Poslední rozloučení s překladatelem, literárním historikem a iniciátorem a účastníkem řady nezávislých aktivit Jindřichem Pokorným (12. 4. 1927 – 23. 8. 2014) bude ve středu 3. září 2014 v deset hodin u sv. Markéty v Břevnově. Dnes přinášíme obsáhlý rozhovor, který v roce 1999 připravil Adam Drda a Viktor Karlík pro RR č. 39. Jindřich Pokorný v něm vypráví o svém životě: mimo jiné o studiích za války a v poválečných letech, o pobývání a práci „na okraji“ v letech padesátých i normalizačních, o svém učiteli Janu Patočkovi, tchánu Bedřichu Fučíkovi či strýci Prokopu Drtinovi a jiných podstatných osobnostech, o vzniku a fungování Kritického sborníku a dalších rozsáhlých samizdatových aktivitách, o francouzské pomoci českému disentu v letech normalizace, o otázkách polistopadového vyrovnávání se s minulostí a dalším.
RR

KÁDROVÝ POSUDEK SI KAŽDÝ NAPSAL SÁM
(s Jindřichem Pokorným hovoří Adam Drda a Viktor Karlík)

Byl jste si v Pardubicích na odboru ministerstva vnitra prohlédnout spis, který na vás vedla Státní bezpečnost. S čím jste se tam setkal? A proč jste se vůbec rozhodl, že se do Pardubic vypravíte?
Jel jsem si pro svůj svazek, protože je to jedna z posledních možností, jak vnést do trapné otázky kolem StB a jejích agentů trochu jasno. Když už zklamali politici, když už selhala celá oficiální koncepce přístupu k minulosti, zbývá jediné: abychom sami vyhledali a zveřejnili, co můžeme. Návštěva pardubické pobočky pro mne byla velkým zážitkem, protože tam opravdu člověka berou jako občana. Ne pouze jako „stranu ve věci“, ale s plným respektem, s porozuměním, a dokonce jsem cítil, že oni tam jsou pro mne a mou záležitost, ne naopak. To se v Čechách často nestává. Pokud jde o můj spis, dal jsem si ho celý oxeroxovat, až na nějaké formality. Zjistil jsem, že jsem byl evidován už od roku 1954 jako „skupinový objekt“ pořadové číslo 36. Byl jsem sledován jako posel, spojka a reakcionář, později mě na dlouhou dobu zařadili do I. kategorie. Pak je ještě II.–IV. kategorie, ale ta první byla nejhorší, před tou si musel slušný komunista odplivnout. Nejstarší spis se ovšem našich dnů nedočkal. Byl nahrazen spisem „objekt Geolog“, který se částečně zachoval a v němž jsem už figuroval jako I. kategorie. Struktura sledování byla velmi umná. Byl jsem sledován jako „objekt Geolog“, ale zároveň mě vedli ve spise „Nakladatel“, dále „Lektorka“ (tento spis byl bohužel skartován) a „Koketa I.–III.“. Tam jsem byl evidován s manželi Pellarovými, překladateli, kteří se objevili na seznamech antichartistů v tehdejším tisku. Je zajímavé, že k tomu spojení v jednom spise došlo až v roce 1983 a oni jsou v něm také sledováni jako nepřátelé I. kategorie, dokonce myslím, že to byl jeden z důvodů, proč nás dali dohromady. Pellarovi to na tom papíru měli horší než já, protože prý vychovávali v nepřátelském duchu své dva syny Šimona a Lukáše. Ruben, třetí syn, zřejmě estébákům vypadl z evidence. Z toho všeho plyne poučení, které znal už sapér Vodička: nepokořovat se. Podepsat Antichartu, to nikomu, kdo už byl jednou špatně zapsán, beztak nepomohlo. Nepřítel č. I. zůstal i pak nepřítelem č. I. Pokud jde ještě o můj spis, po mnoha letech poctivě odsloužených v první kategorii jsem byl v roce 1984 z rozhodnutí nějakého majora Musílka a pplk. Karáska přeřazen do kategorie třetí. Jinak se ve spise zachovaly jen tři výpovědi agenta. Říkali mu Kliment a byl to Vlastimil Ježek, kolega mého švagra Honzy Fučíka. Ježek byl velmi dobrý doktor, s kterým Honza na klinice sdílel jeden lékařský pokoj. Už je po smrti.

Nepřátelskou osobou I. kategorie jste se stal kvůli svým občanským postojům – jak jste vlastně prožíval únor 1948 a vůbec poválečný nástup komunismu?
Když přišel únor 1948, bylo mně i mým kamarádům naprosto jasné, že nastupuje něco, s čím se nesmíme zaplést. Přátelil jsem se s Petrem Koptou, Ivanem Pfaffem a mnoha dalšími. Věděli jsme, že kdybychom si s komunistickou mocí zadali, tak se zničíme. Bylo nám kolem dvaceti a už před únorem jsme měli mladickou snahu dělat něco proti nastupujícímu svinstvu. S některými z mých kamarádů jsme vymysleli třeba dost bizarní plán, že vstoupíme do sociální demokracie. Neměli jsme s ní sice názorově moc společného, ale tehdy v ní probíhal velký vnitřní boj mezi kryptokomunisty a skutečnými sociálními demokraty, kteří byli schopni podporovat svobodu v zemi. Bylo těsně před tzv. brněnským sjezdem, ta strana byla zatím víceméně demokratická a o jejím osudu rozhodoval každý hlas. Mysleli jsme si, že i naše hlasy by mohly být důležité. Skutečně jsme tenkrát trochu pomohli, protože Zdeněk Fierlinger, nejhorší z kryptokomunistů, musel odstoupit z funkce – a s ním řada dalších. My jsme sázeli na člověka jménem Václav Majer. Toho se ovšem nepodařilo prosadit do vedení a zvítězil poněkud kompromisní Bohumil Laušman. Do nových poúnorových poměrů jsme si tedy nesli punc bývalých sociálních demokratů: než jsme z té strany stačili zase vystoupit, došlo k lámání chleba. Řada lidí se překabátila a odhlasovali sloučení sociální demokracie s KSČ. Za každým sociálním demokratem pak přišli dva pánové se slučovací přihláškou do komunistické strany. Říct jim „Nechci se sloučit“, to už znamenalo, že si člověk budoval budoucnost.

V roce 1948 jste studoval, jak to vypadalo na fakultě?
Absolvovali jsme prověrky, ale to byla ještě taková pasivní záležitost – každý k nim musel, odpovídal na otázky, a buď prošel, nebo ne. Mnohem větší problém představovala přihláška do SČM, která už vyžadovala aktivitu a byla zavazující. Šlo o nebezpečnou věc, protože kolem SČM začalo takové to známé komunistické vydírání a nátlak. Kdo se do svazu dal, ten byl zařazen do studijního kroužku. Ke zkouškám chodil vždycky celý kroužek, někteří horlivci už tehdy ve svazáckých košilkách. Teprve když byli odzkoušeni všichni kroužkaři, nastupovali nekroužkaři, kterých bylo dost málo, v letech 1948–1950 odhadem tak dvacet procent…

Chodil jste na filosofickou fakultu?
Většinou. Zapsal jsem si práva i filosofii, tenkrát to šlo bez obtíží. Na práva jsem zaskočil jen výjimečně, protože přednášky se tam většinou jen četly. Skoro všechno se dalo nastudovat z knížek. Zato na filosofii se skutečně přednášelo, především Patočka, naprosto mimořádný zjev, alespoň v našem prostředí, ale vedle něho i Václav Černý; oba své myšlenky a interpretace rozvíjeli bezprostředně před posluchači, vtahovali je do celého, vlastně tvůrčího procesu. Někdy člověk přímo cítil, jak se v daném okamžiku dostávají na stopu nového problému, snaží se ho vymezit, případně i řešit. Po pedagogické stránce vynikal, navzdory pozdějším veletočům, J. B. Kozák. Naprosto jasně uměl vyložit základní pojmy, hlavně noetické, a na nich pak ukazoval, jak se má skutečně filosoficky myslet. To už dnes hned tak někdo nedokáže; ten pozdější pád našich humanitních učenců do hlubin se dá s odstupem času už jen těžko změřit. Po únoru jsem chodil už pouze na Patočkovy semináře do Břehové ulice, jinak jsem se na filosofii přestal objevovat; jednak se tam člověk mohl dozvědět čím dál méně zajímavého, a jednak mě tam dost dobře znali místní vyhazovači, na rozdíl od práv, kam jsem si chodil jen pro razítka do indexu. I tak jsem tam studium dokončil vlastně zázrakem, na druhý doktorát jsem nemohl z kádrových důvodů ani pomyslet. Vládu převzali tak zvaní klukokrati, většinou ostří hoši, a holkokratky ještě ostřejší, zatímco jeden profesor za druhým z university mizeli, z filosofie počínaje Králem, po něm Černý a tak dále.

Zažil jste, že vás bývalí spolužáci zkoušeli?
Ano, ale už jen na právech. Na filosofii zvlášť vynikal známý klukokrat, nynější populární autor, „znalec“ T. G. Masaryka, Antonína Dvořáka a svatovítské katedrály, Zdeněk Mahler. Mezi klukokraty na právech skončil bývalý spolužák ze střední školy Jiří Boguszak, ten by stál za samostatnou studii charakteru… Dnes je to druhý muž právní komise ČSSD. První pozici ovšem zaujímá jeho dlouholetý souputník Zdeněk Jičínský, který po roce 1968 přišel o komunistickou legitimaci a různě se popelil kolem disentu a samizdatů. Je to ovšem typ člověka, který se vždy řídil slavným heslem Talleyrandovým „Ničemu se nenaučili, na nic nezapomněli“. Jičínský dnes, pod velice tenkým demokratickým příkrovem, pěstuje stále stejnou šílenou marx-leninskou právní vědu, stejně jako Boguszak a jejich pozdější věrný spolupracovník Pavel Rychetský. Ti první dva, to jsou alespoň takoví starobolševici, kteří šli po léta spořádanou cestou generální linie, ale Rychetský je o něco mladší, mazanější, jako marx-leninovec působil na právnické fakultě až od poloviny šedesátých let a pak zavčas ze strany vystoupil. Po listopadu se stal místopředsedou vlády, předsedou legislativní rady, a právě tehdy se nadělalo nejvíc děr do zákonů, nad kterými se dnes všichni křižují a lamentují. Když v roce 1992 prohrál volby, asi moc neplakal, mohl se totiž slušně živit jako soukromý právník právě z těch děr v zákonech a využívat je pro své klienty. Teď se znova ocitl ve vládě a zase hlásá, že se s těmi děrami v zákonech musí něco udělat. Rychetský samozřejmě na fakultě v době mých studií nebyl, stal se jen na určitou dobu řekněme kolegou a mladším spolupracovníkem té staré klukokratické gardy. Asi si stále dobře rozumějí. Takže zpátky k našim studiím. My jsme byli stoprocentně reakcionářská třída a vyskytly se mezi námi jen dva komunistické exempláře. Stály ovšem za to a strašně od nás zkusily. První byl již zmíněně Boguszak a druhý Kristek, což byl později dlouhá léta nejvyšší muž přes knižní kulturu, rozhodoval o tom, co smí vyjít a co ne. Nakonec se z toho rozhodování uchlastal, asi rok před listopadem. Boguszak byl zajímavý i tím, že za války, aby si nepohoršil, psal dvacetistránkové práce na téma „Můj oblíbený filosof Friedrich Nietzsche“. Pro nacisty byl Nietzsche filosof číslo jedna, oni si ho přistřihli do patřičné fazóny, něco z něj vypíchli, něco potlačili a hlavně tu jeho myšlenku o „vůli k moci“ plně zužitkovali. Nacisté říkali, že moc je rozhodující, právo neexistuje, to patří do parlamentní žvanírny.

