U příležitosti dvacátého pátého výročí 17. listopadu vyšel v Edici Revolver Revue velký knižní výbor z denních Událostí Bohumila Doležala. Dnes na Bubínku Revolveru přinášíme text, jímž knihu doprovodili Adam Drda a Terezie Pokorná.

K Událostem Bohumila Doležala

Před pětadvaceti lety se Češi zbavili komunistické diktatury, přestali být ruskou gubernií, získali svobodu. Moc se o to nepřičinili, autor této knihy by řekl, že jim svoboda „spadla do klína“. Byla to situace, jaká v národním společenství nastane výjimečně, a skrývala se v ní příležitost, naděje, ale i značné riziko: svoboda, kterou nebylo třeba vybojovat, se snadno zase vytratí, je-li považovaná za samozřejmost. S demokracií, která by měla svobodu jistit a zároveň je jí podmíněna, se to má podobně: je neustále ohrožená a začíná se hroutit v okamžiku, kdy ji většina přestane vnímat jako nezastupitelnou hodnotu, již je třeba mít v životě obce především na zřeteli, a kdy se pro ni nenajde dost obhájců. Po čtvrtstoletí je zřejmé, že podstatná část české společnosti si zmíněná rizika nechce nebo nedokáže uvědomovat. „Po roce 1989 tu byl základními zákony vytvořen demokratický rámec, ale nepodařilo se ho naplnit smyslem, jen kýčovitými frázemi a prázdnými floskulemi. S tím se pětadvacet let nepodařilo hnout, zato se podařilo otevřít prostor pro strašnou spoustu populistických demagogů. Je to promarněná velká šance,“ stručně shrnul situaci Bohumil Doležal (v rozhovoru pro Revolver Revue č. 95/2014). A skutečně, listopad 1989 se ve zpětném pohledu – a obzvlášť ve světle Doležalových každodenních záznamů, které nám dnes průběh věcí mohou připomínat jako nepřetržitý sled pojmenovatelných a zjevných událostí, jevů a činů – jeví jako exploze, při níž byla česká společnost bez přičinění své většiny vystřelena daleko dopředu, aby se pak následujících dvacet pět let konkrétními kroky konkrétních lidí vracela zase na počátek. Už se ten návrat skoro – k letošnímu výročí – povedl.

Bohumil Doležal začal své Události (řeč je teď hlavně o deníkové rubrice nazvané Co týden dal, z níž vychází tento knižní výbor) psát a zveřejňovat v roce 2000. Bylo to rozhodnutí, které se ve své době mohlo zdát překvapivé a zvláštní: tehdejší úroveň svobody projevu se jevila stabilizovanější než dnes, autor Událostí neměl nouzi o publikační možnosti, a zdánlivě tedy ani důvod, proč si jako zavedený přispěvatel předních médií přidělávat starosti s „internetovým samizdatem“. Měl ovšem své zkušenosti – z dvakrát zakázané revue Tvář, kde působil v letech 1964–65 a 1968–69 jako redaktor a literární kritik, pak z dvou dekád v disentu, z vývoje roku 1989 i z transformace devadesátých let; ve všech těchto obdobích důvěrně poznal, že k místním zvyklostem patří i snaha vypořádat se s kritikou tak, že ten, kdo ji provozuje, je „upozaděn“ či umlčen. A protože Doležal věděl i to, že zakořeněné společenské zvyklosti se obvykle hned tak nemění, došel k závěru, že chce-li zůstat jako kritik veřejného dění nadále činný a zároveň nezávislý (na politických tlacích, mediálních možnostech a módách, ideologiích, kariéře, známostech atd.), musí si pro to vytvořit vlastní prostor.

Krok se to zdá logický a snadný, ale podnikne ho jen nemnohý člověk, který to, o co se v pracovním životě snaží, bere natolik vážně, že je připraven, je-li třeba, opouštět například různé hmotné jistoty nebo výhody „obecné známosti“ a společenského statusu. Pro takového člověka nemůže být publicistická a kritická činnost jen způsobem obživy, neboť za klíčovou považuje právě onu svobodu, o niž nejen usiluje, pečuje a chce ji využít k něčemu, v čem vidí smysl přesahující zájmy jedince, ale o které také ví, že její ztráta kritikovi práci nakonec znemožní, nebo mu při ní „jen“ sváže ruce. Zároveň takový člověk musí mít i silnou víru, že na tom, co dělá, v nepovrchním smyslu neobyčejně záleží, a také vědomí, že přizpůsobivost a kompromisy by jeho dílo učinily nevěrohodným, protože kredit kritikových názorů a postojů silně závisí i na tom, do jaké míry je za ně schopen ručit vlastním chováním, v jistém smyslu doslova životem. Ve světle počínání a priorit takového člověka se pak ovšem například současní zaměstnanci novin patřících oligarchovi a přednímu politickému populistovi, kteří mohou držení svých „pozic“ ospravedlnit už leda tak měsíční výplatou, jeví jako tajtrlíci tancující s důležitou tváří mezi vejci. Směšní o to víc, že žijeme v době, kdy za veřejné projevy názorů nikomu nehrozí například vězení a kdy se také každý může uživit jinou prací.

