Obsahem prvního vydání RR novin byla anketa Událost roku 2016. O svých nejvýraznějších zážitcích z oblasti kultury a umění do ní napsaly desítky osobností, jež redakce Revolver Revue oslovila takto: „Můžete připomenout dvě události (díla, akce, počiny) – nejen jednu pozitivní, ale i jednu negativní –, které přinesla zdejší kulturní scéna v roce 2016, a Vy je považujete za obzvlášť významné či příznačné. Nejde nám o soutěž a žebříčky, nýbrž o příležitost upozornit, již s jistým odstupem, na něco z toho, co Vy a další vybrané osobnosti považujete z loňského roku v oblasti umění a kultury za důležité. Vítáno je stručné zdůvodnění.“ Odpovědi všech 107 respondentů nyní přinášíme na pokračování, ve třech částech, na Bubínku Revolveru. 

 

Událost roku 2016 (anketa Revolveru) I.

Beru-li slovo kultura jako výraz pro duchovní stav společnosti, pak pro mne byl kulturní událostí roku 2016 pevný postoj astrofyzika a hlavně člověka Jiřího Grygara, který se nechal vyřadit ze seznamu schválených kandidátů na státní vyznamenání, jež měl převzít z rukou Miloše Zemana. Vzpomněla jsem si na rok 2014, kdy režisér Jan Němec veden podobným postojem vůči vyznamenávání z rukou Miloše Zemana vrátil vyznamenání udělené mu v roce 2002 Václavem Havlem.
Ve stejném pojetí byl pro mne negativní kulturní událostí roku 2016 stále nezměněný postoj katolické církve, tentokrát jejích českých představitelů, vůči 14. dalajlamovi, který se považuje za duchovního, a nikoli politického vůdce Tibeťanů (tohoto titulu se vzdal v březnu 2011). Bojí-li se s ním setkat světští představitelé, je to jejich dočasnost, ale svatost se má se svatostí nacházet.
Dvě události s dosahem u nás uzavřely éru 20. století: smrt Leonarda Cohena a udělení Nobelovy ceny za literaturu Bobu Dylanovi.
Anna Kareninová, překladatelka

V roce 2016 vznikl dokumentární film, který měl premiéru až v prvních dnech roku dalšího. Jmenuje se Anticharta, mechanismus loajality a režíroval ho Pavel Křemen. Vyjadřují se v něm především ti, kdo tzv. Antichartu podepsali. Ze všech sil vysvětlují. Trvá to skoro hodinu. Pak v závěru zazní slova zpěvačky Evy Pilarové: „Hluboce se za to stydím, že jsem to udělala. Já nebyla takový hrdina jako Marta Kubišová, já jsem to nedokázala. Byla to zbabělost, strašně se za to stydím, velice se za to omlouvám.“ Myslel jsem, že tohle už u nás není možné.
V roce 2016 sněmovna odsouhlasila zákon, který nařizuje, že hospody a kavárny budou bez cigaretového dýmu. Je to cituplná starost státu o zdravé životní prostředí, která zvlášť dojímá ve městech, jako je Ostrava, kde bydlím. Další značně škodlivé věci tu jsou pak konzumace alkoholu, kalorická jídla a hluk. Až se to všechno podaří odstranit, budeme už jenom sedět v kulturním tichu a průzračném vzduchu lokálů, zachráněni a ze všech sil poslušně šťastni.
Petr Hruška, básník

Vaší výzvou se cítím poctěn, ale bohužel nemyslím, že jsem pro ni ten pravý. Možná to je věkem, že svět vnímám zkreslenou perspektivou, pozitivní a negativní mi často splývá. Těší mě úspěšné práce mých studentů, těší mě, že v české kinematografii se blýská na lepší časy. Za zlo pokládám to, že lidé zas poslepu fandí zrůdám, které vylézají z děr. Věřil jsem, že generace mých vnuků zůstane ušetřena marasmu minulého století, a bojím se, že to přesvědčení byla iluze. Ale jedno druhým se poměřit nedá. Raduji se z knížek, ale většinou jsou staré. Asi nejsem sám, který je skládal do knihovny s tím, že jednou (v penzi) si je všechny přečte. Když člověku táhne k osmdesátce, napadne ho, že už nezbývá moc času. A tak například jsem vzal na vědomí, že Aldo Buzzi, o jehož existenci jsem neměl tuchy (což je hanba), napsal nesourodý cestopis Čechov v Sandrinu. Užíval jsem si to a k tomu, abych tomu užívání rozuměl, mi pomohl Roland Barthes svou Rozkoší z textu. A tak dále, po půl století nic objevného nebo překvapivého. Stejné to mám s hudbou i s obrazy atd. Většina vás má takové objevy dávno za sebou. Denní rutina, která člověka jednou štve a jindy dojímá, většinou ale zůstane jen sama sebou.
Meir Lubor Dohnal, scenárista, dramaturg a režisér

Pobýt si v kůži Franze Kafky? Koncem roku vyšel překlad prvního dílu třídílného životopisu, označovaného též jako „biografický román“, Kafka. Rané roky (Argo). Projekt literárního teoretika a publicisty Reinera Stacha a nakladatelství S. Fischer (poté co uzavřelo kritickou edici Kafkových spisů) má své kořeny v polovině devadesátých let a autor s ním strávil osmnáct let života. V originále vyšel první díl knihy jako poslední, protože důležitý zdroj Kafkovy korespondence se stal předmětem bizarních a dodnes neukončených soudních sporů o dědictví. Jako by tajemství k Franzi K. patřila navždycky.
Neochota, nedocenění, politické zneužití nebo všechno dohromady? Vědecká a kulturně-vzdělávací společnost Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem pracuje už více než deset let na rozsáhlé výstavě Naši Němci, mapující život německy mluvících obyvatel země (Němců, německých Židů a české aristokracie, která komunikovala německy) od 13. století do konce druhé světové války. V listopadu 2016 noviny velkorysým tónem oznámily, že Ministerstvo kultury poskytlo 50 milionů na dokončení expozice. Stejně důležitá jako samotná výstava je však otázka, jaké důvody vedly k tomu, že se projekt málem zhroutil (čímž by město fatálně zadlužil), a proč peníze, které jsou jen zlomkem všech investic krytých především z fondů EU, uvolnil až pátý ministr kultury.
Kateřina Lepic, překladatelka