Do gymnázia s vámi chodil také Pavel Kohout. Jaké na něj máte vzpomínky?
Kohout chodil o ročník níž. Za války jsme na škole vytvářeli takové „paralelní struktury“, protože výuka byla dost úpadková, učebnice vyškrtané, některé předměty se učit vůbec nesměly, stejně jako některá historická údobí. Neučila se třeba filosofie, nemluvilo se samozřejmě o některých autorech. Dohodli jsme se nicméně s profesory, kteří nám byli nakloněni, že budeme mít takové odpolední kroužky, na nichž se bude svobodně přednášet. Takže jsme probírali na těch kroužcích filosofii, literaturu, kunsthistorii, dějiny hudby atd. bez jakýchkoli omezení. Řekl bych, že dnes je v každé třídě pět procent lidí, kteří mají zájem o nějaké hlubší vzdělání. Tehdy jich bylo asi dvacet procent, a právě ti tvořili zmíněné kroužky. Domluvili jsme se, že bychom se měli zabývat také divadlem, z čehož byl právě Pavel Kohout nadšen, a hned s tím běžel za paní profesorkou Ehrlerovou, která to měla nahoře poměrně dost dobré… Kohout se velmi snažil, chodil do různých kroužků a chtěl hrát i to divadlo, takže se domluvil s paní Ehrlerovou a hned nám začal vysvětlovat, že bude mít hlavní roli, protože mu paní profesorka řekla, že je talent. Později jsme poznali, jaký ten Kohout vlastně je, že to není jenom běžný šplhoun. Od roku 1944 jsme do školy moc nechodili, celostátně zrušili všechny septimy a žáky různě nasadili, nás většinou odvedli k tak zvané technische nothilfe. Když jsme z toho einsatzu vyklouzli, chodili jsme si do školy jen jednou týdně pro úkoly. Vlastně to pro nás byla skvělá doba. V květnu 1945 škola zase začala a asi třetí den si to Pavka Kohout přihasil s červenou hvězdou na klopě. Boguszak jí měl samozřejmě taky. Tak jsme si hlavně z Kohouta dělali srandu a říkali jsme mu: „Ukaž Pavko, co to tady máš, no ne…“ Všelijak jsme do něj strkali, o se bránil a přitom jsme mu tu hvězdu vyfoukli. Když skončila strkanice, Kohout se začal klepat: „Kluci, kde mám vodznak, dyť to byl stranickej vodznak, voni byly evidovaný, to já se budu muset straně zodpovídat.“ A my na to: „No to se budeš zodpovídat, Pavko, když jseš tak blbej, žes ten vodznak ztratil. Tak ho honem hledej.“ Pavka tam potom lezl po kolenou a hledal hvězdičku.

To byla tehdy výjimka, takhle uvědomělý mladý komunista?
U nás na střední škole jich bylo jen pár. Kromě těch jmenovaných si vzpomínám ještě na jakéhosi Nožku, který pak udělal dost slušnou kariéru jako šéf nějakého obrázkového časopisu. Chodil s námi taky – ovšem asi o čtyři roky výš – Luboš Pistorius, pozdější režisér, ale ten se, pokud jde o politickou příslušnost, teprve rozhodoval. Ostatní jsou dnes zcela neznámí a člověk by je spočítal na prstech jedné ruky. Komunisté to tenkrát u nás na škole měli opravdu těžké, třeba nemohli jít na toaletu. Tehdy ještě nebyly mušle, nýbrž žlábek. Mezi žlábkem a člověkem konajícím potřebu nebyla žádná bariéra a mladí komunisté mohli vzít jed na to, že je někdo do toho žlábku přistrčí.

Řada bývalých komunistů říká, že do začátku procesů v ČSR nevěděli, co komunismus představuje, že neměli žádné informace, jenom svoje nadšení…
Pokud jde o mé spolužáky, je to naprostý nesmysl. Už za války jsme v těch kroužcích velmi objektivně studovali dějiny dvacátého století. Naši rodiče měli velice dobře vybavené knihovny a do školy se nosila zakázaná literatura z první republiky. Peroutkovo Budování státu pro nás mělo dokonce hodnotu jakési příručky, a jasně si pamatuju i to, že tatínek Petra Kopty, legionář, který poznal počátky komunistického režimu a jeho temných stránek přímo v Rusku, měl doma například Trockého paměti, namátkou si vzpomínám i na různou tak zvanou legionářskou literaturu, kromě Třetí roty a Třetí roty na magistrále přímo od Petrova tatínka i na povídky Františka Langera, kde se všechno říká naprosto jasně, hlavně v próze o bojích u Kazaně roku 1918. Znali jsme i Návrat ze Sovětského svazu od André Gida a mnohé podobné další knihy. Když se v pozdějších letech lidé jako Kohout oháněli tvrzením „nic jsme nevěděli“, bylo nám to směšné. V diskusích s námi byli komunisté už na gymnáziu odsouzeni k nezdaru, protože jsme byli dobře připraveni. Šlo hlavně o otázky svobody a demokracie. My jsme jim v roce 1945 říkali: „Jak to, že se do Polska k prvním svobodným volbám nesměla vrátit řada lidí z londýnské exilové vlády, když komunismus není diktatura?“ Oni na to museli ztichnout. Potom vytvářeli takové konstrukce, že ČSR je specifický případ, protože Klement Gottwald pracuje na programu naší zvláštní cesty k socialismu. To už se z nich stávali i zdatní svazáčci, kteří za hlaholu známé paroly „My jsme mládež nová, mládež Gottwaldova“ organizovali kulturní úderky a konali, častěji spíš předstírali, brigádnickou činnost. Svazáctví můžeme pokládat za cosi jako způsob bytí, právě tak jako by se dalo mluvit o filosofii Rychlých šípů. První skutečný svazáček, kterého jsem poznal, byl právě Pavel Kohout. A poslední, jak doufám, Vlastimil Ježek, nynější ředitel Českého rozhlasu – taky on se hbitě přeonačil, ale protipohybem: z mládežníka na listopadového revolucionáře obnovené demokracie. Pokud jde o dobu našich studií, hlavní souboje s různými horlivci se neodehrávaly na gymnáziu, nýbrž na filosofické fakultě, kde se po roce 1945 konaly pravidelné přednášky tzv. Filosofické jednoty. Při nich probíhaly vážné názorové, filosofické a ideologické, resp. antiideologické střety, protože tam pravidelně docházeli kromě jiných Jan Patočka, J. B. Kozák, ano, Kozák, ilustrativní případ chameleona a obojživelníka, o kterém jsme už mluvili. Do roku 1948 vedl neostřejší protikomunistické debaty a polemiky, Patočka byl až v druhém sledu. Pak tam chodil profesor Ladislav Rieger, skutečně myslitel svého druhu, který se nakonec od novokantovství přes fenomenologii a existencialismus propracoval k dialektickému materialismu a z tohoto titulu se v padesátých letech stal prvním ředitelem Filosofického ústavu v nově založené nejedlovské ČSAV. V době Filosofické jednoty ovšem Rieger ještě vystupoval jako element zcela neurčitý. Za komunisty měl hlavní slovo Arnošt Kolman, doprovázený sborem práčat, jako byli Jan Štern, kterému jsme říkali „rudý Štern“ a jeho nerozlučnému druhovi zase „Lenin Orlický“, jinak se jmenoval tuším Jan. Ti komunisté dopadli vždycky dost špatně, snad ještě hůř než na gymnáziu. Kozák si z nich dělal legraci a vždycky říkal: „Pánové, prosím vás, co to je? Teze, antiteze, synteze, teze, antiteze, synteze… Co to je? To je takovej kafemlejnek, do kterýho můžeme nasypat cokoliv, zatočíme, a vono už něco vypadne, že…?“ Všichni se chechtali a Kolman, který neuměl ani pořádně diskutovat, vystoupil a začal říkat: „Ale Lenin pravil…“ To už se celá posluchárna válela smíchy, my jsme pískali a tak. Bohužel, Kozák potom úplně obrátil. Už v březnu 1948, kdy jsme na něj ještě chodili, říkal: „No, víte páni kolegové, my jsme tady mívali mnoho ostrých debat. Ale po tom, co se odehrálo v posledních dnech, už na ten princip toho kafemlejnku přece jenom začínám přicházet, já už tomu kafemlejnku začínám rozumět. Musíme ho zkoumat.“ Kozák skončil velice bídně: editor Masarykových spisů, velký českobratrský pobočník J. L. Hromádky, chodil k Masarykovým do rodiny, s Benešem si říkali kolegové a s mnohými představiteli předúnorové demokratické politiky se nazývali bratře – a na stará kolena dělal vyloženého lokaje poúnorovému režimu. Jak byl někde nějaký mírový kongres, tak tam vyslali nikoliv bolševiky, ale jezdil tam Kozák s Hromádkou, o kterých se vědělo, že jsou křesťané a v anglosaském světě měli jako evangelíci veliké jméno. V letech 1949–1952 a možná ještě později v cizině vykládali, jak je to u nás báječné a že musíme k nové marx-leninské nauce přistupovat vstřícně. Takovouhle službičkářskou práci dělali, zatímco jejich kolegy vyhazovali z fakulty a zavírali.