Jistě, Doležalova prozíravost, odhodlání, soustavnost, zásadovost a další vlastnosti jsou jen předpoklady, nakonec záleží na výsledku. Co tedy vlastně za těch čtrnáct let každodenního psaní vytvořil? Události mají mnohé vlastnosti deníku, autor je v nich ale přítomen takřka výhradně jen výrazem svého kritického myšlení, není introspektivní, o jeho soukromí se nedozvídáme skoro nic, a když, tak jen prostřednictvím vzpomínek na přátele nebo reflexí osobních prožitků souvisejících však vždy s širším tématem. Události zároveň zdaleka nejsou pouze souborem běžných, jakkoli podařených žurnalistických „glos ke dni“, na to je v proudu každodenních záznamů příliš mnoho podstatných úvah, výrazně přesahujících úzce dobový rámec, stejně jako průběžných motivů a témat. Zároveň lze Doležalovy Události vnímat nejen jako deník, ale i jako kroniku obce, společnosti, a to kroniku komentovanou, výrazně polemickou a silně ukotvenou v osobnosti toho, kdo zapisuje a svědčí. Den po dni nejen neúnavně zaznamenává v pravidelném rytmu jevy, jimž přikládá váhu, ale také se k nim analyticky a kriticky vyslovuje ze své zřetelné a průběžně ověřované a zpřesňované pozice liberálně orientovaného vzdělance, vycházejícího z žité křesťanské víry a z české kulturní a politické tradice, vymezené především jmény František Palacký, Karel Havlíček, Tomáš G. Masaryk nebo Emanuel Rádl, jejichž život a dílo dobře zná. Autor v Událostech také otevírá a vede stálou diskusi s českým prostředím a jeho stereotypy a mytologiemi, opřen o přesvědčení, že svět může činit lepším právě kritičnost, a nikoli chlácholení a nadměrná vstřícnost na nepravém místě, natož tabuizování a opečovávání kostlivců ve skříních. V jednom ze zápisů z roku 2000 píše: „Režimní bolševičtí psychiatři stanovili katolickému aktivistovi Augustinu Navrátilovi diagnózu ‚paranoia kverulans‘. Jsem přesvědčen, že je to lokální české, vysoce nakažlivé onemocnění, kterému se nevyhne žádný cizinec, který se v Česku na delší dobu usídlí, a taky nikdo, kdo je sice v této zemi doma, ale nechce s vlky výti. Trpím touto nemocí od mládí, v současné době už dávno nabrala chronickou a nevyléčitelnou podobu, hrdě se k ní hlásím a pokusím se jí nakazit co nejvíc lidí.“

