24. června zemřel výtvarník Rudolf Dzurko (nar. 1. 7. 1941), laureát Ceny Revolver Revue za rok 1996. 

Narodil se v Pavlovicích na východním Slovensku, pracoval jako soustružník, zedník, topič, dělník ve sklárně, doručovatel, stavební dělník. Od roku 1945 žil v Čechách. Je autorem obrazů ze skleněné drti a plastik ze dřeva a kamene. V roce 2002 vydalo nakladatelství Arbor vitae jeho monografii. Vystavoval doma i v zahraničí.

Revolver Revue věnovala jeho dílu a osobnosti soustavnou pozornost. V č. 32/1996 vyšel obsáhlý blok představující Dzurkovy výtvarné i literární práce a zahrnující i rozhovor, který s autorem vedl Viktor Karlík. V č. 34/1997 vyšla fotoreportáž Bohdana Holomíčka z předání Ceny RR Rudolfu Dzurkovi v hospodě Na Slamníku 20. 3. 1997. Ukázky jeho výtvarných děl vyšly také v č. 42/2000 a 49/2002. Rozhovor z č. 32/1996 přinášíme i zde.
 

NEJSEM ŽÁDNÁ VOPICE
(S Rudolfem Dzurkem hovoří Viktor Karlík)

Kdy ses dostal do Prahy?
V sedmdesátým devátým roce jsem sem přišel pracovat. Dělal jsem v Libni parťáka u automatizace železniční dopravy. Ale to jsem ještě bydlel ve Skalici a v Praze zůstával jen přes tejden.

V kterým roce ses do Prahy přistěhoval?
Až v osmdesátým. Nebo v sedmdesátým devátým. Namluvil jsem si svou bývalou ženu a už jsem tu zůstal. Bydleli jsme v Kobylisích, v domově důchodců, žena dělala kurátorku a měla tam služební byt.

Chtěl jsi do Prahy?
Vůbec ne. Ale čekali jsme dítě, vlastně dvojčata, jak se později ukázalo, a tak jsem chtěl zůstat s ní.

Tehdy jsi už v Praze taky dělal obrazy?
Kdepak, to nešlo. Ale pak jsem sehnal byt v Libuši. To bylo tak: žena měla podanou žádost o byt a voni jí ho furt nechtěli dát, teda nechtěli dát: čekali asi peníze. Za Černým mostem byla Komunistická strana devítky, a tam byl ňákej Kischner, ideologickej tajemník. Do tý doby jsem vůbec nevěděl, že je na KSČ tolik tajemníků. V červnu už jsem dost honil ten byt – kluci se měli narodit v září, takže to spěchalo. Nakonec jsem se vypravil na to KSČ. Ale tam se mohl dostat jen člověk, kterej měl nějakou průkazku, nebo něco. No a já jsem se tam vždycky dostal tak, že jsem si na kabát připnul Lenina a křikl jsem: „Čest, čest!“ Baba ve vrátnici na to: „Kam deš?“ A já povídám: „Za soudruhem Kischnerem.“ Teď jsem tam třeba přišel a u něj seděli takzvaný velký umělci, kouřili čibuky, takový ty chlapíci, co dělali na štíty pěsti a srpy s kladivama. A já jsem třeba začal: „Pane Kischner!“ A on: „Co blbneš? My jsme páni?“ – „Ne, ne, my jsme soudruzi,“ já na to. „Dejte mi ten byt a já vám támhle na tom štítu udělám srp tak velkej, jak budete chtít.“ Tentokrát už jsem tam byl asi tak po čtvrtý, a pořád nic, a tak povídám: „Tak děte už do prdele, vy kurvy jedny komunistický!“ – A už to jelo. Najednou tam vlítli nějaký dva vazouni a hned na mě. Ale tehdy tam zrovna seděl ten hlavní tajemník, kterej vypadal jako Hitler, mrňavej, droboučkej, a ten říká: „Počkejte, klid, já to vyřídím. Jak si se sem dostal?“ – A já říkám: „Kam? Co?“ – „No sem do tý budovy.“ – Dělal jsem blbýho: „Dyť vy jste z lidu, ne? Dyť k vám může kdokoliv, ne?“ – „A seš ty vůbec ve straně?“ – A já povídám: „A co, v jaký straně?“ – „Seš komunista?“ – A já povídám: „No sem.“ – A on hnedka: „Tak nám ukaž stranickou legitimaci.“ – A já: „Jakou legitimaci? To musí bejt stranická legitimace, když je člověk komunista?“ – No, pak mě vyhodili, já sem čekal, že mě sbalej, ale druhej den k nám přišli z bytovýho podniku, dali nám klíče a my jsme šli do Libuše. Ale ani tam jsem ještě nemohl malovat.

