K výročí narození Zbyňka Hejdy (2. 2. 1930 – 16. 11. 2013) přinášíme ukázku z připravovaného jarního čísla Revolver Revue, jehož část bude věnována Hejdově osobnosti. V RR č. 94/2014 vyjde mimo jiné dosud nepublikované interview Jeana-Gasparda Páleníčka a anketa, v níž osmnáct básníků a spisovatelů odpovědělo na tři otázky. Část ankety si čtenáři Bubínku Revolveru mohou přečíst již dnes. V obrazové příloze pak najdou i fotografie z Pocty Zbyňku Hejdovi, kterou redakce RR uspořádala u příležitosti jeho osmdesátých narozenin před čtyřmi lety (20. 2. 2010) na Nové scéně ND v rámci slavnostního večera 25 let Revolver Revue.

1. Kdy jste se poprvé setkal s básněmi Zbyňka Hejdy?
2. V čem podle vašeho názoru spočívá význam Hejdovy poezie?
3. Myslíte si, že vás dílo a osobnost Zbyňka Hejdy něčím ovlivnily?


Petr Borkovec:

1. V roce 1990, asi na jaře, v knihovně Slovanského semináře Filozofické fakulty UK, kde jsme katalogizovali zásilky z exilových nakladatelství. Tam jsem objevil knihu Blízkosti smrti z Poezie mimo domov. Velice dobře si pamatuju první Hejdovu báseň, která mě naprosto ohromila: Teď v létě navečer.

2. Odpovím krátkým textem, který jsem si rychle napsal loni v květnu ke čtení Zbyňka Hejdy, z něhož se nakonec ze zdravotních důvodů omluvil (improvizovali jsme, četli jsme s jinými autory Hejdovy básně a něco málo k nim říkali). Je to jen náčrt, dávám to sem bez úprav:
„Z básnických útvarů, které Zbyněk Hejda nejčastěji užívá, jsem vždycky obdivoval jeho volný verš. Je to určitě jeden z nejdokonalejších volných veršů české poezie vůbec. Skoro neuvěřitelná směs zahuštěných míst a řidších ploch a prostranství, právě v jejich střídání tkví doslova kouzlo Hejdových básní. Občasné rýmy, vnitřní i vnější (všechny druhy), rafinované přepady, skryté refrénky, litanická opakování, hláskové shody, skrumáže a zas pravidelná střídání samohlásek a souhlásek (taková italština spíš než latina), perfektní daktyl, který se najednou vynoří, ztratí hlavu z vlastní krásy a zmizí – bylo by toho na malý slovník.
A mezitím veršová vydýchnutí, odpočinutí, temná i zalitá světlem – ale jen zdánlivá, protože jejich přirozenost je omračující, a navíc při čtení těch veršů ještě zní v hlavě ona hustá místa. Neustále se zatínající a povolující ruka. Myslím, že v tom, jak jedno ulpívá na druhém, dělá místo tomu druhému, spočívá hustota Hejdova volného verše, jeho podmanivost: jak přirozená řeč, a přitom nám v hlavě okamžitě začne utkvívat jako formule.
A ještě bych rád dodal, že Zbyněk Hejda tohle všechno dovede s naprostou jistotou přečíst nahlas. Proto jeho čtení působí – zažil (vlastně spíš viděl) jsem to víckrát i před cizojazyčným publikem – naprosto vždy ještě o něco podivuhodněji než u jiných básníků.
Budu číst z Lady Felthamové, kde je mnoho básní, kterých se to, co říkám, týká.“

3. S jeho básněmi musí nějak počítat každý, kdo se pokouší psát verše v české řeči. Ovlivnil mě tím, o čem píšu ve druhé odpovědi, taky třeba divokými „střihy“, které dělá i v celkem nerozsáhlých básních. Osobně: myslím, že pár věcí, které jsem při setkáních s ním a s jeho ženou Suzette pozoroval, se časem pokusím napodobit.


