Osobnost Vladimíra Binara, literárního historika a editora, spisovatele, překladatele a vysokoškolského pedagoga (úplná bibliografie www.ipsl.cz), který zemřel ve středu 13. ledna, připomínáme rozsáhlým rozhovorem, který pro Revolver Revue č. 41/1999 připravil Michael Špirit a Zuzana Dětáková.

Žít na majáku v Nuslích
(s Vladimírem Binarem hovoří Zuzana Dětáková a Michael Špirit)

Jak jste se setkal s Bedřichem Fučíkem?
Od ledna 1969 jsem pracoval na katedře české literatury jako asistent a chodil jsem tehdy studovat na Strahov do Literárního archívu, kde jsem znal Aničku Vondrů, která mi tam pomáhala se vším možným. V Památníku písemnictví probíhal v té době cyklus literárních večerů – myslím, že se to jmenovalo Návraty –, kde byli představováni autoři, kteří po únoru 1948 nesměli v Čechách vycházet. V dubnu 1969 jsem napsal do Listů článek o Demlovi a Bedřich Fučík, který s Památníkem také spolupracoval, Aničce Vondrů po tom mém demlovském článku zavolal a řekl, že mě chce poznat. A tak jsme se k němu vypravili, v sobotu nebo v neděli, myslím, že to bylo 11. května 1969. Následky té návštěvy ovšem byly strašné – ty okamžité i ty dlouhodobé.

Přišli jsme tam asi v deset dopoledne, začali jsme něco povídat a najednou stála na stole flaška slivovice. Hovor se točil kolem Zahradníčka, pan doktor tehdy pátral po básních ztracených v kriminálech, které pak vyšly ve sbírce Dům Strach. Příběhu kolem toho byl plný (básně byly někde zakopány, popsal to František Křelina) a nebyl k zastavení. Do toho ta slivovice, seděl jsem proti oknu, za mými zády někdo přecházel, slyšel jsem cinkat příbory ze vzdálených pokojů, na zahradě pálili dřevo. Ten obraz je nezapomenutelný: slivovice se během povídání měnila na plamen u nich v zahradě, já už se bál i pohnout, jen jsem civěl do toho ohně – a to nebyl plamínek, to bylo jarní pálení dřeva, tam burácela hranice. Pan doktor měl na sobě takový pruhovaný župánek nebo kabátek a možná že také pruhované kalhoty, posléze jsem nabyl dojmu, že sedím s muklem, že sedím ve vězení. Ta návštěva se pak taky v určité „vězení“ změnila.

Kolem páté jsme vypadli. Na zahradě ale pan doktor ještě natrhal květiny pro Aničku, tulipány, a pak je začal trhat mně. Tedy on je netrhal, on je rval a říkal, vy máte přece nějakou lásku, a smál se, a jak se smál a trhal ty tulipány, nějak zakopl a v tom trestaneckém kabátku spadl do záhonu. Dodneška vidím, jak mrská nohama a směje se. Po celá léta jsem si pak od něho odnášel růže pro svou ženu.

Po letech, kdy byl Bedřich Fučík persona non grata, se jeho jméno od poloviny šedesátých let začalo znovu objevovat na veřejnosti. Co jste o něm tehdy věděl?
Měl jsem jenom mlhavou představu, v šedesátých letech jsem navíc spoustu času strávil po špitálech. O rozsahu Fučíkova kritického díla jsem toho moc nevěděl, znal jsem některé studie – jako třeba Holanovu příležitost – a myslím, že jsem něco věděl i o Tvaru. A v roce 1967 také vyšel Fučíkův a Dvořákův podařený–nepodařený výbor z Demla Rodný kraj.

Jaké byly ty další, dlouhodobější „následky“ návštěvy u Fučíků?
V Památníku probíhal ten cyklus Návraty, on měl přednášku o Čepovi a Hostovském, na programu byl také Zahradníček a já jsem tam měl někdy v červnu 1969 Demla. Bylo to moje první veřejné vystoupení, dvě stě tři sta lidí, narvaná síň. Bylo mi sedm- osmadvacet roků a dělalo mi moc dobře, že si mě tam doktor Fučík, který přijel v celé parádě – v obleku s motýlkem –, vede jako svého žáka. Po jedné z těch přednášek jsme na Strahově ještě seděli a začali debatovat o Demlových sebraných spisech. Už nevím, který nešťastník z nás dvou to řekl, možná že jsem to byl já, možná že on. Každopádně tam padla věta: „Tak to uděláme.“ On mluvil o nejnovějším „krachecu“ se svým a Dvořákovým návrhem na Demlovy sebrané spisy ve Spisovateli. Po dlouhých jednáních tehdy nakonec nakladatelství řeklo, že to prostě nebude. Pochopitelně – už bylo také po srpnu 1968.

Jak jste se dostal k Demlovi?
Přečetl jsem si – asi jako každý – Moje přátele, někdy v osmnácti, byl jsem z toho trochu obluzený. Líbilo se mi to a hledal jsem další, podobné básně či texty, ale byl jsem z nich dost zklamaný. V antikvariátech se toho v šedesátých letech válelo – to byla doba, kdy se daly koupit všechny Šlépěje, ale ty se mi nelíbily. Pořád jsem hledal něco jako Moji přátelé nebo Můj očistec nebo Zapomenuté světlo, které jsem čirou náhodou objevil v Opavě ve Slezském muzeu a fascinovalo mě, ale jinak jsem si říkal, sakra, co s tím? Nakonec jsem se rozhodl, už někdy ve třetím ročníku na fakultě, že budu dělat Demla jako diplomku. Tehdy nastal ten zlom, objevoval jsem pro sebe další oslnivé stránky Demlova díla, Česno atd. A také jsem tehdy přicházel na chuť Šlépějím. Stál jsem mimo veškeré „demlovské kruhy“. Teprve později jsem začal narážet na různé animozity vůči Demlovi, které byly a jsou myslím způsobeny tím, že se jeho věci čtou především jako dokument, a ne jako „životní báseň“. U jeho současníků to bylo do jisté míry pochopitelné, ale ono to přetrvává dodneška.

