U příležitosti Večera RR, který se uskuteční již tuto středu 19. dubna od 20 v klubu ROXY a na němž mimo jiné vystoupí kapela WWW, přinášíme velké interview se členy tohoto uskupení Ondřejem Anděrou a Lubomírem Typlt. Pro RR č. 74/2009 jej připravil Petr Onufer a je součástí i nedávno vydané knihy RR rozhovory.

Mám chuť to křičet, nebo to budu šeptat? 
S Ondřejem Anděrou a Lubomírem Typltem hovoří Petr Onufer

Jak vypadaly začátky kapely WWW?
OA: Někdy kolem roku 1990, v době, kdy u nás rap vůbec nefungoval, ba skoro ani neexistoval, se mi do ruky dostalo pár nahrávek od newyorské kapely Beastie Boys a ten styl mě okamžitě nadchnul. Do té doby jsem poslouchal elektroniku a snažil jsem se ji i dělat, spolu s Ondřejem Ježkem z kapely OTK (ten dneska dělá zvukaře WWW). Takže WWW vznikli z poslechového nadšení a na začátku to byl vlastně plagiát: napodobovali jsme to málo, co se sem dostalo. Pak jsme začali koncertovat – to byl ještě klasický teenagerovský rap. Probíhala při tom spousta dalších věcí: malovali jsme graffiti, učili se hiphop, breakdance; kromě toho jsme tehdy byli asi první, kdo u nás zkoušel beatbox – bicí na pusu. Tehdy jsem taky na Hollarce, kde jsem studoval, potkal Lubomíra Typlta – a to byl startovní moment. Lubomírovi se líbil můj projev a podivnosti, který jsem na škole prováděl. Přinesl mi pár nahrávek svojí oblíbený hudby, podstrčil mi třeba Laibach a podobně. Pak mi řekl, že hraje na trumpetu a že by ho zajímalo zkusit něco společně. V té době už psal texty, hlavně ke svým kresbám, který se už tehdy vyznačovaly výraznou symbolikou a svérázným jazykem, a já mu přirozeně nabídl, že bychom mohli kromě zkoušení hudby i společně psát. Naše začátky vypadaly tak, že jsme si dávali dlouhý seance a snažili se vytvořit vlastní jazyk nebo slovník; mě při tom fascinovalo Lubošovo vidění světa a Luboše zase moje forma, způsob, jakým věci oživuju.

Po pár letech hraní se WWW rozpadli; po dalších šesti letech jste se dali s Lubomírem zase dohromady. Proč?
LT: Když se WWW rozpadli, celých těch šest let jsme si já i Ondřej dělali svoje a studovali, a ani jednoho z nás nenapadlo, že kapelu ještě někdy obnovíme. Mně pak ale vadilo, když jsem viděl, jak Ondřej pracuje s lidma, který nedokážou využít jeho potenciál, anebo ho používají pro svoji věc, která se mi nezdála; takže jsem cítil jako svoji povinnost, aby se WWW dali znovu dohromady, aby se ten potenciál využil naplno: během let jsem došel k tomu, že určitá alchymie funguje nejlíp při spojení nás dvou.
OA: Navíc nás oba pronásledoval pocit nedodělaný práce, možná proto, že se nikdy neudělala deska. Zůstala nějaká energie, která se nezavršila. Když jsme spolupracovali poprvé, nainvestovali jsme spoustu energie do sdělení, do utváření obsahu. Hodně jsme toho vyhazovali, protože jsme se snažili udělat něco jedinečnýho, něco, co by se odlišovalo od kontextu, co by nabízelo zvláštní pohled na dění, který nás zajímalo.
Zatímco Luboš v době po našem rozpadu maloval, já natočil pár školních filmů, objížděl jsem festivaly, posbíral i pár cen, takže mi narostlo sebevědomí a uvědomil jsem si, že můžu fungovat i v jiným oboru. Navíc jsem na škole zažil nástup nových médií, neuvěřitelnej technologickej boom, kterej se promítal do myšlení o filmu, do formální i obsahový práce s filmem. Díky tomu jsem si zkusil, jaký to je dotáhnout celej film do konce: částečně jsem si ve filmu zahrál, částečně udělal hudbu, hotovo, odbaveno: to médium mi dalo velikou moc. Co se týče dotažení autorského projektu, vděčím svým studiím za hodně a třeba na Neurobeatu, naší první desce, se to hodně projevuje, ačkoli ty zkušenosti pocházejí z jinýho oboru.

