Obsahem čtvrtého vydání RR novin byla anketa Událost roku 2017. Vybrané osobnosti oslovila redakce Revolver Revue takto: „Můžete připomenout dvě události (díla, akce, počiny) – nejen jednu pozitivní, ale i jednu negativní –, které přinesla zdejší kulturní scéna v roce 2017, a Vy je považujete za obzvlášť významné či příznačné. Nejde nám o soutěž a žebříčky, nýbrž o příležitost upozornit, již s jistým odstupem, na něco z toho, co Vy a další vybrané osobnosti považujete z loňského roku v oblasti umění a kultury za důležité. Vítáno je stručné zdůvodnění.“ Na Bubínku Revolveru nyní přinášíme na pokračování odpovědi všech 122 respondentů.
 

Událost roku 2017 (anketa Revolveru) II.

Loňský rok na pozoruhodné události nebyl skoupý: dvousvazkové Dílo Ladislava Nováka, překlad všech čísel revue Le Grand Jeu, Akustické kresby a Vizuální partitury Milana Grygara na gramodeskách, Art Activities 1970‒1979 J. H. Kocmana… Co do kulturního významu se ovšem žádná nemůže rovnat vydání překladu Pisánských Cantos amerického básníka Ezry Pounda. Jedno z nejproslulejších děl literárního modernismu představuje četbu ve všech ohledech náročnou; naléhavě nutí tázat se po významu jednotlivého života v dějinách, mravních povinnostech vyplývajících z vlastního přesvědčení, osobní zodpovědnosti za kulturní hodnoty, smyslu tvorby. Tyto otázky jsou zde kladeny v mezní situaci, po zhroucení veškerých jistot, a závisí na nich život. Není divu, že se zdejší kritika knihou příliš nezabývala.
Značné pozornosti se zato dostalo Reinerovu výboru z pozdních Blatného básnických zápisků Jde pražské dítě domů z bia… Několik hezkých veršů, převážně ale triviální básničky v knižní úpravě hodné Vergilia.
Jakub Guziur, překladatel, editor a básník

Původně jsem chtěl za událost roku 2017 označit útlou a hutnou knihu Pavla Kouby Řeč a zjevnost (vydal Filosofický ústav AV a nakladatelství Oikoymenh), avšak při ověřování údajů k nejhoršímu antikulturnímu činu jsem se rozhodl jinak. Za nejnadějnější kulturní počin tedy považuji, že ačkoli odvolána, zůstala na svém místě jako vítězka konkursu Alica Štefančíková, ředitelka lounské Galerie Benedikta Rejta. Její opětovné jmenování ředitelkou ukázalo, že přece jen někdy zvítězí, byť velmi sporadicky, měřítko kvality a kontinuity, a nikoli hledisko věku či spíše svazáctví (věčné svazáctví!). Její zvolení je nadějná zpráva z temného loňska, které dnes hodnotím z ještě temnější přítomnosti. Paní doktorka Štefančíková navázala na zakladatelské dílo historika umění Jana Sekery, který se stal v roce 1966 prvním ředitelem nově založené Galerie Benedikta Rejta v Lounech a založil pozoruhodnou sbírku s akcentem na kinetické a konstruktivistické umění. Ředitelské funkce se ujala v roce 1989 po něm a bylo její zásluhou, že zde vzniklo v letech 1995–1998 opus magnum Emila Přikryla, novostavba, která je zároveň přestavbou či rekonstrukcí původního pivovaru. Jedná se nepochybně o jedno z nejpůsobivějších architektonických děl v českých zemích druhé poloviny minulého století.
Za nejhorší či nejhanebnější počin na poli kultury považuji rozhodnutí Ústeckého kraje zdecimovat několik fungujících galerií a muzeí s cílem dosadit ve dvou z nich – a téměř po komunisticku – „své lidi“. Z celkem deseti muzeí a galerií Ústeckého kraje bylo odvoláno šest ředitelů tří muzeí (Oblastní muzeum v Chomutově, Oblastní muzeum v Děčíně a Regionální muzeum v Teplicích) a tří galerií (Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Galerie Benedikta Rejta v Lounech a Galerie výtvarného umění v Mostě). Nutno dodat, že všichni odvolaní se kromě ředitele galerie v Mostě Petra Svobody přihlásili do výběrového řízení. Uspěla Alica Štefančíková a ředitel litoměřické galerie Jan Štíbr. Navíc usiluje Ústecký kraj o sloučení Galerie výtvarných umění s mosteckým muzeem. O politicko-klientelistické povaze těchto hromadných a účelových odvolání svědčí to, že v čele kočkopsa, mostecké galerie sloučené s muzeem by měla stanout Jitka Šrejberová, čirou náhodou manželka pana Adama Šrejbera z krajského Odboru kultury a památkové péče. A – jaké překvapení – výběrové řízení na ředitele muzea v Teplicích vyhrál vedoucí téhož odboru Radek Spála. Klientelismus tedy vítězí i v oblastech, které dosud nestály za to, aby se v nich úředničtí a političtí šíbři pokoušeli získat posty.
Michal Janata, kulturní historik