Kdy jste byl poprvé vážněji postižen? Myslím tím, kdy jste byl odněkud vyhozen nebo kdy vám dali komunisté bezprostředně pocítit, že se jim nelíbíte?
Jako tak zvaný chudý študent jsem dělal redaktora v poměrně prestižním nakladatelství ELK, tedy v Evropském literárním klubu, kde vycházeli třeba Steinbeck nebo Sartrovy Cesty k svobodě (poslední díl už vyjít nesměl). Kromě toho se tam samozřejmě tiskly i různé víceméně čtivé romány, ale pravda je, že to nikdy nekleslo pod určitou úroveň. Pracoval tam jeden horlivý národní socialista, jakýsi pan Hanzl, který mi dokonce, věda o mých příbuzenských vztazích, lezl před únorem dost někam…

Jaké byly vaše příbuzenské vztahy?
Já jsem synovec Prokopa Drtiny, který byl můj poručník. Otec zemřel, když mi byly čtyři roky, strýc, manžel maminčiny sestry, se mne ujal a musím říct, že se o mne staral jako o vlastní dítě. Když utíkal v roce 1940 za dosti dramatických okolností ilegálně do zahraničí, musela maminka běhat po úřadech, aby se to poručnictví honem vymazalo, protože jinak by následovaly všelijaké persekuce. Teta Olga, jeho sestra, šla totiž okamžitě do koncentráku jako rukojmí, ze stejných důvodů tam odvedli manželku ministra Feierabenda, s jehož synem jsem mimochodem taky chodil do té naší reakcionářské třídy. Na udání pro práci v odboji – to říkám jen pro zajímavost – tam s nimi seděla novinářka a spisovatelka Milena Jesenská. Když se strýc v roce 1945 vrátil, už jsem byl dospělý a poručnictví se tedy neobnovovalo – obnovil se ovšem náš velice srdečný vzájemný vztah. Měli jsme spolu sice různé názorové spory, ale to se na něm nijak neodrazilo. Ale abych se vrátil k té persekuci a k panu Hanzlovi. V roce 1949 za mnou přišel s podpisovým archem všeobecné zdravice k Stalinovým sedmdesátinám… To bylo tehdy perlení českého lidu, třeba dělníci z ČKD vyráběli velkému soudruhovi samozapalovací dýmku, která se snad taky sama nacpávala, takže Stalin se mohl pořád věnovat své světodějné úloze a přitom nerušeně bafat. Denně se objevovaly seznamy takových dárků… Já jsem toho Hanzla trochu trápil, říkal jsem mu: „Vy jste byl přece velký benešovec, co ta změna?“ On se různě kroutil: „No vždyť víte, přece, jak to je…“ A tak dále. Nakonec z něj vylezla nějaká pitomost o Stalinovi, tak jsem ho zase trápil: „Pane Hanzl, vy, takový známý antikomunista a národní socialista…“ On se najednou zatvářil vyděšeně a začal mne ujišťovat: „Já už vystoupil, já už vystoupil!“ Nakonec jsem ho s tou peticí samozřejmě odmítl. V redakci jsme měli asi tři místnosti, byl to takový upravený byt, v jednom pokoji jsem seděl já, a hned vedle místní stranická „silná dvojka“, Radovan Krátký a Václav Stejskal, který byl potom dlouhá léta šéfredaktorem a ředitelem Albatrosu. Tak jsem tedy pana Hanzla s tou peticí poslal pryč, a najednou slyším, jak ten Hanzl-Hajzl jde rovnou do místnosti „silné dvojky“ a jak mne udává. Ještě ke všemu byl tak blbej, že v tom rozčilení nad tím, že si Pokorný dovolil nepodepsat něco, co bývalý národní socialista Hanzl podepsal, mě udával strašně nahlas. Takže jsem to všechno slyšel a pak jsem taky slyšel, jak Radovan Krátký jen dlouze zahvízdl a řekl Hanzlovi: „Tak, Pepíku, my už to všechno vyřídíme.“ Potom jsem šel do kantýny na oběd a ještě jsem nevěděl, že tam jdu naposled. Šel jsem ve svém trenčkotu, na který jsem byl velice pyšný. Tenkrát se těžko sháněly dobré látky a já si ten kabát nechal ušít z takové plachtoviny, ve které měli Drtinovi zabalené bedny s věcmi, když se vraceli z Anglie – pro nás to ovšem byl materiál neuvěřitelné kvality. Než jsem snědl oběd, tak mi ten trenčkot někdo čmajznul. A když jsem se vrátil, měl jsem na stole papír, na kterém bylo napsáno, že musím okamžitě opustit prostory ELKu a už se tam nesmím nikdy objevit. Všechny náležitosti za mnou prý budou poslány poštou. Šel jsem domů za maminkou, s kterou po únoru taky hrozně zametli, byla odevšad vyhozená a navíc vážně nemocná. Pršelo, vstoupil jsem do bytu jenom v saku a mokrej a říkám: „Maminko, tak mi ukradli trenčkot a vyhodili mně z práce.“ Byli jsme na tom tehdy dost blbě, žili jsme hlavně z toho, co jsem bral z ELKu. Pro nás ten vyhazov vypadal na naprostou existenční katastrofu.

Z čeho jste potom žili?
Nakonec mi pomohli kamarádi, někteří z nich se udrželi u filmu jako asistenti nebo produkční, a obsazovali mě do obzvlášť lukrativních roliček. Například jsem hrál pikolíka, jen jsem řekl narážku „To bylo všechno podplacený“, postavil jsem před hosta, myslím, že to byl Rudolf Deyl mladší, pivo a šel jsem domů. Za to jsem zinkasoval, jestli se dobře pamatuju, pět stovek, čtvrtinu svého bývalého redaktorského platu. Kamarádi patřili k další velké hodnotě mého života, a to platí dodnes. Nepominutelné hodnoty přinášel ovšem život na okraji jako takový. Tam se totiž brzy sešla vybraná společnost, mezi nimi i Jiří Weil, s kterým jsem se seznámil právě v ELKu, kde jsem mu dělal jakéhosi pobočníka v redakci edic Svět a Národní klenotnice. Spolužití s ním mělo svá kouzla, přirozeně nejen když slavný spisovatel mluvil, ale i když zmlkl a vlezl pod stůl, aby si dal šlofíka. Nohy měl až pod mou židlí, jisté nepříjemnosti vznikaly, když přišla nečekaná návštěva a on si zrovna zachrápnul. Weila vyhodili asi půl roku přede mnou jako zrádce dělnické třídy, viz jeho prózu Moskva-hranice, a taky jako příslušníka jisté skupiny lidí, o které se už roku 1947 Václav Kopecký vyjadřoval jako o „bradatých Šalamounech a židovské svoloči“. Po našich vyhazovech jsme se pak s Weilem dost často vídali a nikdy nezapomenu na tu hrůzu v jeho očích, když začaly procesy. Znal to všechno ze Sovětského svazu, neztrácel ale přitom humor, samozřejmě hodně černý. Jednou mi ukazoval fotografii z nějakého zasedání EKI, neboli Exekutivy komunistické internacionály, jejímž byl členem, tam stálo několik soudruhů a palma v kořenáči. A Weil, kterého později z EKI s velkým kraválem vyloučili, smutně dodal: „A tahleta palmička, to sem já.“

Hledal jste si, když vás vyhodili z ELKu, nové místo?
Mně tenkrát chybělo už jen pár měsíců do absolutoria, tak jsem žil z těch filmařských kšeftíků. K největším úspěchům patřily roličky, kde mě vystřihli – neokoukal jsem se a mohl jsem hrát zas v novém filmu, už třeba ne jako pikolík, ale jako člen pražské smetánky, které vynálezce Brožík představil svůj parovůz. Takový život měl i své příjemné stránky, vlastně jsme nemohli nic ztratit. Pak přišel podzim, u zkoušek jsme zaperlili, což nedalo moc práce, protože svazáčkové začali rychle z těch svých leninismů blbnout. Pamatuju se, že nám jednou šoupli do trojice zkoušených jednu velmi zakalenou soudružku, která pro nemoc zmeškala termín svého kroužku. Měla za manžela pověstného prokurátora Čížka, známého z čihošťské aféry. Té jsem musel napovídat, i od kdy platily znárodňovací dekrety. Prolezla s dostatečnou a pak jsem se dozvěděl, že hned dostala místo u krajského soudu. Ačkoliv já jsem dokončil
sub auspiciis, marně jsem si pak podal celkem čtyřicet žádostí, samozřejmě jen na taková místa jako podnikový právník. Při jednačtyřicáté mi dobrák kádrovák řekl: „Mladíče, nechte toho, vždyť máte v papírech, že nesmíte pracovat v administrativě.“ Šel jsem tedy na Kladno, k firmě Vodotechna, která budovala potrubí, do hutí z Podmoráně u Vltavy, zkrátka idyla, trasa vedla přes Okořské údolí, Buštěhradský les a já měl vždycky přírodu rád.