Za nejvýznamnější kulturní počin minulého roku jednoznačně a nade vši pochybnost považuji první české vydání stěžejního díla Mikuláše Koperníka O obězích nebeských sfér. Editorem tohoto jedinečného počinu byl pan Vojtěch Hladký (Přírodovědecká fakulta UK), pro vydání připravil překlad Koperníkova díla De revolutionibus orbium coelestium, který počátkem sedmdesátých let vytvořil náš nejvýznamnější historik astronomie Zdeněk Horský. Ačkoli tento překlad Zdeňka Horského byl plánován pro tisk již na rok 1973, tedy k 500. výročí narození Mikuláše Koperníka, bylo jeho vydání u nás nakonec z politických důvodů zakázáno. (Ano, opravdu byla normalizační Praha patrně vůbec posledním místem na světě, kde bylo vydání tohoto díla zakázáno!) Vydáním této knihy se tak nyní dostává každému z nás možnost seznámit se s původními Koperníkovými myšlenkami, jeho formulacemi a argumentačními nástroji v naší mateřštině. Domnívám se, že tato kniha by měla patřit k „povinné intelektuální výbavě“ každého středoškoláka. Shodou okolností český překlad Koperníkova díla vyšel přesně 400 let poté, kdy jej katolická církev zařadila na seznam zakázaných knih (1616).
Na druhou vaši otázku, tedy co považuji za největší negativní událost, Vám odpověď dát nemohu, neboť jsem o tom nepřemýšlel a ani to nepovažuji za vhodné se tím zabývat.
Martin Čihák, filmař

Z mých adeptů na kulturní událost roku 2016 (např. výstavy a katalogy Jiří Mrázek – Terra incognita a Jaroslav Horejc – Mistr českého art deca) se mi do popředí vydělila výstava Viktora Karlíka Ruce básníků. Tuto volbu provázela pochybnost, jež je nasnadě: Kdyby šlo o anketu do jiného periodika, vůbec bych tuto okolnost nezmiňoval, ale kvůli možným výhradám tak činím – autor, jemuž pomyslný vavřín vsazuji na hlavu, patří do okruhu, z něhož podnět k anketě vzešel. Ale od této situace jsem pečlivě odhlédl a pouze ji pro pořádek zmiňuji. Důležitější je kritérium výběru. Z nabízejících se vodítek mi přišlo nejvěrohodnější položit si otázku, k jaké z výstav, jež mne oslovily a bojovaly v mé mysli o prvenství, bych nejraději napsal text. Dlužím však zdůvodnění. Ruce básníků jsou založeny na zvláštní dvojznačnosti. Ruce jako „sídlo“ haptičnosti se v tomto cyklu staly vizuálním tématem. Místo tváře, pojmu, který je klíčovým pro Emmanuela Lévinase, který je tím, čím je člověk viditelný jako jedinečná osobnost, jsou to ruce, tedy naopak ta nejodhalenější část lidské tělesnosti, které jako pars pro toto zastupují osobnost. Hmatatelné zde překračuje viděné a opačně.
Nejhorší kulturní událostí 2016 pro mne bylo zrušení Pamětní síně Emila Filly v Peruci, jež byla otevřena 18. 5. 2015 a za rok a něco došlo k její demontáži. Zůstala sice publikace, do níž jsem přispěl 23 kapitolami, ale Filla byl necitlivě a nezodpovědně vyvlastněn post mortem z místa, kde trávil poslední roky svého života.
Michal Janata, kulturní historik

Loni mě nadchlo hypnotické trojalbum The Glowing Man od newyorských Swans. Ještě silnějším zážitkem než jeho opakovaný poslech byl pak pražský koncert, na němž Michael Gira s kapelou kompletní opus přehráli; ten koncert byl zcela výjimečný (omlouvám se za to nadužívané adjektivum, ale nedovedu to popsat jinak) intenzitou, nasazením, hlasitostí, soustředěním, vším.
Toho negativního je samozřejmě nevýslovně mnoho, jako ostatně každý rok. Asi nejvíc mě ale poslední dobou rozčiluje, jak u nás na všech frontách, včetně té „kulturní“, ubývá svobodného vyjádření, jak si víc a víc lidí dává pozor na pusu, jak strašidelně hluboko upadla tzv. „masmédia“ – a jak se všechno tohle zdá nezvratitelné.
Petr Onufer, anglista a překladatel

Nejdůležitější událostí byla výstava Život je bolestný a přináší zklamání – Lovecraft vol. 1 kurátora Otto M. Urbana v Galerii města Plzně, jež je nyní přesunuta ve zhuštěném výběru do Trafo galerie v Praze. Měl jsem to štěstí vystavovat se stejně zvrhlými umělci. Extrémní témata jsou jedinou upřímnou odpovědí na svět, ve kterém žijeme.
Negativní zážitek roku 2016 nemám žádný, poněvadž negativním zážitkům se vyhýbám, žiju radostně.
František Štorm, grafik, typograf a hudebník

