Obsahem prvního vydání RR novin, příležitostného tisku právě distribuovaného zdarma na vybraných místech, je anketa Událost roku 2016, do níž reflexí svých výrazných zážitků z oblasti kultury a umění přispěly desítky z oslovených osobností, jejichž názor redakci RR zajímal. Z jejich odpovědí dnes čtenářům Bubínku přinášíme ukázku:

Beru-li slovo kultura jako výraz pro duchovní stav společnosti, pak pro mne byl kulturní událostí roku 2016 pevný postoj astrofyzika a hlavně člověka Jiřího Grygara, který se nechal vyřadit ze seznamu schválených kandidátů na státní vyznamenání, jež měl převzít z rukou Miloše Zemana. Vzpomněla jsem si na rok 2014, kdy režisér Jan Němec veden podobným postojem vůči vyznamenávání z rukou Miloše Zemana vrátil vyznamenání udělené mu v roce 2002 Václavem Havlem.
Ve stejném pojetí byl pro mne negativní kulturní událostí roku 2016 stále nezměněný postoj katolické církve, tentokrát jejích českých představitelů, vůči 14. dalajlamovi, který se považuje za duchovního, a nikoli politického vůdce Tibeťanů (tohoto titulu se vzdal v březnu 2011). Bojí-li se s ním setkat světští představitelé, je to jejich dočasnost, ale svatost se má se svatostí nacházet.
Dvě události s dosahem u nás uzavřely éru 20. století: smrt Leonarda Cohena a udělení Nobelovy ceny za literaturu Bobu Dylanovi.
Anna Kareninová, překladatelka

V roce 2016 vznikl dokumentární film, který měl premiéru až v prvních dnech roku dalšího. Jmenuje se Anticharta, mechanismus loajality a režíroval ho Pavel Křemen. Vyjadřují se v něm především ti, kdo tzv. Antichartu podepsali. Ze všech sil vysvětlují. Trvá to skoro hodinu. Pak v závěru zazní slova zpěvačky Evy Pilarové: „Hluboce se za to stydím, že jsem to udělala. Já nebyla takový hrdina jako Marta Kubišová, já jsem to nedokázala. Byla to zbabělost, strašně se za to stydím, velice se za to omlouvám.“ Myslel jsem, že tohle už u nás není možné.
V roce 2016 sněmovna odsouhlasila zákon, který nařizuje, že hospody a kavárny budou bez cigaretového dýmu. Je to cituplná starost státu o zdravé životní prostředí, která zvlášť dojímá ve městech, jako je Ostrava, kde bydlím. Další značně škodlivé věci tu jsou pak konzumace alkoholu, kalorická jídla a hluk. Až se to všechno podaří odstranit, budeme už jenom sedět v kulturním tichu a průzračném vzduchu lokálů, zachráněni a ze všech sil poslušně šťastni.
Petr Hruška, básník

Česká cikánská rapsodie Jana Tesaře, ve všech myslitelných směrech úplné zjevení.
Neblaze příznačný je ministerský seznam autorů a literárních pojmů, které se od roku 2016 mohou objevit v maturitním testu z češtiny. Školometští kulturtrégrové jím vracejí myšlení o literatuře, literární výchovu ve školách i svobodu učitelské volby o padesát let zpátky.
Monika Stehlíková, učitelka

V posledních letech pedagogicky působím na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. V rámci svého předmětu zadávám studentům seminární práci s názvem Kniha, která mi změnila život (interpretace optikou studenta psychologie + pokus o vlastní vývojovou sebereflexi). Studenti se věnují knihám, které výrazně ovlivnily jejich životní cestu, často tematizují díla, jež jim pomohla vyrovnat se s nemocí, postižením, drogovou závislostí, osobní krizí, sexuální orientací, smrtí blízkého člověka atd. Individuální rozhovory nad výslednými texty jsou pro mě velkým kulturním a lidským zážitkem, představují nadějeplné a velmi obohacující dialogy se senzitivními a přemýšlivými idealisty, kteří chtějí změnit svět a v rámci možností na tom již pracují. Vážím si otevřenosti svých studentů a zapomínám s nimi na čas.
Radikálně opačné pocity ve mně vyvolávají občasná nahlédnutí do internetových diskusí, té žalostné sociologie dneška. Utvrzují mě v názoru, že po „vynalezení“ internetu muselo v pekle celou noc bouchat šampaňské; zázraky moderní technologie nás žel bohu příliš zjevně přibližují k ochromení kultury, demokracie a civilizace samotné.
Jiří Zizler, literární historik a kritik