Ještě v roce 1971 vyšel s vaším doslovem ve Vyšehradu výbor Tasov, který uspořádal Miloš Dvořák. Byl to odlesk projektu sebraných spisů, nebo jen na poslední chvíli využitá šance vydat aspoň nějakou Demlovu knížku?
Jako ediční počin to bylo neštěstí. Výbor Tasov obsahoval texty, které zřejmě z nakladatelských důvodů, kvůli rozsahu, vypadly z knihy Rodný kraj. Fučík vždycky říkal: „Nejkrásnější název – Tasov – a nejhorší výbor, co mohl kdy kdo udělat.“ Táhlo se to od podzimu 69 nebo od jara 70. Dřív se knížky dělaly dlouho. Navíc Vyšehrad neměli „noví mocipáni“ zase tak obšancovaný, dohlíželi hlavně na Československý spisovatel nebo Mladou frontu. Ve Vyšehradu vycházely dobré knížky do roku 71, 72, z Mladé fronty převzalo nakladatelství dokonce velmi „závadnou“ filosofickou edici Váhy. Nejlíp tu dobu přiblíží skutečnost, že nám nakonec zakázali i archív na Strahově, kde myšlenka na svépomocně vydané Demlovy spisy vznikla.

Jak takový zákaz vstupu do archívu vypadal?
Nějakou dobu to trvalo. Chodil jsem tam pravidelně, opisoval Demlův Podzimní sen, dostal jsem tam řadu materiálů. Jak začalo přituhovat, vznikla taková atmosféra, že to studium prostě nebylo možné. O badatele se velmi zajímal ředitel, nějaký Sedláček. Pro mě to nebylo formulováno jako „zákaz“, ale postupně jsem věci z archívu dostával jen díky tomu, že si je jako pro sebe objednávaly Růženka Hamanová a Anička Vondrů. Nikdy neřekly, nechoď sem, naopak, nezištně pro mě pracovaly dál, ale já jsem se tam ukazoval raději čím dál míň. Myslím, že jsem tam přestal definitivně chodit s vyhazovem z fakulty na jaře 1975.

Co jste na bohemistice vyučoval?
Kromě základních kursů, tj. teorie a interpretace a dějin 20. století, jsem dělal volný, tzv. holanovský seminář, který se ani nezapisoval do indexu. Nejlepší byl hned první rok 1968/69, řada těch studentů, které jsem začal učit v jejich druhém semestru, se třeba rok dva vůbec na fakultu nemohla dostat a vážili si toho, že tam jsou. Pak jsem holanovský seminář realizoval s jejich následníky, ale to už nebyli ti „noční“ studenti. Ten první běh se totiž odehrával večer a semináře se často protáhly. Začali jsme na fakultě a pokračovali v přilehlých hostincích, pak jsme šli přes Staromák a to už byli všichni namazaní. Tohle nasazení postupně klesalo, ale jakžtakž to ještě šlo do jara 1972, kdy na katedru nastoupil Rzounek.

Demlovský seminář jste vypsaný neměl?
Ne. Mně to bylo proti srsti. Deml mě ve škole nebavil. Navíc jsem byl tehdy velmi zaujat Holanem. Paralelně jsme ale začali s Fučíkem dělat na Demlových spisech, někdy v roce 1972, 1973. Vím, že jsem z fakulty chodil za Fučíkem každý pátek do Šrobárovy ulice, kam se přestěhovali z Holešovic.

Jaká byla tenkrát situace na katedře?
Katedra literatury tehdy sídlila ve třetím patře, já jsem měl pracovnu s docentem Štěpánkem v přízemí, tam, kde je dnes katedra českého jazyka. Po odchodu Felixe Vodičky si František Buriánek ještě chvíli možná myslel, že chod katedry nějak „ukočíruje“, ale jakmile tam byl dosazen Rzounek, bylo jisté, jak to pojede. Nejdřív začali mít potíže „špatní“ komunisté, ti šli na tu popravu rychleji, docent Antonín Jelínek, Milena Honzíková a další. Mně nejdřív na podzim 1972 vzali semináře teorie literatury, pak mě vystrnadili z místnosti od Vladimíra Štěpánka, kde jsem byl tak trochu zašitý, a přestěhovali mě přímo na katedru, jako že tam na mě bude víc vidět. Potom jsem přišel o české studenty a dali mi výuku cizinců, což byla voda na můj mlýn. Byli mezi nimi lidé jako Susanna Rothová, Christa Rothmeierová, plno Italů, které do Prahy posílal Ripellino, objevili se také Japonci, z Tahiti tam studovala moje budoucí žena, vlastně jsem se dostal do daleko lepší společnosti, než v jaké jsem byl předtím. Další rok ovšem zase přišel krachec a v semináři byli samí Bulhaři. A rok nato, 1974/75, jsem už nesměl učit ani cizince.

Takže jste tam jen docházel?
Ano. Byl jsem tam zaměstnán, ale učit jsem nemohl. Na jaře 1975 si Rzounek docenta Jelínka a mě pozval k sobě do kanceláře. Tonda šel první, a když vyšel, povídá, mám padáka, do zítřka si to mám rozmyslet, jestli to podepíšu, nebo nepodepíšu. To znamenalo v prvním případě, že půjde na dohodu, v druhém výpověď, přičemž lidi obvykle volili první možnost. Když jsem vešel já, řekl mi Rzounek, že se mám rozhodnout hned. Zeptal jsem se, jak to, že si to docent Jelínek může rozmyslet do zítřka, a já ne, a on mi odpověděl, že Jelínek má rodinu a já nemám nikoho. Já že nemám nikoho? namítnul jsem, já mám matku, sestru. Navíc jsem už chodil se svou ženou a měli jsme před svatbou. Byl tu tchán z Tahiti, a pro mě tedy nebyla sranda, že mě chtějí vyhodit z práce. Rzounek povídá, no tak dobře, tak dobře, přijďte za mnou zítra.

Druhý den napadl březnový sníh. Moje nastávající žena mi řekla: „Když jim to podepíšeš, tak tě to bude mrzet celý život, a když nepodepíšeš, tak tě to bude mrzet tři dny.“ To si pamatuju. K prorektoru Rzounkovi jsem vešel ve velmi zablácených botách, byl tam žlutý kovral, jeho stůl byl na takovém stupínku, jako by se šlo k tribunálu. Však se to taky odehrávalo na rektorátě. Tonda zrovna vypadl a on tam seděl skutečně jako nějaký soudce, Deml by řekl: nestvůrně inteligentní netvor. Bál jsem se, ale řekl jsem, že mu to nepodepíšu. Namíchnutě mi tedy oznámil, ať se dostavím na fakultu, že se k mému případu vyjádří schůze výboru organizace ROH. Pak se mi ještě zeptal, proč to nechci podepsat, a já jsem zapípal: Protože mi berete práci, kterou mám rád. Pak byla ta schůze – musím říct, že Štěpánek vystoupil na mou obhajobu –, na které bylo asi třicet docentů a profesorů, a z každé strany mi šeptali, že to mám podepsat. Neudělal jsem to, i když ve mně byla malá dušička, a dodnes si říkám, že by situace na fakultě nemusela dopadnout tak katastrofálně, kdyby jim to docenti a profesoři tolik neusnadňovali. A tak jsem dostal výpověď.