Vašeho strýce komunisti zavřeli. To bylo ve stejné době, kdy vás vyhodili z ELKu?
Ne, dávno předtím. Strýc Prokop, jak se teď definitivně prokazuje, se krátce po únoru pokusil o sebevraždu. Když byla jmenována komunistická vláda, zjistil, že je neustále sledován a dostal navíc varování, že „bude první na řadě“. Chtěl se tedy vyhnout brainwashingu a různým mučírnám, aby nikoho nepřivedl do maléru. To bohužel patřilo k obvyklým způsobům za druhého odboje: kdo moc věděl, použil, když si pro něj přišli, většinou jed. Strýc použil zbraně, ta selhala, a proto se rozhodl ke skoku z okna. To všechno jsem se dozvěděl teprve nedávno, taky v souvislosti s odtajněnými archívy. On s námi o těchto věcech nikdy nemluvil. Stejné prameny prokazují, že z něho nic podstatného nedostali, hlavně ne potřebné doznání. A to pokládám za věc, před kterou je třeba smeknout. Pět let jim dokázal vzdorovat v naprosté izolaci, částečně i v pověstném hradčanském Domečku, který patřil k nejhorším komunistickým mučírnám. Ale on estébáky vždycky odmítl, říkal jim i po čtyřech letech izolace: „Raději umřu vestoje, než abych žil na kolenou.“ Měl jsem v ruce jeden jeho protokol z té doby a tahle věta tam byla třikrát podtržena červenou tužkou, z toho je úplně cítit, jak ten fízl referent zuřil. V dějinách bolševického vězeňství patří Drtinův případ k něčemu málem unikátnímu. Nakonec estébáci prohráli, žádný monstrák se nekonal a strýce jen potichu odsoudili na patnáct let. Dostal tedy paletu vlastně až třetí kategorie, tedy ani hrdelní trest, ani doživotí, ani sazbu doživotí blízkou. Po neúspěšném pokusu o sebevraždu ho převezli do nemocnice Na Bulovce, kde ho hlídali dva policajti. Byl okamžitě vzat do vyšetřovací vazby. A právě tehdy jsem si vlastně začal zadělávat na vážné problémy, protože, jak se říkávalo, svůj kádrový posudek si každý psal sám. Chodil jsem strýce navštěvovat a každou návštěvu musel schválit vyšetřující soudce. To byl jakýsi dr. Engelsmann, a jak jsem se později dozvěděl, soudcovský dekret mu ještě jako ministr spravedlnosti Benešovy vlády podepisoval právě strýc. Tenhle Engelsmann ovšem po únoru vycítil možnost kariéry a okamžitě se dal ke komunistům. Já jsem mu vždycky musel prokazovat, v jakém jsem příbuzenském vztahu. To víte, že mě tam patřičně vyslechl a všechno pak ohlásil StB, ovšem pravda je, že povolenky k návštěvě mi dával. Chodil jsem za strýcem tak jednou za měsíc nebo za dva. Naše rodina se únorovým pučem nedala zviklat, takže nás bylo dost, kdo za ním docházeli. A to k němu ještě chodili přátelé, třeba dr. Laichter, ten se choval výborně, navíc vždycky patřil k mimořádným osobnostem s velkým duchovním rozhledem, který by mohl různým Hromádkům a pozdějším paxteriérům dávat školu křesťanské morálky. K ní patřily i skromnost a obětavost, ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech nám Laichterovi nejen velice pomáhali se samizdaty, ale sami měli vydavatelskou oficínu – to už patřilo k rodinným tradicím, Laichterovo nakladatelství udávalo do nástupu komunistů tón zejména v oblasti filosofické a duchovědné literatury. Dovedu si tedy představit, o čem si tenkrát na Bulovce se strýcem asi povídali. Ale i ostatní návštěvy mu pomáhaly k vědomí, že není sám, což bylo psychicky nesmírně důležité. Takhle jsme k němu směli až do konce roku, kdy byl převezen na Pankrác do vězeňské nemocnice. Pak spadla klec a teprve roku 1954 byl strýc odsouzen. Seznámil se tak s tatínkem mé pozdější ženy Kláry, protože ho od soudu šoupli rovnou na Mírov a shodou okolností rovnou na cimru, kde byl Bedřich Fučík.

Takže váš strýc se s vaším budoucím tchánem poznal dřív než vy?
No jistě. Tchán ho uváděl zpátky do života po pěti letech v naprosté izolaci, kdy o dění v zemi nic nevěděl. On si třeba myslel, že Miladu Horákovou nepopravili, protože to by se přece nikdo neodvážil, popravit ženu pro něco jiného než pro vraždu. Dokonce se domníval, že u nás došlo k fašistickému převratu, protože ho vyslýchali na Slánského, Šlinga a Clementise. Strýc později vyprávěl, že si tehdy říkal: „Když mne vyslýchají na tyhle zaryté komunisty, tak to u nás muselo dojít k novému puči.“ S takovými vědomostmi se dostal mezi normální lidi, na mírovskou cimru. Během těch pěti let před odsouzením od něj nechodily dopisy, my jsme mu nesměli psát, ale pak se to změnilo, když byl mukl, povolili mu i návštěvy a my jsme za ním jezdili. Na Mírov ještě ne, ale na Leopoldov. Seděl s ním i Gustáv Husák a docházelo prý ke komickým situacím, protože Husák byl privilegovaný vězeň. Jednou měli strýc s Husákem společně návštěvu. Husák dostal velkou krabici různých „cukríkov“, zatímco strýci jsme nesměli dát ani čokoládu. Potom prý pochodovali od návštěvních kójí, což bylo něco jako telefonní budky, ale místo telefonujícího tam seděl vězeň a poslouchal nás bachař. Husák si nesl tu krabici, a jak šli husím pochodem okolo kanceláře, někdo zavolal: „Husák, k raportu!“ Husák se celý nešťastně s tou krabicí otočil a uctivě zašeptal: „Drtina, podržaj mi to.“ Strýc tedy držel krabici, Husák odraportoval, vylezl ven a hned vravil: „Daj to sem!“ Strýc na to pak vždycky vzpomínal a říkal: „Já už jsem tenkrát věděl, co to bylo za pacholka. On mi z té krabice nedal ani zobnout.“ Potom strýc přešel do Valdic, kam jsme za ním také jezdili. Nakonec ho poslali do Ruzyně. To bylo v roce 1960, v březnu, strýc nám psal, abychom mu přinesli ponožky. Neuvěřitelné, ponožky… Zkoumali jsme, co za tím bude, a najednou, v květnu, k našemu velkému překvapení byl strýc doma. Teta mi telefonovala, abych hned přijel, bydleli v takové garsonce dvacet čtverečních metrů, strýc seděl u stolu. Ptal jsem se ho: „Jak se máš?“ A on: „No výborně, koukni se.“ Před sebou měl ruskou rybí konzervu, tenkrát se prodávala za tři koruny a jmenovala se myslím „Sajra v tomate“, a k tomu dvě housky, říkal: „No to je lahoda“ a namáčel si tu housku do „tomaty“…

Stýkali jste se tehdy jako rodina s nějakými komunisty?
Ne, to se prostě nehodilo, nestáli jsme o to. Nikdo, snad jen kromě maminky, která se sem tam ještě vídala s bývalými komunistickými spolupracovníky z odboje – vzpomínám si třeba na Ing. Milana Reimana, Gottwaldova poradce pro ekonomii, kterého ale v padesátých letech zatkli a ve vězení za záhadných okolností zemřel.

Kdy u vás nastal zlom? Kdy pro vás bylo možné mít něco společného alespoň s těmi bývalými straníky?
Až koncem šedesátých let, respektive v roce 1968; svůj vztah ke komunistům formulovala moje rodina a mnoho dalších lidí už v roce 1941, v druhém odboji. Tehdy byli naším nepřítelem číslo jedna nacisté. Když vpadli do Ruska a Sověti uzavřeli alianci se západními mocnostmi, museli jsme taky my s komunisty nějakým způsobem spolupracovat, alespoň zatím. Počítali jsme s tím, že to ostatní se bude muset vyřešit, až porazíme onoho nejhoršího nepřítele. V roce 1968 jsme také zastávali názor, že nejhorším nepřítelem nejsou čeští reformisté, ale pochopitelně sovětská moc. V našich kruzích se ovšem o vztahu ke komunistům bouřlivě polemizovalo. Já jsem stál na hranici největší vstřícnosti, někteří přátelé a blízcí ale ani reformistům nevěřili. Třeba moje žena zastávala názor, že většina komunistů je v podstatě pořád stejná, jako byli předtím. Ona to sice takhle tvrdě neříkala, ale cítil jsem to a rozuměl jsem jí. Tchán Bedřich Fučík, ten byl také spíš tolerantní…

Jaký měl na vás vliv?
Všechno jsme spolu skoro každý den od konce šedesátých do osmdesátých let podrobně probírali, protože jsme společně bydleli. Seděli jsme u stolu, u tohohle, co u něj teď sedíme, a dřív nebo později se vždycky hovor stočil na politiku. To byly pověstné tischreden, někdy asi dost úmorné, protože babička s mojí ženou Klárou, i když je politika samozřejmě taky hodně zajímala, občas říkávaly: „Pánové, taky byste mohli někdy mluvit při jídle o něčem jiném, máte tu děti a vnoučata a podívejte se, je tu zahrádka, Veroniku dnes pochválili ve škole…“ A Verunka řekla: „A zase chtějí, abysme šli na oslavu VŘSR.“ Takže jsme byli zpátky u politiky, hned jsme říkali, jak nalévají jed i do dětských duší, co proti tomu budeme dělat, zaplaťpánbůh, že máme alespoň ten samizdat – a už to jelo. Bedřich Fučík byl, jak jsem říkal, k některým komunistům dost tolerantní, byl ochoten bavit se třeba s historikem Bartoškem, který ho potom ovšem příšerně zklamal. Bartoška s tchánem seznámil jeho velký spřízněnec, bývalý mukl Karel Pecka. Šlo o rozhovor na téma života v komunistickém kriminále, konalo se několik sezení, pak Bartošek odjel na Západ, tam dal všechno dohromady a připravil z toho knížku pro nakladatelství Škvoreckých. Rukopis ale nikdo neautorizoval – ani tchán a po jeho smrti ani jeho žena, překladatelka Jitka Fučíková, takže v textu zůstaly chyby a hlavně věci, které si Bedřich Fučík nepřál publikovat, a jednou kvůli tomu dokonce Bartoška vyhodil. Šlo o záležitosti zcela soukromé, z oblasti intimního života, ze kterých si dneska lidé dělají kšeft a reklamu, ale něco takového u tchána nepadalo v úvahu. Jiný bývalý komunista, Ludvík Vaculík, si naopak s tchánem rozuměl: v otázce pěstování růží – tchán se totiž s velkou péčí věnoval zahradě –, a tu politiku vždycky probrali přitom… Pavka Kohout k nám tedy nechodil, to je pravda, ale občas zaskočila Eva Kantůrková, hlavně kvůli tchánovu archívu, obzvlášť ji myslím zajímala korespondence s Thomasem Mannem. S jejím chotěm, dnes už nebožtíkem Jiřím Kantůrkem, jsme vydávali tzv. Sociální edice, to jest se sociální přirážkou stovka za svazek – zaměřili jsme ji hlavně na snoby, podle hesla „Ať platí bohatí!“. Souhru jsme měli perfektní, s konečným ziskem asi padesát tisíc – to byl při pověstném českém škudlilství obnos přímo neuvěřitelný. Financovali jsme pak z toho další disidentské aktivity. Jiní muklové z padesátých let byli na rozdíl od tchána vůči komunistům, i těm bývalým, velmi ostražití. Ne všichni, třeba Karel Pecka taky ne. Ale měl jsem dost velké spory například s Jurou Mesickým, který byl jeden z prvních ilegalistů, študáků, co je zašili hned na počátku padesátých let, myslím, že dokonce unikl jen o fous špagátu. Dělal v pohřební službě a zařizoval pohřby všech našich blízkých. Přitom jsme se dostali do poměrně úzkého kontaktu a on říkal: „Tedy Charta, hoši, to já nevím. Já si počkám…“ A taková byla celá skupina muklů, i z mé generace. Ovšem abychom učinili pravdě zadost, mezi mladými mukly bylo i hodně spolupracovníků StB. Když se podíváte do Cibulkových seznamů, tak zjistíte, že estébáci šli nejvíc po těch mladých. Ale nemůžete je soudit, protože co s těmi lidmi dělali v lágrech, to si nikdo z nás nedovede představit.