Nejprve se omlouvám, kladné i záporné hodnocení se týká jedné události. Přivítal jsem, že nám Národní galerie poměrně bombasticky naservírovala výstavu Gerharda Richtera. Nejvíce mne zajímala jeho klasická malba, nemám sice příliš v oblibě omalovávané fotografie, chtěl jsem ale pochopit, čím jeho práce převyšují malby jiných omalovávačů. Některé jeho obrazy, zvlášť ty hodně rozostřené, se mi líbily (Studentka.) Samotná malířská zručnost by ale k dosažení autorovy proslulosti nestačila, hlavní roli asi sehrála frustrující historická a politická témata, kterými se ve své tvorbě zabývá. Mám podezření, že to zároveň nad jeho dílem vytváří bezpečný kryt, vybudovaný z politické korektnosti.
Z ostatních jeho výtvarných poloh mne zvláště zaujaly šedě natřené plochy, protože jestli jsem dobře pochopil vyjádření autora, dospěl k nim pozoruhodným způsobem. Práce s převodem fotografií na plátno ho už začala unavovat, tak se rozhodl adekvátní množství barvy nanést na plátno rovnoměrně rozptýlené. Evidentně ho to baví, vůbec bych si nedovolil mu tu radost kazit! Mě ale zase náramně baví představa cenového rozptylu mezi jeho šedými monochromy a běžnou cenou šedě natřeného plátna.
Miroslav Jiránek, malíř

Nejvíce mi z uplynulého roku doznívá Jedna věta Miloše Doležala. Podařilo se mu na té dvanáctiměsíční platformě uvést v soulad nelehkou osobní situaci, vtipnou glosu a poetický obraz. Všechno je navíc nazíráno s velkou vnitřní pokorou. Jedna vybojovaná bitva, která mi přinesla ztišení po rušném roce.
Negativní nebudu, nechce se mi nic vyvažovat.
Václav Kadrnka, filmový režisér

Rozhodně drážďanská výstava Vše ve všem, věnovaná duchovnímu odkazu Jacoba Böhma a jeho reflexi v umění. Nic lehkého, splývání duchovního s uměleckým se vystavuje těžko. Takže, vedle Böhmových knih a dalších děl zde byly k vidění kolorované perokresby Williama Blakea, objekty a dřevořezy Hanse Arpa, ale i Vasilije Kandinského. Aby toho nebylo málo, výstava byla chápavě a citlivě instalována. Prostě paráda! A druhý zážitek? Pár knih, především kompletní vydání revue Vysoká hra (Malvern), seskupení, jež ve své době existovalo spíše na okraji, stále více však nabývá na významu, a to nejen pro spoluúčast Josefa Šímy v této francouzské skupině, ale i dalších básníků. Souborné vydání textů Ladislava Nováka (Dybbuk), žijícího sice stranou, v Třebíči, o to však osobitějšího a významnějšího. Album Zapporn0 tria NTS, překračující všechny žánry, lehce, nekompromisně. Roudnická výstava Vdovy S (Zdeněk Sýkora, Zbyněk Sekal a Otakar Slavík) – skvělý nápad, střídmá prezentace, obrazy nepotřebující slov.
Josef Rauvolf, překladatel a publicista

Pozitivní: Mediální rozruch kolem knihy Jáchyma Topola Citlivý člověk. Zejména reakce na román ve všelijakých médiích mě moc pobavily, a jak se ozývaly všelijaké husy trefené. To mě nejvíc pobavilo.
Negativní: Rozkol v řadách The Plastic People of the Universe a z toho vyplývající dvě kapely s názvem Plastic People. Všichni mají svoji pravdu. Je to tak smutné a zmatené. A ještě hůř, protože v dobré víře tomu pomoci jsem byl do toho vtažen, a světlo na konci tunelu v nedohlednu.
Romek Hanzlík, hudebník a hudební dramaturg