Michal Bregant přestál v minulosti všechny autohavárie, co jich měl, a v právě uplynulém roce pro změnu všechny pokusy odvolat jej z postu, který zastává. Až sleze sníh, bude zas prohánět svůj černý kabriolet značky Jaguar a všichni ti ve sporu o filmové dědictví angažovaní kameramani a mistři zvuku můžou mu akorát tak měřit rychlost ve snaze nachytat jej při nějakých dalších pochybeních a odebrat mu oprávnění. Bregant je arogantní, vědí nový děkan i staří režiséři. Já zas tvrdím, že Bregant řídí Národní filmový archiv se stejnou láskou k filmu a se stejnou mírou porozumění procesu tvorby, s jakou předtím vedl pražskou filmovou fakultu.
A teď tu horší zprávu z kultury, tahle je také o nakládání s mými přáteli. Hned zkraje roku, na výročí sebevraždy, vyšla v Torstu kniha Matouš, deník Jiřího Cieslara z posledních let, měsíců a týdnů jeho života. Dalo se tušit, o co senzačního v deníku půjde, a měl jsem důvod pochybovat o smyslu zveřejnění, ale až s knihou v ruce mi plně došlo, o jak křiklavý případ nakladatelské úlisnosti se jedná, což bylo zjevné již z nastrčené předmluvy. Dále se mi jen potvrdila hanebnost této edice; čirá koketérie se jménem, dílem a kontexty.
Jiří Soukup, scenárista a dramaturg

Tak tady je moje kulturní událost roku 2016. Samozřejmě, že těch kladných bylo víc, ale mohl jsem vybrat jenom jednu. Místo zdůvodnění posílám výňatek z mého mailu panu Krumphanzlovi. Negativní kulturní události mne nezasahují. Vždy se snažím zjistit, oč půjde, a když se zmýlím, okamžitě a nekompromisně odstupuji.
Sešit 2, Česká poezie, Editions Fra. Robert Krumphanzl: Sen s výčitkami. Moto: Napil jsem se z potoka, vylitého v rozvalinách stavení po nějakých mých předcích. Dokonce snad po všech? „Vážený pane Krumphanzle, je pro mne poctou číst tento Váš text. Pokládáte otázky, na které nelze odpovědět. A tak si odpovídáme darem přítomné chvíle. Celý ten ‚sešitek‘, krásný i na omak, je vlastně jedna báseň plná obrazů. Povídku Prázdná hnízda jsem měl již archivovánu ve zvukové podobě v podání Igora Bareše. Přesto jsem si ji ráno znovu přečetl a při obědě jsem ještě pustil nahrávku i své ženě. Říkala mi, když to skončilo, že se znovu ocitla na zahradě svého dětství v kopcovitém kraji Velkého Krtíše. Asi proto i já tu nahrávku měl v paměti pod názvem Zahrada. Stejně tak jako moje žena i já jsem se toulal v tom Vašem celém textu mně důvěrně známými otázkami. Díky.“
Miroslav Koloc, literární badatel

Když se na váš popud ohlížím, k velké smůle domácí scény mi v hlavě začne radostně blikat jen při vzpomínce na události, které se mi loni přihodily v zahraničí. Například velká výstava H. Bosche v Holandsku nebo expozice moderních soch v Pompejích. Ale aspoň jedna věc: tříhodinový set DJ Victoriouse a psychedelického trumpetisty Carbon Black Cat v kavárně Republika v Doksech. Naprosto fenomenální vystoupení pro dva účastníky, mne a moji ženu. Víc lidí nepřišlo. Svým způsobem ještě větší jazz-tranz, než v říjnu předvedl Nils Petter Molvær v nabitém Jazz Docku.
Pro negativní dojem netřeba chodit daleko. Každý den se o něj činí kanál ČT, neznámo proč označovaný ART. Existuje disciplína, jíž se říká „kontejner-diving“. Bezdomovci se noří na dno odpadkových kontejnerů, aby odsud vytahovali shnilé mrkve nebo oblečení po mrtvých. Obdobně se činí programové vedení této odnikud nikam vedoucí odbočky České televizní kanalizace. Ať si vysílají, co chtějí a pro koho chtějí, ale ať si ten kanál přejmenují dejme tomu na ČT-KultRegres a konečně propustí rukojmí, kterého se před lety zmocnili – ART jim prostě nepatří. Když se jejich kolegové na sousedních kanálech celoročně oddávají nostalgii po Normalizaci (ČT1) a fascinaci Třetí říší (ČT2), činí tak alespoň bez obalu.
Blumfeld S. M., publicista a překladatel

Velmi mě potěšila „dvojjediná“ výstava KW, nejdříve Back to black(brown) v Berlínskym modelu a její podstatně rozšířené pokračování Back2Black v Nau Gallery na Žižkově. Ukazuje, jak jemně je v malbě možné vybalancovat metafory a náznaky vztahující se k současným bolestným tenzím ve společnosti a politice a neupadnout do agitky nebo ilustrace – autorem řečeno: „angažovaná poesie“.
Matěj Lipavský, malíř

1. Pozitivní: Miloslav Topinka – Probouzení. Souborné vydání Topinkových básnických sbírek, které už jednotlivě dávno nejsou dostupné.
2. Negativní: Omezování regionálního kulturního zpravodajství – zrušení původní dramatické a literární tvorby (výroby) v českobudějovickém studiu ČRo a zrušení pravidelné kulturní strany v Českobudějovickém deníku.
Jiří Hájíček, prozaik

Velice pozitivní by bylo, kdyby Ministerstvo kultury ČR odkoupil nějaký solventní soukromý investor, nejlépe ze zahraničí z USA. To se ale zřejmě nikdy nestane. Za negativní v naší zemi v kultuře považuji všudypřítomnou nekulturu, všeho, co se v naší kultuře děje.
Chrudoš Valoušek, grafik a ilustrátor

