Před pěti lety uspořádala RR anketu (č. 98/2015zdezde), která připomněla život a dílo literárního kritika, esejisty, editora, překladatele, nakladatele a samizdatového vydavatele a vězně totalitního režimu Bedřicha Fučíka (4. 1. 1900 – 2. 7. 1984). V lednu tohoto roku uplynulo od jeho narození 120 let. Letošní jubileum podnítilo redakci RR k tomu, aby oslovila další respondenty. Odpovědi Barbory Čihákové, Marie Langerové, Štěpána Noska, Pavly Pečinkové, Terezy Šnellerové, Miloslava Topinky a Josefa Vojvodíka na otázku „Je pro vás podnětné a prospěšné vracet se k textům Bedřicha Fučíka?“ nyní přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru.
Edita Onuferová


Bedřich Fučík, 70. léta​

Ano, je. Povaha té inspirace se ale myslím proměnila. Zkraje devadesátých let, kdy začaly vycházet první svazky spisů Bedřicha Fučíka, jsme je díky specifickému navrstvení času mohli číst jako soudobý, akutní komentář děl a autorů navrátivších se z katakomb, stejně jako bylo přirozené přikládat jejich nárok k textům vznikajícím v dané chvíli. Pamatuji si na první čtení citlivého rozplétání nervových vláken osobnosti a díla Jana Čepa v Poutníku na zemi, racionální břitkosti Obrany darebáka Jakuba Demla proti mravodržcům nebo pasáží o kritice v Samomluvách nad Křikem. Fučíkovy podmanivé eseje jsme tehdy vnímali i peripateticky. Při letních putováních mezi Mastníkem, Čáslavicemi, Jaroměřicemi a Tasovem jsme nesli Čtrnáctero zastavení v batohu ne-li fyzicky, pak určitě symbolicky.
Třebaže se Fučíkova živá řeč, jeho „průzračné“ a „přitom krystalicky tvrdé slovo“, vypůjčím-li si jeho vlastní čepovskou charakteristiku, vzpírá jakékoli antikvárnosti, dnes, kdy se literární kritika v původním slova smyslu vyskytuje výběrově a krajem se nese především poněkud dezorientované, o to však bohorovnější brebentění obchodníků s deštěm chápajících kritickou činnost jako přičinlivé spisování duchamorných přehledů čehokoli o čemkoli, čtu Fučíkovy texty přece jen jako svědectví z jiného času. Jako zprávu o tom, že kritika může být také – ve své nezávislosti – riskantní, osobně zaručený tvůrčí akt, neslučitelný dost dobře s kolektivisticky podmíněným superlativismem, kterým se dnešní literární reflexe projevuje především, zaměňujíc, obávám se, čilý společenský život za kvalitu literatury. Pozorovat, jak dospělí literáti pořádají závody o nejlepšího literárního kritika prostřednictvím lidového internetového hlasování a nepřijde jim to suspektní, natož nepřípadné, je pak nejen z fučíkovské perspektivy něco na způsob blízkého setkání třetího druhu.
„Především však a v každém případě to není lhostejnost, pouhé vyplňování času, nýbrž žhavý sebespalující vztah k životu, z něhož vychází a do něhož se médiem umění vrací. Není to zaměstnání, nýbrž vyvolení a osud, neodvolatelný úděl srdce a intelektu jedince, povolaného promluvit nejen za ostatní mlčící či neschopné, ale i za sebe, za svou osobnost, kterou vytváří a jejíž místo hájí v té oné chvíli vanoucího času.“ Přestože tento výměr kritiky napsal Bedřich Fučík v souvislosti s Václavem Černým, přesně charakterizuje obdivuhodný vklad, kterým do českého myšlení o literatuře přispěl i on sám.
Štěpán Nosek, básník a překladatel


Bedřich Fučík na zápraží rodného domu, 30. léta (?)