Od tý doby bydlíš pořád v Praze?
Ne. Byt jsme po roce vyměnili a šli jsme do Úštěka u Litoměřic. Tam jsem dal dohromady barák, ale pak se to všechno nějak zašmodrchalo, mimo jiné i proto, že jsem se stýkal s chartistama, takže mě dali na tejden do blázince v Beřkovicích a hrozil mi kriminál. Ale v Beřkovicích jsem naštěstí narazil na slušný lidi, doktoři pochopili, o co de, a pomohli mi: navrhli mi, abych podepsal, že jdu dobrovolně do protialkoholky, zůstal tam pár měsíců, a mezitím že se to nějak vyvrbí. Nic tam se mnou nedělali, žádný prášky, nic. Měl jsem tam dláta a řezal si.
Primář v Beřkovicích mě teda sice vysekal z kriminálu, ale když jsem se vrátil do Úštěka, přátelé mně poradili, abych co nejrychleji vypad. Našel jsem si inzerát, že nějaká firma v Praze hledá sklenáře a nabízí za to byt. Tak jsem sem znovupřijel, v osmdesátým čtvrtým, v tý práci mě sice chtěli, ale doktor to zakázal, protože jsem byl tehdy v invalidním důchodu, tak z toho nebylo nic. Tehdy jsem se přihlásil k Magdaleně Písařovicový, ale spal jsem u ní jen jednu noc, jinak jsem bydlel různě po Praze. Stěhoval jsem se asi třináckrát. Třeba jsem měsíc bydlel v paneláku na Novodvorský, byt mi nechal šofér z nuselskejch plynáren, kde jsem dělal vrátnýho. Tam ti byl bordel! Nechal otevřený okno, a když jsem tam přišel, na zemi byla souvislá vrstva holubinců a černejch vlasů, protože byt pronajímal černochům…
Vždycky jsem něco sehnal, zaplatil to, někdy dal byt do pořádku, a než jsem se dostal ke svý práci, majitelé to zase potřebovali… Nakonec mě Faktor nechal bydlet osmnáct měsíců ve svým bytě v Tolstýho ulici. Teprve tam jsem začal zase dělat obrazy a taky plastiky v malilinký předsíňce, vkleče. Neměl jsem tam ani stolek, nic, bydlel jsem na zemi. Potom jsem za úplatek dostal byt v Donský, dvě mrňavý místnosti, dvanáct metrů, ale vedle byly další dvě, bez oken, bez dveří, rozflákaný, a já jsem si řek, že je zaberu. První, co jsem udělal, bylo, že jsem tam vsadil dveře a zamkl to. Pozdějc jsem si oba byty opravil a pak už mi je nechali bez úplatků. To bylo v roce 1986 před vánocema.

Jaký to bylo, když jsi do Prahy přišel?
Připadal jsem si jako buran. Poprvé, v devětasedmdesátým, jsem byl úplně nešťastnej. Pak mě víc deprimovalo, kde bydlej moje děti – na severu v panelácích. Ale teď je to ještě horší, je to horší než v kleci.

Promítla se Praha do tvejch obrazů?
Ne, tehdy ne, tehdy jsem se do toho nenechal zatáhnout. I když… na obrazech to třeba vidět není, ale v mojí mysli se to promítá.

Když jsi do Prahy přišel, měl jsi kontakt s lidma třeba z Náprstkova muzea, který ti pak uspořádali výstavu?
Ne, to ne, to začlo až pozdějc, až když jsem se v Praze usadil, to je až tak v osmdesátým šestým. Oni mě sice znali, ale je zajímaly jen obrazy a plastiky, nenapadlo je, aby se zeptali, jestli mám kde spát.

A co pražský cikáni, věděli o tobě, že maluješ? Co to pro ně znamená?
Něco o mně věděli, ale oni ode mě chtěli leda tak obrázek na památku, aby ho obratem prodali za pár stovek. Oni tomu nerozuměli a nerozuměj. Pro ně má hodnotu jenom papírovej peníz.