Byla ta šestiletá pauza k něčemu?
OA: Když se dívám na Neurobeat, mám pocit, že nakonec ano. Na tom albu je třeba text Ve stínu lamp, kterej je starej osm let. A mně teprve po těch osmi letech došlo, o čem vlastně je. Znamenalo to ale taky, že jsem si musel prožít nějaký reálný úseky. V době, kdy se wwéčka rozjížděly a pak nešťastně rozpadly, nás všechny – snad kromě Luboše – z větší části živili rodiče, byli jsme středoškoláci, začínající vysokoškoláci, ale o reálným životě jsme toho moc nevěděli; dneska mám pocit, že zkušenosti z reálnýho života dodaly těm textům jakousi závažnost. Z toho, že Luboš se v té době plně položil do malby a já jsem začal mnohem víc dělat film, určitě vyplynula spousta věcí – třeba to, že jsme se na Neurobeat odvážili udělat doslova na koleně pár klipů, protože jsme už věděli, že to jde; taky jsme si za tu dobu vytvořili nějaký kontakty, který se nám najednou hodily i pro hudební tvorbu. Takže myslím, že ten dočasný rozpad měl svůj smysl.
LT: Během našeho raného období se navíc neustále řešilo, kdo je vlastně jádrem kapely, na kom kapela stojí, a dostali jsme se do patový situace, kdy už jsme nedokázali ve větším počtu lidí fungovat. A když jsem při tom sledoval, jak se Ondřej vyvíjí, přemlouval jsem ho, ať dělá sám, protože jeho skladatelský schopnosti úplně stačí na to, aby to utáhl – pracoval synteticky, byl v tom svobodnej. Že se kapela takhle očesala, je pro nás dva nakonec výhoda; dneska si ani jeden z nás nepotřebuje na kapele masírovat ego a nemusíme se dlouze dohadovat, jak má výsledek vypadat.
OA: Kromě toho tehdy nebylo možný pokračovat proto, že technologie nebyly tolik rozvinutý, a taky jsem s nimi tolik neuměl zacházet a neměl na ně peníze. Dneska ale úplně stačí slabý PC s dobrým programem, s dobrým zvukařem a s dobrým sluchem – pokud máš ovšem téma.

Koneckonců v bookletu alba Neurobeat stojí, že zvukovou produkci obstaralo studio Mezi sporákem a pračkou – tj. jeden počítač a několik zvládnutých technologií.
OA: Mimochodem, díky tomuhle prostorovýmu rozložení vznikla skladba Lexikon: zrovna jsem pracoval na nějakým motivu nebo rytmu, do toho moje žena pustila pračku, já se hrozně rozčílil, ale tu pračku jsem si šel aspoň nahrát, když už jsem nemohl pracovat. Vůbec celá deska Neurobeat je částečně složená ze zvuků, který pocházejí z reality a pak se nějak přetaví a překroutí. Jak jsem pracoval s tím zvukem pračky, naskočil mi v hlavě okamžitě motiv ze Straussovy skladby Tak pravil Zarathustra, běžel jsem do videopůjčovny a půjčil si Vesmírnou odyseu a z toho soundtracku to přefiltroval do vlastní skladby, včetně šumu lidoopů a praskání kostí z původní filmový scény. Použít to takhle se mi líbilo víc než použít čistou nahrávku. Neurobeat mimo jiné vzniknul i z neúnosnosti situace, kdy byl člověk zaseklej mezi sporákem a pračkou, do toho běhalo dítě a děl se reálnej život…