Bedřicha Fučíka jsem osobně nepoznala, ale připadá mi, že i z jeho psaní vystupuje bytostná zemitost. Životnost umění, poezie, ohledával a kriticky formuloval jasně a bez obezliček. Zejména pro člověka, který se zabývá avantgardou, je to ovšem čtení v neustálé diskusi: jak nakládat s pojmy tradice, domova a cizího, anarchie a řádu, jak vyvažovat rozum, víru a smích, program a svobodu?
Byla pro mne v mládí (ze škol zahlcených Zpěvem míru) objevem Halasova sbírka Kohout plaší smrt. Když jsem za pozdějších studií (asistentem na katedře české literatury byl tehdy ještě Vladimír Binar) našla polemiky kolem ní, až mě zaskočila Fučíkova strmá kritika, vztažená od „Kohouta“ k předchozí Halasově tvorbě: „mnoho bludů z dřívějška, autor nedá si například vymluvit, že Lenin a Evropa jsou pouhá témata a schémata, z nichž, přestože byly zveršovány všemi básnícími intelektuály, nevykřesala se ještě nikdy pořádná báseň…“ (psáno 1931). Bedřicha Fučíka si představuji jako člověka právě takových „jasných zpráv“, proto také rozpoznávajícího zlomy, na nichž se poezie láme v proklamaci. Přitom v kontextu dobové kritiky je osobností obdivuhodně tolerantní, vzdálenou ideologických apriori. Zato ostrý kritik poezie účelu, povrchu, přímky a sucha, jak je tehdy nazval.
Marie Langerová, literární teoretička a editorka

Při otázce, zda je podnětné vracet se k textům Bedřicha Fučíka, se mi nejdříve vybaví scéna, která se udála před několika lety v kanceláři Ústavu pro českou literaturu a komparatistiku FF UK, kde visí velká fotografie, na níž F. X. Šalda ukazuje Bedřichu Fučíkovi svého psa. Potkal jsem se před touto fotografií s Vladimírem Binarem, ten se na ni jen jakoby mimochodem zadíval a se zvláštní nostalgií řekl: „Bedřich Fučík, to byl úžasný chlap. Ten přesně věděl, o co jde.“ Václav Černý ve svých Pamětech tento úsudek jen potvrzuje, když připomíná, že Bedřich Fučík prokázal zdaleka nejen autorům ideově a světonázorově blízkým, ale také „v Listech a jako ředitel Melantricha naší levicové literatuře […] služby nespočetné – jediným měřítkem vůči nim mu byla estetická hodnota – uplatňoval je, podporoval […]. To vše bylo teď zapomenuto, a z těchto řad se k jeho pomoci nezvedl ani hlásek. Pro českého spisovatele, jímž jsem byl, to bylo nesnesitelné“ (Václav Černý, Paměti 1945–1972, Atlantis, Brno 1992, s. 341). Václav Černý také na jiném místě říká, že nakladatel potlačil, bohužel, v Bedřichu Fučíkovi kritika. Nicméně, jak dokládá několikasvazkové Dílo Bedřicha Fučíka, které uspořádali Vladimír Binar a Mojmír Trávníček, jde o literárněkritické dílo rozsáhlé, ale do hloubky a intenzity vidění a prožitku. Záměrně zde užívám tohoto stěžejního pojmu (nejen literární) hermeneutiky Wilhelma Diltheye, neboť Šaldův žák Bedřich Fučík mu dal v české moderní literatuře a literární kritice novou náplň. Prožitek jako specifická forma estetické zkušenosti s uměleckým tvarem, ale také osobní, lidské zkušenosti s autory, jejichž kvality s pozoruhodnou intuicí záhy rozpoznal a jejichž dílu se (v kritice, úvaze, vzpomínce, edičně atd.) věnoval: ať již Zahradníčkovi, Čepovi, Hostovskému, Palivcovi, Janu Kameníkovi, Skácelovi, ale také Demlovi a dalším. Jeho studie Orientační popis některých Demlových krajin nebo o Demlově knize Mé svědectví o Otokaru Březinovi patří k tomu nejpronikavějšímu, co bylo o tomto autoru napsáno. Ale to je jen jeden příklad z řady dalších. Zde bude třeba Bedřicha Fučíka jako literárního kritika a interpreta objevit. A i kdyby zde Bedřich Fučík zanechal jen svých Čtrnáctero zastavení, byl by to silný a přitažlivý důvod se k jeho textům vracet. A v neposlední řadě: Bedřich Fučík byl bezmála deset let politickým vězněm československého komunismu. Je tedy i svědkem teroru komunistické nomenklatury, jejího mocenského monopolu, jejího pokusu o likvidaci mj. nezávislé a svobodné české kultury neomezeným vykonáváním násilí, zakazováním, umlčováním, šikanami, ponižováním, mučením, vězněním a zabíjením. Historik a spisovatel Julius Margolin ve svém svědectví o pobytu v sovětských koncentračních táborech Cesta do země lágrů (1949), které v úplnosti vyšlo až v roce 2010, protože ani na Západě o tom nechtěl nikdo slyšet, píše: „Proti systému lágrů se musí protestovat. Je to obludný jev naší přítomnosti a skrývá zárodek morální a politické katastrofy. Tato katastrofa začíná momentem, kdy je hromadné týrání, zavírání a vraždění lidí, které se děje pod pláštíkem marxistických a demokratických frází, důsledně umlčováno nebo ospravedlňováno.“
Josef Vojvodík, literární historik