Zažít koncert dobré kapely je trochu jako přežít zápas s boxerem: je-li mladý a na vrcholu, znamená to, že ty jsi taky něco extra; třicet let za jeho zenitem už to znamená jen to, že jsi přišel. Když hráli Pixies v pražském Foru Karlín, působilo to, jako když všichni jen přišli – včetně kapely. Zvuk byl děsný a prostor neosobní. Kytarista a frontman kapely Frank Black, připomínající křížence Homera Simpsona a Jabby Hutta (nebo spíš mě), jako by jen něco předstíral. Wolf Alice možná nikdy nesloží písničku stejně dobrou, jako je Bone Machine nebo U Mass od Pixies, ale Giant Peach a Moaning Lisa Smile se tomu blíží, a když hráli minulý rok v Akropoli, mladí hubení muzikanti předvedli show tak sexy a hladovou, jako je příběh Angely Carter, který dal kapele její název. Wolf Alice by asi nestálo za to vidět v anonymní koncertní hale v roce 2046 – ale v roce 2016 byli zatraceně skvělí.
Mike Baugh, překladatel a prozaik

Jednou z událostí, kolem které vyvstala řada pro mě příznačných negativních jevů, byl loňský módní trend boje za Autonomní sociální centrum Klinika. Domnívám se, že většině účastníků bohužel nešlo ani tak o možnost provozovat bohulibou činnost jako o příležitost zažít adrenalinovou situaci a získat materiál, jakým lze efektně naplnit profily na sociálních sítích. Následná ochota aktivistů vést dialog s těmi nejpofidérnějšími českými politiky tomu jen nasadila korunu. Ačkoli bylo toto víkendové revolucionářství v zásadě marginálním jevem, na jeho pozadí se v mnoha debatách začala rovněž objevovat štvavá anarchokomunistická rétorika připomínající spíš dobu normalizace než rok 2016. Se sklony k všeobecné relativizaci a podivnému revizionismu komunismu a marxismu se u svých vrstevníků, tedy lidí narozených zhruba okolo revoluce, ostatně setkávám čím dál častěji.
Jako pozitivní bych ráda zmínila knihu, která mi osobně loni utkvěla nejvíc a k níž se v myšlenkách stále vracím – Voliéry Zuzany Brabcové (Druhé město).
Lucie Malá, bohemistka

Když se na váš popud ohlížím, k velké smůle domácí scény mi v hlavě začne radostně blikat jen při vzpomínce na události, které se mi loni přihodily v zahraničí. Například velká výstava H. Bosche v Holandsku nebo expozice moderních soch v Pompejích. Ale aspoň jedna věc: tříhodinový set DJ Victoriouse a psychedelického trumpetisty Carbon Black Cat v kavárně Republika v Doksech. Naprosto fenomenální vystoupení pro dva účastníky, mne a moji ženu. Víc lidí nepřišlo. Svým způsobem ještě větší jazz-tranz než v říjnu předvedl Nils Petter Molvaer v nabitém Jazz Docku.
Pro negativní dojem netřeba chodit daleko. Každý den se o něj činí kanál ČT neznámo proč označovaný ART. Existuje disciplína, jíž se říká „kontejner-diving“. Bezdomovci se noří na dno odpadkových kontejnerů, aby odsud vytahovali shnilé mrkve nebo oblečení po mrtvých. Obdobně se činí programové vedení této odnikud nikam vedoucí odbočky České televizní kanalizace. Ať si vysílají, co chtějí a pro koho chtějí, ale ať si ten kanál přejmenují dejme tomu na ČT-KultRegres a konečně propustí rukojmí, kterého se před lety zmocnili – ART jim prostě nepatří. Když se jejich kolegové na sousedních kanálech celoročně oddávají nostalgii po Normalizaci (ČT1) a fascinaci Třetí říší (ČT2), činí tak alespoň bez obalu.
Blumfeld S. M., publicista a překladatel