Na počátku Doležal nevěděl, co svými denními záznamy vytvoří. Věnoval se souběžně další práci, nepředpokládal, jak v Událostech čas od času připomíná, že vydrží tak dlouho tak intenzivně sledovat aktuální dění a jeho obraz v médiích a ještě je každodenně reflektovat. Nakonec se unikátní deník-kronika stal kromě jiného podstatnou částí Doležalova rozsáhlého osobního příspěvku k tomu, aby byl český „demokratický rámec“ promýšlen a pojmenováván – a tak přece jen nabýval smyslu. Což není, jak by se mohlo zdát, prvořadý úkol politiků, neboť ti jsou nakonec vždycky takoví, jaká je společnost, která si je volí, ale především vzdělanců, publicistů, kritiků, pedagogů, intelektuálů, zkrátka „osobností občanské společnosti“, jejích elit. A říká-li Doležal v citovaném rozhovoru, že se v Čechách za dvacet pět let od pádu komunistického režimu nepodařilo „naplnit smyslem demokratický rámec“, „zato se podařilo otevřít prostor pro strašnou spoustu populistických demagogů“, platí to možná ze všeho nejvíc právě pro zdejší elity, jejichž příslušníci si svá četná selhání, nevěcnost, nekritičnost, nedůslednost, přikrčenost, zbabělost, neochotu čelit fanatismu a masové hysterii a naopak ochotu poddávat se novým a novým ideologiím a falešným příslibům, zpravidla nedokážou ani připustit. Koneckonců nikdo a nic je k tomu také nenutí, protože v Čechách, kde se skoro všichni se všemi tak nějak znají, je kritika vnímána jako destruktivní neloajalita, „podrážení nohou“, něco, za co je třeba dotyčného pokárat, odtáhnout se od něj či ho rovnou vykázat. Přesto, anebo právě proto o nutnosti kritického pohledu a jeho úzké propojenosti se svobodou a demokracií Doležal nikdy nezapochyboval, k čemuž například poznamenává: „Něco jiného je chtít [někoho] existenčně zničit, a něco jiného je [jeho] počínání kritizovat. [...] Kritizovat znamená soudit. Svoboda kritiky patří k demokracii. Naproti tomu rozdávání odpustků napravo nalevo je morální korupce“ (zápis z 11. 12. 2004). Podobně Doležal ví – a proto také ve svém vlastním kritickém usilování napořád zastává zásadně jiná „metodologická“ východiska – o úskalích tzv. objektivity a nestrannosti, které namnoze pouze maskují pohodlnost či přímo zbabělost, jak zaznamenal například v zápise 26. března 2003 v souvislosti s konfliktem v Iráku: „České noviny jsou [...] nadstranické a objektivní [...]. Je to jako být nadstranický ve chvíli, kdy se strážník pere se zlodějem, který se právě chystal vám ukrást peněženku. Úkolem novin a vůbec úkolem lidí ve sporech tohoto světa není být neutrální, ale být spravedlivý. Což nevylučuje, ale naopak vyžaduje se tu a tam přidat na jednu nebo na druhou stranu.“

Problémy místní pseudotolerance výstižně postihl i jeden z Doležalových spolupracovníků z Tváře, literární kritik a historik Přemysl Blažíček (v rozhovoru pro časopis Přítomnost č. 3/1992): „Komunistický režim byl krajně netolerantní, a my sami jsme stále plni jeho dědictví. Je ale namístě neustálé zaklínání se tolerancí? Je pravda, že jí není nikdy dost? [...] Respektovat druhého předpokládá pochopit, že druhý má své vlastní potřeby a zájmy, které mohou být v nesouladu s mými zásadami a názory. [...] Ale to neznamená, že musím respektovat všechny cizí názory. A právě v tomto směru jsme neustále vyzýváni k toleranci. Jako by každý měl svou stejně platnou (či postmoderně řečeno: stejně neplatnou) pravdu. Určité názory zasluhují jen to, aby byly potřeny.“ Bohumil Doležal v Událostech také systematicky s otevřeným hledím polemizuje s jinými komentátory veřejného dění, přičemž jeho polemiky vykazují obzvlášť s odstupem a ve svém celku jedinečný význam, byť mají podobu denních záznamů o mnohdy zdánlivě pomíjivých jevech – přesvědčivě totiž vypovídají i o tom, jak silně k místnímu společenskému, politickému i kulturnímu úpadku po roce 1989 přispěli mnozí „velikáni“ a „hvězdy“ veřejné debaty, jejichž četné jmenovité příklady si v této knize může každý najít sám. Doležal si přitom nebere servítky, i když se nikdy nesníží ke sprostotě nebo hulvátství, které jsou ostatně neslučitelné s uměním ironie, jež patří k jeho nepřehlédnutelným zbraním – ovšem už jen ta, podobně jako jindy jeho přímočarost a pokaždé schopnost a odvaha pojmenovávat věci pravými jmény a jednoznačně stranit tomu, co považuje za správné, se dnešnímu běžnému čtenáři, natož konzumentovi masmédií může jevit jako přepjatá, nestravitelná, ba dokonce neúnosná (je příznačné, že oč pokleslejší je mravní a kulturní stav zdejší společnosti, o to víc si pěstuje jisté způsoby jemnocitů). Ve skutečnosti je však jen v řádu nejlepších tradic pronikavého a neodvozeného úsudku, neustrašenosti a razance stylu, s nimiž vedly polemiky podstatné osobnosti kritického myšlení, u nás například Havlíček nebo Šalda, chceme-li jmenovat některé z těch, k nimž se Doležal i výslovně hlásí.