Zmínil jste Chartu. Bedřich Fučík ani vy jste ji nepodepsali – proč?
Chartu podepsal jen strýc, ovšem s tím, že jeho podpis nezveřejní, aby ho propaganda nemohla zneužít, jako že ti hlasatelé údajných demokratických práv a svobod se spolčují s „únorovou reakcí“ a „panskou jednotou“. Ale jeho podpis se stejně provalil a oficiální tisk toho bohatě využil. Tchán nepodepsal s ohledem na některé své blízké, kterým by to mohlo ještě nějak uškodit – k těm ovšem nepatřila ani moje rodina, a přirozeně ani jeho žena, která potom, co přežila tchánův desetiletý žalář sama s třemi malými dětmi, byla mezi námi všemi snad největší radikál, ačkoliv tak navenek nemusela působit – byla to totiž opravdová dáma. My s Klárou jsme náš podpis pod Chartu nepovažovali zatím za tolik důležitý, abychom tím ohrožovali třeba významný přísun prostředků ze zahraničí a hlavně horkotěžko vybudovaný rozsáhlý samizdatový provoz a klientelu.

Vy jste se také pokoušeli žádat o spis vedený na Bedřicha Fučíka. Co vám odpověděli?
Klára dostala dopis, že všechno je zničeno, skartováno…

Chodil Bedřich Fučík v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let na nějaké výslechy?
Nechodil, alespoň si na to nepamatuju.

A jak to vypadalo u vás? Obtěžovala vás v té době komunistická policie?
Nějak zvlášť ne. Měl jsem jeden výslech v roce 1967 v kachlíkárně, to se týkalo mé návštěvy Evropského fóra v Alpbachu. Sešel jsem se tam s Pavlem Tigridem a jeho pobočníkem, velice sympatickým mladým mužem, kterého jsem neznal, ale byla s ním báječná řeč – byl to Jiří Kovtun. Do Alpbachu jsme tehdy jeli jako opravdu „vybraná“ skupina: Josef Hiršal, Bohumil Hrabal, Arsen Pohribný, Vladimír Kafka, Ladislav Novák a ještě bych si na pár takových jmen vzpomněl. Byl tam i Otomar Krejča… V šedesátých letech, když jelo někam víc lidí, byla na ně vždycky nasazený jeden hlídač. StB to dělala tak, že na poslední chvíli někomu zařídila zákaz cesty a na jeho místo dosadila svého člověka. Dělali to hodně nápadně. K nám strčili profesora Zeleného, známého vykladače marxistické filosofie. My jsme ovšem dali Tigridovi hned echo a on ho okamžitě zkorumpoval. Protože se zjistilo, že Zelený je vášnivý rybář, tak ho naložil do auta, jel s ním do nejbližšího městečka, a tam mu nakoupil rybářské pruty, o jakých se mu tady v tom usmrkaném Československu ani nesnilo. Zelený o nás asi stejně psal bohaté raporty… Ale já jsem s ním měl báječnou zkušenost, kterou stojí za to popsat: V místním kulturním domě byla výstava knih snad ze všech rakouských a německých prestižních nakladatelství. My jsme tam očumovali, jelikož ty knihy pro nás byly jako zázrak. K našemu obrovskému překvapení nás den před koncem té výstavy všechny zavolali a řekli: Pánové, pan předseda si vás dovoluje pozvat na závěr expozice, a když budete mít zájem, můžete si tam vybrat z exponátů, co budete chtít. Byly tam stovky, možná tisíce knih, ale my jsme tam šli jako chudí příbuzní a každý se chopil jednoho exempláře, klepaly se mu ruce a jen tiše šeptal: „Kdybyste byli tak hodní, tak já bych si s dovolením tady ten výtisk…“ Ovšem nějaká paní z výstavy řekla Hiršalovi: „Takhle málo? My jsme, mistře, čekali, že si vyberete tak dvě stě titulů…“ Jak jsme tohle slyšeli, polkli jsme a začali vybírat. Záhy vyvstal vážný problém: jeli jsme do Alpbachu vlakem s třemi přestupy, každý měl ruksak a kufřík, nevěděli jsme, jak ty knihy odvézt. Zelený, protože z nás chtěl vytáhnout co nejvíc informací, tak se nám furt vnucoval, chodil s námi na procházky a zaváděl řeč. On jediný také přijel na fórum sám, škodou Oktavia. Když se zase jednou vlísával, tak jsem mu řekl: „Pane profesore, byl byste tak laskav, vzal byste mi do Prahy kufr?“ Ten kufr byl samozřejmě narvaný knihama, šedesát procent byla vyloženě dynamitní literatura, Raymond Aron, Hannah Arendtová a podobní nepřátelé totalitarismu… On to zvedal a hekal, že je to těžký. Strčili jsme kufr do auta a já jsem si říkal, že má tu fízlovskou legitimaci, a tak ho na hranicích nebudou ani kontrolovat. A vyšlo to. V Praze jsem si zašel k němu domů, dodnes si pamatuju adresu – Soukenická 29 –, vyzvedl jsem si knihy a jediná se neztratila. Byl přece jen při vší bídě možná gentleman, snad to ani neotevřel. Publikace si pak lidi dlouho chodili k nám vypůjčovat, dodnes chovám některé kousky v příruční knihovně.

Mohl byste něco říct o tom následném výslechu? Šlo o ty knihy, nebo o Tigrida?
Šlo samozřejmě o Tigrida. Jelikož se mi k Zelenému všechno nevešlo, tak jsem druhou zásilku knih poslal poštou na Československý rozhlas, kde jsem tehdy pracoval. V pořádku to došlo, v knihovně dělala slušná paní a hned mi knihy poslala do redakce ke studijním účelům. Ale stejně jsem se nevyhnul potížím. My jsme měli zahraniční oddělení a jeho šéf, kterého po roce 1968 také vyhodili, mě musel podle předpisu o zahraniční cestě vyzpovídat, udělat takový předfízlovský rozhovor. Protože už měl v ruce seznam účastníků Alpbachu, tak si přečetl Tigridovo jméno. Rozhovor proběhl celkem v pohodě a za pár dní mne zavolali estébáci do kachláku. A hned se ptali: „Copak jste dohadovali s panem Tigridem?“ Já jsem se snažil z nich něco dostat, ptal jsem se: „S jakým Tigridem? Kdy?“ Chtěl jsem vědět, odkud vítr vane, protože na Tigrida jsme měli různá spojení. Estébák se naštěstí chytil a řekl, že jde o Alpbach, tak jsem odvětil: „A on tam byl Pavel Tigrid taky? To víte, bylo tam asi tři sta lidí, mě hlavně zajímali kolegové z oboru, s Tigridem jsem se ani neviděl…“ Nakonec všechno dobře dopadlo. Ten šéf zahraničního oddělení v rádiu se mi pak při každém setkání omlouval.

Policie se vás nesnažila lámat ke spolupráci? Neotravovali vás?
Jak jsem už říkal, z torza mého spisu vyplývá, že mne sledovali velice dlouho. Myslím si, že pokud jim člověk dával od počátku dostatečně rázně najevo, že nějaké bližší kontakty, nebo dokonce podpisy vázacích aktů vůbec nepadají v úvahu, orientovali se na někoho jiného. I frekvence výslechů byla kupodivu dost nízká. Když čtu ve spise, kolik toho na mne vedli a jak dlouho, a když si proti tomu postavím počet výslechů, je to směšné. A to mne ještě k tomu vyslýchali vždycky proto, že museli, protože přišlo nějaké udání. Jinak jsme měli nějaké návštěvy StB na Smilově, což je náš dům na venkově, tam jezdili hlavně za strýcem. Potom mne volali do kachláku v roce 1984, poté, co měl Škvorecký nějaké výročí a společně s Jiřím Kolářem dostal samizdatový sborník, kam jsem přispěl. To byl typický příklad, jak se v disidentských kruzích tenkrát kecalo. Asi dva měsíce po odevzdání příspěvku za mnou přišel slušný estébák – i tenkrát se provozoval systém dvou, hodný a zlý vyšetřovatel –, podával mi papírek a žertoval: „Já tady pro vás – hehehe – něco mám. Já se stavím zítra, přečtěte si to.“ Přečetl jsem si to, bylo to pozvání do kachláku, tak jsem mu hned odpověděl, že se mi to nehodí. Asi třikrát jsem to takhle kopnul do autu a počtvrté mi řekl, abych se nezlobil, ale že se to nedá odkládat donekonečna, že by mne museli předvést. U výslechu byli tedy „zlej a dobrej“, zlý byl takový bouřlivák, a nakonec z nich vypadlo, že jde o sborník. Pochopil jsem, že to není nic vážného, ničeho jsem se už nebál a brzo jsem měl pokoj. Zajímavé je, že na mne dělali takový psychologický nátlak, ten zlý mne třeba vodil po budově a ukazoval mi různé nepěkné věci, chtěl ve mně vzbudit dojem, že je to taková kafkárna. Musel si dost vymýšlet, protože to bylo v budově ministerstva vnitra na Letné a on třeba říkal: „Podívejte, tamhleta mříž, tak tam někdy skončí ti, co zlobí a nechtějí s námi spolupracovat. Někdy to bývá dost nepříjemné, já bych to nikomu nepřál…“ Pochybuju, že by přímo na vnitru někoho v osmdesátých letech věznili v kobkách. Nebo se mne na konci výslechu zeptal: „Kam teď půjdete?“ Já povídám: „Domů, já mám rozdělaný překlad, honím termíny a tohle mě dost zdrželo…“ A on zase: „Překlad, jo? Tak co kdybysme tam zajeli autem před váma a trochu to tam načechrali?“ Já jsem odpověděl, že jestli je zajímají Kleistovy spisy, tak ať se klidně přijede podívat. „Však vy víte, o čem mluvím,“ povídá ten estébák, „samizdat, to vám nic neříká?“ Samizdat jsem samozřejmě nemohl úplně zatlouct, ale řekl jsem mu, že to sice znám, ale doma nic nemám. „Tak se tam možná u těch vrátek setkáme,“ řekl. Náš byt byl samozřejmě napěchovaný samizdaty, byly tam dvě nakladatelství, v prvním patře tak zvané „Rukopisy VBF“, které vydával tchán s Vladimírem Binarem, a dole, případně v podkroví, všechno, co jsme dělali my. Navíc jsme měli skrýše na zahradě, takže když jsem jel domů, měl jsem dost blbé pocity. Naštěstí to byl bluf, nikdo u nás nebyl.