Když pátrám v paměti po kulturních událostech roku 2017, abych odpověděla na anketu RR, doznívají ve mně stále ještě emoce z posledního volebního čtvrtletí, kdy se zřetelně potvrdilo rozložení sil v našem národě. Mám zjitřené svědomí z toho, že jsme ve své sebezahleděnosti promarnili šanci nějak ovlivnit tu silnější polovinu národa, která volby vyhrála. Moje odpovědi jsou tím možná částečně ovlivněny. Vybírám tipy z oblasti písemnictví, výtvarného umění, divadelního světa a z oblasti lázeňství.
V poslední době mě nejvíc oslovují knížky, které uchovávají paměť na osudy lidí, na něž by se jinak zapomnělo a jejichž autoři tak bez nároku na slávu zdolávají hydru všeobecného zapomínání. Za matičku všech knih uchovávajících paměť lze bezesporu určit Českou cikánskou rapsodii Jana Tesaře (Triáda). Je to jakýsi etalon memoárové literatury.
Za pozoruhodného autora z této skupiny pokládám pana MUDr. Jiřího Dunděru z Kyjova, který již vydal v regionálním nakladatelství Kyjovské Slovácko pěknou řádku knih, v nichž už jako lékař na penzi pečlivě zaznamenal příběhy vybraných lidí z Kyjova a jeho okolí (33 životů, Úsměvy cechu Hippokratova, Hrstka osudů, Křižovatky osudů). Velice mě potěšilo, když se mi pan doktor nedávno svěřil, že v pětaosmdesáti letech dokončuje další knihu s historkami pozoruhodných rodáků. Do stejné kategorie pak náleží kniha Rebel s hlavou v oblacích, vyšla v roce 2017 v edici LES – Liga lesní moudrosti. Autor Tomáš Studenovský v ní píše o životě a díle Miloše Seiferta (1887–1941) s junáckou přezdívkou Woowotanna. Kniha se nedá koupit v běžných knihkupectvích, zájemce si pro ni musí zajít do kanceláře Ligy lesní moudrosti, která se nachází v 5. patře činžovního domu na Senovážném náměstí č. 24. Oceňuji autorovu mnohaletou práci v archivech, kterou musel při práci na knize podstoupit.
A ještě kniha: mé srdce zaplesalo nad Výtvarnou čítankou od Václava Sokola, vydanou ke konci roku v Triádě, s nanejvýš milým Václavovým textem.
Kulturní zážitek z výtvarného umění: bezesporu výstava Krištofa Kintery Nervous Trees v galerii Rudolfina. Otevřenost a svoboda. Byla jsem na výstavě dvakrát, podruhé se svými dospělými německými vnuky, kteří vpluli do uvolněného ovzduší se samozřejmostí mládí. Bavili jsme se trochu i pozorováním chudinek kustodek, které byly z bezstarostných návštěvníků nervóznější než ty rozklepané Kinterovy stromy.
Kulturní zážitek z oblasti divadelní: rozhodně hra Otec (premiéra v divadle Rokoko 4. 11. 2017), kterou napsal francouzský dramatik Florian Zeller (nar. 1979). Můj muž Jan „vystřihl“ postavu starce stiženého Alzheimerovou chorobou bravurně, až jsme ho celá rodina pozorovali se vzrůstajícími rozpaky, aby mu to nezůstalo.
Listopad 2017 jsem celý strávila po zlomenině ramenního kloubu rehabilitací ve Františkových Lázních. Protože jsem byla v lázních poprvé v životě, pobyt v enklávě se stoletou tradicí, jejíž začátky tkví v rakousko-uherském císařství, byl pro mne svým způsobem také kulturní zážitek.
V neděli po prezidentských volbách řekl našemu evangelickému sboru farář Tomáš Trusina: Proč jste zesmutněli, žádný prezident není přece Pán Bůh?!
Eliška Vlasáková, psycholožka a prozaička

Něžnou hospodskou radost mi udělalo rozšířené vydání knihy s ostrým názvem Chcípni do rána na chlupatý zuby, která je celá namočená do rozlitých piv tekoucích po plastových ubrusech nádražních restaurací nejen v naší nádražácké kotlince. Pečlivě popsaný svět a sesbírané adresy k tomu. Stačí jen vyrazit na jízdu stále tak nějak upatlaným vlakem po postupně zanikajících nádražáckých reáliích.
I když už řadu let pečlivě sbírám knihy ilustrované Stanislavem Kolíbalem a měl bych vlastně výskat nad výstavou rodiny Kolíbalových v Litomyšli s názvem Ilustrace a portréty, myslím si, že právě sekce Kolíbalových ilustrací, vytvářených autorem většinou různým výtvarným jazykem vždy na míru tématu, i po této akci stále čeká na pořádné zpracování. Sotva jedna stránka textu v katalogu o takové sumě práce je fakt hodně málo.
Petr Babák, grafický designér

V minulém roce mě samozřejmě zaujala celá řada výtvarných projektů, ale největší radost mi přinesl nejnovější výběr z díla Ivana Blatného Jde pražské dítě domů z bia… V této společnosti jistě netřeba uvádět, jak je nám Blatný blízký. Ráda bych poděkovala nekonečné i nekončící práci Martina Reinera. Vážím si jeho až vášnivé preciznosti jako editora i nakladatele/vydavatele. Jeho dnes už celoživotní zaujetí tvorbou Ivana Blatného zaslouží uznání a obdiv. Jak sám uvádí, čeká ho ještě hodně práce… Těším se.
Za trvale negativní považuji absenci multikulturního prostoru – budovy pro pořádání krátkodobých výstavních aktivit mapujících výtvarné umění, fotografii, design z pozice soukromých galerijních subjektů s podporou města. Možná se jím v budoucnu stane Pragovka. Nicméně i přesto mi dělá radost vznik galerijní čtvrti v Praze 3, kde již dnes sídlí téměř deset soukromých galerií.
Iva Nesvadbová, galeristka