Často mluvíš o venkově…
Věřím tomu, že odejdu. Tady jsem udušenej. Už jenom čekám, až děti povyrostou, protože co oni na venkově? Já už jsem asi moc blbej cikán. Moc přemýšlím. Můj otec nepřemejšlel, ten nás sbalil a odjeli jsme ze Slovenska do Čech. Tak před pěti šesti lety jsem uvažoval o tom, že se na Slovensko vrátím, koupím si pozemek a z hliněnejch cihel si tam postavím velkou chatrč, kde budu dělat obrazy. Ale to je všechno jenom fantazie, to prostě nejde. Už proto, že mám povinnost vůči lidem, který sou mi blízký. A na druhou stranu: bez nich bych asi vůbec nic neudělal.
Ale vážně si myslím, že jednou odejdu. Musím jít někam, kde budu mít barák, slepice, králíky, a naučím svý děti, jak se maj k těm zvířatům chovat, naučím je rejt, rozhazovat hnůj, naučím je pěstovat rajčata a okurky, aby měly radost z toho, že něco dokážou udělat. A pak je musím naučit, aby vzaly dláto a kus dřeva a do toho něco vysekaly, cokoliv.

Většinu dne jsi zavřenej v dílně, děláš přívěsky na prodej a pak maluješ. Vycházíš ven jindy, než když musíš něco zařídit? Chodíš třeba na procházky?
Ne, nemám čas. Jenom když se napiju, tak vezmu psa a jdem pod Černej vrch, sbírám starý žaludy a tak. Ale letos jsem ještě nikde nebyl.

Jak vnímáš cikány ve městě?
Cikáni by ve městech vůbec neměli bejt.

Měli by kočovat jako dřív…
Všichni nikdy nekočovali, kočovali jenom olašský cikáni. Ale já bych jim to zas dovolil.

To asi nejde…
Jestli to nejde, tak to už jsme všichni v háji. Nechat olašský cikány ve městech, to je jako když si pustíš do bytu krysu. Měli je nechat bejt, jako za první republiky: policajt je převedl přes město a za městem je hlídal, protože je to potřeba. Olašský cikáni nikdy nepracovali a pracovat nebudou. Nikdy si nebudou vydělávat normálně, olašskej cikán radši půjde okrást bráchu nebo tátu, jemu je to jedno. Pošlou třeba ženu krást nebo dělat prostitutku, a ani to nemusej. Olašská cikánka se vyspí s bílým jen proto, aby měla bílý dítě – i když olašský cikáni mají jinou mentalitu než rumungry, usedlí cikáni, a držej si hrozně všechny od těla, ty mezi sebe nepustěj ani jiný cikány. Ale když má dítě s bílým, ani nepoznáš, že máš před sebou cikána: je blond, s modrejma vočima. Tohle je často v Anglii, ani já bych nepoznal, jestli mluvím s cikánem nebo s bílým.

Myslíš, že velkoměsto se svejma lákadlama romskou kulturu ničí?
Takovejm lákadlům podléhají jenom slabí lidi. Proto vůbec nejsem nasranej na Čechy, ale na cikány, protože jsou to slaboši. Cikáni si od bílejch vzali jen to, co se jim hodí. Vzdělanejch, inteligentních a morálních cikánů už je dneska strašně málo, navíc většinou jen ve starší generaci. Devadesát procent cikánů bohužel ztratilo morálku a charakter a bez těch nic nejde.

Zasazuješ se o cikány?
Dřív jo, dneska už ne. Takovejch, kterejch bych se zastal, znám pár. A pak snad na vesnici, tam jsou cikáni ještě nezkažený, ale tady v Praze – nikdy. Městský cikáni se hrozně změnili. Ještě když jsem bydlel v Donský, přesně jsme věděli o těch několika, co kradli. Ale oni kradli, jen když museli. Dneska krade kdekdo. Já už mám dneska mezi cikánka jenom dva přátele. A bílejch možná sto, takovejch, který nevnímaj, že já jsem černej, a já nevnímám, že oni jsou bílí.