A ty návštěvy na Smilově?
Jednou šlo o fingované vloupání, ale byli tak hloupí, že na úkryty knížek vůbec nepřišli, i když jsme tam měli vždycky takových pět set až tisíc kousků.

Kam jste je ukrývali?
Pan Gruntorád doporučuje, že se takové věci nemají říkat. Člověk totiž nikdy neví. Mimochodem: naše velká spolupracovnice z dob samizdatu, dr. Burešová, nás už v sedmdesátých letech na základě četby odborné literatury informovala, že pouze asi pět až deset procent vypátrají bezpečnostní orgány samy a zbytek na základě udání, z odposlechů, indiskrecí a podobně. Z čehož vyplývá základní poučka: zbytečně nekecat. Ale ptali jste se na Smilov – pak tam byly ještě dvě návštěvy StB za naší přítomnosti, šlo o strýce, ale také nic nenašli. Přitom samizdaty se válely všude. Teta, tedy manželka Prokopa Drtiny, byla v těchhle věcech rutinér, když se estébáci objevili u nich doma, tak se s nimi vůbec nebavila a okamžitě přešla do protiútoku. Jednou, už jako skoro osmdesátiletá dáma, otevřela dveře na chodbu a na celý barák křičela: „Copak se nestydíte, otravovat takhle lidi? Co sem lezete?“ Všichni nájemníci vyšli ven, fízlové zpanikařili a jeden ji prý prosil: „Paní ministrová, prosím vás, uklidněte se, my už jdeme.“ Když přijeli na Smilov, tak na trávníku byla lehátka, všude kolem samizdaty, vytahané ze skrýší, a všichni si je v prázdninové pohodě četli a doplňovali si urychleně celoroční mezery ve vzdělání. Najednou se ve vjezdu objevila typická černá volha a v ní zase „hodnej a zlej“. Ten zlý vypadal opravdu hrozně, měl takovou šišatou hlavu… Teta na ně měla čuch a začala volat: „Ježišmarjá, to jsou k nám hosti. A my tady takovej nepořádek!“ Vzala noviny, které tam taky ležely, a začala je jako uklízet, obcházela dvůr a brala pod ně ty samizdaty, aby nebyly vidět. Potom řekla, „Klárinko, uvař hostům kafíčko,“ a v klidu odešla všechny ty samizdaty poschovávat.

Vy jste se kolem samizdatů pohyboval velmi záhy a stál jste mimo jiné u zrodu Kritického sborníku. Jak ten časopis vznikal?
Na oslavě narozenin Bedřicha Fučíka v roce 1975, kde byli Jiří Kolář, Jan Vladislav, Láďa Dvořák, Zdeněk Urbánek, Jan Patočka, Jindřich Chalupecký a mnoho dalších lidí, se vlastně u nás sešel takřka celý „nekomunistický okraj společnosti“, dá-li se to tak říct. Mluvili jsme tam i o tom, že samizdatově nesmí být vydávána jenom česká beletrie, ale také překlady, paměti, studie, eseje atd. V podstatě se tam vytvořil hlavně zárodek Kvartu a zároveň se pak začaly vydávat různé tituly mimo pořadí, třeba Solženicyn, později Mandelštamová a podobné obrovské rébusy, v prvé řadě ediční. Obdivuhodný triumf vůle prokázala hlavně Lída Dušková, která k tomu účelu zřídila úplné překladatelské družstvo. Když se pak ty mnohasetstránkové korpusy dokončily, musela se najít opisovačka, která by se nebála takový úkol vzít: to totiž znamenalo mít nejmíň měsíc byt plný zakázané literatury přímo ve fázi opisu. Měli jsme v šedesátých letech vynikající kolegyni v rozhlasu, Elišku Jíšovou, která psala jako kulomet a vzala si ty velké klády na triko. Muselo se to stěhovat v kufrech. Ale vy jste se ptal na Kritický sborník. V druhé polovině sedmdesátých let, kdy u nás v Čechách všechno vypadalo dost beznadějně, začal tchán upozorňovat i na to, že bez kritiky se nemůže úspěšně rozvíjet žádná literatura, ani ta podzemní. Nejdřív zůstával na úrovni teoretické, ale docházelo za ním hodně lidí, nejen z téže generace, ale i mladších, s kterými o tomhle problému mluvil. Potom se různí známí opakovaně pokoušeli vytvořit nějaké revue pro kritiku, vznikl třeba časopis Spektrum, perfektně graficky udělaný, ale bohužel vyšla jenom tři čísla. Spektrum bylo výrobně tak náročné, že bylo odsouzeno k neúspěchu. Tchán pak svou iniciativu zvýšil a snažil se ji konkretizovat. Nebyl sám, ten problém, že chybí kritická samizdatová revue, se posuzoval a chápal jako závažný v širším měřítku, mluvilo se o tom třeba s Urbánkem a s Vladimírem Binarem, kteří k nám tehdy pravidelně chodili. Nejdřív jsme si tehdy řekli, že časopis musí být výrobně jednoduchý, aby neumřel na krásu. Vymyslel se základ, to znamená formát A4, sešitý svorkovačkou, měli jsme na mysli hledisko „nejdůležitější je obsah“. Kolem roku 1980 se celá věc začala klubat, byl u toho i František Kautman, ale objevily se dva problémy. Jednak se Jan Vladislav, s nímž se počítalo jako s hlavním redaktorem, rozhodl emigrovat, a jednak se dlouho mudrovalo a přemýšlelo o názvu. Nakonec se věc s titulem rozhodla jednoduchým způsobem: budou to sebrané texty o kritice, tedy Kritický sborník. Vladislavův odchod představoval pochopitelně závažnější otázku. Nevěděli jsme, kdo přijde na jeho místo. Ujal se toho Josef Vohryzek, což byl od něj mimořádný počin. Dostalo se mi doslova historické cti, že jsem s ním práci na časopise dojednával. Vohryzek pak podával neuvěřitelné výkony, z některých lidí musel příspěvky doslova páčit, nedovedete si představit, jaké fóry s tím někteří mistři pera dokázali dělat. Bylo to nestoudné a já se stydím ty lidi jmenovat, protože za tím vším vězel jeden z typicky českých mindráků zvaných wichtigmacherei: když mě přijdou třikrát urgovat, stanu se pro ně třikrát důležitějším. Vohryzek byl už tenkrát velice postižen těžkou oční chorobou a měl dost málo času, protože čtrnáct dní v měsíci trávil někde v maringotce. Zbývající dobu křižoval po Praze, protože jsme nemohli používat telefony kvůli odposlechu. Dát dohromady číslo časopisu, to byl někdy vysloveně zázrak. Pak toho musel Vohryzek především ze zdravotních důvodů nechat a vytvořila se redakční dvojice Jan Lopatka – Luboš Dobrovský. To už si Kritický sborník vytvořil jméno, mluvilo se o něm na zahraničních vysílačkách a úměrně tomu stoupal zájem. Ke KS se přidal Miloš Rejchrt a to, co původně obstarával Vohryzek sám, dělali od poloviny osmdesátých let tři lidi. Rejchrt administrativu, Lopatka kritiku a Dobrovský publicistiku. Já jsem od počátku obstarával finance. Nakonec přibyl Petr Fidelius, tedy Karel Palek. Stoupal náklad, vznikaly další opisy a do sametové revoluce jsme dorazili na dost slušné úrovni.

Byly na KS nějaké negativní reakce v samizdatových kruzích?
Kmenoví přispěvatelé patřili samozřejmě do disentu, takže s nimi nebyl problém. Do KS přispívali Vohryzek, Lopatka, ale i Ivan M. Jirous, který formuloval už klasickou větu: „Na poklepávání po ramenou by zahynula každá kultura“, psali tam občas i Jiří Brabec a Vladimír Karfík. Bedřich Fučík dával do KS prakticky všechno, co napsal, texty nám nosili Vladimír Binar, Milan Jungmann, Mojmír Trávníček, Jiří Němec, Radim Palouš. Karel Palek publikoval v KS všechny své tehdejší velké práce. Určitě bych si vzpomněl i na řadu dalších, koneckonců už je zpracovaná bibliografie. O příspěvky nebyla nouze, ale pořád chybělo více skutečných kritik. Do nich se chtělo málokomu, zejména když nemohly vyznít kladně, aby pak kolem nich nebyla, jak se říká, zlá krev. Lidi váhali, říkali si, je nás pět a půl, tak se kvůli kritice ještě nebudeme stavět proti sobě. To byly velké problémy disidentského ghetta, které v lecčems přetrvávají dodnes – budeme na sebe hodní v rámci dobrých sousedských styků.

Z čeho byl KS financovaný?
Byli jsme naprosto pravidelně podporováni z Francie, peníze chodily od básníka Pierra Emmanuela. Tahle podpora z ciziny je neprávem zapomínaná kapitola našeho disentu a vůbec kulturního přežití. Emmanuel navštívil Prahu naposledy v roce 1969, pak už sem jako signatář řady prohlášení proti sovětské okupaci nesměl. Při té poslední návštěvě koncipoval program pomoci a nezůstal jen u slov, zorganizoval naprosto pravidelnou dlouhodobou akci, která zahrnovala finanční podporu, ale například i přísun zakázané literatury. Dvacet let to fungovalo jako hodinky a KS se mohl o Francouze plně opírat. Jiné zdroje, především domácí, takhle spolehlivé nebyly, omezovaly se zpravidla na plky a žvásty. Paleta výmluv našich spoluobčanů ohledně samizdatů, to je pozoruhodný vhled do české duše.