1) Publikace Miloš Doležal: Krok do tmavé noci – příběhy faráře Josefa Toufara, jeho vrahů a čihošťského zázraku… Autor Miloš Doležal se zde vydal podruhé, aby sestavil podrobný životní příběh P. Josefa Toufara, ve svém vyústění tragický a neobyčejně krutý. Dokázal objevit fotografie, nalézt stále žijící svědky a množství jiných, ale zásadních dokumentů, které do hledání přinesly potřebné světlo. Paralelně s událostmi, které ilustrují politickou zvůli komunistického režimu, se dozvídáme o lidech, jejich zbožnosti, kteří kolem Čihoště žili a svého pátera milovali. Také se dovídáme o těch, kteří hrůzný čin plánovali, realizovali a nebyli za něj nikdy potrestáni. Únos P. Toufara členy StB, jeho následné vyslýchání a mučení ústící do smrti měly zabránit tomu, aby se z Čihoště a místního kostela stalo poutní místo. Důvod? Samovolný pohyb oltářního kříže v průběhu mše. Autora ctí, že se ani v nejmenším nepokusil nalézt vysvětlení k tomuto nevšednímu úkazu- zázraku. O to více se věnoval svému zadání, které bohatě splnil: Opět další temná jeskyně naší nedávné historie byla osvětlena a za to dík. P. S. Publikace sice vyšla v roce 2015, ale nic mi nebrání v tom, abych ji nominoval v roce 2016 jako událost roku.
2) Televizní seriál Pustina (8 dílů). Proč událost? Jedná se o výrazně odlišný seriál kvalitou scénáře, režie, hereckých výkonů u všech představitelů. Stejně tak pečlivě vybranými exteriéry a interiéry. Pokud u nás vznikl film (zde série 8 filmů) ze žhavé a neradostné současnosti, pak to je Pustina ve svých 8 dílech. Režie: I. Zachariáš, A. Nelis, scénář: I. Štulík, hl. představitelé J. Dušek a Z. Stivínová.
Viktor Kolář, fotograf

Nejvíce mne potěšila výstava Císař Karel IV. ve Valdštejnské jízdárně. Setkání s vrcholnými díly české gotiky, která mám rád od dětství, i vzácnými zápůjčkami ze světových muzeí, které jsou k vidění pouze mimořádně.
Naopak přebujelost instalace výstavy Jirky Černického v Rudolfinu mne nemile překvapila. Ego je vždy lepší potlačit v zájmu vybrání děl silných a ikonických, které když dýchají více v prostoru, lépe vyznívají.
Jan Hísek, malíř a grafik

Jako příklad pozitivní akce bych uvedl výstavu XXL pohledů na současné slovenské výtvarné umění, která proběhla v kutnohorském GASKu. Myslím, že oběma kurátorům (Z. Bartošová, R. Drury) se podařilo neotřelým způsobem představit tvorbu slovenských autorů napříč generacemi i uměleckými programy – pro mě osobně bylo zajímavé třeba srovnání geometrických objektů Márii a Juraje Bartuszových z přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století se současnou malbou Doroty Sadovské (která zde byla navíc zastoupena i samostatnou výstavou Léčba bílou). Každý návštěvník tak mohl získat docela dobrou představu o nejrůznějších tendencích a směrech na slovenské výtvarné scéně 20. a 21. století. Škoda jen, že kurátoři neměli k dispozici více prostoru.
Naopak mezi negativní počiny uplynulého roku bych zařadil „dárek“ v podobě výpovědi, kterým „obdarovalo“ zastupitelstvo Prahy 8 galeristu Navrátila z karlínské galerie Litera u příležitosti 25. výročí fungování tohoto – nejen – výstavního prostoru. Litera už přežila leccos včetně ničivých povodní v létě 2002, patřila mezi první nezávislé soukromé galerie po roce 89. Jistě bude zajímavé sledovat, jak radnice v budoucnu s tímto svým majetkem naloží…
Ivo Pelichovský, výtvarník

Událostí roku 2016 je pro českou literaturu, dle mého mínění, publikace Jiřího Opelíka Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi a opět s jedním přívažkem o Josefovi (Torst). Událostí v užším smyslu – pro obor literární historie – je pak její závěrečná rozsáhlá studie Škola Lidových novin (s. 109–204), v níž se ke slovu dostává literárněhistorická syntéza, na jakou již současný provoz není zvyklý. Poskytuje mj. i metodologický podnět, novou možnost hodnocení mnohých – zdánlivě ujasněných – jevů a slovesných útvarů české moderní prózy z hlediska jejich původního kontextu, tj. z hlediska dějin časopisectví a novinářství. K takovému hodnotícímu výkonu však vede dlouhá cesta, jejíž mnohé odbočky, křižovatky, spory a revize jsou v této a předchozí Opelíkově knize (Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek; Torst 2008) integrovány významovou mnohočetností díla Karla Čapka. Tyto dva soubory studií jsou tak vlastně problémovou monografií o Čapkově díle, která, kromě dialogického vztahu k tomuto dílu samému, oživuje mnohohlasí kritického a literárněhistorického tkaniva moderní kultury v Čechách, včetně ironického dialogu s vlastními staršími názory (tak např. studie o Karlu Čapkovi jako básníkovi implicitně znovu otevírá téma mnohokrát využité Opelíkovy studie z roku 1966 Obyčejný život, čili Deukalion, knižně in J. Opelík: Milované řemeslo, Torst 2000, s. 146–166). Možná tento heterogenní útvar vznikající v dlouhém čase a uspořádaný jako bilance svého druhu přiléhá povaze tvorby Karla Čapka v Opelíkově pojetí do té míry, do jaké odpovídalo jeho dvojí sevřené monografické pojednání charakteristice uměleckého projevu Karlova bratra Josefa. Událostí je pro čtenáře i setkání s osobitou suverenitou Opelíkova interpretačního stanoviska a jeho slohu, bezpečně odlišujícího rysy podstatné, charakteristické od běžných, bezpříznakových. Hodnotící složka tohoto názoru nezapře léta kritické konfrontace, která však byla vždy vyvažována historickými a lexikografickými úkoly a žánry a dosahuje nyní vlastní míry. Jde tu, domnívám se, podstatně o míru ve smyslu životní rovnováhy, která se, a Jiří Opelík k tomu poukazuje už titulem své poslední knihy, vyznačuje rozhodností a odvahou úsudku odpovídajícího na slovesné výzvy v opětovných systematických návratech a nových překvapivých pojmenováních.
Daniel Vojtěch, literární historik