Není tajemstvím, že velikost kritika se nepoměřuje tím, zda s ním můžeme vždy ve všem souhlasit, nýbrž tím, jak podstatné a objevné otázky a úhly pohledu nám otevírá. Kritik také není totéž co prognostik a ani v Doležalově případě není nejdůležitější, jestli a do jaké míry vždy přesně předpokládal další společenské a politické dění – jakkoli byla jeho analýza vývoje směřujícího k věcem příštím zpravidla o to případnější, čím překvapivější –, ale nakolik rozpoznal a ve svých textech pojmenoval, často jako jediný, uzlové jevy, zhusta takové, v nichž se skrývá problém a nebezpečí. V mnoha případech se jeho zaostření na důvody k zvýšené pozornosti a jeho „bití na poplach“, které většina považovala za přepjaté či výstřední, pokud mu tedy vůbec věnovala pozornost, ukázaly, bohužel pro českou společnost, jako přesné a oprávněné – ať už se to týkalo hloupého, naivního a v důsledku sebedestruktivního vztahu Česka k Rusku, ruských imperiálních ambicí, nebo přesvědčení, že pokud politická reprezentace nebude mírnit napětí a nenávist ve společnosti, ale naopak ji využívat a rozdmýchávat, obrátí se to nakonec proti ní a její místo zaujmou ještě protřelejší a šikovnější populisté. Může být ovšem pro kritika důvodem k uspokojení, dá-li mu budoucnost takto zapravdu?

Z Událostí vyplývají i věci dodnes méně zjevné a hůře uchopitelné. V debatě o poválečném vyhnání Němců, v níž se Doležal výrazně angažoval (považuje vyhnání za etnickou čistku, jejíž hanebnost by si Češi měli být schopni připustit), nešlo pouze o vztah k palčivé otázce minulosti, nýbrž i o žhavou současnost – tím, že například mnozí čeští historici posluhovali v této věci aktuální politické reprezentaci a většinovému názoru, vytvořili svým příkladem (špatné chování, které jen tak projde, působí vždycky jako příklad) prostor pro selhávání v dalších obdobných otázkách, například při hodnocení komunistické minulosti. Podobně v opakujících se obhajobách někdejších spolupracovníků Státní bezpečnosti, které byly pokrytecké a v zásadě nemravné a jejichž rozporování patří k dalším Doležalovým tématům, stejně jako v neschopnosti dívat se střízlivě na výmluvy spojené s předlistopadovým členstvím v KSČ a jinými formami kolaborace, v neochotě připustit selhání u populárních postav, v tom všem nikdy nebyl jen dílčí problém konkrétního případu, ale zárodek podstatných potíží do budoucna. Všechno to totiž, jak se s postupem času potvrdilo, nakonec vedlo k tomu, že se v české společnosti úplně rozostřil kritický pohled nejen na minulost, ale i na chování a jednání v současnosti a že se také na výsluní poklidně vrátili protřelí normalizační šíbři.

V takových souvislostech nakonec nepřekvapí, že se Bohumil Doležal po mnoha letech soustavné práce dostal do situace, kdy kromě vlastních Událostí a několika malotirážních časopisů nemá, kam by mohl, nebo chtěl psát – a že se český veřejný život ocitl na dně, jehož hloubku téměř nikdo nepředpokládal. Svoboda projevu se výrazně zmenšila, tradiční demokratické strany se ocitly ve vleklých krizích či agóniích, populisté nabývají na síle a nejsilnější z nich si dnes kupuje jednoho člověka za druhým. Většina z těch, kdo by měli v takové chvíli usilovat o nápravu, mlčí a snaží se vyhnout byť jen zmínkám o tom, jak je problém vážný a rozsáhlý. Kritika se už takřka nepěstuje, a to nejen v podstatných věcech politického života, ale ani v kultuře, umění a jejich provozu. Doležal je se svými názory bezmála v izolaci. Nabízí se tu tedy i otázka: K čemu vlastně bylo jeho osobní důsledné úsilí o to, aby byl demokratický rámec v poměrech po roce 1989 přece jen naplněn smyslem? Stála ta léta práce, stovky dní jí věnovaných vůbec za to? Odpovědět se dá například tím, co formuloval v textu z 9. března 2008: „Je důležité mít svobodu říci svou pravdu. Je ale stejně důležité snažit se svou pravdu prosadit přesvědčováním a argumenty (a je ovšem taky důležité umět uznat svůj omyl). Je to nutné, jinak bychom se už dávno utopili ve světě protichůdných pravd. A je to možné: v druhé polovině 19. století měli lidé u nás svobodu tvrdit, že Rukopisy jsou pravé, a svobodu tvrdit, že jsou to padělky. Pozoruhodné je, že svoboda těch prvních se prosadila samospádem, kdežto ti druzí o ni museli tvrdě bojovat. Podobně na přelomu 19. a 20. století měli lidé nejen u nás možnost zastávat názor, že rituální vražda existuje, a taky názor, že je to ohavný předsudek, i když ti to taky neměli ze začátku dvakrát lehké. Lidé, kteří dnes tvrdí, že Rukopisy jsou pravé a rituální vražda existuje, se jeví jako šašci, případně darebáci. Na tomto malém příkladu je pěkně vidět, že si sice každý může o minulosti a vůbec myslet a mluvit, co chce, ale zase tak úplně bez rizika to není.“