Přemítání o návratech k textům Bedřicha Fučíka mě přimělo zamyslet se nad tím, co mě k nim přivedlo. Chtělo se mi říct, že to byl Jiří Kolář, vůbec nejmladší ze „čtrnácti zastavených“ (jediný žijící z tehdy vzpomínaných autorů), ale bylo to už poznávání Jakuba Demla na semináři v prvním semestru bohemistiky. Bedřich Fučík je tak zasutý v mých nejranějších vzpomínkách na dobu, kdy jsem se začala seznamovat s literární vědou, kritickým a editorským řemeslem. A od té doby je přítomen. Oslovil mě svou přímostí, neústupností, důsledností, a přitom pokorou k dílu i duši druhého. I okruhem autorů, jimž se věnoval, a především tím JAK celistvě. Nechává nás zaujatě sledovat, čím k němu dílo hovoří: „Jiří Kolář, jeden z těch zlých Zahradníčků, Holanů a jiných Dětřichů, říká, co vidí, nic víc a nic méně. Domnívá se patrně, že to přináleží k jeho povinnostem vůči sobě i nám. Z toho kategorického imperativu, ve který vykrystalizoval jeho heroický étos, není úniku. Co platno člověku, kdyby…“
Ono ručení, jež hledá u jiných, s nimi má společné. Je téhož rodu. Nejen, že se bez jeho textů neobejde nikdo, kdo se zabývá meziválečnou literaturou či Jakubem Demlem, ale opomenutí jeho odkazu by v současném světě „jen“ prohloubilo netečnost k činorodosti, nezměrné pokoře k práci jako obhospodařování zvoleného údělu i k plnému zaujetí tím, na co právě stačím – a v neposlední řadě i k ignoranci osobního příkladu. Dnes jsme s kritikem ještě spojeni tenkou pavučinou „osobní znalosti“, byl učitelem našich učitelů, podobně jako kdysi Šalda s generací předchozí, co ale až i toto pouto zmizí? Jeho statě bezpochyby mluví za sebe. Jen je třeba nechat se k nim dovést… A za to jsem svým průvodcům vděčna.
Tereza Šnellerová, bohemistka


Bedřich Fučík u psacího stroje, konec 20. let (?)