Manželské etudy po 35 letech. Nezdolná dokumentaristka Helena Třeštíková (nar. 1949) dokončila po 35 letech dokument o sledování života šesti manželských dvojic od jejich sňatku. Vytvořila úctyhodný filmový dokument o životě rodinném a manželském za socialismu i kapitalismu, do kterého se Česká republika transformovala po „sametové revoluci“. Podařilo se jí také zachytit kromě specifických rysů sledovaných manželských dvojic i něco obecného o lidské mentalitě, kreativitě, ale i přizpůsobivosti novým podmínkám. Vznikl více než poutavý sběrný dokument, který v prvé řadě (!) prozrazuje něco zásadního o potenciálu lidském a tvůrčím Heleny Třeštíkové, bez něhož by nevznikl: tzn. trpělivosti, vytrvalosti a neobyčejné empatii ke svým subjektům. Ti oplátkou „Helence“ nabídli vhled do svého posvátného soukromí po celých 35 let. To i tehdy, kdy životní peripetie byly velmi tristní… Úctyhodná spolupráce dala vzniknout dílu, za které budou vděčni současníci, ale nejspíše ti z další generace.
Viktor Kolář, fotograf

Pozitivní: Líbila se mi výstava Eberharda Havekosta v Galerii Rudolfinum. Nejsem stejně nadšený z každé výstavy v Rudolfinu, ale tato byla povedená, autor si prostor zpracoval sám a byla to přesvědčivá instalace. Je to autor, který mne zajímá dlouhodobě, a podle mne se to povedlo.
Negativní: Chápu, že je na prezidentovi, jaké lidi z kultury ocení medailemi, ale mně ten výběr příliš nesedl…
Zbyněk Sedlecký, malíř

Událost roku je pro mě opět spojena s městem, ve kterém žiju: byla jí retrospektiva Jiřího Bieleckého, jednoho ze zakladatelů Klubu konkretistů. Navštívit tuto výstavu v Galerii města Loun byl nezapomenutelný zážitek, dokonce i pro nezasvěcené. Málokdy nastane taková symbióza díla a prostoru. Jako by byl prezentován jiný autor než před rokem na Kampě. Škoda jen, že Louny jsou tak daleko od Prahy. Mohla bych také jmenovat otevření nové Galerie Zdeněk Sklenář v Mikulandské ulici v Praze, to je však počin spíše pro budoucnost.
Negativně vnímám „velkovernisáže“ v Národní galerii. Rozumím záměru přilákat do Veletržního paláce stovky diváků najednou, je skvělé vidět plný dům lidí, které zřejmě zajímá umění, je milé potkat se s tolika známými. Projevy však slyší a poslouchají jen první tři řady stojících, ostatní se baví, popíjejí či pobíhají, zahájení trvá neúměrně dlouho, tlumočení vše ještě komplikuje. Lidé jsou netrpěliví, snaží se proniknout k dílům ještě před skončením projevů, dříve než dorazí davy. Atmosféra zahájení má daleko k důstojnému ceremoniálu. Možná ale už po něm nikdo netouží. A jak to asi vnímají vystavující umělci?
Lenka Sýkorová, výtvarnice a kurátorka

Pozitivně hodnotím uskutečnění výstavy Gerharda Richtera v paláci Kinských a v Anežském klášteře. Menší retrospektiva, citlivě vkomponovaná do krásných prostor, důstojně představuje českému publiku tvorbu tohoto dnes již klasického autora, skeptika velkých gest.
Za negativní považuji markantně se prohlubující (až na nepatrné výjimky další sestup i v roce 2017) provinčnost pražských operních scén.
Duňa Slavíková, historička umění a kurátorka

Za událost roku považuji vystoupení pana inženýra Afela Bocouma a jeho afrobluesové partičky na červnovém Respekt festivalu v pražské Stromovce.
Negativním zážitkem se stalo přijetí protikuřáckého zákona, jehož uplatnění zničilo poezii pajzlů.
Tomáš Tomášek, básník

