Jste autorkou první monografie Jana Křížka (1919–1985, blok o něm vyšel před třinácti lety v Revolver Revue č. 43), zapomenutého a pak znovuobjeveného umělce, který proslul vyhraněným pojetím tvorby i vlastního života, jehož značnou část prožil ve Francii. Jak jste knihu koncipovala a co z tvorby a postojů Jana Křížka byste vyzdvihla jako zvlášť podstatné pro dnešní dobu?

Anna Pravdová: Knihu jsem koncipovala s ohledem na úzké propojení života a tvorby Jana Křížka. Jedno od druhého totiž u něho není možné oddělit, a ta propojenost má podstatně větší míru, než bývá obvyklé u jiných umělců. Tvorba mu byla především prostředkem k řešení jakéhosi velmi osobního „problému“, nástrojem duchovního hledání, a vše ostatní tomu podřídil. Zároveň se v Paříži dostal do velmi zajímavého kontextu a přátelil se s významnými osobnostmi tehdejší pařížské umělecké scény: vystavoval v právě založeném Foyer de l’art brut Jeana Dubuffeta, do okruhu „svých“ umělců jej zařadil hlavní propagátor tašismu a lyrické abstrakce Charles Estienne, s André Bretonem polemizoval o automatické tvorbě, vedl s ním na toto téma velmi zajímavou korespondenci. Ve svých čtyřiačtyřiceti letech, v plné tvůrčí síle a v podstatě na vrcholu své kariéry, se pak Křížek rozhodl s vlastní tvorbou skoncovat, svému nejbližšímu příteli Václavu Boštíkovi napsal, že se „vyléčil“ a že již tvořit nepotřebuje, respektive již nepotřebuje své tvůrčí problémy převádět do hmoty a nadále provozoval cosi, čemu říkal „spekulativní sochařství“, tj. tvořil pouze v myšlenkách. Se svou ženou Jiřinou koupili kus louky ve střední Francii, postavili si na ní malý domeček ze dřeva a tam dalších dvacet let bydleli a živili se pěstováním vlastní zeleniny a prodejem medu od „Křížkových včel“.

Nikdy nepřejímal cizí vzory, vše si chtěl sám prozkoumat. I když měl možnost se v Paříži prosadit, nepodlehl touze po úspěchu a solitérně hledal, co považoval za podstatné, a to i za cenu velmi těžkých životních podmínek. Jeho tvorba i její předčasné ukončení klade tedy otázky po smyslu umění vůbec. V knize jsem se snažila tento Křížkův velmi ojedinělý přístup k tvorbě i k životu postihnout.