U příležitosti nedožitých devadesátých pátých narozenin vynikajícího znalce mimoevropského umění a jedinečné osobnosti Lubora Hájka (5. 5. 1921 – 2. 3. 2000), jehož jméno je kromě jiného spojeno s vybudováním a dlouholetým vedením unikátní Sbírky orientálního umění Národní galerie, odkazujeme na text Prokopa Voskovce, který jsme na Bubínku Revolveru zveřejnili 8. 2. 2016, a přinášíme vzpomínku Viktora Karlíka. Oba texty vyšly poprvé v Revolver Revue č. 52/2003 v rámci rozsáhlého bloku, který o Luboru Hájkovi připravila Helena Honcoopová. Je v něm zachyceno i Hájkovo „desatero o pěti bodech“ s nadpisem „Všem zúčastněným pracovníkům v Benešově nad Ploučnicí“, které sepsal okamžitě poté, co v roce 1969 vyhořel tamní zámek, tehdejší sídlo sbírky orientálního umění, Hájkem po léta s mimořádným osobním i pracovním nasazením od základu budované. I když bylo „Hájkovo desatero“ vytvořeno pro zcela konkrétní účel práce na jedněch troskách (kromě jiného shořelo přes dva tisíce nenahraditelných sbírkových předmětů), nese rysy obecné platnosti stejně jako osobnosti jeho autora:

Abychom byli morálně s to zvládnout daný úkol, vydávám následující příkaz:
1. Je zakázáno zhroutit se před dokončením všech prací.

2. Je zakázáno hrozit se, hovořit i uvažovat o tragédii, příčinách a následcích, užívat výrazů strašné, děsné apod.
3. Je zakázáno litovat ztráty a poškození kteréhokoli předmětu.
4. Je povinností radovat se ze záchrany každého předmětu.
5. Pokud se nezdržíme pláče, je třeba tak učinit v ústraní a nepozorovaně.
Kdo se necítí schopen plnit tyto příkazy, nemá právo zúčastnit se našich prací, poněvadž by poškodil naši morálku.
Podepsán Lubor Hájek.



Lubor Hájek, Zámek Zbraslav, 25. 6. 1978, foto Milan Pitlach


 

Vzpomínka na Lubora Hájka
Viktor Karlík

Na podzim roku 1981 jsem měl nastoupit v Náprstkově muzeu jako noční hlídač, místo se však neuvolnilo. Od tamní restaurátorky Hany Hájkové jsem ale dostal tip na práci v depozitáři Orientální sbírky Národní galerie. Telefonicky jsem si domluvil schůzku a vyrazil na Zbraslavský zámek. Otevřela mi Nora Jelínková a uvedla mě do prostorné místnosti s klenutými stropy a freskami, kde u velkého kulatého stolu asi tak deset lidí jedlo a popíjelo čaj, který z velké výšky ostatním naléval Jaromír Zemina. Nad kamny visel ručně napsaný citát A. Artauda: Et elle est à vivre, la vie!, a v hlubokém, temně modrém křesle seděl zabořen „pan doktor“ – jak jej shodně oslovovali všichni, s kterými si netykal –, a tak trochu si užíval moji nervozitu. Po otázce, proč chci pracovat zrovna v depozitáři orientu, jsem blekotal cosi o svém malování a potřebě pracovního místa, které mi nezanese hlavu a dá trochu volnosti. Pak se mě tuším Regina Kopačková kontrolně zeptala, zda bych nechtěl v NG působit v SSM. Když jsem odpověděl záporně, Hájek pohovor ukončil slovy: „Potřebujem kluka, aby neotěhotněl“, a byl mi nabídnut další šále čaje. Do měsíce se zásluhou sekretářky Míšy Fišerové vyřídily všechny náležitosti a já v NG setrval víc než osm let.

V té době mi bylo devatenáct, a aniž bych to tušil, L. H. mě začal vyučovat. Zpočátku tím, že si mě příliš nevšímal. První povinnosti spočívaly v nošení briket a ládování kamen, měl jsem být také nápomocen při vaření čaje. Posléze jsem převzal depozitáře a začal L. H. asistovat. Nejprve jako nosič a balič, posléze i jako restaurátor. Hájkova teorie, že umělecký historik musí být zbožíznalcem a musí stejně jako zelinář poznat, zda mu nepřivezli něco shnilého, v praxi probíhala třeba takto: před svými mladými kolegyněmi a někdy i přede mnou otevřel Oriental Art, zakryl popisku a začal se ptát. Jedná se o něco výjimečného? Pokud ano, tak čím? Z jaké oblasti věc pochází? Jak je asi stará?