1) Negativní: Když dojel Aj Wej-wej, aby před Veletržákem zneuctil mou oblíbenou zlatostříbrnou záchranářskou fólii tím, že do ní zabalil svůj Zvěrokruh, a celé to divadýlko následně zabalil do účelových blábolů na aktuální téma uprchlíků. Možná bych mu to i uvěřila, kdyby jeho sochy zůstaly zabalené až do doby, kdy náš prezident a vláda začnou běžencům pomáhat. Ale po tiskovce fólie zmizely. Celé to na mě dělalo dojem, že jde o ubohý a velmi levný (1 fólie cca 35 Kč) trik, jak přitáhnout média. Chudáci uprchlíci ani netuší, jak a komu mohou být užiteční.
2) Pozitivních bylo několik: tuším, že hned zjara, výstava Splendid Isolation v Pelléově vile. Dokonale propracované, introvertní kresby Jiří Štourače, Štěpána Vrbického a mého oblíbeného Tomáše Smetany. Díla par excellence, autoři snad až příliš skromní. Zkraje léta pak v DOXu Sportu zdar, výstava nacpaná obrazy na stěnách natěsno vedle sebe, mezitím sochy v každém volném prostoru, tak, jak to mám ráda. A spousta výborných, s jakými bych i ráda bydlela, třeba ten sedřený cyklista Ellen Jilemnické, jak se sotva plouží na splasklých kolech. Vše důsledně uspořádané podle sportovních odvětví, velké potěšení i pro nesportovce. Vernisáž navíc korunovaná vlahým letním večerem na terase galerie pod dokončovanou Rajnišovou vzducholodí… Mimo Prahu mě nadchla současná instalace stálých sbírek v kutnohorském GASKu, jejímž autorem je Richard Drury. Pečlivě vybraná díla nejsou řazena přísně chronologicky či podle autorů, jak jsme běžně zvyklí, ale podle pocitů a Stavů mysli, což je i název celé expozice. Kurátor musel jistě zažívat záviděníhodné stavy fantazijního ponoru a vzrušení při výběru děl, což se přenáší na i diváka. Tahle koncepce vás přiměje k daleko silnější konfrontaci vlastních pocitů tváří tvář vystaveným dílům, jste vtaženi do hry kouzelníka s obrazy.
Veronika Richterová, výtvarnice

Velký soubor textů Růženy Grebeníčkové vydal loňského roku Michael Špirit pod názvem O literatuře výpravné (Institut pro studium literatury – Torst). Předchozí Špiritovu edici Grebeníčkové jsem pročítal za studií, ve stejné době jako eseje T. S. Eliota, a hlavně tihle dva mi ukázali, co znamená „myslet o literatuře“. I po dvaceti letech, během nichž se pro mě změnilo opravdu mnohé, zastávám v tomto bodě shodný názor, a přes všechny zjevné rozdíly taky dál cítím mezi oběma jmenovanými zvláštní spřízněnost: v tom, jak jsou autodidakty, v poměru duchovní velkorysosti a rozhodnosti, ve vědomí, že umění má jen dosti málo společného s představivostí. Grebeníčková není aktualitou, protože nepsala pro jeden rok, aktuální je pro nás nutnost snažit se s jejím dílem vyrovnávat.
Martin Pokorný, překladatel a kritik

1) Představení Viktora Preisse ve Vinohradském divadle.
2) Básnické sborníčky časopisu Host: Od lidí, kteří tvrdí, že je poezie mrtvá, je nechutné, aby si ukradli pojem Nejlepší české básně, svěřovali ho svým líbivým buzíkům a šířili pod ním děs a hrůzu.
Básník Ticho