Anne Dastakian

Laurinka

Dne 5. ledna tohoto roku náhle zemřela ve věku padesáti tří let naše francouzská přítelkyně, germanistka, bohemistka, absolventka magisterského studia filosofie a nadšená obdivovatelka české kultury Laurence Bocage.

Byla dcerou novinářky Anity Rindové, narozené v Paříži roku 1929 v rodině českých židů (z otcovy strany pocházející z Českých Budějovic a z Kaplice, z matčiny – rodiny Polákových – z Loun). Laurence se narodila 23. června 1959 v Paříži. S rodiči, kteří pracovali v deníku Le Monde a v letech 1974–1979 působili jako zpravodajové o zemích východní Evropy, pobývala ve Vídni. V roce 1979 poprvé vstoupila na československou půdu: spolu s matkou, která tehdy mohla navštívit Čechy po jednačtyřiceti letech, spolu pak také šly na židovskou radnici v Maiselově ulici, aby tam požádaly o informace o zmizelých členech své rodiny. Od své oblíbené babičky Ady se Laurence hodně dozvěděla o předválečném Československu, kam tato francouzská větev rodiny jezdívala každé léto na dovolenou, až do roku 1938.

Ve Francii pak Laurence studovala filosofii na universitě Paris X (Nanterre) a češtinu v INALCO (Institut National des Langues et Civilisations Orientales). Na začátku osmdesátých let odjela do Prahy, kde strávila dva roky. První studovala na Universitě Karlově se stipendiem francouzské vlády, druhý rok učila ve francouzské škole při Francouzském institutu ve Štěpánské ulici. V Praze se seznámila i s umělci z okruhu undergroundu, s některými do smrti zůstala v přátelském kontaktu.

Po návratu do Paříže navštěvovala literární seminář Jana Vladislava při EHESS (Écoles des Hautes Études en Sciences Sociales) a stýkala se i s dalšími významnými pařížskými emigranty: Jiřím Kolářem, Pavlem Tigridem, Antonínem Liehmem… Pracovala jako knihovnice v Národním shromáždění. Ačkoliv se nehlásila k žádnému náboženství, zajímala se o židovskou kulturu a navštěvovala kursy hebrejštiny.

V poslední době se Laurence vrátila k české tematice: její matka Anita Rindová napsala knihu o osudu své rodiny, která pod názvem Takoví jsme byli vyšla v roce 2010 (nakl. Gaussen, Paříž). Laurence jí pomáhala s překladem textu Václava Havla, ale hlavně vzpomínkami na své rozhovory s babičkou Ady.


Viktor Karlík
Laurence Bocage

jsem poznal v červenci 1989. Podařilo se mi tehdy poprvé vycestovat na „západ“ a s kolegou z Revolver Revue Markem Hlupým v Paříži zařídit řadu věcí pro samizdat. Ocitli jsme se u Laurence v bytě v Rue de la Roquette, který se stal naší základnou; jak se pak ukázalo, podobně byt poskytovala mnohým dalším českým návštěvníkům Paříže. Viděla nás tehdy poprvé a chovala se k nám od počátku jako k letitým přátelům. Velkoryse, nezištně a vřele. Jak vyplynulo, byla mimo jiné v kontaktu s Tigridovým Svědectvím, s Janem Vladislavem a společně s námi navštívila Jiřího Koláře. Uměla dobře česky, projevovala velký zájem o tehdejší situaci v Čechách a snažila se konkrétně pomoci. Navíc měla smysl pro humor. Téhož roku 1989 přijela koncem léta do Prahy. Přivezla nějaké tiskoviny, vzkazy a také třeba lepidla a jiné u nás tehdy nedostatkové potřeby pro výrobu samizdatů. Do Paříže pak vezla i jeden můj monotyp-kanál, který jsem na oplátku posílal Jiřímu Kolářovi za jeho koláž s motýly.

Laurence Bocage patřila k Francouzům a dalším cizincům, kteří pomáhali ve špatných časech české kultuře. Mnozí čeští exulanti by se od ní mohli učit. Zůstane pro mne ztělesněním skromnosti a dluhu, který k těmto lidem Čechy dodnes mají.