Můžete to rozvést?
Ty výmluvy měly mnohé společné rysy, dokonce se dají rozdělit do skupin. Nejčastější byly dvě: budeme stavět, stavíme, dostavěli jsme, takže na samizdat nemůžeme přispět, anebo vdáváme dceru, ženíme syna – to byl úplný stereotyp, to jsem slyšel pořád. Takže při shánění peněz bylo potřeba velké vynalézavosti. Za příklad může posloužit paní Anna Vovsová, která tehdy byla šéfredaktorkou časopisu Kvíz. To byl časopis hádankářů, kde se hádalo o ceny, z nichž některé byly finanční. A když už jsme nebyli opravdu schopni zavadit o korunu a bylo nám už skutečně trapné spoléhat jen na pomoc těch Francouzů, přišla paní Vovsová s geniální myšlenkou: že když jí budu dodávat adresy naprosto spolehlivých spolupracovníků samizdatu, vyhrají sem tam nějakou křížovkářskou cenu. Takže vyhrávaly všechny naše opisovačky samizdatu, všichni příbuzní, kteří měli jiná jména než my, filosof Sousedík, malíř Plocek a další. Několik let jsme to takhle táhli, a když uvážíte, že první cena byla tisíc a druhá pět set korun, leccos jsme za to pořídili – to bylo vždycky alespoň na slušný honorář za opis knížky. Ale základní podpory přicházely z Francie – díky Pierru Emmanuelovi a dalším lidem mohl KS nabídnout v té době neslýchanou věc, totiž že bude platit autorům za texty, pokud se toho výslovně nezřeknou. Kasu jsem držel já a pan Vohryzek vždycky přišel s papírkem, kde měl napsáno, kolik dělají honoráře, kolik opisy a kolik další věci, redakce a jazyková úprava, já jsem mu to hned vyplatil a pan Vohryzek to předal dál. Měli jsme domluvena všelijaká hesla pro telefon, jako například jestli jsou u nich k sehnání pomeranče, on mi odpověděl, že ano a třeba kolik stojí kilo nebo o kolik zlevnili, prostě příslušnou cifru… Obvykle na jedno číslo KS padlo asi deset tisíc korun. Když přijeli Francouzi, měli jsme pro ně připravené výtisky časopisů a oni z toho byli úplně paf, říkali, že to je nádherné a že tak se to má dělat. Byli zkrátka jinak navyklí na Čecháčky, kteří brali peníze a nic nedělali. U nás se totiž strašně peněz ze Západu rozházelo a rozdalo a málokdy z nich – kromě všelijakých veselých večírků – opravdu něco bylo.

Jak se peníze do Čech dostávaly?
Přijížděl vždycky posel. Nepoužívali jsme ani poštu, ani „systém Tigrid“, kdy přicházely z Paříže bony a lidé s nimi pak leckdy, jak jsem zaslechl, mívaly problémy. Stávalo se dokonce, že někdo radši peníze odnesl do Bartolomějské, aby měl pokoj. Náš systém byl, myslím, spolehlivější, díky ochotě Francouzů, kteří k nám jezdili a sami si cestu platili. Byli naprosto přesní, vozili přitom spousty knih a časopisů, obešli řadu lidí a na Západě potom zužitkovali všechny informace. Jejich společnost se jmenovala Pomoc bez hranic a jejím hlavním pilířem po Emmanuelovi byl Roger Errera, soudce Nejvyššího správního soudu a zároveň vynikající editor, který mimo jiné vydal Havlovy eseje u Calmanna Lévyho. Kromě Errery jezdila až do své smrti v polovině osmdesátých let do Prahy také hraběnka Jacqueline Pillet-Will, která byla redaktorkou revue Esprit a pro nás takovou hlavní postavou při shánění peněz. Měla v Paříži salón, tam občas sezvala místní smetánku, kulturní, ale i finanční, a někteří její členové se sem pak za námi jeli podívat. Třeba pan Latcha, jeden z největších pivovarníků ve Francii. Strávil jsem s ním rozkošné odpoledne na Barrandovských terasách, a když jsme odcházeli, tak mi strčil nenápadně do kapsy obálku, já jsem na tu kapsu klepl a už jsem poznal, že je pěkně tučná. Doma jsem ji pak rozbalil a bylo v ní hrozně peněz, které nám moc pomohly. Na hraběnčiných salónech měl pan Errera vždycky takové expozé, které se opíralo o zkušenost u nás – když sem přijel, setkával se tu s různými zakázanými osobnostmi. Jak jsem se pak dozvěděl, Roger Errera i hraběnka Pařížanům často sahali do svědomí a říkali: „Vidíte, to jsou ty konce Mnichova. Ti chudáci v Československu, světoví autoři a mrznou v nějakých boudách jako hlídači a čtou tam velké francouzské filosofy, básníky a esejisty, a dokonce je překládají do češtiny.“ Návštěvníci salónů prý jen koukali a v předsíni pak byl stoleček s táckem na peníze, jako v pařížské Opeře na toaletě. Paní hraběnka nenápadně pozorovala, kolik tam lidi při odchodu házejí, a když někdo nic nedal, hned se ho decentně zeptala, jestli náhodou na něco nezapomněl. Největší vytrvalec z těch, co nám pomáhali a jezdili do Prahy, byl ovšem Michel Vinaver, jeden z nejlepších současných francouzských dramatiků. Když umřela hraběnka Pillet-Will a když Errerovi sebrali vízum, protože pronesl na nějaké konferenci velké expozé o porušování lidských práv v Československu, zbyl už jenom Vinaver – ten vydržel až do roku 1989.

Jak ten kontakt s Francií vznikl?
Velice jednoduše, přes Pavla Tigrida v roce 1967 na fóru v Alpbachu, o kterém jsem už mluvil. Tigrid mi tam zařídil hned další pozvání a já jsem se za půl roku dostal do Paříže, kde jsme dohodli koncepci spolupráce. Tenkrát jsme si ještě s Tigridem tykali a on hned říkal: „Hele, já tě seznámím s Pierrem Emmanuelem, to je kníže básníků, ty se postaráš o české vydání jeho poezie, to bude takové entrée a já zařídím to ostatní.“ Řekl jsem to tchánovi, který hned věděl, že jde o velkého básníka – koneckonců znali ho, on i Seifert, už ze čtyřicátých let. Vydání jsme připravili, já básně přeložil a Bedřich Fučík to prosadil ve Vyšehradě, kam se za pražského jara načas zase vrátil. A knížka vyšla. Emmanuel žasnul, co je pod příkrovem komunistického betonu možné, a asi hned poznal, že se s námi dá spolupracovat, protože rozjel aktivity na plné obrátky. Komické je, že výbor z Emmanuelova díla nakonec cenzura zabavila a celý náklad šel do stoupy. Vyčenichal to totiž známý normalizátor a vyhazovač romanista Vladimír Brett, který jezdil do Paříže, a tam si zjistil o Pierru Emmanuelovi nemalé nedostatky, a hned prosadil, aby byl náklad zničen. Tenkrát ale ještě paní Hrabalová pracovala ve sběrných surovinách na nádraží Praha-Bubny, kde se zabavené knihy likvidovaly. Když přišlo avízo z Vyšehradu, tak hned zavolala mé ženě: „Paní Pokorná, zastavte se na kus řeči.“ Říkala Kláře, že má pro ni nějaké sazenice, aby si vzala velké tašky nebo rovnou kufr. Za dvě piva dostala totiž od chlapů u vykládky kompletní náklad Emmanuela. Chudák Klára, postava subtilní, to pak z těch Buben musela táhnout v těch taškách úplně sama, protože já už tehdy pracoval v maringotce mimo Prahu. Byl to ovšem historický čin, protože šlo o první polosamizdat po pražském jaru – byl totiž tištěný a navíc zadarmo.

O francouzské pomoci se moc nemluví, jestli se nemýlím, dosud nebyla ani řádně popsaná. Proč?
Neumím přesně říct, proč se o tom mlčí, každopádně je to velmi smutná kapitola, ne-li ostuda. Francouzům jsme poděkovali jenom my, úzký kroužek kolem těch našich samizdatových edic. Přitom ti lidé navozili do Československa statisíce korun, kromě KS podporovali i Obsah, Prostor, Paraf, Revolver Revue… Vypláceli jsme z francouzských peněz také různé prémie a ceny, třeba Ortenovu. Nechci upadat do nějakého vulgárního žargonu, ale ten nevděk mě slušně řečeno štve. K nepříjemnému střetu kolem práce v disentu došlo už koncem roku 1989, to byl ten Lopatkův text Milý hochu…, o němž jsem psal v lopatkovském příspěvku pro RR č. 26. Na začátku roku 1990 jsme se pak dočkali dalšího velmi nemilého překvapení, když jsme jako slušně vychovaní lidé mysleli na to, jak co nejdřív projevit Francouzům vděčnost. Podařilo se nám udělat pro ně z vlastních zdrojů velkou trachtaci v Anežském klášteře. Navíc jsme všechny naše mecenáše představili zdejší odborné veřejnosti, Michel Vinaver měl přednášku na divadelní vědě filosofické fakulty, paní profesorka Martinová v Karolinu a Roger Errera na právnické fakultě, kde se v diskusi střetl – jak jinak – se všudypřítomným Boguszakem, kterému už tehdy dost otrnulo, jednak se udržel na katedře, kde se myslím drží dodnes, a jednak si ho kdo jiný než profesor Jičínský vybral za legislativního poradce při přípravě prvních parlamentních voleb. Když to všechno Errera, odborník přinejmenším evropského měřítka, viděl, nabízel nám okamžitě všemožnou pomoc, a svou nabídku dokonce několikrát opakoval. Nejvyšší kruhy ji ale vždycky s díky odmítaly. Dneska při těch potížích s europeizací našeho práva se na to doplácí obzvlášť. Taky jsme tenkrát návštěvu našich podpůrců ohlásili na Hradě, ale Francouzi nestáli panu presidentovi ani za čtvrthodinovou audienci, ačkoli i on se před listopadem jejich podpoře těšil a ačkoli mu vydali v Paříži knížku. Bylo nám tenkrát velice trapně. Řekněme si to na rovinu: vypadali jsme před nimi blbě. To pokračovalo a táhlo se to jak presenční služba. Když tu byl v roce 1994 kongres PEN klubu, tak jsme šest měsíců předtím hlásili organizátorům, že existuje skupina významných kulturních činitelů z Francie, z nichž mnozí patří mezi přední osobnosti v oblasti literatury, a navazují na činnost Pierra Emmanuela, který byl navíc v kritických letech kolem roku 1968 sám předsedou PENu a vystoupil na obranu naší pronásledované kultury. Chtěli jsme, aby tito lidé byli na kongres pozváni a aby se jim oficiálně poděkovalo. Marně. Jedině ve Francouzském institutu dali tenkrát něco dohromady, ale bylo to dost rozpačité. Institut ovládali levičáci, kterým byl Emmanuel jako katolický básník a představitel křesťanského myšlení zřejmě dost nepříjemný.