Nejsou ale technologie občas kontraproduktivní? Nevede fakt, že se vaše skladby nehrajou naživo, že vznikají z drtivé většiny na počítači, k přílišné nezávaznosti, k minimálnímu osobnímu ručení?
OA: Ne. Pro nás zvuk, typ každýho tónu znamená určitou část v mozaice sdělení. Navíc pracujeme se zvuky, který se často ani naživo zahrát nedají. Jdeme v tomhle ohledu jinou cestou, pracujeme s formou, děláme spíš konceptuální hudbu. Musím ale říct, že jsem se napřed taky obával, jak to bude vypadat na koncertech, když budu hodně pracovat s elektronickými podklady, který budou sice jemně manipulovaný improvizací a tudíž jaksi oživený… ale zjistil jsem, že to dokážu přebít vokálním projevem. Na druhou stranu, naše věci jsou často složený tak, že by se živě zahrát daly, ale to je zase otázka času a peněz; kromě toho nastává potřeba synchronizovat se s někým novým, komu musíš nařídit, aby něco zahrál přesně, protože už v tom není prostor na další názor… V tomhle technologie dávají větší svobodu, ale zároveň taky větší samotu, kterou je těžký překonat; navíc poskytujou spoustu možností, kterýma je těžký se probrat, protože jsou v každým momentu nekonečný a rostou geometrickou řadou – roste počet možností, jak to či ono téma provést, udělá se to rychle, v podstatě za běhu, nic se nemusí zkoušet… Pokud má takhle vzniknout něco kvalitního, je třeba hodně vyhazovat. Je nutný mít ty věci předem v hlavě a s tím pak pracovat. Díky technologiím samozřejmě vzniká strašná spousta odpadový hudby, která zahlcuje trh.

Oba máte intenzivní zkušenosti se zahraničím: Ondřej díky své manželce Milese Zrnic často pobývá v Srbsku, Lubomír zase studoval a dlouhá léta žil v Německu. Jak vnímáte kulturní scénu těchhle zemí ve srovnání s naší?
OA: Když srovnám Srbsko se situací u nás, zdá se mi, že si tam lidi v daleko větší bídě daleko míň stěžujou a daleko autentičtěji tvoří, daleko víc si stojí za tím, co dělají. Dají se tam najít vynikající undergroundový nebo i rapový bandy s výbornými texty: bohužel kvůli tomu, jak je to tam šílený, kvůli válce a tak dál, mají téma. Totéž platí i pro film. Zatímco u nás od devadesátých let filmová tvorba co do kvality stagnuje, v Srbsku se natočilo jenom pár filmů, ale všechny jsou nesmírně silný. Rozhodně tam lidi mají jinou povahu. Na mě to funguje tak, že když se odtud vrátím, snažím se co nejmíň si stěžovat: kdykoli tady slyším nějaký breky, říkám si: jeď na stáž do Bělehradu a pak řekni, jaký to je, přežít, něco si vydobýt, něco tvořit.
LT: Německo je pro nás jako kapelu zajímavý hlavně tou hudbou, co dělají třeba Einstürzende Neubauten, ale co se týče německého rapu, nic strašnějšího si člověk nemůže představit. Tam doopravdy žádný vazby nemáme. Mě osobně Německo zajímá spíš z historickýho hlediska: jako země obrovských rozporů, který se do umění vždycky promítaly; ta zkušenost je vždycky výrazná, až extrémní, rozhodně nezaměnitelná. Němci si dokážou přiznat věci, který se my Slovani snažíme zamést pod koberec, aby je nikdo neviděl. Dokážou popsat krutost, který se dopustili; dokážou popsat, jaký jsou, umí přiznat zrůdnost lidský existence. Ta kultura je obrovsky silná.