Z minulého roku si asi budu nejvíce pamatovat čtyři události, které se nicméně udály mimo českou kulturní scénu, byl to přenádherný koncert Neila Younga v Lipsku, výstava pointilistů ve vídeňské Albertině, výstava obrazů Rafaela Santiho v moskevském Puškinově muzeu a divadelní představení Láska a smrt, smrt a láska moskevského divadla prozaicky nazvaného Centr dramaturgii i režisury, kde se jednalo o scénickou prezentaci veršů ruského básníka počátku 20. století Valerije Brjusova v podání herečky Natalie Gandzjuk. V českých zemích je pro mě největší událostí monumentální historická studie Jana Tesaře Česká cikánská rapsodie, kterou vydala Triáda.
Teď si ještě vzpomenout na něco negativního, když se tak snažím všemu vyhýbat a spousta pitomých věcí ani nestojí za tu zmínku… Ale aspoň zmíním, že jsem díky tomu, že vládnu ruštinou, mohl přečíst v překladu několik knih sebraných esejů Milana Kundery, které se mi moc líbily, ale velice mě mrzí, jak jsou v ČR vydávány, totiž pomalu a hloupě – nebo možná spíš vychytrale, kdy nakladatelství Atlantis dělá z každého eseje novou, poměrně drahou knihu a rozumného souborného vydání těchto nepochybně skvělých textů se asi český čtenář hned tak nedočká. Stejně tak jsem si mohl přečíst několik Kunderových do češtiny nepřeložených románů, včetně toho nejnovějšího (jmenuje se Oslava bezvýznamnosti), a byl jsem až sám udiven, jak moc mě celé to dílo zklamalo.
Martin Ryšavý, spisovatel a dokumentarista

Jsem sice poctěn tím, že mě zařazujete mezi dotazované, ale jsa rozhodně víc politikem než znalcem kulturního dění či přímo kulturním aktérem, neodvažuji se na otázky kvalifikovaně odpovědět. Proto jen dvě krátké reakce: určitě bych si netroufal pojmenovat negativní kulturní událost. No a jako pozitivní bych vybral tu, o niž jste se zasloužili nejvíce vy, někteří členové redakce RR: odhalení Cesty Jana Hanče v Plzni.
Martin Baxa, politik

Chtěl bych upozornit na výstavu v DOXu Skvělý nový svět. Kdysi jsem přirozeně přečetl Bradburyho, Orwella i Huxleye, a jako by se ty dystopické vize začaly uskutečňovat o desítky let později: skryté sledování a kontrola občanů založené na psychologické manipulaci, zneužívání informací a ovládání mas na základě představy, že každý se rozhoduje v první řadě egoisticky (jako při hře v šachy) a jakékoli altruistické snahy ztroskotávají (viz kniha Ego. Hra života německého žurnalisty Franka Schirrmachera), hrozba řízeného rozkastování společnosti na individua různých tříd a možností, totální absence soukromí, potlačování skutečných hodnot a převaha povrchní kultury masových médií: společnost uměle zvyšující svou spokojenost za cenu ztráty citů a emocí. Orwell se mimo jiné obával těch, kteří by nám odpírali informace, Huxley se obával jejich záplavy uvrhující nás do pasivity. Orwell se obával skrývání pravdy, Huxley se obával toho, že pravda utone v moři bezvýznamnosti.
Radovan Charvát, překladatel

Česká cikánská rapsodie Jana Tesaře, ve všech myslitelných směrech úplné zjevení.
Neblaze příznačný je ministerský seznam autorů a literárních pojmů, které se od roku 2016 mohou objevit v maturitním testu z češtiny. Školometští kulturtrégrové jím vracejí myšlení o literatuře, literární výchovu ve školách i svobodu učitelské volby o padesát let zpátky.
Monika Stehlíková, učitelka

Česká, respektive československá kultura mi v loňském roce přinesla několik radostí: největší asi z komiksového románu Branko Jelinka Oskar Ed, na kterém pracoval asi osm let, z desky Agnostika slovenské písničkářky Katarzie a z opus magnum historika Jana Tesaře, třísvazkové České cikánské rapsodie z nakladatelství Triáda, na kterou jsem zase asi osm let čekal já. A protože zde není tolik prostoru se rozplývat nad všemi třemi, píšu pár slov jen o tom prvním, i když radost mám ze všech tří stejnou a velkou.
Oskar Ed je vážný, soustředěný, černobílý komiksový román o rodinném výletu autem do neznáma, během kterého hlavní hrdina Oskar, citlivý chlapec s rozjitřenou imaginací a bolestnými vzpomínkami podnikne řadu dalších výletů vlastní fantazií. Precizně vystavěný příběh a pečlivá, přesná ilustrace, která nemá v českém komiksovém světě srovnání a naopak snese srovnání s nejlepšími díly světového komiksu. Branko Jelinek dokázal bravurně zvládnutou komiksovou řečí a přitom monumentálně (román má 350 stran!), často jen obrazem, beze slov, zachytit úzkostné dětské vnímání a zkreslování reality, které plodí fantaskní světy a stvůry. Postupné prolínání a prorůstání dvou realit, té imaginární i skutečné, na mnoha stránkách postupně zúročované, vracející se motivy a leitmotivy absurdní, děsivé i groteskní, s neustálými, jemnými návraty do civilní roviny příběhu. Bravo!
Za nechutnou, pokryteckou a pro české prostředí zcela příznačnou považuji šarádu kolem udělování normalizačního pozůstatku, hudebních cen Český slavík a ocenění neonacistické kapely Ortel. Ubohé výmluvy hlavního sponzora ceny, společnosti Mattoni a pořadatelů v tom smyslu, že vox populi přece nelze cenzurovat, zbabělost drtivé většiny českých popových hvězd, které se v průběhu samotného večera ani posléze nedokázaly nijak vůči Ortelu vymezit, následná internetová šikana Radka Bangy, který se jako jeden z mála ozval. Nakonec z celé debaty vyleze i jakýsi pseudozávěr: hudebník, který byť hudbu možná používá jen jako nástroj ventilování svých militantních, xenofobních a rasistických postojů, nemůže přece být neonacista, a tudíž pro nikoho nepředstavuje žádnou hrozbu, protože ve své současné tvorbě už původně neonacistické, tj. i antisemitské texty dávno chytře vyměnil za korektnější, přijatelnější a v dnešním zmateném světě tak nějak pochopitelnější islamofobii. Tak že by za rok Zlatý slavík?
Džian Baban, scenárista

