Před sedmdesáti pěti lety se 4. července v Novém Etynku u Jindřichova Hradce narodil básník, esejista, editor a redaktor Miloslav Topinka, laureát Ceny Jaroslava Seiferta (2003, za knihu Trhlina) a Ceny F. X. Šaldy (2009, za knihu Hadí kámen). Na Bubínku Revolveru u příležitosti autorových narozenin publikujeme ukázku z jeho monografie o J. A. Rimbaudovi nazvané „Vedle mne jste všichni jenom básníci“, jejíž druhé, rozšířené vydání letos vyjde v Edici Revolver Revue.
RR


Miloslav Topinka na posledním RR večeru v Jindřišské 5, 11. 12. 2018, foto Anna-Marie Berdychová

Jeden z nejúžasnějších textů, který začíná slovy Co je to pro nás, mé srdce…, napsal sedmnáctiletý Rimbaud zřejmě nedlouho po svém příjezdu do Paříže, nebo možná ještě o pár měsíců dříve, po krvavém potlačení Pařížské komuny. Báseň, pro Rimbauda poněkud nezvykle, zůstala bez názvu, teprve jeho posmrtný švagr Paterne Berrichon ji pro vydání z roku 1912 „iniciativně“ pojmenoval Závrať.

Co je to všechno pro nás, krev, vraždy, skřeky pomsty, peklo vzpoury, všechny ty hrůzy? Nic. Vůbec nic. Průmyslníci, princové i císařové, republiky, celé národy, všechno bude smeteno, všechno stráví zlatý oheň. Pryč s justicí, pryč s dějinami, zuří Rimbaud. Ale to nestačí. V textu se bortí oceán, vybuchují sopky, mizí kontinenty. Všechno se hroutí. Země se kymácí, rozpouští, taje. Rimbaud cítí, jak se chvěje. A náhle, bez jakéhokoli přeryvu (verš předtím totiž končí čárkou), zcela ztlumeně dodává: To nic není! Jsem v tom, jsem bezustání v tom. (Rimbaud si v Sezóně v pekle předvídavě vyhradil právo na překlad: Nezval ten závěrečný verš totiž překládá jako… a zmizím pod zemí. / To není nic: jdu po ní stále. A Svatopluk Kadlec jako Ó, toť nic! Zhola nic: jsem stále, stále jsem! Takže raději originál: Ce n’est rien! j’y suis! j’y suis toujours.)

Jsem v tom. Bezustání. Beznávratně v tom, až po uši. Je jedno, jestli v Charleville, v Paříži, na Jávě či v Africe. Není z toho úniku. Až do smrti. Stále zde, na tomto místě. Nalézt místo a formuli (Iluminace, Tuláci). Ať dělá, co dělá, ono zde, tady zůstává. Ale zde znamená u Rimbauda zároveň kdekoli jinde, upozorňuje jeden z jeho nejzasvěcenějších znalců, Alain Borer. Tady v Adenu jako kdekoli jinde; lepší možná v Adenu než jinde, tady jsem neznámý, tady se na mě úplně zapomnělo… (dopis rodině z 10/9/1884). Roger Munier, kterého tak pronikavě zasáhlo setkání s Martinem Heideggerem, mluví dokonce o pasti místa. Kdekoli se Rimbaud ocitl, cítil se vězněm místa, které ho obklopovalo, ztuhlého času a prostoru. Téměř jako obsese se pak vrací krátké příslovce zde, tady, odtud, sem, francouzsky ici. Jsem zde na armorické pláži (Sezóna v pekle, Zlá krev). Není zde nikdo (Sezóna, Pekelná noc). Vyhoštěn sem (Životy I). Hrůza postav a věcí, co jsou zde (Jitro opojení). Zde se bude hvízdat na bouřku (Všední nokturno). Na shledanou tady kdekoliv (Demokracie). Já, který se tady dusí (Charleville, dopis Izambardovi z 12/7/1871). Bezustání zavřený tady v té nemožné ardenské oblasti (Charleville, dopis ze srpna 1871 Demenymu). Jak ale tady vymýšlet kruťárny? (Roche, dopis z května 1873 Delahayovi). V dopise Verlai­novi z Londýna ze 4. července 1873 (Vrať se, vrať, drahý příteli, jediný příteli, vrať se. Přísahám ti, že budu hodný…), se zde objevuje třikrát. Totéž zde v dopise Delahayovi ze Stuttgartu z 5. března 1875. Něco tady odtud, zvyklosti tady (Stuttgart, dopis rodině ze 17/3/1875). Tady se neděje vůbec nic (Charleville, dopis Delahayovi ze 14/10/1875). Přijel jsem sem (Janov, 17/11/1878; dopis rodině, v němž je popisován přechod přes svatého Gottharda; slovo cesta se zde opakuje čtrnáctkrát). Přijel jsem sem po desetidenní plavbě, a je to sotva čtrnáct dní, co se tady poohlížím (po práci) … Je tady vedro jako v létě v Roche (dopis rodině z Alexandrie z prosince 1878). Zítra 16. února to budou právě dva měsíce, co jsem zde zaměstnán… Je zde jen skalnatá suť, řeka a moře… Bylo nás zde nanejvýš dvacet Evropanů… Zde na Kypru pro mě bude práce vždycky (vše v dopise rodině z Larnaky z 15. února 1879). Hledal jsem práci ve všech přístavech Rudého moře, v Džeddě, Suákinu, Massaue, Hodejdě atd. Dorazil jsem sem, když jsem to zkoušel… (rodině z Adenu, 17/8/1880). Tady jsem v kanceláři obchodníka s kávou… ale jestli zde zůstanu, a je třeba, abych tu zůstal… Jsem zde jak vězeň (Aden, 25/8/1880, rodině). Mám se tak dobře, jak se tady člověk může mít… Ale protože jsem v Adenu jediný trochu inteligentní zaměstnanec, po dvou měsících, co jsem zde… Vyrazil bych asi na Zanzibar, kde je co dělat. Ostatně, zde taky… Je zde 40 stupňů vedra, uvnitř v domě: člověk tady vypotí litry vody denně (dopis rodině z Adenu, 22/9/1880). Jsem ještě tady, ještě nějakou dobu (Aden, 2/11/1880). A po příjezdu do Hararu, v dopise z 13. prosince 1880: Zde je naše filiálka… Dováží se sem všechno zboží z Evropy, na velbloudech. Nemáme zde pravidelnou poštu… Jsem zde v zemi Galla. – Nepočítám s tím, že zde zůstanu dlouho… Nesmíte si myslet, že ta země tady je úplná divočina (Harar, 15/2/1881, rodině). Kdo ví, jak dlouho zde zůstanu? (Harar, 16/4/1881). U Vás je léto, a tady zima, to znamená, že je sice dost teplo, ale často prší (Harar, 4/5/1881). Do Hararu mi už nic nepište. Velice brzy odjíždím, a je málo pravděpodobné, že se sem kdy vrátím (Harar, 9/12/1881). Každopádně, pokud odtud odjedu, dám Vám vědět (Aden, 10/5/1882). Pošlete mi mapu (Hararu), nemohu se bez ní obejít, a tady ji nikdo nemá (Aden, 10/7/1882). Tady nic nového (Harar, 21/12/1883).