Sám šel příkladem, pracoval velmi často přímo se sbírkovými předměty, mnohdy byl jimi doslova oklopen – pro všechny bylo myslím velmi inspirativní a zároveň naprosto běžné, že v místnosti u kulatého stolu v době oběda často po stěnách viselo třeba pár svitkových obrazů, na stole u okna ležel nějaký ten bronz a u stolu Nory Jelínkové tibetská korouhev. Debilitu oné doby připomínalo snad jenom Rudé právo, které do sbírky pravidelně chodilo, a občas i nějaký ten Kotalíkův Galerijní zpravodaj či Tiskový zpravodaj Korejského lid. dem. republiky (z něho jsme pak publikovali výbor v samizdatové Revolver Revue č. 10/1988).

K Hájkovu přímému kontaktu s uměním patřil velký zájem o technologii i o jednotlivé disciplíny: jeho znalosti například grafických technik, malby, polychromie, odlévání bronzů, zlacení materiálů atd. byly značné. Stejně tak se orientoval v botanice a zoologii, což při poznávání asijského umění hraje významnou roli.

L. H. měl základní předpoklad dobrých šéfů – přirozenou autoritu. Nepamatuji si, že by někdy na někoho nějak zvlášť křičel. Dokázal však reagovat nečekaně expresivně, zejména když začal den svou oblíbenou becherovkou. To třeba své kolegyni oznámil, že nepozná umění od kravského hovna, nebo na sinoložku, která dokázala víc než hodinu hledět zespoda na dno zkoumané nádoby, zakřičel: „Proboha, proč zase čumíte tak dlouho na dno té vázy?!“

Délku oběda určoval L. H. dvojím způsobem: buď přestal komunikovat a schoval se pod odbornou literaturu, nebo se zvedl z křesla. Pokud ovšem četl noviny či nějaký zábavný časopis, pokračovali jsme v konverzaci. Při jednom z obědů si jistá pracovnice sbírky prohlížela knihu o kočkách, L. H. se na ni dlouze zadíval a řekl: „Vy teď chodíte s nějakým chovatelem koček?“ Když jsme jednou společně obědvali u příležitosti nějaké mimopražské výstavy v restauraci, zavolal si L. H. číšníka poručil mu přečíst jídelní lístek, neboť on jej prý číst nemůže, protože je za čtení placen.

V tomto kontextu mě v polovině osmdesátých let nepřekvapilo vidět pana doktora s pytlíkem marihuany na pracovním stole, dýmkou v ruce a známou vůní všude kolem. Další milou zábavou na Zbraslavském zámku bylo vozit na pramici kolegyně a L. H. po slepém ramenu řeky – Krňáku. Toto povyražení nám však ukončil místní zloděj, loďka zmizela.

Pro celkovou atmosféru v tehdejší NG je příznačná i skutečnost, že orientální sbírka byla tak trochu trpěna, padaly různé návrhy na její sloučení s Náprstkovým muzeem nebo se hovořilo o vzniku stálé expozice v plzeňské synagoze, zbraslavském hotelu Savoy a pak ve Veletržním paláci. Myslím, že většina odborných pracovníků ostatních pracovišť NG vnímala orientální sbírku s upřímnou tupostí jako cosi divného a poněkud podřadného; ostatně dodnes mnoho zdejších kunsthistoriků dostává husí kůži, když slyší, že Asiat klade rovnítko třeba mezi misku a obraz. K výjimkám, osvíceným mužům tehdejší NG, patřil, jak si pamatuji, například Ladislav Kesner st., Jaromír Zemina, Lubomír Slavíček a pracovníci spřátelené zbraslavské sbírky sochařské. Odstrkovaná orientální sbírka byla tedy jakýmsi „státem ve státě“, už prostorově fungovala mimo bezprostřední Kotalíkův dosah, a to mělo své výhody. Za celá osmdesátá léta nás ředitel NG osobně navštívil jen jednou, což stačilo. Díky odlehlosti orientální sbírky také třeba docházku na Zbraslavi nehlídal důchodce ve vrátnici, ale zaměstnanci sami, a až na občasné fízlování jedné z kolegyň jsme si v této věci vždycky všichni rozuměli. V tomto ohledu byl L. H. ke svým pracovníkům neuvěřitelně tolerantní, zajímaly ho výsledky, ne „píchačky“. Nebýt Hájkovy velkorysosti, těžko by mohl jeden z kolegů v takové míře překládat a pracovat doma a ani já bych koneckonců nemohl vést svůj tehdejší způsob života.