Porovnáme-li situaci v Německu a u nás, lze asi konstatovat, že naše prostředí hodně trpí izolovaností, zpřetrháním vazby na západní kontext?
LT: Je pravda, že zdejší prostředí izolovaný je a že to často vede k určitý divnosti. Někdy to ale může být výhoda: z Německa mám třeba zkušenost, že takoví Plastic People zaznamenávají ohlas právě kvůli tomu, že jsou v mnoha věcech naprosto zvláštní – a přitom je to vlastně věc z ghetta.
OA: Ta neinformovanost nebo uzavřenost taky leccos generuje; generuje touhu po totální autenticitě, která není ničím ovlivněná. Dodnes se třeba mluví o tom, jak kvalitní byla česká filmová Nová vlna: ale ona se na tom hodně podílela ta uzavřenost (plus samozřejmě to, že Nová vlna měla svýho nepřítele). Jistěže ohledně Nový vlny existuje spousta mýtů, ale některý její filmy přetrvaly: třeba Juráček nebo Schorm – jejich věci jsou neskutečný i dneska, jejich sdělení dalece přesahuje to, že se často jednalo o protest proti konkrétní diktatuře. Ty lidi byli schopný vytvořit obecnou metaforu, fiktivní obraz situace a chování jedince. Tlak prostě generuje kvalitu – příkladem budiž už zmiňovaná bývalá Jugoslávie, kde z tý hrůzy vyvstalo neuvěřitelný množství kvalitních sdělení, nebo třeba Polsko: za kvalitu polskýho filmu v určitým období určitě může i fakt, že tam byla bída a téma bylo na každým rohu. Pořád tady ale mluvíme o tragédii. Nevím proč; když se vrátím k WWW, naše věci mají ráz spíš tragikomický.
LT: S tím já bych úplně nesouhlasil: v tom výrazu se skrývá strašný nebezpečí. Jeden příklad: pro figuraci si Češi vymysleli odpornou nálepku „česká groteska“, a ten výraz celou věc destruuje, vkládá do ní něco, co v ní není. V tomhle smyslu je pro mě tragikomičnost synonymem český kultury – ta není dost silná, aby byla řvavá, a tak to maskuje, je trochu výsměšná, trochu si brečí…
OA: Já ten výraz chápu v jeho původním smyslu. Když zpívám Lubošův text „Půjde to nahoru/ tak jako kal ode dna/ půjde to nahoru/ jako výtah ze suterénu“, mám vždycky chuť se rozesmát – ale nad nějakou hrůzou. I přes to zprofanovaný slovo je to tragikomickej pocit, určitej způsob dramatickýho myšlení.
LT: Jenže tenhle profanující posun se dneska projevuje hrozně často: ve vidění historie, ve všech těch filmech, těch „hřejivých“ tragikomediích, který zakrývají podstatu věci – a kultuře to strašlivě škodí: je plná hnisu a nikdo do toho neřízne, nikdo se to nesnaží řešit…
OA: …protože jim jde o odbyt…
LT: …a díla, který do něčeho říznou, jako by ani do český kultury nepatřily. Ten termín byl podle mě naposledy funkční u Ladislava Klímy v Lidské tragikomedii, ale jeho dnešní užití jenom přiživuje průser, kterej tady žije dál.
OA: Asi jo. Současnej film je dobrej příklad. Jakápak tragikomedie jsou Vratné lahve? To není tragikomedie, to je faleš. Falešnej film. Hotovo.

Myslíte, že se z té převládající falše některé české filmy vymykají?
OA: Svého času se mi docela líbil Anděl Exit: minimálně se v něm Michálek snažil vyzkoušet pár nových postupů. Nebo mě zaujal film Láska shora.
LT: Docela dobrej byl i Krvavý román: divím se, že nevzbudil větší ohlas.
OA: Nebo Špačkovy filmy Mladí muži poznávají svět a Rychlé pohyby očí. A něčím mě zaujal jinak nepříliš povedenej Kanárek: přinejmenším se pokoušel o nějakou výpověď – přičemž v našem prostředí převládá strach z toho docela se rozervat a lehnout si před lidi na stůl, říct nějaký věci natvrdo: ze sebe, o sobě, o nějaký situaci. Jak říkal Luboš, u nás se to spíš zahlazuje, zaštukovává, hledá se kompromis: když je něco moc tvrdý, radši to publiku nepředložíme, to bychom riskovali neúspěch. Kanárek se o tohle osobní sdělení pokouší a tenhle princip v něm vlastně cením daleko víc než film jako celek; baví mě, že mě tam něco takovýho dráždí.

Ani jeden nemáte – co se vaší tvorby pro WWW týče – formální vzdělání v oboru [LT vystudoval ilustraci na pražské VŠUP a malířství na Kunstakademii v Düsseldorfu, AO multimédia na FAMU]. Pociťujete to někdy jako handicap?
LT: Především jsme se oba na svých školách naučili, že řemeslo je třeba bezpečně ovládat a zároveň neustále popírat. Těch řemeslníků je totiž taková obrovská armáda, že je zbytečný se s nimi poměřovat. Pokud je škola k něčemu – což naše školy byly –, musí učit kreativitě. A pokud má člověk co říct, forma se nalézá sama, kopíruje obsah. Profesionalita je spíš způsob myšlení, v jehož rámci si je člověk vědom kritérií, který nastavil někdo jinej; přílišná profesionalita v oboru je ale na škodu. To, že má někdo na něco štempl nebo papír, ještě moc neznamená; vždycky může přijít někdo, kdo takovou možnost neměl, ale je dostatečně nabitej a všechny profesionály nakope do zadku. Myslím, že u nás se s určitým profesionalismem v našich vlastních oborech šťastně spojuje to, že v tvorbě pro WWW leccos řešíme intuitivně, protože něco nevidíme, něco třeba neumíme přesně pojmenovat (Ondřej třeba věci z hudební teorie, já třeba otázky metra či rytmu).
OA: Člověk pak musí vlastní intuici trénovat o to víc. Mě napřed hudba nijak teoreticky nezajímala, mimo jiné i proto, že mě braly nový, teoreticky ještě nezpracovaný trendy, že jsem hudbu vnímal primárně jako strukturování živlu, jako sdělení. Ale fakt je, že časem jsem do některých zdí narazil: když jsem třeba skládal hudbu k filmu, najednou jsem si všimnul, že by se mi hodilo znát pár stupnic. Ne že bych je předtím neznal, zase úplně mimo nejsem, zatím mi snad představivost nebo sluch nějak slouží a ty správný harmonie jsem si našel – ale viděl jsem, že určitý teoretický vědění člověku pomůže. Na druhou stranu, jak říká Luboš, příliš profesionality může být někdy na škodu: znám pár nadaných, vzdělaných skladatelů, který najednou nejsou schopný udělat úkrok stranou, vymknout se nějakou disharmonií, disonancí, který by pro věc byly pocitově správně, protože takový nápady nejsou v souladu s teorií, nejsou podle pravidel.