Denní záznamy Bohumila Doležala se za řadu let staly úctyhodným, bezmála monumentálním dílem, pro které se těžko hledá srovnání. Představují výsledek nejen mimořádného kritického, myšlenkového, stylistického, ale i fyzického výkonu, jehož náročnost si uvědomíme, zejména čteme-li Doležalovy deníkové texty v jejich celku či rozsáhlém výběru, jaký představuje tato kniha. Čtení to není snadné – (znovu)procházet celou tou nekončící řadou jednotlivých úkazů, jevů, událostí, které tak přesně vypovídají o české společnosti a kultuře posledních dekád se všemi jejími povýtce podivuhodnými protagonisty i vedlejšími postavami, znamená podstoupit v mnohém trýznivou cestu zpět, jež je současně i cestou do naší neradostné přítomnosti. Autor na sebe přitom bere nelehkou a nepopulární úlohu toho příslušníka obce, který nad jejími nemocemi a chybami nezavírá oči, ale naopak je po léta na každodenní „stráži“ a nahlas říká věci, jež většina neumí či nechce vidět a slyšet. Ona náročná pouť často skličujícím světem, jenž má ovšem namnoze i panoptikální a tragikomické rozměry, kterou s Doležalem při čtení jeho deníku-kroniky podstupujeme, je ale zároveň i osvobozující, úlevná a často dokonce obveselující, jak poznamenal Viktor Karlík (v Revolver Revue č. 82/2011): „Doležalův vzdělanostní základ a letitá názorová konzistence činí z mnohdy neskutečně únavných kauz, jaké místní politika přináší, někdy až ,literární‘ události. Jejich popis, rozplétání a zpřehledňování není vždy radostné, ale takový už je život a politika zvlášť. Autorova inteligence a smysl pro humor často působí jako jediná možná katarze, neboť všichni potrefení – od politiků až po mediální lobby včetně drtivé většiny jejich pěšáků –, kteří prokazatelně lžou a blábolí, budou s největší pravděpodobností ve svém lhaní a blábolení pokračovat. V těchto souvislostech je výmluvný název Doležalova glosáře, odkazují k Událostem Jana Hanče.“

Zmíněná literární hodnota, kterou může v Událostech Bohumila Doležala neprávem překrývat zjevnější rovina kriticko-publicistická, by si zasloužila samostatné úvahy; mimo jiné o ní svědčí, jaký zážitek může jejich četba přinášet i tomu, pro něhož nejsou politická témata středem zájmu, například díky autorově brilantnímu a nezaměnitelnému stylu a „tahu“ deníkových Událostí v jejich celku, skrývajícím i mnohé průběžné motivy a tematické linie, které sice přinášel sám každodenní život, ale v textu nabývají podob formotvorných prvků, přesných důrazů a přesvědčivých point. Kromě literární hodnoty i všech dalších kvalit, zmíněných v tomto i jiných textech Doležalovým Událostem věnovaným je pak na místě připomenout alespoň ještě jednu. Obzvlášť v době, která těžce strádá i nedostatkem vzorů hodných následování, představuje Doležalovo veřejné působení neobyčejně inspirativní a posilující příklad – mimořádné práce i neokázale důsledného a statečného chování, bez něhož by ovšem takové dílo těžko mohlo vzniknout, a to takřka na koleně a v osamění, neboť se dokázalo důstojně obejít bez zaměstnaneckého, institucionálního, společenského a v podstatě i hmotného zázemí, o nichž si tolik našich současníků myslí, že jsou tak nezbytné.

Adam Drda, Terezie Pokorná, podzim 2014