Celý život jste překládal a věnoval se literatuře, ale živil jste se tím soustavněji až v posledních letech. Některá zaměstnání jste už zmínil – co jste ještě dělal za práce?
Nevím, jestli si vzpomenu na všechny, bylo jich asi třicet. Začínal jsem vlastně už na střední škole, protože náš ročník postihly všelijaké válečné nacistické předpisy. Studenti byli nasazováni na nucené práce, takže už od kvinty jsem jezdil na tramvaji, dělal jsem hasiče, rozvážel jsem brambory, pracoval jsem na poště v zásilkové službě. Byl jsem také jmenován spojkou u čtvrtého úseku protiletecké obrany, z čehož jsem se dostal skrze předstíranou tuberkulózu. Němci měli před TBC panický strach a na tom jsem založil svou strategii. Když jsem šel na rentgen, přilepil jsem si mezi lopatky desetník. Jak německý doktor uviděl na snímku na plíci flek, vyděsil se a zakřičel, abych hned vypadl. Desetník jsem si odlepil a měl jsem pokoj. Za půl roku ovšem přišel další rozkaz, měl jsem nastoupit k Technische Nothilfe, neboli Technické pomoci v nouzi, rozumí se při náletech. V Praze proběhl jen výcvik a potom se mělo jet do oblastí nejvíc postižených bombardováním, kde se odklízely trosky. Nikomu se do toho samozřejmě nechtělo a vyloženě se kšeftovalo s chorobami. Nejdřív mi někdo nabízel žloutenku, ale to jsem odmítl. Rozhodl jsem se pro zápal plic a opravdu se mi podařilo dostat během tří dnů čtyřicítky horečky. Šel jsem k raportu, kde byl obávaný velitel Zugsführer Danke. Posílal sice lidi k doktorovi, ale kdo se vrátil „tauglich“, byl pokládán za simulanta a většinou dostal bunkr. Na prohlídky se chodilo k dvěma českým doktorům, myslím policejním, dodnes si pamatuju, že se jmenovali Tlučhoř a Votava. Z Tlučhoře jsme měli větší strach, s Votavou prý se dalo mluvit, naštěstí jsme se dostali k němu – tři kluci, ještě nám nebylo ani osmnáct. Pěkně jsem se klepal, protože ty teploty mi mezitím spadly. Vlezli jsme do ordinace, a aniž bychom si cokoli řekli, padli jsme na kolena a zamumlali: „Pane doktore, když nás neuznáte, bude s námi konec!“ Uznal nás všechny a myslel jsem si, že už mám pokoj. Ale za měsíc jsem dostal předvolání na kopání z kopů. I to se ovšem vyřešilo: dali jsme si s kamarády vyrobit sádru na nohu, šli jsme na pracovní úřad a postavili se do fronty. Prošli jsme a gyps se potom půjčoval za flašku, tak každému patnáctému čekateli, aby to nebylo moc nápadné. Potom už byl až do konce války klid.
Po revoluci v roce 1945 jsem šel do zemědělství. Protože bylo málo lidí, tak mne hned povýšili na hospodářského adjunkta. To bylo zřejmě nejlepší zaměstnání, jaké jsem měl. Žil jsem na zámku v Náměšti, z kterého utekla místní hrabata před Rusáky, byl jsem vlastně druhý nejvyšší správce a pod sebou jsem měl všechno včetně vinných sklepů. Byl tam také skleník, kde se celý rok rodily cizokrajné plody, hlavně fíky, ty jsme měli na talíři pořád. Přijímal jsem hosty, protože už tam jezdila užívat si sladký život „nová šlechta“, dostával jsem takové úkoly jako chodit hrát s dámami tenis. To jsem byl ovšem uvolněn z hlavní práce, což byl dozor nad esesáky z Schörnerovy armády. Nebylo to zrovna příjemné, měl jsem na starosti sýpky, ti esesáci přehrabovali obilí a já tam s nima byl sám. Přitom ale, pravda, oni už tehdy uznávali, že válku prohráli, a navíc byli poměrně dost vzdělaní, takže jsme spolu mluvili o Goethovi nebo o filosofii války. Jeden z nich uměl latinsky, a když jsem jim říkal: „Prohráli jste,“ tak mi odpovídal: „Vae victis!“ Já jsem mu odporoval: „Ale pane Zugsführere, vždyť se vám nic neděje, máte tady docela pohodlí, jste na čerstvém vzduchu a uvědomte si, co jste všechno napáchali…“ Bylo to docela zajímavé a vlastně jsem dost poznal tehdejší německou duši. Potom jsem byl ještě šlechtitelem v Nadějkově, měl jsem na starosti zejména lusky. Nasadili tam celou naši třídu a omylem jsme tamnímu šlechtiteli lusků sežrali záhon, na kterém několik let zkoumal Mendelovo křížení. Nakonec nám to odpustil. Na fakultě jsem si pak taky musel najít práci, dělal jsem redaktora v ELKu, o tom jsem už mluvil. Když mne vyhodili, dělal jsem všechno možné, taky jsem rozvážel mléko. To bylo pro mě velký štěstí, protože mi z auta spadla na nohu konev a přesekla mi palec. A představte si, odvezli mne do nemocnice, kde zrovna sloužili kamarádi, a ti mi napsali zdrcující posudek, takže jsem byl asi tři měsíce v neschopnosti. Nakonec jsem musel jít na revizi a revizní doktor byl Leo Hartman, dědeček mého spolužáka Ivo Feierabenda, který dva roky předtím prchl do nepřátelské ciziny. Pan doktor jakousi záhadou unikl postihu, dělal revizáře a uznal mne na pět let invalidním kvůli přeseknutému palci. Doufal jsem, že na to ještě vydyndám modrou knížku, ale to se mi nepovedlo, i když jsem měl papíry vylepšené od profesora Janoty, taky moc hodného člověka. Napsal mi do papírů, že trpím chronickou narkolepsií, to znamená nepřekonatelným puzením ke spánku. Protože jsem ale rukoval za Čepičky a byly velmi tvrdé poměry, vzdor diagnóze mne odvedli. Dostal jsem ovšem takzvané „Céčko“, nebyl jsem plnohodnotný vojín a tím jsem to opět alespoň částečně vyhrál. Dali mě totiž do proviantního skladu, což v období poválečné potravinové nouze nebylo k zahození. Měl jsem vzhledem ke známé žravosti u vojska v lecčems větší moc než velitel. Tehdy jsme zahájili první podzemní universitu, protože do sousedního intendančního skladu šatstva se dostal kolega anglista Lojza Bejblík a pěstovali jsme spolu vědu. Jeli jsme třeba autem pro mouku, v Plzni byla vynikající pobočka universitní knihovny, já jsem do auta naložil knihy a pak jsme studovali. Nikdy jsem nenačetl tolik sekundární literatury jako u těch plzeňských kanonýrů. Po vojně jsem se dostal k vrtařům, v roce 1953. Pak byla spousta dalších nejrůznějších prací a až v roce 1965 jsem přišel do rozhlasu. Odtud mě po okupaci zase vyhodili a já strávil opět dva roky v maringotce, tentokrát jako čerpač – přitom jsem překládal Nibelungy. Na čas jsem také uplatnil svoji
právnickou kvalifikaci na Správě pro věci majetkové a devizové jako referent pro dědické pohledávky našich občanů v Rakousku. Ze správy jsem ale musel rychle zmizet, protože místní normalizátoři si o mně zjistili spoustu pro ně jistě hrozivých věcí. Nakonec jsem zase zakotvil jako volnonožník u překladu.

Několikrát jste v tomto rozhovoru zmínil Jana Patočku. Můžeme poslední otázku věnovat ještě jeho osobě?
Na Patočku mám krásné vzpomínky, jak už jsem říkal, až do roku 1948 jsem chodil na filosofickou fakultu na jeho přednášky. Když ho z fakulty vyhodili, přijal to se stoickým klidem, ohlásil, že příště už nepřednáší, a že ostatní nám řekne kolegyně Stuchlíková. Ta už věděla, kdo ze studentů je spolehlivý, a příští Patočkova přednáška byla u ní v bytě, na Smíchově, kousek za Andělem. Patočkův bytový seminář se potom přesouval z místa na místo, ale byl pravidelný a bylo to skutečné světlo v temnotách. Já jsem – jak už jsem říkal – neměl otce, žil jsem jenom s maminkou a vztah s Patočkou pro mne byl nesmírně důležitý, byl to vztah učitele a žáka, který podle mne dnes už úplně vymizel. V té době byl nad člověkem jakýsi betonový strop, který nebylo možné zdolat a který byl pro ovzduší počátků komunismu příznačný. Patočka s námi hlavně četl texty a jeho interpretace byly opravdu mistrné – nejvíc mám v paměti Heideggera, Vom Wesen der Wahrheit, O podstatě pravdy. S Patočkou jsem se pak pravidelně stýkal až do jeho smrti, chodil jsem za ním vždycky, když jsem něco překládal a potřeboval poradit, velmi mi například pomohl, když jsem dělal R. M. Rilka. S Patočkou jsem zažil i různé průšvihy, například když se jeho syn Jeník rozhodl, že v rámci odboje napíše na zeď obory Hvězda nápis Smrt komunismu. Když psal písmena „MU“, tak ho sebrali, a Patočka s tím měl velké trable, pomáhali jsme mu je pak řešit, hlavně se muselo rychle najít nějaké zaměstnání, jinak hrozily postihy pro příživnictví… Semináře se ještě obnovily po roce 1968 – to už na ně chodila mladší generace, Daniel Kroupa a jiní. V roce 1976 jsme založili Patočkovu cenu, o tom se chystám napsat zvláštní text. Byla udělena jen jednou, panu Jankovičovi – protože Patočka měl vždycky sám vybrat laureáta, ale přišla Charta a on pak brzy zemřel.
Filosofie a Patočka mě hlavně v padesátých letech dost drželi nad vodou – díky nim jsem dokázal překonat všechny své tehdejší problémy a bylo mi jedno, že jsem často neměl ani na panáka…

Říjen 1998