Co vás na fakultě v tak beznadějném kontextu drželo nejvíc? Jak velké byly pochybnosti, jestli to stojí za to?
Každý takový „proces“, ve školách, redakcích, nakladatelstvích, trval jinak dlouho. Známí, kteří dostali odjinud výpověď dřív, mi můj postoj někdy vyčítali. Věděl jsem, že to brzy skončí, že na fakultě nemám pro to, co jsem dělal, žádné vyhlídky, ale zastával jsem názor, že mi oni musejí předvést, co dokážou a jak na mě půjdou, že jim to nebudu ulehčovat tím, že odejdu sám. Asistentský plat jsem měl 1800 hrubého, o peníze tedy nešlo. Než mě vyhodili, zkoušeli to ovšem po dobrém. Nebyl jsem komunista, a když jsem jel v třiasedmdesátém roce do Paříže, Rzounek mi výjezd potvrdil, dokonce mi dal kontakt na našeho konzula, kterého tam znal. Bylo to takové namlouvání. Když zjistili, že si mě nenamluví, skončilo to a vyhodili mě. Začal jsem překládat, zapustil jsem kořínek ve Vyšehradu. Tam byli všichni nějak už „postiženi“, Vrbenský, Láďa Jehlička, Marie Voříšková, Honza Scheinost, takže tam byla výborná atmosféra. Chodil jsem k nim skoro denně.

Od roku 1975 jste tedy jako překladatel byl na volné noze?
Nebylo to jednoduché, ale měl jsem vlastně s tou výpovědí z fakulty velké štěstí, protože oni to nějak zkazili, i v tehdejších poměrech to bylo pro ně právně problematické, takže mi nedělali potíže s doporučením na svobodné povolání, Rzounek mi podepsal všech šest průklepů. Vedle překládání jsem začal dělat edice pro Albatros.

Podepisoval jste se svým jménem?
To mi nechali, měl jsem licenci, ale pochopitelně někde by mi práci nedali – já ji tam ale ani nehledal. Třeba do Spisovatele nebo do Svobody mě ani nenapadlo otevřít dveře, i když se tam točily velké honoráře. Vždycky mě podržel Vyšehrad, překládal jsem tam Francouze, ale i Slováky, za které byly skoro takové peníze jako za Clauda Simona, pozdějšího nositele Nobelovy ceny. To byl jediný překlad, který jsem udělal pro Odeon. A řadu knih jsem také dělal pro Mladou frontu.

Mezitím pokračovaly práce na Demlovi.
Příprava byla delší než samotná ediční práce. Každý týden v pátek jsme se scházeli u Fučíků ve vile. Myslím, že jsme začali Šlépějemi, to jsme viděli jako nejobtížnější. Už kvůli možnostem a potřebám samizdatu jsme opustili myšlenku prostého reprintu. Opisování jsme platili ze svého. Šlépěje XX, XXI, to jsou jen soubory cizích textů, je v nich spousta cizojazyčného materiálu, proto jsme se rozhodli nezařadit všechno – s tím, že v nějaké myslitelné budoucí tištěné edici našeho souboru by se tyhle věci samozřejmě vrátily. Zároveň nás zajímalo, jak průběžně psané a vydávané Šlépěje začlenit do díla, jak z periodika udělat „werky“, které by jistým způsobem zapadly do struktury díla, nenásilně tam vstoupily a našly své organické místo.

Šlo tedy o to, do jakých celků Šlépěje rozčlenit.
Přesně tak. Nejtěžší byl první svazek, Oltář v poli, tam jsme byli trochu strženi Demlovým aktem, tím, že on sám v roce 1938 udělal z prvních tří Šlépějí takový jemný výbor. Dělali jsme na tom dva tři roky, než nám vůbec došlo, jak to vyloupnout. Nakonec Šlépěje celkem elegantně vyšly do tří svazků, Oltář v poli, Tepna, Není dálky. Nenazval bych je výborem. To je prostě dílo, ze kterého jsou některé věci z “technických důvodů“ vyndané. Naopak jsme tam některé Demlovy roztroušené texty organicky dodali. Mluvím o době před dvaceti lety, ale ani dnes bych na našem rozvržení nic neslevil – myslím, že je organické, uzavírá autorovu sokolskou etapu a pak to jde nahoru –, vydal bych to ovšem kompletně.

Pokusů o souborné vydání Demlova díla bylo do té doby několik. Jak moc jste je brali v úvahu?
Mysleli jsme zejména na demlovsko-vodičkovské rozčlenění do deseti svazků ze čtyřicátých let. Po předchozích šesti pokusech, kdy byly návrhy pokaždé jiné, se Demlovi v projektu s Timotheem Vodičkou obnažila koncepce tzv. „jediné knihy“, čímž se on sám ostatně pořád oháněl. To pro nás bylo dost směrodatné. Znamenalo to, že ve spisech musí být Mohyla, jak se ji jako jediný svazek Díla Jakuba Demla podařilo vydat v roce 1948 ve Vyšehradu, a ne kniha s tímto názvem z roku 1926. Koncepce Mohyly v našich Rukopisech VBF byla v podstatě zachována, respektovali jsme vůli autora. Dospěli jsme ovšem k tomu, že do svazku k Mohyle jsme přiřadili Hlas mluví k Slovu. Mohyla je vlastně triptych, který vyšel dokonce v jednom roce – 1926. Deml to psal snad paralelně: ráno Tepnu, odpoledne Mohylu a večer Hlas mluví k Slovu, jinak si to neumím představit.

Jak konkrétně vaše práce s Bedřichem Fučíkem probíhaly? Co kdo dělal?
To, na čem jsme zrovna pracovali, jsme četli paralelně. Protože jsme měli sezení vždycky v pátek, byl pro mě každý čtvrtek tragickým dnem a nocí. Připravoval jsem se mezi překládáním a běháním do Vyšehradu a jiných nakladatelství v podstatě celý týden, ale ve čtvrtek jsem to sepisoval, připravoval podklady pro komentáře a tak. U Fučíků jsme nad tím seděli a znovu to přepisovali. Pan doktor mi pak každý text vracel zredigovaný, já jsem ho zase přepsal a udělal přitom další redakci a takhle pořád dokola. Opakovalo se to nemilosrdně každý týden, bylo to de facto další zaměstnání, ale jinak bychom to neudělali. Pan doktor se na to těšil, já taky, ale ty čtvrtky jsem dělal třeba do čtyř do rána.