Dlouho jsem žil v domnění, že mám literární metodu Milana Kundery prokouknutou a nemůže mě už ničím překvapit ani nadchnout. A přiznám se, že mi začala být doslova protivná, protože mi čím dál víc překrývala skutečný smysl jeho myšlenek. Kniha smíchu a zapomnění, kterou loňského roku vydalo brněnské nakladatelství Atlantis, mě ovšem vyvedla z omylu. Ne snad, že by se spisovatel osvědčené metody protentokrát zřekl, našel jsem v ní však naprosto pregnantně zformulované odpovědi na některé z otázek (týkající se vesměs osobních vztahů a stárnutí), které si už dlouhou dobu kladu. Dokonce tak přesně, že dovedu jejich šarmérskou dikci překousnout.
Negativní událostí je pro mě více méně setrvale „politický provoz“ v naší zemi, který letos makabrózně vyvrcholil znovuzvolením „jejich“ prezidenta. Snažím se utěšit tím, že proti tomu, co se přihodilo v sedmnáctém roce minulého století, je tohle úplná prkotina. Ale moc mi to nepomáhá.
P. S. Tehdy jsem sice ještě nežil, ale důsledky oné neblahé události zcela zásadně ovlivnily prvních třicet osm let mého života. Jenom doufám, že dalších pět let působení onoho monstra v prezidentském úřadě nemůže ovlivnit životy nastupujících generací tak zásadním způsobem…
Karel Haloun, grafik a publicista

Událostí roku se pro mě stal projekt Manifesto, jehož autorem je německý umělec Julian Rosfeldt (Národní galerie, 19. 10. 2017 – 7. 1. 2018). Brilantním způsobem se mu podařilo navázat na tradici uměleckých manifestů, jejichž texty jsou zde použity nečekaným způsobem jako režijně inscenované proklamace. Jednotlivé situace (v hlavní roli s Cate Blanchett) mají dokonalou stylizaci a vybrané pasáže z jednotlivých manifestů ožívají v překvapivém kontextu. Velmi mě oslovila originalita zpracování a podmanivost sdělení dnes už pozapomenutých avantgardních textů. Tuto výstavu jsem zvolil pro anketu Událost roku i s tím, že se jedná o zahraničního umělce a Praha je jednou ze zastávek prezentace po Evropě. Potěšilo mě i to, že do Národní galerie lze zajít na výstavu, na kterou je obyčejně nutno se vypravit například do Vídně, Londýna nebo jiných center umění.
Mirek Kaufman, malíř

Velká část minulého roku se pro mě odehrávala ve znamení amerických zatmění. Možná proto se moje nejvýraznější vzpomínky soustřeďují až k závěru roku. Do apokalyptické noty dobře zapadlo představení Shadow Meadow v Alfrédovi ve dvoře. Ohlušující vizuální báseň v režii Jana Mocka zajímavě ohledávala hranice mezi divadlem, performancí a instalací. Navzdory hutné atmosféře nepostrádala lehkost, a to i v případě, kdy se řeč točila kolem nechvalně proslulé úvahy Donalda Rumsfelda o známých a neznámých neznámých. Podobně očistným zážitkem byla site-specific intervence THE EnTIEtled mezinárodní skupiny HoME, která se uskutečnila v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu v pražském Karlíně. Cesta po korporátním pekle zahrnovala developerskou procházku parkem, motivační cvičení pro moderní kancelářskou krysu a pozorování západu slunce z lávky nad Rohanským nábřežím. Pro neznalé dodávám, že Rohanské nábřeží je víceproudá silnice, která před časem odstřihla městskou zástavbu od řeky. Nulový stupeň architektury (rozuměj: kanceláře, kanceláře a někdy také obchody) totiž dokáže kráčet k zářným zítřkům i přes mrtvoly, jak dosvědčuje srpnové zbourání domu U Turků č. 47 na Václavském náměstí ve jménu totální svobody a absolutní flexibility.
Borjana Dodova, scenáristka a prozaička

Rád bych mluvil spíš o celku než o jednotlivostech, zdá se mi, že pro tuto chvíli je to více třeba. V době, kdy mediální prostor stále intenzivněji zaplavují všelijaké fake news, kdy slyšíme v rozhlase jistého hlupce vážně tvrdit, že je země placatá, je nadmíru důležité mluvit jasně, přesně a pravdivě. Lžím, vulgaritám, dezinformacím a všelijakým fantasmagoriím lze vzdorovat pouze neustálým trváním na věcné přesnosti, dbát na krásu a košatost jazyka a na přiměřenost ve vyjadřování. Pokládám za nanejvýš důležité působení mluveného slova. Vysokou kulturní a jazykovou úroveň si stále drží ČRo Vltava jako celek.
A jak čelit záplavě temnoty? Prastarým, biblickým postojem, ten zní: Ano, ano, ne, ne. Ano myšlené a ano řečené a ne myšlené a ne řečené. Což znamená: být v souladu s tím, co si myslím, a s tím, co říkám.
Petr Císařovský, výtvarník