V dopise rodině z Adenu, datovaném 5. května 1884, se slovo zde objevuje desetkrát, z toho čtyřikrát nahuštěno v odstavci o šesti řádcích. Můj život tady je doopravdy zlý sen… Jsem však odsouzen žít ještě dlouho tady v tom prostředí, možná navždy. Koncem tohoto měsíce, 29. května 1884, píše: Už je to šest týdnů, co zde jsem bez práce; a k tomu vedra, co zde jsou, to už je absolutně nesnesitelné. Jenže když se to tak vezme, je zřejmé, že jsem sem nepřijel proto, abych byl šťastný. (V objevených náčrtcích k Sezóně v pekle, přesněji k Alchymii slova, lze nalézt větu, kterou v konečné verzi Rimbaud vypustil: Měl jsem něco docela jiného na práci, než žít.)

O rok později, v dopise rodině z Adenu ze 4. dubna 1885, je výrazu zde použito čtrnáctkrát. Nevím, jak zde tentokrát přežiju léto… zdraví mám zničené, jeden rok tady se vyrovná pěti jinde… Všechno je zde strašně drahé. Piju jenom čistou vodu, a přijde mě to na patnáct franků měsíčně!… Žije se zde strašně zle… Život, co se zde vede, je ten nejstrašnější na světě; zcela určitě už tady příští rok nezůstanu… V Adenu očekávají válku, a tak předělávají celý systém opevnění. Docela by mě potěšilo vidět tohle místo rozdrcené na prach – ale ne, dokud tu jsem! Ostatně doufám, že dál už svůj život nebudu muset zbůhdarma utrácet na tomhle prašivém místě. Harar, 25. února 1889, dopis cestovateli Borellimu: P. Ilg sem dorazil koncem prosince 1888, ze Zejly, se čtyřicítkou velbloudů… Harar 30. dubna 1889, dopis Ugo Ferrandimu: Zde nic nového: orgie velikonočního týdne skončily… A z nemocnice v Marseille, po amputaci nohy, 10. července 1891 sestře Isabelle: Vůbec zde není chladněji než v Egyptě. V poledne je 30 až 35, v noci od 25 do 30 stupňů… Teplota v Hararu je tedy mnohem příjemnější, hlavně v noci. Marseille, 20. července 1891, sestře Isabelle: Odjíždím. Doktor mi řekl, že mohu jet a že udělám líp, když nezůstanu v nemocnici… je tedy zbytečné psát mi sem, velice brzo už budu na cestě.

Jsem v tom, jsem bezustání v tom. Až do smrti.