Schůzky trvaly celý den?
Většinou jen dopoledne, někdy ovšem pozdního. Přicházel jsem tak kolem deváté, všechno jsme probrali a taky jsme se bavili. Třeba přehazováním kompostu, přerýváním trávníku. On měl sen o dokonalém trávníku na své zahradě. Já mu říkal „surrealistický“. A pak ty jeho růže!

Konzultovali jste ještě s někým jiným? S Jiřím Němcem nebo s Janem Lopatkou?
Ne. S Jiřím Němcem se Bedřich Fučík nějak nepohodl, nikdy jsem se ho neptal proč. Já měl s Jiřím Němcem bohužel konflikt na šedesátinách u Ládi Dvořáka. Mluvil se mnou o mých věcech, oceňoval, co jsem napsal o Stanislavu Vodičkovi, ale k naší práci na Demlovi měl výhrady, kterým jsem nerozuměl. O něco později jsme se nepohodli, když Němec bez autorova a mého vědomí dal do pražského čísla Svědectví úryvky z Vodičkových vzpomínek Básník Jakub Deml v Tasově. To mě hrozně mrzelo, protože jsem Standovi slíbil, že se to ven nedostane – všechny autory tehdy vyšetřovali estébáci a Stanislav tehdy úplně zpanikařil, když uslyšel své jméno na Hlasu Ameriky. Řekl: „Mně povolil svěrač.“ Ale jeho snad nesebrali, aspoň o tom nemluvil. Následek byl ovšem takový, že Vodička své vzpomínky na Demla definitivně nedopsal. Potom jsme se ještě setkali nad projektem vydat Demla ve Francii. Jiří Němec to připravoval se Zbyňkem Hejdou a Erikou Abrams. Šlo myslím o Zapomenuté světlo. To už byla naše edice skoro hotová, byli jsme plní toho zážitku z autorova „bezbřehého díla“ a vydávat z Demla jenom samotné Zapomenuté světlo se nám moc nezdálo. Říkal jsem jim, aby vydali celé Zapomenuté světlo, tedy i s přilehlými texty, Jugo atd., ale to bylo samozřejmě těžké, tak jsem aspoň navrhoval, aby k tomu Světlu aspoň napsal doslov Bedřich Fučík. Nakonec se to semlelo tak, že doslov napsal Jiří Němec, ale ani jeho text nakonec v tom francouzském vydání nevyšel, tak to škorpení bylo zbytečné.

Nedělali jsme Demla, abychom si na něm „honili triko“. Chtěli jsme to dílo pochopit a nejlepší způsob, jak to udělat, bylo zkusit to vydat takhle. Obecně lze říci, že tehdy o Demla nebyl takový zájem jako dnes a naše práce se ani nesetkala s nějakou odezvou. V roce 1979 jsme vydali Zprávu o uspořádání Díla Jakuba Demla, ale ohlas byl nulový.

Kdy vyšel první svazek a jak vypadala technická stránka věci?
V roce 1978 vyšly jako první Šlépěje, jak jsem říkal, ve třech svazcích: Oltář v poli, Tepna, Není dálky. Do roku 1984 pak vyšlo všechno. Opisoval to Mojmír Trávníček, bez něho by to nebylo, v Rukopisech VBF opsal také celého Čepa a Zahradníčka. Platili jsme opis a vazbu, tu dělal bezvadně Stanislav Vodička, svazky se pak prodávaly podle rozsahu za sto padesát až tři sta padesát korun, což byla myslím ve srovnání s jinými samizdatovými počiny královská cena.

Mezitím jste se také oženil.
Oženil jsem se v pětasedmdesátém na Hradci u Opavy, zrovna když mě vyhodili z fakulty. Moje tchyně, to je matka rodu, řekla, dokud se ten kluk neožení na Tahiti, je to, jako kdybych dceru nevdala. Příští rok jsem tedy měl druhou svatbu na Tahiti.

Jak se berou lidé na Tahiti?
Tchán říkal, že to bude malá svatba, že se nemám bát. Bylo tam pak tři sta lidí. Taková benátská noc, jako na české vesnici, večerní tancovačka v přírodě. V Čechách a na Moravě to bývalo v padesátých letech: parket, barevné žárovky. A k tomu mi tam všichni noví příbuzní říkali: Kdyby ti někdo na světě ublížil, dej nám zprávu a my tam jedem. Svatba trvala tři měsíce.

Proč vaše žena studovala zrovna v Praze?
Její otec, „papa Klima“, pocházel z Čech – kdyby sem teď vstoupil a začal vyprávět, tak nepoznáte, že tam žil padesát let. Měl sedm dětí a jedna dcera měla zájem o jazyky. Děti už česky nemluvily, ona chtěla studovat španělštinu, kterou si taky v Praze společně s češtinou zapsala. Mohla studovat bohemistiku v Paříži, ale papa Klima měl před očima Karlovu universitu, chtěl prostě v tom Karolinu stát. Jinak si pochopitelně myslel, že holka dodělá školu a odjede. Školu dodělala, papa Klima stál s mamie Rosou v Karolinu a diplom jí předával prorektor Rzounek. Ale pak přišly děti.

Jakou jste měl možnost vracet se na Tahiti?
Brali jsme se tam v roce 1976, což bylo zhruba deset dvanáct let po tom, co tam přistál první velký avion, v době, kdy Tahiti bylo napůl ve staré, řekl bych ještě gauguinovské době. Ale v okamžiku, kdy tam Francouzi začali na atolu Mururoa dělat bombu, to vzalo obrat. Začala tam přistávat velká letadla – večer vyšly noviny v Paříži a ráno byly na Tahiti. Já už jsem tam letěl jumbem. Jak říká naše teta Avelina, v okamžiku, kdy tam zavedli pracovní týden a na oběd v úřadě hodinu, tak se Tahiti změnilo. Vojáci a zaměstnanci tam začali utrácet spoustu peněz v barech, šampaňské teklo proudem, ostrov začal vzkvétat. Tahiti se ale mění pořád. Když jsem tam přijel v roce 1983, už to šampaňské neteklo, pilo se pivo, které tam pijem dodneška. Šampaňské máme jen na vánoce, nebo když jsou narozeniny. Dřív ovšem nebyla neděle bez šampaňského, ale to je pryč. V třiaosmdesátém jsme tam pak odjeli, jedné holce byly čtyři a druhé dva roky.