Výtečný počin minulého roku: brněnské nakladatelství Větrné mlýny v rámci festivalu Měsíc autorského čtení pozvalo jedenatřicet současných gruzínských spisovatelů a spisovatelek, přeložilo jejich texty, zajistilo tlumočení a nechalo je postupně po celý červenec vystupovat v pěti evropských městech: Brnu, Wrocławi, Ostravě, Košicích a Lvově. Velkoryse pojatá akce, díky níž si člověk mohl vytvořit obraz o neznámé literatuře i podivuhodném jazyku, ve kterém je tvořena. A ovšemže ohromující organizační výkon.
Úděsný zážitek z minulého roku: žijeme ve společnosti, kde tolik záleží na tom, zda před prezidentskou volbou podpoří kandidaturu samolibého lháře – Karel Gott.
Petr Hruška, básník a literární historik

Rakouský dramatik Felix Mitterer napsal drama Pardál, v němž zaznívá Rilkeho stejnojmenná báseň o bezmocné šelmě uzavřené do těsné klece. V inscenaci Ladislava Smočka v Divadle Ungelt ji jako Muž bez jména pronáší František Němec. Je pro něj vyjádřením bolesti člověka, který se v životě už několik let ztrácí kvůli stařeckým výpadkům paměti. Ale něco v něm mu pořád dává sílu se na ty verše rozpomenout! Mittererova hra je příběh o manželích (Marion Liebherrovou hraje Jana Štěpánková), kteří se znovu setkávají ve chvíli, kdy by to už vlastně nemělo být možné. Chtějí být zase spolu. A dokážou se srovnat i s tím, že se na ně pověsil jakýsi drzý úředníček z banky, aby z nich tahal peníze.
Loni vydalo nakladatelství Kant a AMU knihu České drama a český hrdina autorů Jaroslava Vostrého a Zuzany Sílové. Škoda, že Ministerstvo školství nepodpořilo v roce 100. výročí naší státnosti projekt scénických čtení deseti stěžejních dramatických děl, o kterých kniha hovoří a z nichž některá zmizela z našeho povědomí.
Petra Honsová, divadelní historička

Za významnou událost v roce 2017 považuji uvedení skladeb Ireny Kosíkové d-Fence for cello and piano (2007), Funambule II. pour deux violoncelles, Maják (2017) v rámci Festivalu Brikcius. Za příznačné považuji, že hudba I. Kosíkové není v Česku mimo tento festival prezentována.
Další pozitivní událost, kterou bych chtěl zmínit, je vydání sbírky básní Anny Brikciusové Kolibří úsměv.
Josef Žáček, malíř

Potěšení, že jsem byl přizván do „party“ Událost roku RR, zavazuje a kupodivu to, co mi vytanulo na mysl nejprve, nebyly události negativní. Začnu tím, co mě oslovilo pozitivně a dalo mi další energii. Dovolím si i LUXUS vyzdvihnout výstavy dvě najednou z důvodů srozumitelných, snad mi to bude prominuto.
Výstava sochaře Richarda Deacona Free Assembly (Městská knihovna) potvrdila, že socha zatím není mrtvá, že základní myšlenka nemusí býti přítěží, a v neposlední řadě, že není na škodu, když tvůrce něco rukama umí, což se projeví na výsledku. Za tip mi děkoval kovář (bez uměleckých ambicí), který výstavu navštívil s celou rodinou a po stránce řemeslné si ji užil stejně jako já. Výstava Gerharda Richtera (palác Kinských) – i zde převažovalo spíše klasické „médium“, brilantní malba. A i zde jsem smekal před uchopením hlavně té osobní minulosti i životní pouti, kde věci dané rozhodně nebyly z pozitivních. Témata, kterých nebylo málo, se tvůrce chápal s odpovědností a zkušeností, kterou si prošel, a to je pak hned jiná káva.
Událost špatná nakonec tedy i bez těch médií: Podzimní volby ukázaly hezkým, výstižným opisem, že KRÁL JE NAHÝ tečka.
Roman Ťalský, výtvarník

Nesleduji naši kulturní scénu tak, abych mohla mluvit o něčem pro ni významném či příznačném, a odpovídám jen o svém izolovaném zážitku: Kromě dokončování souborného vydání Stankovičovy poezie v tzv. pracovním čase mě po několik týdnů těšilo v tzv. volnu sledovat první dvě řady série Fargo, inspirované stejnojmenným filmem bratří Coenů (napsal ji a produkoval spisovatel a scenárista Noah Howley v letech 2014, 2015). Kombinace hrůzy a zdrženlivé komiky, jemné vztahy mezi seriálem a filmem, souvislosti mezi druhou a první řadou, herecké výkony (ženské hrdinky!), výprava (děj druhé série se odehrává v roce 1979) atd. = dokonalé dílo. (Obávám se, že třetí řada z nastavených nároků – snad kromě ženských postav – přece jen trochu slevila.)
K druhé části dotazu nejsem s to oddělit dění veřejného, společenského, politického a kulturního života. Nastala definitivně hodně temná sezóna, která už přinesla mnoho smutných překvapení a bizarních událostí, které by nebyly před pár lety možné ani v Čechách. Myslím, že začínáme žít – slovy vstupního titulku každého dílu Farga – televizní „true story“.
Lucie Bartoňová, editorka a redaktorka