Miloš Doležal:

1. Bylo to někdy v první půli devadesátých let. V podzemí Divadla za branou II., kde jsem tehdy pracoval, jsem se prostřednictvím Karla Krause seznámil se Sergejem Machoninem. A ten mi jednou střelně doporučil: „Musíte číst Hejdu! To je básník muk, žádná apartní ani módní básnivina. Bez lyrických ornamentů.“ A půjčil mi samizdatové vydání Hejdových sbírek z Edice Petlice s vlastním doslovem Křik proti smrti. Zbyňka Hejdu jsem poprvé zahlédl v onom divadle, po nějakém představení, jak s Machoninem vášnivě diskutují a přitom pomalu stoupají, zastavují se a zase stoupají do schodů k východu. Až teprve poté jsem básníka poznal osobně, na Vysočině, díky blízkým Machoninům.

2. V nasazení a odvaze co nejvíce se přiblížit svým erínyím i světlům, zahlédnout je, pokusit se je popsat. V hlubinné střídmosti, v ostrém rytí naléhavých obrazů, a nikoli v neposlední řadě v osobním ručení za napsané, vyřčené, v onom vážení, odvažování slov. Neústupně a bez zákrytu, na struně tichého šílenství a úlevného zjevování mrtvých předků, znovu probouzející vědomí, že žijí. A navíc – je to poezie, které bude rozuměno i za padesát let, neboť není popisem civilizace, ale anamnézou lidské existence.

3. Ano. Neumím však ovlivnění definovat. Spíš – fascinovala mě Zbyňkova básnická a myšlenková cesta řekněme od poválečné euforie až po verše „je veliké ticho a veliká samota“; jemnost i ochota naslouchat druhým. A zastat se jich, bylo-li to třeba. Také přítomnost zvláštního reliéfu za jeho básněmi, za jeho (od)mlčením. A možná že úplně nejvíc se mě dotýkal a dotýká výraz jeho tváře.


J. H. Krchovský:

1. Až někdy v letech 1985–6, kdy pánové Färber a Petruželka se mnou připravovali výbor z mých básní pro jejich edici KDM. V téže edici myslím vydali i několik sbírek Zbyňka Hejdy, které mi zapůjčili; divili se, že autora neznám. Jeho básně mne zprvu znejistěly – nebyl to underground… ale brzy jsem se nechal do nich vtáhnout, uhranut a fascinován především tou znepokojivou „barokní“ atmosférou letního venkova, tím napjatým dusnem před bouří. Do té doby se pro mě poezie, tj. poezie „temná“ odehrávala víceméně a poněkud schematicky spíš jen v kulisách velkoměsta, tedy Prahy, a spíš té gotické, podzimní, noční. Tehdy (opomenu-li Polednici či delirijní přízraky z próz L. Klímy) jsem asi ještě dostatečně nevěděl, že hrůzu & spol. lze potkat i v pravé poledne na rozpálené prašné návsi.

2. To neumím posoudit a už vůbec ne objektivně, mohu se vyslovit jen o svém vztahu k ní. Mně je takřka ojediněle cenná už jen tím, že je, že ji mohu číst a velice citelně jí rozumět. Tím víc, že jsem měl tu čest jejího autora osobně znát. A významná, ba poučná je pro mě mj. také coby důkaz, že i do těch nejhrozivějších končin – témat strachu, bolesti, zániku apod. lze se odvážit i bez škrabošky stylizace. Pak ovšem i bez dílčích úlev, které do určité míry skýtá třeba ironie či škleb. Bez pomůcek a tedy bez úlev.
Po smrti Zbyňka Hejdy jsem si, jako jistě mnoho jiných, znovu přečetl celé jeho dílo, ovšemže už trochu „jinýma očima“. Až ten fakt básníkova odchodu jako by dolil jeho básně po okraj tou „zbývající“ kapkou a mně se až tímto jeho dílo završilo a scelilo v monumentální klenbu; bolestnou, hrůznou, krásnou. Jistěže tu čněla zcela svébytně už předtím, jen jako by ale ještě čekala na onen obávaný „svorník“… To ještě umocněno pro mne až mystickým rozměrem mé krátké a poslední návštěvy u pana Hejdy, resp. rozloučením se s ním, už pouze mlčky a doslova jen několik hodin před jeho skonem. Skrze tu chvíli nesdělitelné Blízkosti smrti, a právě smrti jeho, budu už „provždy“ číst a vnímat jeho básně jinak než předtím a jinak než většina čtenářů jiných. Je mi až úzko a těžko z toho, že zde nemohu připsat to slovo Bohužel. A ovšemže už vůbec ne jeho opak.

