V nakladatelství Triáda vyšla nedávno Vaší editorskou péčí již několikátá kniha Jana Tesaře: výbor z jeho textů s názvem Co počít ve vlkově břiše (Práce o vytváření struktur občanské společnosti z let 1968–1980). Můžete ji čtenářům Bubínku Revolveru představit a říct, proč považujete texty a působení tohoto historika, esejisty a disidenta za natolik podstatné, že patří ke kmenovým autorům nakladatelství, které řídíte?



Jan Tesař, foto © Přemysl Havlík, 2008

R. K.: Kniha obsahuje texty převážně z let 1968 až 1980, ale také několik prací z let osmdesátých, a zahrnuje i autorovy komentující vstupy z roků 2000 a 2001 a z posledních dvou let. A protože Jan Tesař byl od roku 1969 do roku 1976 s třináctiměsíční přestávkou ve vězení, většina textů v knize pochází z let 1977 až 1980, tedy z období počátku Charty 77. V těchto letech patřil mezi její nejaktivnější signatáře, inicioval například vznik Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, byl iniciátorem česko-polské spolupráce, spolu se svými tehdejšími spolupracovníky stál u počátků nezávislého vzdělávání či časopiseckého samizdatu, a pokoušel se Chartě 77 vtisknout ještě poněkud jinou podobu, než jaká později převážila. Jednoduše řečeno zaměřenou více na činy a méně na apely. Podobně rozsáhlá byla Tesařova aktivita i po jeho odchodu do exilu v roce 1980 a zůstává úkol vydat sumu také z tohoto následujícího období.

Strojopis výboru, který autor uspořádal na přelomu milénia a doplnil svými komentáři, přinesl do nakladatelství asi před deseti lety Tesařův přítel Ivan Müller, který se předtím pokoušel prosadit jeho vydání jinde. V té době a až do roku 2016, kdy vyšla, jsme byli v Triádě ovšem plně zaujati přípravou zrovna vznikající Tesařovy trojsvazkové knihy Česká cikánská rapsodie. Ta měla přednost, protože to bylo nově vznikající dílo, a z jeho rozsahu a náročnosti vyplývala nutnost netříštit v tu chvíli síly. Také jsem si byl vědom toho, že Rapsodie je shrnutím celoživotního Tesařova povolání historika. Bylo tu v sázce, zda a jak se podaří dovršit zřetelný životní oblouk: na jeho počátku stál devítiletý Jan Tesař se svým strýcem odbojářem Janem Hartmanem na kopci, za nímž se zdvíhal kouř z vypálených Ležáků, a během let dospívání tato a další dětské zkušenosti z války u něho vykrystalizovaly do rozhodnutí stát se historikem druhého odboje. K historické práci se Tesař po období, kdy se stal v roce 1969 disidentem a politickým aktivistou, vrátil po třiceti pěti letech.

Ale už zhruba od roku 2012 jsem se přes výše naznačenou situaci – a trochu v utajení před Janem Tesařem a na vlastní pěst – pustil do ediční přípravy tohoto výboru, protože mi bylo jasné, že těch pětatřicet let mezi původní historikovou prací a návratem k ní je součástí téhož života, téže jedinečné lidské zkušenosti, a že Tesařův život a činnost v rezistenci, ve vězení, v exilu i vnitřním exilu polistopadovém teprve dotváří celou souvislost jeho tak bohatého a dlouhého působení. V průběhu přípravy jsem knihu doplňoval o další texty, většinou uvedené v komentáři, takže se z výboru stal bezmála soubor všeho, co autor v daných letech napsal.

Při přípravě svazku jsem využil způsob, jakým jsou v posledních desetiletích vydávány zejména kritické edice literárněvědných děl – hlavní inspirací pro mě byly zvláště editorské práce Michaela Špirita, ale i dalších. Inovoval jsem jenom v tom, že výpovědi o událostech, o nichž se v knize píše, zaznamenávám a striktně rozlišuji v čase jako postupně se vrstvící. Výhodou takového postupu je, že lze sledovat, jak se popis událostí, jejich vnímání a hodnocení s průběhem času mění. Také jsem se autora na mnohé doptával, takže součástí komentářů jsou leckde i Tesařovy vzpomínky či hodnocení po mnoha letech, někdy bezpochyby torzovité či zkreslené defekty paměti, často ovšem umožňující elementární přiblížení významu toho, o čem psal. To je porovnáváno s dalšími dobovými dokumenty či svědectvími – čím je takový „fakt“ blíže samotné události, tím jeho cena vzrůstá, samozřejmě s přihlížením k jeho předpokládaným intencím (například s relacemi Státní bezpečnosti je za každých okolností třeba zacházet s krajní nedůvěrou vzhledem k účelům, pro něž vznikaly).

Z toho všeho je snad zřejmé, že tématem knihy jsou nejen možnosti „vzniku struktur občanské společnosti“, jak zní její podtitul, a jejich růstu, jakkoli to je pro současnost domnívám se stále zásadní otázka a úkol. Do popředí se dostávají i témata kolem lidské paměti a, ve shodě s Tesařovým přístupem, takové pojetí historiografie, které nesměřuje k lineárně zjednodušenému, zpřehledněnému a schematizujícímu odvyprávění minulosti, aby byl stvrzen nějaký jednoduchý vzorec současností sdílených hodnot, či v horším případě, aby byla podepřena aktuální moc. Nesměřuje ani k opačnému extrému, který spočívá ve skeptické relativizaci (jejímž jedním způsobem může být permanentní, znicotňující „revize dějin“). Pojetí, kterým je nesena tato kniha, upřednostňuje pohled na minulost jako složité předivo, mnohočetně zvrstvenou skutečnost, v níž dialektiku rozporů přesahuje zacílení k ideji, k hlasu, který je v přítomnosti rozpoznáván a pojmenováván historikovým výkonem, svého druhu hermeneutickým, integrujícím do přítomnosti naše porozumění minulosti.

A proč patří Jan Tesař ke kmenovým autorům Triády? Pokusil jsem se k tomu něco zformulovat už vloni v prosinci v souvislosti s knihami Triády od česko-slovenských autorů romského původu a o historii Romů v Československu v rozhovoru s Jakubem Kratochvílem. (Tesařova kniha Česká cikánská rapsodie je příběhem romského partyzána Josefa Serinka a také desítek lidí zapojených do horáckého protinacistického odboje.) Dodal bych asi jen tolik, že Tesařovy knihy spoluutváří určitý kontext českého myšlení, který edičním programem sledujeme a v němž se vedle sebe ocitají knihy Přemysla Blažíčka, Zdeňka Vašíčka, Petra Fidelia, Jana Lopatky, Andreje Stankoviče, Zbyňka Hejdy, Otty Bednářové, Bedřicha Fučíka, Jana Franze, Josefa Čapka, Jiřího Pistoria, Vladimíra Neuwirtha, Václava Petrboka, Miroslava Koloce, Petra Rezka, Pavla Preisse, Mileny Hübschmannové i chystané tituly Kurta Krolopa, Rio Preisnera či Jiřího Němce.