Vyjeli jste už s úmyslem nevrátit se?
Na to je těžké odpovědět. Vyjeli jsme bez žádosti o vystěhování, i když jsem se zároveň nechtěl dostat do emigrantské situace. Papa Klima začal klempírovat, chtěli jsme ho vidět ještě živého. Potom se mi nechtělo vracet, ale začala být vážně nemocná moje matka, byl tu Bedřich Fučík. Měli jsme tady průběžně potíže, úřady otravovaly moji ženu, rušily jí pobyt, byla s tím spousta starostí a nepříjemností. Když policajti zjistili, že se mnou a s mojí ženou nemají šanci hnout, že žádné podepisování a podobné triky nebudou, když jsme jim řekli, jestli nás chcete vyhnat, tak nás vyžeňte, ale my vám s tím pomáhat nebudeme, od té doby jsme měli více méně pokoj. Když jsem si dal žádost o výjezdní doložku, bylo to tehdy na Náměstí bratří Synků, odpověděli mi, že má žádost je bezpředmětná. Řekl jsem, ať mi tedy napíšou, že je má žádost bezpředmětná, ale že ji přesto podávám. Úředník tam náhle dal buchar, za čtrnáct dní jsme měli doložky a bylo to. Odjeli jsme 22. srpna 1983, věděl jsem, že dělám hloupost, že bych tady měl ještě aspoň rok být. Jakmile jsme zůstali venku, všechny moje obavy se naplnily, do roka zemřeli oba, maminka i pan doktor Fučík. A já se cítil jako zbabělec. Možná kdybych odjel později, až po jejich smrti. To bych se už nevrátil nikdy. Bylo mi hrozně, nesplnil jsem svou povinnost synovskou ani vůči matce, ani vůči panu doktorovi a cítil jsem, že se musím vrátit a dodělat ty jeho spisy. On se dal před mým odjezdem přesvědčit, aby na výběru a stylistické přípravě začal trochu dělat. Navíc jsem měl ještě v Čechách tátu. To se těžko vysvětluje. Člověk si představuje, že když vás smrt potká daleko, že je to možná lepší, ale to není vůbec pravda.

Co jste tam ty dva roky dělal?
Měl jsem tam jako cizinec zakázáno pracovat. Byl jsem muž v domácnosti, žena šla hned třetí den do práce – přijali ji jako španělštinářku na gymnáziu v Papeete, zrovna začal školní rok. Pro mě to byl absolutní šok, myslel jsem si, že budeme mít dva měsíce prázdnin, ale kapitalismus je nelítostný. Nejdřív jsem si říkal, co já tady budu dělat s dětma, vždyť já jsem sem přijel dělat knihu o tahitské mytologii – měl jsem jakous takous domluvu s Odeonem. Představoval jsem si, že budu chodit do oceanistického ústavu, tam si budu v nádherné knihovně na břehu oceánu pěkně bádat, a místo toho sedím v pondělí ráno doma a hlídám dvě řvoucí děti. Oceánské mýty se vzdalovaly.

Je život muže v domácnosti na Tahiti těžký?
Byl jsem doma v Arue a žil v té tropické každodennosti. Život je tam nádherný. Měl jsem zvláštní pocit, že všechno, co jsem od dětství snášel od komunistů, ty vyhazovy, že se mi to vrátí, že mě tady budou hýčkat. To mají asi všichni emigranti. Říkáte si, já si to zasloužím, a pak zjistíte, že jste si nic nezasloužil. Posléze jsem začal pracovat i na té mytologii, seděl jsem v knihovně, koukal na oceán, knihu jsem připravil, má asi šest set stran, ale zůstává nevydána. Proputoval jsem kus Polynésie, žil jsem s dětmi půl roku na Markézách, to byly asi nejpěknější momenty mého života, tam není ani elektrika. Původně to byl výlet na tři týdny, ale vyklubal se z toho půlrok. Mohl bych tam zůstat celý život. Ale moje žena zavelela, vrať se, chlapče, papa Klima umírá, a já se vrátil.

Za jakých okolností jste přibyli z Tahiti zpátky do Prahy?
Bylo do toho zamotané umírání a smrt mého tchána v únoru 1985 a následné potíže s prodloužením doložky, kterou jsem měl do konce dubna. Napsali mi, že se buď do té doby vrátím, nebo že žádná Československá socialistická republika nebude. Nemohl jsem to stihnout, přišla do toho ještě jedna smrt v rodině, a taky jsem se sebou nechtěl nechat takhle zacházet. V létě jsme odletěli do Paříže a tam mi konzul s úsměvem řekl, v té Polynésii je přece krásně, tak proč se vracíte, což mi dokazovalo, že to měli se mnou od počátku takto vymyšlené, že se mě tímhle způsobem zbaví. Musel jsem totiž před odletem na Tahiti odevzdat na konzulátě doložku a teď mi ji nechtěli vydat. Říkal, to víte, my v Paříži vám rozumíme, ale Praha nám neodpovídá. Chtěl jsem tedy odletět bez platných razítek, tedy bez doložky, ale varoval mne, že mě do Prahy nepustí. Ženu ano, ale musela by si zajistit turistické vízum. To víte, povídá, záleží na tom, jestli to nemá v ruce ministerstvo spravedlnosti, jestli vás neodsoudili pro nedovolené opuštění republiky. Takto se to táhlo celý srpen a září, tiskli mě tam ke zdi a pořád mi mezi řečí připomínali, že v té Polynésii je krásně.

Ocitl jsem se tam ve zvláštní situaci. Musel jsem odevzdat francouzskou pobytovou kartu a v tom okamžiku jsem nebyl nikdo: nebyl jsem cizinec bydlící ve Francii a nebyl jsem ani Čech, protože mě do Československa nechtěli pustit. Nechtěli mě pustit ani Švýcaři do Švýcarska, kde žila má sestra. Říkali, vyřiďte si to v Praze. Měli jsme dvě děti a jedna noc v hotelu stála tři sta franků. Moje žena Francouzka s dětmi nakonec k mé sestře odjet mohla. Já chodil po Paříži sám, peníze nebyly, a abych si vydělal, hrál jsem šachy o padesát franků za partii. Tehdy se hrál match Kasparov–Karpov, partii jsem se vždycky naučil z Le Monde v metru, než jsem dojel do kavárny, kde se v prvním patře hrály šachy, a tam jsem to zkoušel uhrát.