3. Myslím, že ani neovlivnily, anebo viz výše. Ale vím, že kdybych nebyl Zbyňka Hejdu a jeho poezii poznal, můj svět by byl o mnoho, mnoho chudší. A už chudší je: budou mi chybět procházky po Letné a hovory s přítelem, ušlechtilým člověkem, s básníkem mně z nejbližších; už teď mi chybí jeho laskavá moudrost a vlídný hlas… A moc mne mrzí, že jsem včas nenaplnil pozvání k návštěvě v Horní Vsi. Teď, až mě tam snad cesty konečně někdy dovedou, teď už ani já Nikoho tam nepotkám…


Ivan Matoušek:

1. Na první setkání s básněmi Zbyňka Hejdy jsem se marně snažil vzpomenout. Jako kdyby ani nenastalo. Při vzpomínání jsem se spíš ujišťoval, že jeho básně znám od nepaměti, tedy přesněji řečeno některé z nich.

2. Význam takové literatury? Co k tomu dodat? Snad jen pro ilustraci: Když jsem měl možnost číst na večeru RR na Nové scéně v únoru 2010 u příležitosti Zbyňkových osmdesátých narozenin z knížky Sny…, doma jsem si nejprve vybraná místa nahlas zkoušel a přitom mě napadlo, že bych je býval mohl napsat i já sám. Něco takového se mi často nestává. Sice to byl jen pocit, ovšem mít jej nebo nemít je přece jenom rozdíl. Za zmínku stojí též nevelký počet Hejdových sbírek a jejich komorní rozsah. Čtenář není rozhodně zahlcen nadměrným objemem.

3. A potom byl pro mě cenný osobní kontakt. Jeho počátek si pamatuji naopak naprosto přesně – podvečer 28. 5. 2003 v Památníku národního písemnictví. Později jsem Zbyňka dvakrát navštívil přímo u jednoho z jeho silných pramenů inspirace, v dnes už i literární Horní Vsi, v domku po prarodičích. Důkladně, ač stručně a věcně, vícekrát opakované historky na místech, kde se děly, se stávaly součástí mého života. Jinak tomu být nemohlo. Viděl jsem v Horní Vsi a okolí také to, co již očima vidět nebylo možné a co Zbyněk uchoval psaním deníků. „Přítomnost uchovávat nelze, to je iluze, samozřejmě“, slyším živě jeho hlas. Takto a podobně jsem blízko Zbyňka Hejdy stále.
22. 12. 2013


Martin Ryšavý:

1. To bylo nějak začátkem devadesátých let. Jestli se nepletu, vyšlo tehdy několik jeho básní v Revolver Revue, myslím, že úplně poprvé jsem si jich všiml tam. A pak jsem si koupil taková ta brožovaná vydání jeho sbírek, kde se ještě stránky musely rozřezávat, už nevím, kdo je vydal, koupil jsem si je nejspíš v knihkupectví v Betlémské ulici. Měl jsem pocit velkého objevu.

2. Moje prababička mívala občas takové momenty, kdy ji úplně zničehonic, třeba i v létě na zahradě nebo v teple u kamen, zamrazilo a naskočila jí husí kůže, vždycky pak říkala: „Sáhla na mě smrt.“ Pro mě jsou básně Zbyňka Hejdy taková sáhnutí. Neznám jinou poesii, která by měla takový fyzický pařát, andělský, ale hrozný.

3. Podstatné umělecké dílo vždycky působí mimořádně povzbudivě, aniž by si z něj člověk bral něco víc než právě jen to povzbuzení. Léty nabývám podezření, že pokud se cítím něčím vyloženě ovlivněn, jedná se patrně o blbost nebo aspoň o podezřelou věc, v něčem trochu šarlatánskou. U Zbyňka Hejdy nic takového nenacházím.