Velkým zážitkem pro mě byl jednodenní festival Kouzlo světla v Lounech. Byl to nápad několika nadšenců ze spolku Sýkora2020, jak ozvláštnit město během letních prázdnin a jak přiblížit zdejším lidem nový druh vizuálního umění. Za velkého nadšení probíhaly i přípravy festivalu. Všechny nás překvapila účast – přišlo přes dva tisíce zvědavých lidí. Neuvěřitelné. A kouzlo fungovalo!
Negativně (a dlouhodobě) vnímám informování českých médií o výtvarném umění, to běžné, každodenní. Je to zjevné, srovnáme-li kvalitu početných a detailních informací o filmu a divadle s povšechnými zprávami o výstavách a výtvarných umělcích. Informace (až na výjimky) zpravidla postrádají objektivitu, hlubší orientaci v této oblasti a dlouhodobější aktivní zájem o ni. Je paradoxní, že rozhlas – ač nedisponuje obrazem – referuje o výtvarném umění komplexněji. Není to tedy zřejmě o médiích, ale o lidech.
Lenka Sýkorová, výtvarnice a kurátorka

Nejsilnější kulturní zážitek z minulého roku mám z literatury. Přečetl jsem tři romány od Jiřího Hájíčka (Zloději zelených koní, Rybí krev, Dešťová hůl). Jejich nepatetické, ale naléhavé sdělení, že jsme téměř vyvráceni z kořenů, je jejich skrytým obsahem. Ne že by to byla nová, překvapivá zpráva, ale její vlídná interpretace mě silně oslovila. Radostí mě naplnilo, že Jiří Hájíček píše češtinou, která není zkratkovitá, vulgární, ironická, moralizující, relativizující, má schopnost nekomplikovaně vyprávět a jednoznačně popisovat.
Trochu varovně na mě v posledním roce zapůsobilo dost velké množství vyspekulovaných a přeintelektualizovaných výtvarných výstav, na které mě každý den urputně upozorňoval internet. Viděl jsem jich pouze pár, žádnou za vyloženě negativní označit nemohu, ale znepokojuje mě očividné tápání a snad i vyprázdněnost.
Josef Pleskot, architekt

Zaujaly mne v minulém roce dvě výborné výstavy: 1) Bez hranic. Umění v Krušnohoří mezi gotikou a renesancí – ve Valdštejnské jízdárně v zimních měsících. Kolik krásy skvělého stavebního a výtvarného umění se nachází v Sudetech, dodnes poznamenaných poválečným odsunem. Jsou to skvosty svědčící o vysoké duchovní a umělecké potenci autorů.
2) Potěšila mne souborná výstava díla surrealistického malíře Josefa Istlera v Museu Kampa. Osobitý umělecký styl, který slepě nekopíruje druhé. Dobrý počin, který pamatuje na umělecký proud ne tolik frekventovaný v množství různých uměleckých výbojů.
Václav Malý, biskup

Událostí bylo mnoho, mám tedy možnost vybírat. Nechci však pouze poklepávat po ramenou. Raději věnuji tento prostor člověku, který veřejnost provokuje, ale o jehož tvorbě a postojích stojí za to přemýšlet. A tím pro mne Aj Wej-wej rozhodně je. Čínský aktivista a umělec navštívil Prahu v únoru minulého roku, aby zde zahájil výstavu Zvěrokruhu v rámci oslav 220. výročí založení Národní galerie. Jeho program zahrnoval také nepříliš povedenou debatu na Filozofické fakultě, kde nicméně klidně odpověděl i na zmatené otázky. Více se pak bylo možné dozvědět třeba z dokumentu Bez omluvy. Kdo jej spatřil, ví, že jsme měli tu čest s člověkem výjimečně odvážným. Jeho tvorba mě zneklidňuje, zodpovědnost i odvaha pak inspiruje. Wej-wej své dílo netvoří, ale žije. A já jen doufám, že se jeho druhé návštěvy Prahy v letošním roce zhostíme lépe.
A pokud jde o špatné události, leká mě každý konformní, bezduchý či formální tyátr, kterým si jsou lidé ochotni dobrovolně krátit čas a myšlení. Lhostejnost a otupělost není omluvitelná.
Anna Pleštilová, grafička

Moje nejsilnější kulturní zážitky v loňském roce byly hned dva, a oba nemohu nominovat. Z výtvarného umění to byla Balthusova výstava a z knížek to byl – PLOP! Vyvrtil Žlahvout pšunt i chlpal liquére. Výstava se konala ve Vídni a Wernischova sbírka vyšla již v roce 2015. Nezbývá mi tedy než spojit pravdu s prospěchem a jmenovat nejsilnějším našincovým uměleckým zážitkem Permanentní, resp. definitivní umělecký kalendář B. K. S. – Herectví, který byl uveden na trh na sklonku roku 2016. Protože je ale možné nominovat zážitky dva, poctivě a spravedlivě zde uvádím i zážitek z výstavy Císař Karel IV., pořádané Národní galerií ve Valdštejnské jízdárně v Praze.
A skrze pochvalu dostávám se k zážitku negativnímu. Na zápraží Veletržního paláce Národní galerie seřadila plastiky mistra Aj Wej-weje, které mi připadaly jako mechanicky zvětšené figurky z dutin čokoládových vajec. Celé je to zřejmě vnímáno jako velký úspěch, takže v tomto novém roce se má vše opakovat, čili bude repete.
Pablo Augeblau, člen tajné organizace B. K. S.

