Z aktuálního vydání RR novin věnovaných Andreji Stankovičovi u příležitosti celodenní konference, která se uskuteční už příští týden na pražské FAMU, přinášíme pro čtenáře dnešního Bubínku Revolveru dvě ukázky. Z rozsáhlé ankety, jež vznikla péčí Lucie Bartoňové, zveřejňujeme odpověď dramaturga, scénáristy a režiséra Lubora Dohnala, který bude na pokonferenčním Večeru RR v klubu FAMU promítat ze svých filmů se Stankovičem spojených. Druhý úryvek je ze vzpomínek, které Olga Stankovičová začala psát po smrti svého muže pro Revolver Revue, ukázka z nich vychází v RR novinách poprvé. RR noviny si můžete vyzvednout zdarma v redakci RR a na vybraných veřejných místech.


Andrej Stankovič, počátek 70. let, foto archiv RR

Andrej Stankovič
Z ankety Revolveru

Vzpomínat, přemýšlet o Andreji Stankovičovi v nějakém řádu, který by tomu dával smysl, neumím. I když mě zrovna nenapadá, co řekl a co zažil, i když ho nevidím plešatého ani v klobouku, jako by přesto číhal za každým rohem. Potměšile pomrkává, ale ne, je v té své vzdálenosti smrtelně vážný.

Myslím, že byl v sobě uzavřený, až nedostupný, a zároveň zvědavý. Nic, co by stálo za pozornost v okolním světě, mu neuniklo. Byl potěšený pozorovatel a hned i interpret. Byl vděčný myslícím a jednajícím lidem, dokázal je rozpoznat a soustředit se na ně. Co se mezi ním a jimi stalo, pak obraz, dotvářený za jeho pozornýma očima, prohloubilo.

Jeho básně se dají číst jako exaktní úvahy. O stavu světa, který mi je běžně nedostupný, který, jak se Stankovičovou zásluhou vzápětí ukáže, mi je známý tak důvěrně, že je i můj. A jeho statě a kritiky, věcné a přesné, jsou mimoděk, ale sugestivně dílem tvořivého, ne pouze soudícího ducha. A to všechno závazně a promyšleně a zároveň jaksi jen tak. Jak spolu lidi, když je to nasnadě, prohodí pár slov.

Nejel by taxíkem, ani kdyby lilo. Ne, aby ušetřil (i když na rozhazování nikdy neměl), ale protože městem, které pokládal za své, chodí člověk pěšky. Svěží nebo unavený, na tom nesejde.

Jednou jsme přece jen jeli ze Žižkova metrem. Na turniketu jsme se sunuli za sebou, koukal jsem mu na záda, a slyším, že říká: Chtěl bych, aby Olinka umřela dřív než já. Aha? Možná pár vteřin, ale pak celá léta mi docházelo, že snad největší důkaz lásky je vzít na sebe samotu a opuštěnost, ušetřit milovaného člověka toho, v čem se nevyznáme, jako se nevyznáme ve tmě, která nemá výhled ani dno. Umřel dřív a jeho paní to unesla se stejnou statečností, s jakou by se s tím vyrovnával on.

Uměl se zlobit. Zlobil ho podvod, uhýbání, služba zlé věci. Ne omyly, ne názory, s kterými stojí za to se přít, které se vyplatí uvádět na pravou míru. A když se zlobil, dovedl být ve své sametové něze sarkastický a neoblomný. Bylo štěstí mít v situaci neprávem napadeného člověka jeho podporu.

Vyznal se v houbách, uměl pojmenovat jedlé i nejedlé a především rozeznat obvyklé a zvláštní. Osobité. Myslím, že stejný postup volil, když posuzoval texty, kritické a básnické texty – a to i drobné práce svých přátel. Jedlé a nejedlé, bez oněch kdyby a ale, která se nám často nabízejí.

Nebyl jsem si nikdy docela jistý, jestli se při chůzi klátí nebo vznáší. S vrozenou elegancí to dokázal sloučit. Takže mi připadal krásný. Což bylo nežádané a legrační a ani mi nenapadlo to jemu nebo komukoliv oznamovat. Teď už to činím bez zábran.

Naposledy jsme se viděli, když už byl hodně nemocný, naposledy na dva dny propuštěný z nemocnice domů do Hroznové ulice na Kampě, do stísněného, vratkým nábytkem a horou knih a tisků přeplněného bytu, který s Olinkou nechtěli opustit. Pomohl jsem mu posunout se na lůžku do snesitelnější pozice a Andrej konstatoval – ty ses to musel někde učit. Někdo, od koho bych se to mohl naučit, byl on.

Andrejova pohřbu jsem se účastnil s kameramanem a kamerou. Natočili jsme malý film, který se jmenuje Ničnevednice. Na hřbitově se spustil liják, takový liják, že hrobníci utekli od hrobu. Pršelo na rakev a na bílou kytku na ní. Nenapadlo mi nic lepšího než (v první chvíli kvůli záběru a pak, protože to bylo tak samozřejmé) hrob zaházet mokrou hlínou. Stal jsem se hrobníkem svého přítele. Bylo v tom cosi důvěrného, co by, domnívám se, Andrej akceptoval.
Lubor Dohnal


Stankovičovi v domě Jirousových, Stará Říše, kolem roku 1990, foto Helena Wilsonová​

Ze vzpomínek Olgy Stankovičové

Pro Nikolaje bylo typické ranní probouzení, kdy z něj začaly padat kusy veršů mezi pitím čaje a pojídáním chleba s máslem nebo míchanými vajíčky. Pokud si je nezapsal nebo jsem je nezapsala já, za chvíli si je pamatoval jen velmi blbě a v méně zajímavé podobě. Tak nějak zcivilněly a zplacatěly, už neměly ten šmrnc. [...] Ovšem když šel do lesa, musel s sebou mít košík, nůž, desetikorunu na autobus, kdyby se zatoulal, a papír a tužku. […]

Blešky, ty nechoději pěšky.
Vezou se v kožíšku
někam do pelíšku.
(7. srpna 1995)

Naše druhá pudlice s drsnějším jménem Afra byla ovšem z jiného, měkčího těsta. Tvářila se jako pudlí Gándhí a nežrala živé krysy, králíky ani myši. Byla pacifistkou tak vyhraněnou, že nesnášela ani zabíjení much. Stačilo, aby v létě vzal Nikolaj do ruky plácačku, nebo se novinami ohnat po mouše, a pudl se zbláznil a s vytřeštěnýma očima se chaoticky snažil zasáhnout do středu dění. Nebál se, že při tom může i nějakou schytat. Tupě čumákem narážela do páníčků a prosila, aby vraždění – probůh – nechali. Každým pohybem žadonila: „Dost!“

Můj muž to zveršoval:

Vybijete-li hejno much
chvěje se pudlí krasoduch.