, Lexikon české literatury. Scany všech čtyř dílů, vydaných v letech 1985–2008 v sedmi svazcích (celkem asi šest tisíc stran s třemi a půl tisíci hesly), lze prohlížet (a vyhledávat v nich) zhruba po padesátistránkových blocích, anebo je možné stáhnout si je ve formátu pdf po jednotlivých dílech. Slovník, který představuje nejkomplexnější oporu každého seriózně založeného bádání o domácím písemnictví od nejstarších dob do poloviny 20. století, je tak konečně – dvanáct let od vydání posledního tištěného svazku – k volné dispozici elektronicky.

Na první pohled dobrá zpráva začne měnit kontury, představíme-li ji takříkajíc v souvislostech. Umístění LČL na síti, které je třeba jen uvítat – uskutečnilo se ve spolupráci s Nakladatelstvím Academia v rámci akce Věda na doma –, se náhodou skoro přesně kryje s desetiletým výročím rozprášení redakčního týmu LČL, k němuž v zimních měsících 2009/2010 přikročilo tehdejší vedení Ústavu, na jehož webu se nyní LČL skví. Dělo se to ve chvíli, kdy redakce LČL začala pracovat na novém projektu, jehož výstupem měl být elektronický Lexikon české literatury pro nové tisíciletí. Ten měl v dlouhodobém záměru přinést nově zredigovanou, tj. znovu prověřenou, opravenou, doplněnou – včetně rozšířeného hesláře – a aktualizovanou podobu hesel zejména z prvního dílu tištěného LČL (A–G z roku 1985), a to jak ve výkladové části, tak v partu bibliografickém. A postupně měl hesla prvních tří čtvrtin abecedy vyrovnávat s metodologicky nejpropracovanějším dílem čtvrtým (S–Ž z roku 2008).

Pokud dnes někoho z mladých bohemistů nebo zájemců o dějiny českých literárních institucí zajímá průběh tehdejší likvidace redakčního kolektivu LČL, odkazuji je na materiály otištěné v Revolver Revui č. 79 v červnu 2010. Najde v ní kromě jiného podrobnou dokumentaci Luboše Merhauta a projev Daniela Vojtěcha, proslovený před plénem výzkumných pracovníků ÚČL těsně před hlasováním o další existenci „lexikonového“ oddělení. Volba tohoto pléna o profesním životě-neživotě jejich kolegů byla ovšem, jak se říkávalo kdysi, jasná a nekompromisní, jako kdyby Vojtěchova věcná rekapitulace ani nezazněla.

Triumvirát ředitel ÚČL – jeho zástupce – předseda rady ÚČL se snažil v roce 2010 své mocenské tažení maskovat jako standardní, ba nevyhnutelný pracovně právní postup (a kroky tohoto trojúhelníku pak ještě posvětila tehdy existující dozorčí rada – zúčastněné strany si uměly, jak říkají zástupci kolektivních sportů, vyhovět). Většina hlasujících toto maskování podpořila a jednou ze sebevědomých parol, jimiž si tito vítězové ještě dodávali kuráže, bylo tvrzení, že i když někteří lidé budou muset Ústav opustit, vědecký záměr elektronického Lexikonu bere vedení ÚČL za svůj, každý je nahraditelný a není pochyb, že velké slovníkové dílo ve verzi pro síť pořídí jiné kádry.

Uplynulo deset let a není pochyb, že personálně „pročištěný“ akademický ústav se v tomto ohledu nezmohl vůbec na nic. Oscanovaný Lexikon, který je nyní k dispozici v Edici E, zaznamenává stav literárněhistorického výzkumu z let 1978–2005, kdy byly uzavírány redakční práce na jednotlivých dílech a kdy polovina hesláře byla připravována ještě před nástupem elektronických médií. Je to nesmírně cenný materiál, který však jako slovník stárne rychleji než jiné záslužné počiny Edice E, např. soubory děl jednotlivých spisovatelů (spisy Máchovy, Nerudovy, Němcové, Šaldovy, Vančurovy nebo Wolkerovy), obsáhlé antologie (např. Avantgarda známá a neznámá) nebo nejrůznější – bibliografické, ediční, literárněteoretické – příručky. Samozřejmě je lepší digitální podobu LČL s možností mechanického vyhledávání mít než nemít, ale je to něco úplně jiného než nově zredigovaný, pro internet různorodě strukturovaný slovník, který by bylo možné při opakovaném ověřování dál zpřesňovat a aktualizovat jak obsahově, tak technicky.

Odhlédneme-li od mnoha momentů mocensky řízené koroze někdejší redakce Lexikonu, které se z časového odstupu mohou účastníkům, zaujatým pozorovatelům nebo věkově či místně zcela externím divákům jevit jako nepochopitelné nebo profánní (zejména ty osobní, jež přitom běh událostí ze strany ústavního vedení určovaly), je z desetiletého odstupu čím dál patrnější, že v základu tehdejšího tažení proti týmu Lexikonu české literatury pro nové tisíciletí spočívalo nevědomí o tom, co literární lexikografie vůbec obnáší a k čemu by měla sloužit. Ti, kdo o odstavení týmu LČL rozhodovali, ji totiž ke svému psaní vlastně nepotřebovali a nepotřebují.