„Dnes se mi zdálo o Honzovi (Lopatkovi). Byl veselý, uvolněný, neútočný, říká mi, my jsme se ti podívali do sešitu, a představ si, já jsem měl podobný sen o mostě, jak ho mám přejít, ale sedím a nejdu. Bylo to všechno velmi veselé a uvolněné, já jsem se nezlobil, že se mi tajně podívali do sešitu (to jest Honza a Nikolaj, který taky byl u nás), spíš mě to těšilo, znamenalo to přece zájem o to, co píšu, a taky jsem si říkal, tak vida, Honza už si nemyslí, že sny se nemají zapisovat.“

„Někdo mi vyčítá, že jsem nic nenapsal o Honzovi, když umřel. Ale ujímá se mě sám Honza, vždyť Z. už nic nepíše, nepíše nic, omlouvá mě. Jsem tomu rád, jsem omluven tím, kdo jediný mě omluvit může, zároveň ale taky ukřivděn, přece jen něco píšu, ale pravda je, že o tom nikdo neví, a navíc jsem v nejistotě o tom, jestli to psaní k něčemu je.“
(Zbyněk Hejda, Sny…, Edice RR, 2007, s. 87, 88)


„[…] jestli to mám dělat, nebo nemám – to mě nikdy v životě neopustilo. Jestli to k něčemu je. Protože vím, že mé texty četlo vždycky několik kamarádů, a pokud jsem se oficiálně setkal s nějakým čtenářem, tak to byl vždycky takovej vůl, že mně z toho bylo úplně nanic.“
(Jan Lopatka v rozhovoru s Františkem Stárkem; „V životě je někdy třeba vyjádřit se chodsky“, RR 26/1994, s. 248)
 

Dvě krátké prózy Zbyňka Hejdy stylizované jako záznamy snů, v nichž vystupuje Jan Lopatka, svědčí o smyslu a ceně přátelství mezi básníkem a kritikem takovým způsobem, že jakékoliv pokusy doslovovat významy by tu byly projevem nedůvěry v soudnost onoho typu čtenáře, jakého si Hejdovy a Lopatkovy texty zasluhují. Zbývají fakta. Nevíme, kolik měsíců či let uběhlo mezi dnem, kdy si Zbyněk Hejda přečetl Lopatkovo vyznání o věčných pochybnostech nad dopadem vlastních slov, a dnem, kdy básník v sebekritickém kritikovi rozpoznal jediného člověka, který by mu mohl udělit rozhřešení i za to, co nenapsal. Od narození Zbyňka Hejda uplyne 2. února osmdesát pět let, od narození Jana Lopatky uplyne 7. února o rovných deset let méně.

Připravil Marek Vajchr.