Musím přiznat, že jsem se nezabývala dílem Bedřicha Fučíka do hloubky a nemám k němu zcela jednoznačný vztah. Styl Fučíkových literárněvědných a kritických statí je pro mne mnohdy příliš patetický a vyznavačský. Vzývání Otokara Březiny jako knížete české poezie, jehož dílo znamená „vrchol, k němuž se na poli slovesné kultury génius národa probil“ (Rodná krajina básníkova, s. 39), by mně asi k Březinovým básním cestu neotevřelo, spíš naopak. Zaráží mne také, že Fučík nerozeznal závažnost v Čapkových Povídek z jedné kapsy a považoval je za „naprostý úpadek“ (Kritické příležitosti I, s. 272), zatímco v tvorbě Vítězslava Nezvala, s nímž ho natrvalo spojily rané básnické začátky za studií na třebíčském gymnáziu, oceňoval myšlenkové hlubiny, a nacházel zde dokonce „takřka totožné pojetí života a smrti“ jako u Demla a Zahradníčka (Rodná krajina básníkova, s. 166). To nemohu přijmout.
Nicméně kdykoli otevřu některý ze svazků jeho souborně vydaného Díla, najdu tam i to, co nehledám, a vždy mě něco chytne, takže musím číst dál.
Bedřich Fučík je příkladem kritika, který má přesvědčení a páteř, píše se zanícením, poctivě a zodpovědně. Proto je velmi prospěšné se k němu vracet. Osobně jsem mu vděčná mimo jiné za trefnou charakteristiku Karla Teiga, kterou objemné teigovské monografie pohříchu necitují: „Teige je jakýsi tlampač, jenž chrlí zprávy z celého světa, bez ladu a skladu, jak přijdou za sebou, černá, bílá, jako žurnál, jímž prochází politika, vraždy a kulturní hlídka zároveň, kaleidoskopicky a bez zodpovědnosti, neboť druhý den vyvrátí první. Tlampače se to netkne“ (Kritické příležitosti I, s. 132). A za to mu odpouštím i nepochopení Karla Čapka. Koneckonců „básníka neměříme jeho nížinami, nýbrž výškami, do kterých se vznesl“ (Rodná krajina básníkova, s. 121).
Pavla Pečinková, historička umění a kurátorka

„Zatímco já mu kdysi vyčítal nikoli zrovna zdvořile jeho nemírnou oblibu v alkoholu, on mi v jednom kuse předhazoval – mírněji a opatrněji –, že marním život, a snad i talent tím, že jsem a chci být ‚člověkem světa‘, to jest v jeho pojetí ne sice společenským tajtrlíkem, ale přesto chlapíkem, který vydává mnoho sil a času v oběť praktickému kutění nakladatelskému; neústupně trval na tom, že mám jen část úsilí věnovat úředním starostem, a mám víc psát – tam prý je mé nejvlastnější poslání. Co do času stráveného organizací, redakční a administrativní prací, měl nepochybně pravdu, a já jsem mu ji neupíral, k psaní jsem se opravdu dostával jenom v pozdních hodinách nočních, utahán každodenním vyčerpávajícím úprkem úředním. Mé námitky vyvěraly z pocitu, že na to, co bych psát chtěl, nestačím, a to, nač stačím, nestojí zase za tu noční dřinu. A tak zápas v tomto směru, zatímco já vyhrával boj proti jeho alkoholu, zůstával nerozhodnut. Teprve ve ‚slapských letech‘ došlo i zde k jistému lepšímu ovzduší, když jsem mu jednou, řádně se nadechnuv, vysvětlil, oč u mne jde: že mi nejde o obchod, organizaci a podobné nutné záležitosti, s kterými jsem si takřka hrál, nýbrž o službu – službu knize dobré a dobře udělané, o službu autorům i čtenářům, o službu tomu všemu, čemu se obecně říká kultura.“ – Připomenout by se dalo z Fučíkova díla leccos, ale poslední dobou se mi často vrací tato pasáž ze zahradníčkovského zastavení. Mívám totiž, když sleduji současnou nakladatelskou a vydavatelskou praxi a produkci, takříkajíc neutěšitelný pocit, že lidi podobného ražení a jasných postulátů v tomto oboru spíše postrádáme, že se to mnohdy proměnilo v pásovou výrobu bez představivosti a významu. Jako by již mnohdy nešlo o službu nejen knize, natož kultuře. A jistě že může být pro všechny strany náročné udržet nakladatelství v chodu, ale je dobré si krom toho občas vzpomenout, že jde o službu jiné hodnoty.
Barbora Čiháková, bohemistka