To vám platil soupeř?
Ano, soupeř. Pochopitelně když jsem vyhrál! A taky jsem pochopitelně prohrával. Každý den jsem zároveň chodil na konzulát, ale to nikam nevedlo. Přitom jsem vystával nekonečné fronty na francouzské prefektuře, kde jsem zase vysvětloval, že jsem žil na Tahiti, že mám odtamtud ženu Francouzku, a oni říkali, tak si přineste formuláře, a takhle se to pořád mlelo. Nevím, jestli je to pak na naší ambasádě přestalo bavit, nebo sehrály nějakou roli mé zoufalé výhrůžky, že jsem v Praze pár let předtím přeložil Clauda Simona, držitele Nobelovy ceny, a teď jsem tam takhle šikanován. Chodil jsem do Tuilerie, pouštěl jsem tam s černochy papírové ptáky. Listí zlátlo, myslel jsem na Rilka a jeho Zápisky.

Celou tu dobu jste byl rozhodnut se vrátit?
Ano. Bylo jasné, že mi buď dají doložku a dovolí mi, abych jel do Čech, nebo se budu muset vrátit do Papeete. Paříž se mi jevila dost nevlídně, nevěděl jsem, jak bych se tam chytil, i když jsem tam měl dost přátel. Nakonec jsem dostal tu doložku velmi rychle. Po tom povídání o Simonovi mi konzul řekl, máte štěstí, dneska je pátek třináctého a dostal jste to. Vy si to možná v Praze rozmyslíte, ale to už bude pozdě. Bylo mi ho líto, říkal si asi, co to je za idiota. Ptal se mě, vám se v Polynésii nelíbilo? Ale já pořád Praha, Praha, Praha. Měl pravdu. Když jsem si to v Praze rozmyslel, bylo už pozdě.

Pracoval jste znovu jako překladatel?
Naivně jsem si myslel, že to půjde dál – něco tady vyšlo dokonce během mé nepřítomnosti –, ale nakladatelství přede mnou zavírala dveře. Dokonce i ve Vyšehradu ze mě měli nejdřív strach. Prakticky od října 1985, kdy jsem se vrátil, do listopadu 1989 jsem si ani neškrt. Jediné, co jsem mohl udělat, byl výbor z Tomana, Šrámka a Gellnera, který mi zařídila Eva Horáčková z nakladatelství Práce a který vyšel v roce 1989. Na druhou stranu jsem měl spoustu času na to, abych se vrhl na Fučíkovo Dílo, což byl jeden z důvodů, proč jsem se vrátil. Za těch pár let jsem to udělal vlastně celé. Musím přitom vzpomenout znovu Mojmíra Trávníčka, který to velmi svižně opisoval, takže to odsýpalo po všech stránkách.

Otravovala vás policie?
Ne. Přestali, jak už jsem říkal, někdy v roce 1980, 1981, kdy jim definitivně došlo moje jasné ne. Měl jsem klid, dokonce jsem mohl v roce 1983 dvakrát vycestovat: do Švýcarska a na Tahiti.

Z čeho jste žili?
Měl jsem nějaké peníze, protože během doby, kdy jsem byl na Tahiti, tu mezitím vyšlo asi pět knížek. Nevýhoda byla v tom, že jsem dál prakticky nic nevydělával, a měl tedy potíže s odváděním jistého pensa peněz. Nebylo to totiž tak, že jste měl licenci na volnou nohu a klid – musel jste vykazovat, kolik jste si vydělal. Bylo stanoveno určité minimum, které v roce 1988 náhle zvedli, aby načapali malé ryby, které vždycky prolézaly s odřeným hřbetem. Já jsem takhle neprolézal, ale nějak se to semlelo a já nedostal nějaké zálohy. A tím skončilo mé putování po volné noze. Po Novém roce 1989 jsem byl bez licence. V dubnu jsem nastoupil do nakladatelství Práce, kde se ke mně chovali velice slušně, špatné posudky na mě stáhli, abych tam mohl pracovat. Ještě před revolucí tam vznikla řada projektů a nápadů, které se realizovaly až po listopadu 1989. Založil jsem tam edici Tvar, kde vyšel Čep a Vladislav, ale knižní trh se začal hroutit a nevydrželo to: ani já, ani edice, ani nakladatelství se svými velkými plány.

Po návratu z Tahiti jste začal v strojopisných Rukopisech VBF vydávat Dílo Bedřicha Fučíka, ale přípravy začaly ještě za jeho života. Jak se k projektu stavěl sám autor?
Nejdřív to vůbec charakter „projektu“ nemělo. Párkrát jsem panu doktorovi zkusil hodit vějičku, co ty vaše studie?, ale on vždycky říkal, to nestojí za řeč, o tom se nebudeme bavit, a tím to končilo. Jak jsem už řekl, přehled o jeho díle jsem moc neměl, nevěděl jsem třeba, že psal do Filosofické revue. Když jsem se s ním seznámil a chodil za ním do vily, umínil jsem si, že si to zjistím. Musím říci, že mi neskonale pomohla Anička Vondrů, která mi vytahovala knihy a časopisy z knihovny a archívu. Člověk to sháněl, kde mohl. Bedřich Fučík měl třeba celý Tvar, já byl vzteky bez sebe, ale nechtěl jsem mu říct, půjčte mi ty Tvary, já si to z toho vyberu, protože jsem to chystal jako překvapení. V roce 1975 jsme s Aničkou udělali jeho bibliografii a slavnostně mu ji k jeho 75. narozeninám předali. On na to koukal a říkal, co jste mi to provedli, co já jsem to napsal, o tom ani nevím.

Obsahovala už tahle bibliografie jeho stati v časopise Eva z let 1928–1932, tedy periodika, kde by člověk Fučíkovy texty nehledal?
Ani ň.

Kdy jste zlomil Fučíkův odpor k tomu, aby se vydalo jeho Dílo?
Připomínal jsem mu jeho spisy průběžně, ale on pořád, že to nemá žádný smysl. Potom jsem mu, musím říci, že pozdě, „přiložil nůž na krk“ – řečeno v té důvěrnosti, kterou jsme mezi sebou měli –, že nebudu jinak dělat nic, že se na toho našeho Demla vykašlu, že už na nic nesáhnu. On mě odbýval s tím, že to udělám, až umře. Na mě šly děsy, protože pro mě bylo nepředstavitelné, že jednou umře. Začal být pevnou součástí mého životního vesmíru. Rozumíte, dokud vám smrt nějak nevstoupí do života, tak si to nedovedete představit. U mě žeň smrti začal Stanislav Vodička a pak to šlo ráz na ráz.