S více jak roční prodlevou od vydání knihy v nakladatelství Triáda bych se rád podělil o svůj loňský zážitek ze čtení knihy rozhovorů Paula Claudela s Jeanem Amrouchem Obejmout minulost. Zvláště bych upozornil na dodatkovou kapitolu – Čtyřicáté druhé setkání –, která se dotýká vztahu Claudela k sestře Camille. Jde o krásnou a bolestnou úvahu na téma umělecké nadání vs. životní rovnováha.
Do protikladu bych postavil setkání s filmem francouzského režiséra Bruna Dumonta Camille Claudel 1915 a nešťastný způsob, jakým – tento jinak výjimečný filmař – naložil s reálným předobrazem Paula Claudela pro vylepšení působivosti filmového příběhu.
Václav Kadrnka, filmový režisér

Rozhodně si v dobrém zapamatuji návštěvu výstavy k výročí narození Karla IV. ve Valdštejnské jízdárně. Například prohlédnout si nádherný Morganův diptych, zapůjčený z Ameriky, byl pro mne asi nejsilnější umělecký zážitek loňského roku.
Nikdy mě příliš nebavily umělecké objekty z traverz nebo trubek, perforované cisterny apod. (Jejich industriální předobrazy si ovšem dovedu vychutnat.) Měl jsem k nim celkem lhostejný postoj, nevadily mi. V zahradě Anežského kláštera, zpřístupněné koncem roku, mi ale tyto objekty vadí. Jsou velké a je jich trochu moc.
Miroslav Jiránek, výtvarník

S dovolením bych obrátil pořadí otázek. Přechodná vláha pitomosti a blbství nad světem, co v nás zase přechovává. Možnost číst literaturu, tu skutečnou i tu zdánlivou. Těšit se z ní i na ni a mít pocit závratnosti z toho, že tu stále ještě je.
Zdeněk „Hmyzák“ Novák, skladatel a zpěvák

Za největší kulturní událost roku 2016 jednoznačně považuji úžasnou výstavu Hieronyma Bosche v madridském Pradu, kterou se mi podařilo koncem srpna 2016 navštívit. Ale to samozřejmě není zdejší událost, na kterou se v anketě ptáte. Tou pro mne bylo v minulém roce již páté vydání Událostí Jana Hanče, které pro nakladatelství Torst edičně připravil, dle originálních strojopisů ověřil a opravil Michael Špirit. Mělo to být vydání definitivní, ale nečekaný nález dosud neznámých Hančových rukopisů, z nichž byly úryvky publikovány v podzimním čísle 104 Revolver Revue, převážně věnovaném právě Hančovi, způsobil, že uvedená edice Událostí bude muset být doplněna o druhý svazek. (Něco podobného se událo před několika lety objevením původního, „ztraceného“ strojopisu Prometheových jater Jiřího Koláře, který v Archivu bezpečnostních složek, zároveň s protokolem výpovědi zatčeného Koláře při připravovaném soudním procesu s ním v roce 1953, nalezl Marek Suk a textologicky, včetně detailního srovnání s dosud dostupnými vydáními Prometheových jater, zpracoval Jakub Říha /publikováno v časopise Česká literatura 4/2013/.)
Necítím potřebu zmiňovat nějakou obzvláště negativní událost zdejší „kulturní“ scény, těch naprostých pitomostí se v roce 2016, podobně jako v předchozích letech, udály mraky, takže uvést jen jednu by znamenalo, že ty ostatní jsou přece jen o něco pozitivnější. Což si samozřejmě nemyslím. Navíc doznávám, že většinu oněch negativních událostí jsem zřejmě ani z doslechu, ani zoči-voči nezaznamenal.
Miloslav Topinka, básník a esejista

Výstava Neklidná figura. Petr Wittlich a Sandra Baborovská připravili pro Galerii hlavního města Prahy výstavu, která po dlouhé době přiblížila publiku výhradně sochařskou tvorbu. Dokud existovala sochařská expozice Národní galerie na Zbraslavi, jezdívali obdivovatelé plastiky tam. Od jejího zániku však byli odkázáni na galerijní stálé expozice, ve kterých jsou sochy jen nedůstojnou stafáží dominující malby. Krátkodobé sochařské výstavy neorganizují galerie skoro vůbec. Výstava Neklidná figura věnovala heroickému období sochařství v Čechách na přelomu 19. a 20. století velkorysé prostory druhého patra Městské knihovny. Mimořádně nápaditě je navíc upravil architekt výstavy Dominik Lang. Výstava divákovi ukazovala bouřlivé proměny, ke kterým došlo v sochařství daného období a které souvisely s problémem nového exaltovaného vyjádření moderní tělesné zkušenosti. Kolem výstavy se také rozproudila na české poměry nebývale kultivovaná diskuse. Polemickou recenzi napsala Hana Rousová, která vznesla k autorské koncepci řadu konstruktivních kritických připomínek. Neméně podnětná byla odpověď Petra Wittlicha. Kritika nevyvolala zaryté mlčení ani osobně podbarvenou nedůtklivou reakci, nýbrž iniciovala výměnu názorů, která byla odborně přínosná.
Neprohlášení souboru budov „Transgas“ národní kulturní památkou. Ministerstvo kultury neprohlásilo v roce 2016 soubor budov nazývaný Transgas mezi Vinohradskou třídou a Římskou ulicí v Praze za kulturní památku. Důvody pro památkovou ochranu a zachování stavby shrnula ve svých posudcích řada nezávislých odborníků. Pregnantně je formuloval například historik umění Rostislav Švácha, který stavbu z let 1970–1978 architektů Ivo Loose, Jindřicha Malátka, Jiřího Eisenreicha a Václava Aulického označil za pozoruhodný projev technicistní a brutalistické architektury, inspirované západoevropskými vzory. Jedinou srovnatelnou stavbou byl podle Šváchy liberecký obchodní dům Ještěd, který byl však zbourán už v roce 2009, protože pochopitelně také nebyl památkově chráněn. Politická reprezentace se však v případě Transgasu rozhodla, tak jako v mnoha jiných případech, názory odborníků ignorovat a památkovou ochranu stavbě nepřidělit. Přiklonila se na stranu investora, kterému poskytla možnost stavbu zbourat a realizovat svůj investiční záměr – skleněný obchodně-kancelářský komplex.
Marie Rakušanová, historička umění