Útěšným a dlouho doznívajícím zážitkem byla srpnová výstava Martina Velíška (1968) ve Špálovce. Výstava se jmenovala Mlčení a kurátorkou byla Milena Slavická. Tři patra, tři různé výtvarné světy. Suterén – „chutná“ malba, „portréty“ hnijících jablek, obrazy zmaru a individuálního zániku. Přízemí – „portréty“ nábytku, malířsky zachycený stesk a samota. První patro – minimalistické kresby a objekty, aritmetické mlčení. Dohromady silný celek, jednotný vesmír plný ticha a melancholie.
Podivně rozpačitý dojem jsem měl z říjnového koncertu Herbieho Hancocka vMe Foru Karlín v rámci Strun podzimu. Obrovské očekávání, o to víc zamrzí drobnosti, které ho pokazí. Nepřesvědčivé nazvučení. Divák na balkoně je navíc během produkce chtě nechtě svědkem dění v zákulisí, v prostorách kolem pódia. Ve chvílích, kdy na jevišti začíná žít vlastním životem fascinující hudební organismus, se zároveň musíte dívat, jak se o něčem nezúčastněně dohadují dva technici a nějaká slečna někam nese jakési lejstro. Kouzlo je rázem pryč.
Milan Starý, výtvarník

V roce 2017 oslavil znovuzrozený pražský Topičův salon na Národní třídě desetileté výročí. Za obnoveným provozem slavné výstavní síně stál nedávno zesnulý stavební inženýr, filantrop a kurátor Pavel Vašíček (1944–2015), který také založil Společnost Topičova salonu, fungující dodnes. Ke zmíněnému výročí připravil v prostorách Topičova salonu Karel Srp na sklonku minulého roku diskursivně podnětný kurátorský projekt nazvaný Zaostřeno na neurčito. Živě v něm propojil několik generací umělců, přesně tak, jak se o to pokouší a usiluje základní výstavní koncepce této soukromé, rozpočtově nevýdělečné instituce v samém centru Prahy. Výstavy za dané období (2007–2017) připomene také letošní vydání knihy, jejíž editorkou je současná jednatelka Společnosti Topičova salonu Anna Stárková.
Petr Vaňous, historik umění a kurátor

Děkuji za pozvání do ankety, dovolím si však poněkud upravit zadání. Doba je vážná; v situaci, kdy vládu sestavuje falešný spasitel s pomocí lotrů po levici i pravici, se mi nechce hrát hru na určování „pozitivní“ a „negativní“ kulturní události, což bych chápal jako sebezahleděnou kulturní marnivost. Dávám proto k dobru „tuplák“ knih, před kterými stojím v úžasu. Jde mi o Citlivého člověka Jáchyma Topola – román, diagnózu, obraz současnosti, jehož krutě monologické dialogy rozečítám již po několikáté. A jde mi též o mozaiku „dušičkových“ črt Za Miloše Doležela; s radostí i melancholií se probírám desítkami těchto „transfúzí paměti“, osudy známými i neznámými. Zdá se mi, že pokud někde dnes žije skutečná poezie, tak buď v pustých brlozích Topolova románového světa, nebo v křišťálové tříšti Doležalových nekrologů či rozhovorů s živými o věcech posledních a věčných.
Jan Wiendl, literární historik a editor

Nad psacím stolem mi stále visí pohlednice z výstavy Věry Novákové a Pavla Brázdy. Byla vynikající. Smysluplná.
A co mě minulý rok zklamalo? Nemám ráda cynické uchopování světa některými autory i kritiky. Nevím, čeho chtějí dosáhnout.
Anna Pleštilová, ilustrátorka a nakladatelka