Součástí vzdělání v oboru jsou ovšem také umělecké vzory či kontext, do kterého svou tvorbou vstupujete…
OA: Když s Lubošem řešíme různý obraty ve svých textech, přemýšlíme nad cizími texty – v čem jsou dobrý, v čem špatný –, snažíme se neopakovat něco, co už je jinde uděláno dobře. Kdybych se měl teď rozpovídat o hudebních vzorech, bylo by to na dlouho – od věcí, ke kterým mě přivedl Luboš, jako E, Plastic People, MCH Band, Einstürzende Neubauten, přes moje vlastní idoly z mládí: když je všechny splácám dohromady, tak jsem vyrůstal na Beastie Boys, Nine Inch Nails, Massive Attack, Front 242, Public Enemy a vůbec obrovským množství rapu, v němž si připadám nejvíc doma. V týhle chvíli mě nejvíc zajímá, co se děje v Londýně nebo v Irsku: od MIA přes Mitchell Brothers, The Street – a takhle bych mohl pokračovat dál a dál. Vždycky jde ale o věci, který daly člověku dost energie k tomu, aby pracoval určitým způsobem, anebo se naopak vymezoval jinak.

Přes žánrovou odlišnost je ve vaší hudbě nepochybně slyšet jistá návaznost na kapely jako DG 307 či MCH Band: jak se vlastně díváte na český alternativní rock?
OA: Podobnosti tu jsou. Na druhou stranu, když jsme začínali, většinu těch věcí jsem na rozdíl od Luboše moc nebral a dost jsem se vůči tomu vymezoval. Třeba českej underground jsem dlouho vyloženě nesnášel, bylo to pro mě něco, co smrdí pivem, zdálo se mi to totálně směšný – a tím pádem jsem se ani nedostal k tomu, abych si pořádně poslechl nějakej text. Zrovna v tý době byli na absolutním vrcholu třeba Psí vojáci, ale já se k nim dostal daleko později, a daleko později jsem tak pochopil, co se tam vlastně děje.

V souvislosti s tvorbou WWW lze zmínit i určité polohy soudobé artificiální hudby – mnohdy lze cítit zaujetí podobnými postupy či zvuky.
OA: Asi jo; i když ale třeba určitý podobný principy využíváme, snažíme se spíš dopracovat k jednoduchýmu, až primitivistickýmu sdělení, úderný formě, protože naše hudba nese text, nese velice konkrétní zážitek, nese otisk nějakýho typu pohybu, na kterej jsme vnitřně zvyklí. Ta hudba je fyzická; nemá to tedy být poslechová věc – ani noise nebo něco na ten způsob: naposlouchal jsem třeba spoustu japonskýho noisu, mnohdy jsou to skoro symfonický záležitosti, ale tahle energie mi není vlastní… Obdobně s klasickou vážnou hudbou: taky ji posloucháme a leccos z ní nás (třeba podvědomě) ovlivňuje, ale až tak dalece jí nežijeme.