Pavel Zajíček:

1. Nepamatuju se. Byl jsem zdivočelejší. Kolem dvaceti jsem věci vnímal jinak. Umění, poezie NE. V té SKUTEČNOSTI, v které jsem žil, jsem bral věci opatrně…

2. Význam Zbyňkovy poezie pro mě spočívá ve Zbyňkově osobnosti… Jednoduchost a nepředstírání…

3. Osobnost Zbyňka Hejdy mě ovlivnila svoji radostnou přítomností… A to trvá…


Jaromír Zelenka:

1. V časech, kdy vycházela druhá Tvář, to vzdor všemožné jiné četbě, vyjma tedy Halase, Trakla, Demla a Bridela, byly zrovna Hejdovy verše, jež mě vodily na místa, kam mě to táhlo a která jsem svolně nechtěl vidět jinak než on. „Je konec podzima“, hlavně však „Před poutí“ se mě držely hodně dlouho, ta druhá báseň mi do dalších let zastupovala Hejdu celého a nakonec, neb dám na mladá zajetí, zastupuje i nyní. Pravda, teď už bych si asi Hejdu na blízký zdejší hřbitov, kam to ještě jentaktak zvládnu, jako dřív s sebou ke čtení nevzal. I když jej samozřejmě čtu, ovšemže už pro stáří střídmě, sebestřeživě a ponejvíce v koutě, odkud vím, že mě někdo včas vykáže, vyvede.
V osmdesátých letech se objevilo v dopisech od kamarádů několik málo jeho básní, psal tedy stále. Později, když už jsem měl celé jeho v KDM vydané dílo, jsem se divil, že ty poslané verše nebyly samostatné básně, nýbrž jen odtržené sloky. Tak tomu bylo asi s dvaceti řádky, jež končily: „Za kostelem / bílá umrlčí komora, prázdná. / jeden hrob připraven; to je hlíny.“ Poslední slova mě až zavalila, bílo před očima, bílá smrt, současně však jako bych prohlédl a něco už navždy věděl… V tom měl Zbyněk Hejda nade mnou jakousi zvláštní moc – vzpomínám, kterak jsem si coby studentík teprve při četbě jeho eseje o tabu v našem dějepisectví vtiskl patřičně do mysli, že život je cesta slzavým údolím. A to jsem se prosím denně modlívával Zdrávas, Královno…
Podobně se mi stalo s básní „Báseň“, jež mi nejméně na osmém průklepáku přišla od přítele pod názvem „Poslední básně“. Doteď ji jsem mocen číst než jako čtyři samostatné básně a pokaždé vždy jen jednu jedinou. A jednu z nich vlastně vynechávám, a to na paměť toho, že jsem ji zamlčel, když jsem ty verše četl jedné vozejkářce krasavici v Kladrubech…

2. Na tohle odpovědět neumím. Co asi Hejda znamená pro ty, již ho čtou? Nevím, básně se čtou o samotě a v prázdné chvíli. Slyšel jsem, jak jednou měl Hejda v kině uvést jakýsi film a obecenstvo jej takřka nenechalo mluvit. Sdělovat si něco mezi sebou mělo pro ně větší význam než slyšet básníka. Ostatně jsem již dlouho přesvědčený, že jasnou předností poezie je, že žádný význam nemá; zvlášť nyní, kdy neslouží žádnému kultu a je takříkajíc ve světě bez funkce, za to dík.

3. Jistěže a velmi, básník Hejda totiž řekl „Bože, já nepíšu báseň, já pláču“. Z nějakého nesrozumitelného úradku bývá člověk připravený přijmout jen to, na co má nachystanou duši, a ať je to nevyklubané, zašantročené, nezředěné, dočká se zaklepání, otevře se, když se s tím potká. To se mi přihodilo, úrodu neměřím, je tu už napořád bázeň a před básníkem a silným mužem jakýsi nesetřitelný ostych.
Zbyňka Hejdu jsem v životě viděl jenom jedenkráte, bylo to na uvedení knížky s fotoportréty autorů Triády. Starý muž seděl v přítmí, v opozici vůči své fotce, v té vinárně byl strašný řev, nadhlučno, pořád někdo někam přecházel, vybavoval se, vstávajících bylo víc než sedících. Chvílema jsem trhlinami v tom mumraji básníka zahlédl, udivilo mě, jak seděl rovně, oči nikam nezaměřené; nevybaví se mi, že bych ho spatřil, jak něco říká. Teď, když jsem si jej celého znovu přečetl, naskočily mi k té vzpomínce verše z vrcholné jeho básně „Pour S.“, ty o obličeji zahlédnutém v zrcadle a o úlevě, „že se můžu mít rád“.

Připravila Terezie Pokorná.