Na anketní otázku RR mě napadlo odpovědět hned několika událostmi, které stojí za to uvést. Jelikož pro mě ta nejdůležitější dosud trvá, chopím se možnosti a zmíním jen výstavu, na které jsem se podílela. Ke čtyřicátému výročí vyhlášení Charty 77 jsem spolu se svým mužem Eugenem a manželi Kohoutovými připravila pro Národní galerii v Salmovském paláci výstavu Charta Story. Ke spolupráci jsem přizvala dvě významné osobnosti, profesorku Harvardské univerzity Veroniku Tuckerovou a historika Petra Blažka. Výstavy měly být původně dvě, Charta Story a Charta 77 ve fotografii. Pro první jsem použila příběh stěžejní osobnosti Ch77 – výtvarného historika, básníka, duchovního otce českého undergroundu Ivana Jirouse. Příběh začíná téměř biblicky – Na začátku byla svatba (1976) a pokračuje Po svatbě se konala oslava, Následoval soud a kriminál, Prohlášení Charty, VONS, Exil či setrvání a Návraty. V tomto příběhu vystupují významné osobnosti, bez nichž si Chartu 77 neumíme představit, a zároveň se představují i múzy, které společenství Charty doprovázely, hudební, výtvarné, literární a divadelní. Druhá, fotografická výstava měla přiblížit atmosféru v prostředí chartistů, nejen z podzemních koncertů, přednášek, večírků, ale i z tajného sledování kamerou tzv. Státní bezpečnosti. Nezapomněli jsme ani na pestrou ukázku samizdatových periodik atd. So far so good.
Nejhorší umělecká událost je opět výstava Charta Story. Na mysli mám ovšem otřesnou zkušenost s Národní galerií pod vedením Jiřího Fajta. V květnu 2015 jsme jím byli vyzváni vytvořit výstavy ke čtyřicátému výročí Charty 77. Z našeho počátečního nadšení se postupně stala noční můra. Myslím, že nejen za sebe mohu prohlásit, že nikdo z nás ještě nezažil tolik neschopnosti, šlendriánu, zlé vůle a sabotáže. Už to, že hlavní osobností příběhu měl být Ivan Jirous, bylo přijato s velkou nedůvěrou. V lednu 2016 vytvořil Jiří Fajt s jím přizvaným Michaelem Žantovským tzv. pracovní komisi, která se jednou za čas povinně sešla, vinou Fajtových lidí se bavila o nesmyslech a zase se rozešla. Většinou tam se mnou chodil Petr Blažek a nestačil se divit, čím plýtváme náš drahocenný čas. Veronika Tuckerová to jednou označila, myslím, jako frašku. Stále jsem musela obhajovat náš koncept. Nakonec jsem boj s odřenýma ušima vyhrála. Sice to už nebyly výstavy dvě, ale jenom jedna, nicméně jsem prosadila, že nám nikdo nebude zasahovat do textů a že exponáty zůstanou zachovány. Krátce před plánovanou vernisáží (22. 12. 2016) nám bylo sděleno, že se vernisáž přeloží na březen. Bohudík se mi podařilo uhrát Salmovský palác a nedopustit redukci výstavy na polovinu. Nakonec vyšel i katalog. Naštěstí jsme měli skvělé a loajální spolupracovníky – grafika Marka Jodase a architekta Pavla Kolíbala. Výstava Charta Story 13. 3. 2017 – 19. 1. 2019, Národní galerie, Salmovský palác, Hradčanské náměstí.
Zuzana Brikcius, kurátorka

Pozitivně hodnotím výstavu Jana Hendrycha v zahradě kláštera v Broumově a výstavu Jakuba Lipavského v Galerii Dům tamtéž.
Jindřich Zeithamml, sochař

Abychom se jako andělé nevznesli někam, kam ještě nepatříme – kóma a veřejný život Jaroslava Erika Friče v rozhlasovém dokumentu Aleny Blažejovské, to bylo dobré.
Ta stále otevřená možnost změny – rozhovor s Pavlem Dominikem, který před lety pořídil právě pro Revolver Revue jeho dvorní nakladatelský redaktor Milan Macháček; vynikající osoba blízká – ať už pracoval v Pasece, nebo předtím v Mladé frontě. Milan vloni zemřel
Jiří Soukup, scenárista a dramaturg

Nesplním Vaši podmínku, abych připomenul jednu pozitivní a jednu negativní událost z kulturní scény 2017. Vím, co dá práce a úsilí něco vytvořit, ať už to dopadne jakkoliv. Proto mi prosím promiňte, že se zaměřím „jen“ na to, co vnímám jako pozitivní a co se mě i osobně dotýká. V loňském roce byla dokončena stavba kaple sv. Vendelína v Oseku nad Bečvou. Stavitelem byl soukromý investor. Autorem je prof. Petr Pelčák. Kaple se nachází na mírném návrší nad Osekem. Stavba je vlastně naprosto jednoduchá, pouze akcentovaná několika prvky. Architekturu završuje zvonice s křížem. Velké kruhové okno je vyplněné vitráží složené z kusů skla. Plášť je ze tří stran pojednán kanelurami. Průčelí je tvořeno hladkou stěnou s jednoduchým vstupem. Interiéru dominuje zmíněná vitráž, ale také kupole s kruhovým otvorem a malba Hany Puchové. I já jsem měl to štěstí, že jsem se mohl podílet na této ojedinělé akci vytvořením sochy sv. Vendelína. Od začátku jsem byl svým úkolem fascinován, ale i tím, jak nevelká kaple může být významná svým ojedinělým pojetí, a tím, jak a proč vznikla.
Jiří Středa, sochař