Pan doktor se nakonec nechal trochu přemluvit, pomáhala mu dcera Kristina, která pracovala v Universitní knihovně, podle bibliografie xeroxovala jednotlivé věci a on na to začal trochu myslet a ve volných chvilkách to dělal, tedy připravoval k vydání, upravoval, krátil, přepisoval. Nakonec ten svazek – Kritické příležitosti I – jste viděli, jeho zásahy jsou čistě stylistické, na soudech nic neměnil, každý si to koneckonců může porovnat. Dokonce udělal pracovní rozvrh svého Díla, které mělo mít dva svazky, Kritické příležitosti a Čtrnáctero zastavení. Příležitosti byl přísný výbor, některé položky přímo v našich rozhovorech jmenoval, říkal třeba, chci tam mít tu Holanovu příležitost, Holana jsem stejně ve Čtrnácteru zastavení trochu odbyl, takhle a podobně o tom mluvil. On to vlastně neohledal, měl xeroxy z Tvarů, z Indexů a z Rozprav Aventina, což mu dalo představu toho jediného kritického svazku. Zbytek jsem xeroxoval zase já, když jsem se vrátil z Tahiti. I když nakonec šestisvazkové Dílo odporuje jeho představě, myslím, že jsem měl pravdu: Fučíkovy spisy bez Setkávání a míjení a Písně o zemi, to by byla karikatura, stejně jako kdyby se neudělal druhý svazek Kritických příležitostí, tedy články z třicátých let.

Jak jste přišel na krátké recenze z Evy?
Vždycky říkám, jestli něco hledáš, běž do Jakuba Demla. Po návratu z Tahiti jsem velmi intenzivně dělal svazek Trialog, což byl můj rest ještě z doby před odjezdem. Idea Trialogu Nezval–Deml–Holan mě vzrušovala, já v tom viděl takovou „vidličku“, trojzubec české poezie, jejího osudu. Dodnes to vlastně není dodělané, základní část vyšla v Revolver Revui č. 32. Jednou jsem, možná kvůli tomu Trialogu, listoval ve Šlépějích – protože „jestli něco hledáš, běž do Jakuba Demla“. A najednou vidím – Bedřich Fučík, Eva. Deml si tam prostě přetiskl jeden jeho článek z Evy, „časopisu vzdělané ženy“. Říkám si, co je tohle za podraz? Bibliografii měl, ale o tomhle nepadlo ani slovo, neřekl, podívej se, chlapče, chybí ti tam sto padesát článků nebo kolik. Anebo mi to dal jako lstivý úkol po své smrti. Nevím. Při pořádání jeho textů mi ovšem bylo pořád divné, že nerecenzoval Nezvalovy Básně noci nebo Markétu Lazarovou nebo Můj očistec, a ptal jsem se sám sebe, kde by to mohlo být – teď se to vyjasnilo. Anička Vondrů mi zase pomohla, obstarala mi Evu kompletně, bylo tam 149 jeho recenzí. Já už měl Kritické příležitosti prakticky celé hotové, takže se to zdrželo. Nezařazoval jsem všechno, vybral jsem asi polovinu, ale myslím, že by to bylo hodně neúplné, kdybychom to obešli jako „nízký“ kritický žánr. Navíc jsou ty recenze, řekl bych, nádherné, kolik tam toho na tak malé ploše dokázal říct. Možná je psal na stole v Melantrichu, ale jak přitom dokázal přečíst všechny ty knihy, co recenzoval? Když si vezmete, že vedle toho Melantrich dirigoval.

Kdy jste se vrátil na fakultu a jak to probíhalo?
Probíhalo to v klidu, na začátku roku 1990 se konala schůze „všech vyhozených“ v Celetné ulici, pak nám napsal děkan Černý dopisy s omluvou za předchozí vedení, takže jsem se vrátil. Srandovní na mém návratu bylo, že jsem půl roku neměl pracovnu, takže jsem učil a mezi semináři jsem chodil po chodbách a kouřil. Jinak jsem byl na fakultě spokojený a šťastný. Když mi v devětaosmdesátém vzali licenci překladatele a publicisty, vůbec mě nenapadlo, že to do roka krachne, chtěl jsem definitivně odjet. Třetí holce byly tři čtyři roky, tak jsme si říkali, že to tu zabalíme a odletíme navždy do Papeete. Vystěhovalecký pas bych okamžitě dostal a tentokrát už bych si ho vzal. Táta zemřel v osmaosmdesátém roce, Fučíkovy spisy byly hotovy, nic mě tu nedrželo. Proto se mi na fakultě tak líbilo – užuž jsem byl tady s tím vším rozloučený a najednou jsem nemusel odjíždět – a navíc jsem mohl dělat „práci, kterou mám rád“.

Řešili jste po roce 1989 se ženou, jestli žít tady, nebo tam?
To řešíme stále. Já myslím, že je jedno, jestli do Prahy jdou lidi z moravské nebo z tahitské vesnice. Já bych se do Velkého Meziříčí, kde jsem se narodil, nevrátil. Neumím si představit, co bych tam dělal. Ale nevím, co to vyvede se starcem. Kdybych měl chaloupku u řeky Oslavy a tam mohl sedět a koukat. Protože představa, že budu chodit po Nuslích jako důchodce, mě děsí a říkám, matko rodu, musíme odjet.

V roce 1990 jste připravil pro Odeon Demlovu Miriam a Mé přátele v jednom svazku. Nebyl to po samizdatové kompletní edici vlastně návrat na konec šedesátých let, k výborům Rodný kraj a Tasov?

V roce 1987, 1988 Vladimíra Justla napadlo, že by v odeonské edici Skvosty vydal Demla. Já se tomu ale trochu bránil, protože jsem měl už zkušenost, o které mluvíte, a ta ve mně vyvolala odpor k jakémukoli výboru, a třeba i k jakémukoli jednotlivému svazku – když není vydáno celé dílo. Patnáct let práce s Bedřichem Fučíkem mě naučilo jisté vnitřní kázni. Vladimír Justl však přišel s těmi Skvosty a říkal, uděláme to jako takový předstřel, ohledáme půdu, jestli by Deml vůbec prošel. Přemlouval jsem ho, abychom aspoň vydali první svazek našeho Díla, tzn. První světla, Miriam, Moji přátelé. Návrh pro Skvosty byl až na ta První světla shodný, Justl měl jasně pravdu, že edice Skvosty má malý formát a že by to bylo moc tlusté. Já jsem se tomu pořád bránil, ale nakonec jsem se utěšil tím, že Deml chtěl v roce 1941 ve svých spisech vydat Miriam a Moje přátele poprvé společně – nikdy to za jeho života nevyšlo dohromady –, takže jsem si to tím jako omluvil. Odeon díky tomu skutečně začal o Demlově Díle uvažovat, v září 1989 se sešla redakční rada, byl tam doktor Macek a dalších asi šest lidí. Hovořilo se mj. i o tom, že ta naše edice je výbor. Nikdy jsem neslyšel nic jiného – třeba že by byla špatná koncepce, chybné řazení atd. O tom by se jistě diskutovat dalo, ale zatím se mluví o tom, že je to výbor, i když to žádný výbor není. To, že v Díle Jakuba Demla, vyšlém v Rukopisech VBF, nějaký text chybí – jde třeba o německy psané dopisy ze Šlépějí –, to bylo čistě praktické opatření, kvůli rozsahu, opisování, vazbě apod. Demlovo dílo je tam rozvrženo celé, a kdyby to někdy mohlo vyjít tiskem, tak tam taky celé bude. Také jsme se v tomto ohledu v Odeonu dohodli.