Koneckonců, pořád jste zabydleni na hiphopové scéně…
OA: Těžko říct. Přece jen jsme v tom českým hiphopu na úplným okraji a může dojít k tomu, že se odtud odtrhneme úplně. Vždycky tam ale nějakej vlas zůstane: v tom, jak pracuju s textem, v tom, jak vnímám rytmus, se projevuje vděk za nějakých osmnáct let, co rap sleduju velice bedlivě, co vnímám jeho frázování, to, co se v něm děje, kdo má jakej hlas – to mluvení je pro mě něco jako pro jazzmana bubnování. Už pro tenhle nesmírně silnej inspirační vliv asi WWW nikdy nebudou dělat nějakou recitaci, ale zároveň taky ne zpěv. K rapu se takhle silně hlásím proto, že jeho technice rozumím nejvíc, ačkoli se někomu může zdát, že jsme dneska úplně jinde.
LT: Třeba já tu scénu skoro nesleduju. Ten žánr mě zas až tolik nezajímá; snažím se do něj implantovat prostor, který zajímá mě – čili ani moje psaní není pro hiphopovou scénu primárně určený. Koneckonců Ondřej taky dělá dost specifickou hudbu, která přesahuje někam jinam. Ortodoxnost skutečně není náš cíl.

Ale hiphopové publikum na vás pořád chodí, vaše první CD se solidně prodává: není to zvláštní?
OA: Je.
LT: Tak to ale bylo od začátku. WWW měli odjakživa zvláštní status; když jsme poprvé na začátku devadesátých let hráli v Roxy s živou kapelou, přišlo na nás šest set lidí; jednou jsme taky měli v Roxy dvanáct set lidí.
OA: Já jsem z rapu vyšel a vždycky jsem se snažil ukázat, že rap je žánr, ze kterýho stojí za to vyjít. A to zvláštní publikum, který na nás chodí, asi ví, že to máme v žilách; kromě toho, i posluchači klasického rapu jsou občas rádi, že slyší rap trochu jinak. Navíc často slýcháváme, že se nám k rapu podařilo přitáhnout i lidi, kterým ta hudba jinak moc neříká. Ačkoli když mi někdo říká: „Já rap nemusím, ale u WWW slyším něco jiného,“ vždycky odpovídám: „Ale tohle je pořád rap.“ Zrovna tak jako – abych se vrátil ke svým vzorům – Massive Attack taky pořád dělají rap; mají tam sice spoustu zpěvaček, je to samozřejmě multižánrová hudba, ale ty základní hlasy pod tím pořád rapujou. Obecně vzato beru svoje úsilí jako boj za možnost zvláštnosti a svobody v rámci nějakýho žánru, v jeho kořenech. Pomáhá tomu hodně to, že Luboš není svázanej žádným žánrem, a tak do našich věcí může vnášet odlišný sdělení, díky čemuž se pak mění forma: prolamuje se to sice těžko, je to dlouhý hledání, ale jde to. Ten text ale pak není napsanej šablonovitě na nějakej rytmus; musí se to nějak kloubit dohromady, intuitivně hledat zvuk, rytmus, je to složitější, ale vyhazuje to výsledky, který překvapí i nás, nejde jen o mechanický naplnění nějakýho stylu.

Za zmínku ovšem stojí i leckteré texty vašich kolegů, které se z hiphopových mantinelů tolik nevymykají: třeba texty, které dnes dělá Vladimír 518, nabízejí myslím poetické impulsy, které u jiných podob popu nenajdeme. Čím to?
OA: Možná právě tím, že se rap v současnosti dost masově zpopularizoval, stává se z něj nesmírně rozšířená záležitost. Přitom ale rap nevznikl jako hudba, ale jako prostředek ke sdělení nějakýho názoru, pohledu či pocitu; je to hodně sociální záležitost: ten dotyčný nechce zpívat nebo dělat hudbu, má něco na srdci, nemá na to, aby začal zkoušet s kapelou; pokud si navíc lidi v kapele nesednou osobně, nutně se v ní věci začnou rozmělňovat… Rap je nejjednodušší spojení slova a rytmu, máš sice poslouchat, tancovat, má tě to bavit – ale základem je pořád to osobní sdělení. U něj pak samozřejmě záleží na inteligenci, invenci a tak dál, ale síla toho směru je v jednoduchosti. V tomhle ohledu nabízí rap ideální základ pro jakýkoli další žánr, který se na něj napojí. Zároveň – už kvůli rychlosti vzniku – jde o směr, kterej dnešní dobu dobře vystihuje a hrozně rychle ji reflektuje. Napsat slovo do rytmu je ze všeho nejrychlejší…
LT: Allen Ginsberg se v jednom rozhovoru svěřoval, jak ho hiphop fascinuje, jak v tom žánru slovo konečně dostává beat, úplně jinak než třeba v rockových textech. Výhoda hiphopu je rozhodně v tomhle důrazu na slovo, na sdělení – a to je většinou mnohem rozsáhlejší než u bigbítu, kde si člověk často vystačí s jedním dvěma slogany na píseň…
OA: …navíc rap nespoutává vzorec sloka – refrén – sloka…