Ano, vracím se. Zejména k úžasným vzpomínkovým esejím Čtrnáctera zastavení, vlastně jediné knihy, kterou, kromě drobné brožury vydané v r. 1941, Bedřich Fučík uspořádal sám. Nebo k textu Okouzlený čarovník z r. 1978 o Josefu Palivcovi a jeho „všivé češtině“. Nebo k Obraně darebáka Jakuba Demla proti mravodržcům, dvěma dopisům, psaným 1981 a 1982. Někdy jsou to jen záblesky, třeba když vzpomíná, jak Josef Florian pohyboval siderickým kyvadlem nad fotografiemi či nad hlavami návštěvníků, kdy Halas měl hlavu rozdělenou opačně než Zahradníček, z čehož Florian okamžitě vyvodil, že Halasovy verše jsou jiné, zvláštnější než u jiných básníků. Nebo když Fučík líčí, jak šli s Halasem, který se za války potřeboval ukrýt před gestapem, sněhem zavátou krajinou, a náhle spatřil, jak se k nim z protějšího kopce prodírá závějemi obrovský černý přízrak, jakoby pták ochromený na jedno křídlo. Až zblízka rozeznal Jana Zahradníčka, který jim šel naproti. Nebo zmínka o Zahradníčkově zásadním podílu na Bablerově překladu Dantovy Božské komedie. Nebo „mrazení světla“, jež Fučík vnímá v Závadově sbírce Na prahu z r. 1970. A především Fučíkovo celoživotní oslnění Jakubem Demlem, jehož spisy editoval společně s Vladimírem Binarem od r. 1974 v samizdatové edici Rukopisy VBF. Samozřejmě včetně Zapomenutého světla, jež je Fučíkovi „jediným chrleným proudem lásky“, „děsivým podobenstvím srážky života se smrtí“. Bigotní Timotheus Vodička, pověřený Demlem vydáváním jeho díla, Zapomenuté světlo ze spisů vyřadil. Ostatně ve Vodičkově koniášovském Klíči se ocitl i Jan Čep, protože si „troufl vidět dráždivé chmýří pod ženskou paží“. Záblesky, pro něž se rád vracím k textům Bedřicha Fučíka, prosvítají i z jeho vzpomínek na „křaplavý, někdy až mrazivý smích“ kněze-básníka, „zvyklého mluvit s rosničkami, divokými kachnami a vránami.“ Nebo když v Obraně darebáka cituje Demlovo: „Keine Theologie, keine Häresie, sondern Poesie.“ A bez zaváhání dodává: „Kdo nevidí, že Zapomenuté světlo je jednou – jak to tvrdí Jakobson – ze dvou nejtragičtějších českých knih, ať drží hubu.“
Vzpomínám si, že Jindřich Chalupecký si jako jediného z katolicky orientovaných kritiků cenil právě Bedřicha Fučíka. Jen prý byla škoda, že v době, kdy Fučík dělal ředitele Melantrichu, ztrácel podle Chalupeckého spoustu času hraním mariáše. To, že má víc psát, tehdy ostatně Fučíkovi vytýkal i Zahradníček. „Víc psát“ začal Fučík až po předčasném propuštění z lágru na základě amnestie v r. 1960, zejména pak v sedmdesátých a začátkem osmdesátých let. Sedmero, postupně rozšířené na Čtrnáctero zastavení, stejně jako dopisy a recenze z této doby, jednoznačně prokazují, že všechny ty výtky byly zbytečné. Texty Bedřicha Fučíka zůstávají a doslova vybízejí, aby se k nim člověk vracel.
Miloslav Topinka, básník a esejista

Připravila Edita Onuferová.