Je dobré si také připomenout, že v NG nebo v Náprstkově muzeu byli a jsou pracovníci specializovaní na jednu oblast nebo obor. Asi nikdo dnes nedokáže být takovým znalcem „napříč“, jakým byl L. H. Inspirativní pro mě jako mladého nevzdělaného hocha byly v tomto ohledu i nákupní komise. Předsedal jim Zdeněk Sklenář a nabízené dílo nejprve představil příslušný odborný pracovník. Nebylo-li příliš velké, putovalo pak kolem stolu od jednoho k druhému. Při následných debatách Hájek velmi ožíval a bylo zjevné, jak mu jeho znalosti nebrání nahlížet věci nepředpojatě, především s obrovským citem a někdy i typickým humorem. Také když někdo potřeboval poradit v odborné věci, u níž nevěděl, jak dál, chodilo se za „Hájkem“. Se stejným zájmem a inteligencí dokázal L. H. ovšem hovořit i o docela obyčejných věcech života, což učení blbové zpravidla neumějí. L. H. byl ten typ, který obstojí ve čtvrté cenové skupině i v luxusní restauraci. Nikoho proto už asi nepřekvapí, když zmíním, že se orientoval v moderním umění, literatuře i kuchařských záležitostech; jeho recept na bujabézu publikoval tehdy jakýsi časopis, na Vánoce nám ji vařil.

Měl také další vlastnost, která dnes není samozřejmá: když byl ukončen nějaký projekt či příprava výstavy, vždy všem zúčastněným jmenovitě poděkoval. Je v řádu věci, že při otevření stálé expozice orientální sbírky v roce 1998 byl on sám stranou, a ne tím, kdo by měl stát v čele. (Ten den jsem s ním hovořil, a byl přesto upřímně nadšen, že „jeho“ sbírka je konečně zpřístupněna pro veřejnost.) Bohužel se nepodařilo nalézt a vychovat nástupce, který by se mu vyrovnal – v tomto ohledu byl neúspěšný.

Při vzpomínkách na něj si dnes vybavuji i řadu dalších situací. Tak hned zpočátku mého působení na Zbraslavi mi jednoho dne oznámil, že následující den spolu odjíždíme vlakem do Ústí nad Orlicí, kde zemřel JUDr. Otava, druhý manžel Niny Chytilové, který odkázal sbírku Vojtěcha Chytila NG, a my dva ji máme převzít. Bylo to v zimě, všude sníh. Když jsme vystoupili v Ústí, v nádražní budově z oken prvního patra stoupal dým – hořelo. L. H. mi začal vyprávět o tragédii v Benešově nad Ploučnicí, kde v roce 1969 shořela velká část orientální sbírky. Po více než půlhodině, kterou jsme strávili telefonováním z budky, jsme dorazili na místo. A pak po příchodu policisty v civilu, místního notáře a zapisovatelky začalo něco neuvěřitelného.

Představte si poměrně malý, řadový patrový domek, zařízený nábytkem z padesátých let, kde třeba zvednete matrace a v posteli naleznete deset svitkových obrazů, mezi nimi Čchi Paj-š’ho, nebo kde na půdě v lísce za komínem objevíte thangskou hrobovou figuru velblouda, dnes součást stálé expozice NG. Na půdě byli také, ve špinavé krabici plné dřevité vaty, dva strážci hrobky – vojáci z dynastie Thang, přičemž jednomu chyběla hlava; našel jsem ji posléze mezi jakýmisi květináči, a dnes jsou vojáci rovněž ve stálé galerijní expozici. V domku bylo velmi chladno, všichni jsme zůstali v kabátech, já hledal, nosil, čísloval a balil, L. H. diktoval písařce popisy a určoval ceny. Téměř vždy, když vyřkl cenu díla, se místní notář dotazoval, zda se nepřeslechl. Periodicita jeho dotazů nás velmi obveselovala, myslím, že L. H. začal částky ještě trochu nadsazovat, čímž dosahoval notářova koktání a sekretářčina výskání. Místní policista chodil všude za mnou a dával pozor, abychom s Hájkem něco nešlohli.