Když už mluvíme o beat generation: značnou část psaní jejích autorů tvoří slovní průjem, beztvará hmota bez řádu a naléhavosti; to je stinná stránka oné „spontánnosti“ tvorby. U hiphopu je ten podíl možná ještě větší, na šťastnou náhodu se tu spoléhá snad ještě víc. WWW se ale takovéhle náhodě pečlivě vyhýbají. Proč?
OA: Není tam potřeba.
LT: Podle mě potřeba je…
OA: Já ale myslím formální náhodu: nepracuješ jenom tak, že vypálíš nějaký slova do rytmu a spoléháš se, že to zafunguje. Spousta lidí ale tohle dělá, a nemusí to být špatný. Kdybych teď měl napsat dva hiphopový texty, který budou mít takzvaně „zajímavou flow“, tak to udělám za deset minut: člověk zná pravidla a časem se to naučí. Ale není to potřeba. Na podobný náhodě stojí celá rapová improvizace, ale do tý se já moc nepouštím, spíš ji využívám jako pomocnou techniku při skládání. Jsou u nás ovšem lidi, který to umějí výborně, třeba Orion z PSH dokáže rýmovat na místě neuvěřitelný věci.

Nejde skutečnost, že v textech WWW hraje improvizace jen malou roli, že se vaše texty pečlivě upravují, přepisují, cizelují, vlastně proti duchu hiphopu?
OA: Hiphop má svoje metody. Určitý mustry se objevujou skoro u všech rapperů, aby se zaplnil čas, aby se děl rap, než dojde na vlastní pasáže se sdělením; je tam spousta formálních frází, aby to dalo dohromady určitou délku a pocit. Tomuhle se snažíme vyhýbat, hledáme jinde. Naše témata nejsou na danej žánr takhle úzce vázaný – Luboš při psaní myslí snad jedině na to, kdo to pak provede, má v uších zvuk, se kterým se bude pracovat. Žánr nás ale nijak nesvazuje; inspiruje, ale nesvazuje.

Lubomír píše značnou část textů WWW. Jakým způsobem probíhá spolupráce mezi textařem a skladatelem/interpretem?
LT: Psaní textů nebyla původně nějaká moje velká ambice, napřed vznikaly hlavně proto, abychom měli na hudbu co zpívat… Rozhodně jsem třeba nemyslel na to, že by ty texty měly být třeba vytištěný. V každým případě je pro mě primární rytmus, usiluju o to, aby se to vždycky dalo říct, aby to nebyl složitej volnej verš, kterej by třeba při zpívání v daným rytmu nefungoval a byl by z toho průser.
OA: Navíc mi připadá, že pořád vycházíme z toho prvotního impulsu, z toho prvotního setkání – přes všechny ty skoky a přemety a čas, kterej uplynul, tam tenhle nevykalkulovanej impuls, to původní nadšení ze společný věci pořád je.

Právě vychází vaše druhé album, nazvané Tanec sekyr. Jak se liší od Neurobeatu, vydaného v roce 2006?
OA: Já jsem si Neurobeat hrozně dlouho nepustil. Občas to hraju na koncertech a ty skladby začaly žít vlastním životem, proměňujou se co do rytmu, intonace a tak dál. Než jsme začali pracovat na druhý desce, říkal jsem si, že budeme mít za úkol nezopakovat Neurobeat, ale zároveň jsem si uvědomil, že není možný překročit svůj stín. Je hodně složitý nezopakovat to, co už jsme dělali, a přitom ve snaze, aby to bylo jiný, nespadnout do křečovitý pózy. Musíme tudíž pořád znova hledat obsah, důvod, proč to všechno dělat – i v takových detailech, jako je právě intonace: co komu říkám a proč? Souvisí to nějak se mnou? Mám chuť to křičet, nebo to budu šeptat? Je to pořád boj o autentickej materiál, boj o přirozený spojení s tím, co vytváříme.