Pozitivní událost: výstava Daniela Balabána v ostravském Domě umění. Povedená výstava dokazuje, že kvalitní věci lze vidět i mimo Prahu. U autora mne baví neustálé zkoušení nových cest i za cenu rizika ztráty přímé vazby na minulé obrazy a také citlivé vybalancování vztahu formy a obsahu jeho práce.
Negativní: odsouhlasené bourání unikátní brutalistního objektu Ústředního dispečinku tranzitního plynovodu nad Národním muzeem v Praze.
Zbyněk Sedlecký, malíř

Za minulý rok se mi do paměti nejvýrazněji vepsal imerzivní divadelní projekt Pomezí, který režírovali Lukáš Brychta a Štěpán Tretiag a dramaturgovala Kateřina Součková. V opuštěné budově na Florenci se skupině studentů a absolventů DAMU podařilo sugestivním způsobem zpřítomnit atmosféru fiktivního zaniklého městečka z česko-německo-polského pohraničí. Divadlo se odehrávalo ve všech patrech činžovního domu zároveň, díky čemuž si mohl divák vybírat, na kterou část tajemného světa se zaměří a kterou linii příběhu bude sledovat. Tříhodinové korzo bylo hypnotizující procházkou v bludišti lidí, věcí a mýtů, do jejichž spletitých vztahů bylo možné nahlédnout, aniž by se děj podřizoval nějakému jednotnému čtení.
Pohled z okna mého bytu nabízí méně utěšený zážitek. V průběhu minulého roku vznikla na ulici Jugoslávských partyzánů nová budova Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky. Původní studentská menza ČVUT zmizela za krunýřem ze skla a hliníku a na jejím jižním konci vyrostla devítipatrová věž obalená plastovou fólií. Obávám se, že tato nová dominanta bude do budoucna sloužit jako argument pro stavbu podobných korporátních skvostů na nedalekém Vítězném náměstí. Mrzí mě to o to víc, že stavba vznikla bez architektonické soutěže a že investorem byla veřejná vysoká škola, tedy instituce, která by se měla téměř automaticky účastnit diskuze o formách současné architektury a jejich začlenění do veřejného prostoru.
Borjana Dodova, scenáristka a prozaička

+ Jako zcela mimořádnou událost ve světovém měřítku chci připomenout osobnost Zdeňka Lhotského a všechny spolupracovníky jeho železnobrodské firmy. Právě probíhající realizace zakázky pro dánskou královskou rodinu, skleněný sarkofág objednaný královnou Markétou II., přesahuje vše, čeho bylo doposud v oblasti sklářství, potažmo skleněné plastiky ve spojení s architekturou, ale i designem dosaženo. Monumentální, zcela unikátní a více než sedmapůltunový (!!!) artefakt, prozatím vůbec největší a dozajista nejprestižnější práce Lhotského, vzniklá ve spolupráci s dánským designérem Björnem Nörgaardem, bude po dokončení instalován v katedrále v Roskilde, tradičním to posledním místem odpočinku dánských králů. Uvědomíme-li si jen tu prostou skutečnost, že v dobách Stanislava Libenského byl za téměř neuskutečnitelný zázrak považován utavený blok skla o váze něco přes šedesát kilogramů, jen velice obtížně se popisuje jakékoliv jeho srovnání se současností. Zároveň se tu jedná o naprosto výjimečný počin dalekosáhlého obecně kulturního významu, přesahujícího nejen čas, ale i jakékoliv jiné hranice.
– Těžko rozhodnout a popsat… Snad ona typicky česká neumětelsko-buranská komerce přečasto spojená s neskromností, arogancí a nestvůrně zduřelým egem. Všichni (m. i f.) jako by se tu náhle rozhodli považovat za spisovatele, básníky, hudební skladatele, malíře, kritiky, zpěváky nejrůznějších žánrů, filmaře, sochaře, divadelníky a divadelní režiséry a co já vím… K tomu odpuzující plevel a rozrostlé dusivé bejlí v současném jazyce českém, inflace slova, necitlivost pro slovo, jeho významy, jeho nuance a jen pramalá schopnost vyjadřovat se písmem nebo ústně s onou alespoň nezbytnou dávkou zdvořilosti a taktu v rozhlase („kulturní“ stanici Vltava jsem kdysi měl doopravdy rád!), na divadelních prknech, v televizi i jinde, neschopnost rozlišit kvalitu od těch nejodpornějších plochých pokleslostí. Lži, nepravdy a vrcholně trapné vytáčky jistých politiků, ale třeba i rychlost, zavrženíhodný nezájem a nevůle českých médií informovat o podstatných nebo jinak důležitých událostech. – Jeden příklad: Před několika dny odešel na věčnost Jaroslav Vacek, sanskrtista, tamilista, všestranný jazykovědec etc., autor mnoha odborných prací, překladatel a mimo jiné též zakladatel mongolistiky na Univerzitě Karlově, léta považovaný za jednoho z nejpřednějších světových indologů vůbec. V českých médiích takřka ani řádka, jak jinak…
Petr Holman, literární historik, editor a orientalista

Udělení Nobelovy ceny za literaturu Bobu Dylanovi. Událost pozitivní i negativní zároveň. Ocenění lze chápat jako uznání uměleckých hodnot americké písňové tradice, již Dylan obohatil a pomohl zpopularizovat; obecněji jako kulturní apoteózu (amerického) populárního umění šedesátých let. Přál bych si, aby cena dokládala, že ačkoli moderní společnost poesii nepotřebuje, nepřestala potřebovat píseň. Kdo ví? Událostí loňského roku je ovšem především proto, že ocenění samotné, následné komentáře a polemiky a nakonec i oficiální ceremoniál zvýraznily zásadní rozpory současné post-kultury.
Jakub Guziur, překladatel, editor a básník

Pokračování v příštím Bubínku Revolveru.