Večer jsme zjistili, že v Ústí není volný žádný hotel, našli jsme ho až v České Třebové, přímo u nádraží, kam jsme dorazili hodinu před půlnocí. V recepční kukani sedělo místní individuum, které jak uvidělo L. H. (širák, dlouhý kabát, dýmka) a mě (dlouhé vlasy), začalo nesmyslně vychvalovat pokoj, od něhož Hájek přebíral klíč: je to prý místnost s nádhernou manželskou postelí, kde často tráví svoji první noc místní novomanželé. Moc jsme se nevyspali, protože na nádraží neustále posunovali vagony a pokoj byl plný světelných signálů. Druhého dne jsme v Ústí dokončili svou práci a v podvečer jsme vyrazili vlakem zpět do Prahy. L. H. mi po cestě vypravoval o sběratelích orientálního umění Chytilovi, Martínkovi a Fillovi, pak přešel na Jiřího Koláře, Jindřicha Chalupeckého a jiné tehdy tabuizované osoby a témata.

Jiná vzpomínka se váže ke konci osmdesátých let, kdy začaly vrcholit přípravy soupisového katalogu a výstavy starých čínských bronzů. Tou dobou míval L. H. na svém stole často fantastického jednorožce, bronz, jemuž s Wernerem Formanem věnovali v knize Čínské umění z roku 1954 hned tři reprodukce. (Mimochodem, to, jak dokázal W. Forman svými snímky uchopit asijské sochařství nebo japonský dřevořez, je zcela jedinečné. Tibor Honty svými fotografiemi díla Štursova a jiných sochařů po zásluze vstoupil do kulturního povědomí – obávám se, že Werner Forman je na tom zcela opačně.)



Fantastický jednorožec, 50. léta,  foto Werner Forman

V té době ovšem L. H. začal o plastice jednorožce hovořit se sílícími pochybnostmi a jednoho dne mě požádal, abych zkusil, zda patina není umělá. Po zkouškách organickými rozpouštědly se povrch stále jevil jako pravý, až po mechanické sondě bylo zřejmé, že zabarvení patiny neodpovídá slitině. V té době jsem konzervoval a restauroval pro chystanou výstavu řadu bronzů – jedna z metod, jak vykopávku stabilizovat, spočívala v prostém ponoření do destilované vody a následném vylouhování nežádoucích látek. V případě jednorožce jsme vodu trochu ohřáli a určité partie začaly náhle měknout. Když jsem pak odstranil vrstvu jakéhosi tmelu, nalezl jsem uvnitř čínské noviny, jimiž bylo zvíře místy vycpané, aby tmel tvořil jen potřebnou skořepinu. Dále pak vyplynulo, že příšera je sletována z více částí – očividně šlo o nepodařený odlitek, který byl skutečně mistrovsky doplněn a napatinován. Myslím, že to byl Oldřich Král, kdo lokalizoval noviny jako hongkongské. L. H. byl ovšem velmi spokojen: byl to sice on, kdo jednorožce před lety nesprávně určil a svůj chybný nález veřejně publikoval, ale sám také svou chybu odhalil – nebýt jeho, dodnes by asi zvíře bylo nadále považováno za to, čím bylo mylně prohlášeno.

Také nelze zapomenout na den, kdy se jedno dopoledne v osmdesátých letech přišla s L. H. rozloučit jeho asi nejmilejší žačka společně se svým manželem a vše nasvědčovalo tomu, že natrvalo opouští tehdejší ČSSR. Po jejich odjezdu ze zámku začal L. H. popíjet whisky. S indoložkou Zdenou Zajícovou jsme nesměli opustit pracoviště, a když se zešeřilo, museli jsme svého šéfa následovat na zbraslavský hřbitov. Z obou stran jsme jej podpírali a zastavujíce se u různých hrobů a hrobek jsme poslouchali jeho monology. Po návratu do zámku a společné kávě (posledním tématem byla hudba Rolling Stones) se nám nepodařilo odradit L. H. od jízdy vozem. Vše probíhalo poměrně dobře, až před Zlíchovem jsme se ocitli v protisměru. Po mém nesmělém upozornění L. H. odvětil: „Jsem šeroslepý.“

zima, jaro 2002

 

Připravily Terezie Pokorná a Edita Onuferová.