Své asi taky sehrálo to, že ve Zprávě o uspořádání Díla Jakuba Demla píšete o “praktické interpretaci“.
Ano, to jsem se nachytal sám, protože všichni se toho nějakým způsobem chytli. U Demla je třeba najít klíč, jak to dát dohromady. Myslím, že nelze srovnat jeho knížky podle pořadí, v jakém vycházely, a prostě je takto mechanicky vydat. Na případnou námitku, že některé Demlovy knihy a texty nejdou v našem vydání za sebou přímo, a že chronologie je tak porušená, se dá odpovědět, že Dílo Jakuba Demla v Rukopisech VBF jako celek komponováno chronologicky je. Chronologie je narušena jen zařazením tří svazků Šlépějí, aby vznikl jejich triptych. Eventuální další změny v chronologickém řazení byly diktovány souvislostí významovou a tvarovou. Viz například Vraždu z roku 1928 a Bedřichu Fučíkovi pozdravení! z roku 1949, kdy Deml píše tento text jako přímé pokračování textu předchozího, byť je navzájem dělí dvacet let. A vzpomeňme na slavnou Demlovu větu: Jestli tomu nerozumíte, povím vám to příště!

Odeon bohužel po listopadu 1989 nevydržel. Z různých edicí spisů, které se rozhodl realizovat, stačil vydat Škvoreckého, Koláře, Grušu a Lustiga. Deml měl zase smůlu.

Deml to řekl ostatně sám, v jednom dopise: „Pokaždé, když chystám něco velkého a pro svůj národ potřebného, tak přijde nějaká revoluce nebo válka a mé dílo se zmaří“ – to napsal v roce 1948 Vlastimilu Vokolkovi a je to pravda dodnes. Projekt v Melantrichu zmařila válka, v osmačtyřicátém ve Vyšehradu vyšla Mohyla, ale tím to skončilo, přišla revoluce. Jsem přesvědčen, že nebýt listopadu 1989, bylo by to vydané. Když to s Odeonem začalo vypadat zle, prosadila myslím Jaroslava Hájková v roce 1991, 1992, že by se aspoň vydaly kompletně Šlépěje, když už ne celý Deml. Ale potom to krachlo celé.

Co způsobuje, že se Demla nepodařilo vydat tiskem ani potom?
Měl jsem návrhy, ale vždycky jsem trval na jedné věci, na které trvám dodnes, tj. vydat podle samizdatového rozvrhu dvě knihy ročně. Samozřejmě svazek Moji přátelé bude vždycky menší než třeba svazek Demlových esejí. Ještě by tak šlo spojit první dva svazky. Ono by to bylo i hezké, protože tam je tzv. stránka noční, Můj očistec, a tzv. stránka denní, jásavost, radost, láska, tzn. Moji přátelé, Miriam, První světla. To by šlo. Nakonec by bylo třináct svazků. Ostatně čtrnáctý svazek, korespondence Slovo k přátelům, nikdy nevyšel, zůstal v rukopisech, ale je připravený, je to otázka rozhodnutí a výroby.

Podle jakého klíče je to uspořádáno?
Deml byl nepředstavitelný epistolograf, jeho korespondence je výbor – jsou to takové Šlépěje v dopisech. Korespondence s Vernerem má 500 stran, korespondence s Čeňkem Vořechem také 500 stran, korespondence s Josefem Florianem je dalších 500 stran a tak dál. Jsou v zásadě dvě možnosti: buď to vydávat po jednom, anebo vyrobit z dopisů jisté korespondenční pásmo, které by sledovalo celé dílo. Byl by to takový puzzle, kdy by čtenář mohl do korespondence vstupovat. Dávat dohromady Demlovu korespondenci, to je jako přesívat oceán cedníkem.

V jakém vztahu k takovému předpokládanému svazku je Nekulův a Oličův výbor z Demlovy korespondence Píšu to při světle nočním, který vyšel loni?
Podle mě se jim to povedlo. Vzali válečnou a poválečnou korespondenci, Demlovo dílo končí de facto Šlépějemi XXVI z roku 1941, a udělali z toho pěknou knížku. Deml sice píše ještě v roce 1951 Podzimní sen, ale to jsou opusy, které patří dovnitř, dílo už nikam dál nerozvíjejí. Co je Podzimní sen? To je próza, která myslím zákonitě patří k textům, jako je Vražda. Koniklec z roku 1954 zase k Mým přátelům atp. To jsou linky, které tu a tam ještě vystřelí, ale už nenaznačují žádný vývoj nebo pohyb. Což není Demlova „vina“, to je prostě osud básníka a osud historické situace, ve které se ocitl. Mám jednu výhradu, která nijak nezpochybňuje práci, kterou editoři vykonali, je to spíš takové doplnění. Z torstovského výboru to vypadá, jako kdyby měl dopis u Demla specifický význam hlavně v letech 1940–1961. Jistě měl, ale na druhou stranu byl dopis součástí autorovy tvorby vždycky, dopisem svého druhu byly vlastně i básně. Vezměte si Moje přátele, každá ta apostrofa je dopis či poselství, Milý příteli, Žampione, Milá kopretino, Maceško. Kniha Do lepších dob z roku 1927 přináší Demlovy dopisy z prvního desetiletí tohoto století, ukazuje, že dopisem vlastně začínal, a ta korespondenční řada se rozjede a jede pořád dál. Celou dobu je tam Demlův základní akcent: Od sebe k druhým!

K čemu to všechno, co jste s Bedřichem Fučíkem v souvislosti s Demlem dělal, bylo dobré?
Myslím, že naše akce přispěla k úvaze o Demlově „bezbřehém“ díle. Tehdy to bylo propastné, ve tmě. Pro mě to také bylo tajemství a chaos. Dnes si myslím, že Demlovo dílo má svou kázeň, řád, strukturu, byť naprosto jedinečnou. Ono to do jisté míry trvá dodnes, ale zároveň se to pročišťuje, protože se tomu věnuje víc a víc lidí a objevují se nové informace a souvislosti.

Praha, březen–červen 1999.