Jestli je podle tebe cikánská komunita taková, kdo teda měl na tebe v životě takovej vliv, že jsi toužil po řádu a chtěl pracovat?
Pochopitelně rodiče, to je vždycky základ. Navíc, můj táta se hodně stýkal se židama, sám byl částečně žid, navíc pokřtěnej, a maminka zčásti Maďarka, a cikáni, s kterejma se stýkali, všichni pracovali, nekradli, starali se o děti. Tehdy by nikdo z nich nedal dítě do dětského domova. Rodiny držely pohromadě, a když byl nějakej problém, o dítě se postarali příbuzný. Já sám jsem se staral o bráchovy děti, když byl nemocnej a neměl peníze. Takhle to bejvalo, ale ne u všech cikánů, to bylo hrozně krajový.

Co si myslíš o romskejch iniciativách?
Všechno je to jenom kšeft. Měla bejt jedna pořádná organizace, ROI, pak by to mohlo mít smysl, ale dneska je asi dvaačtyřicet hnutí, který vedou nevzdělaný lidi a dělaj to jen pro peníze. Těm bohužel vůbec nejde o pomoc druhýmu.

Změnil se podle tebe po roce 1989 nějak vztah bílejch k cikánům?
Změnil, k horšímu. Ale je to spíš jen pokračování procesu, kterej začal už po válce. Já jsem poprvé slyšel slovo „cikán“ jako nadávku asi tak v roce 1954. Tehdy jsme bydleli v pohraničí a přišla tam druhá vlna přistěhovalců, většinou asociálové, který chtěli odvést pozornost od vlastních lumpáren. A komunisti, ty brali cikány jako méněcenný. A to trvá dodnes. Když sbalej cikána s dvěma maturitama, kterýho napadnou skini, tak s ním policajti furt mluvěj jak s méněcenným. Mně se to stalo taky. Někdo mě nařkl, že jsem ukradl flašku kořalky, a já jsem visel dvě hodiny na topení. V roce devadesát tři. Dali to na obvodní úřad, jako přestupek, a nakonec mi napsali, že mi odpouštěj…
Navíc: když se já jako cikán chci někde prosadit, tak musím bejt stokrát lepší než bílej, to platilo v mým mládí a platí to dodnes.

Myslíš, že má cikánská komunita nějakou naději?
Nemá. Jediná naděje pro cikány dneska je, že se úplně přizpůsoběj, nic jinýho už jim nezbejvá.

Proč se cikáni bojej psů?
Já nevím, ale asi proto, že je na ně vždycky poštvávali. Podobně se prej bojej košťat, voni totiž věřej, že když dostanou koštětem, tak vyschnou stejně jako to koště. Cikáni jsou hodně pověrčivý, i ty městský to v sobě maj, i když už na to moc nevěřej.

Cejtíš se bejt Čechem?
Já jsem tady doma. Narodil jsem se sice na Slovensku, ale tam bych se vrátil, jen kdybych musel. Kdybych k Čechám neměl vztah, už bych tu dávno nebyl.

Jak vidíš dnešní situaci u nás? Čteš noviny? Díváš se na televizi?
Noviny by člověk vůbec neměl číst. Stejně je dneska popsanejch tak deset listů a zbytek je samá reklama. Většinou noviny jenom prolítnu. Lidový noviny už si nekupuju vůbec, ty jsem čítal dřív – „Lidové noviny do každé rodiny“ – a vždycky jsem si říkal: To je pravda. Dneska lžou všichni. Respekt taky nečtu – je pro mě drahej. Když už, tak si koupím Práci. A televize? To je to samý: pustíš si ji a hned se nasereš. Co se týče dnešní situace, myslím, že je to blbý, džungle. Zloděje, kterýho půl roku před převratem honili policajti za krádež, jsem po převratu potkal v policajtský uniformě. Tohle není bordel, to je podle hesla: kdo nejde s námi, jde proti nám. Ale von žádnej strom neroste do nebe. A proč bych měl nadávat na komunisty? Vždyť oni jsou v politice pořád, ať se dneska jmenujou jakkoli. Taky bych mohl jít do parlamentu a za peníze tam kecat. Ale já na rozdíl od nich umím dělat něco jinýho než mluvit, číst, psát, kalkulovat a spekulovat. Svoboda, kterou dneska máme, je jen pro ty, co jsou u moci. Takovou svobodu si můžou strčit do prdele. Když sem přijede královna z Anglie a říká, jaký je to tu perfektní, k čemu to je? Co ona ví o tom, jaký to tu je? To by se musela převlíct za žebráka, jako v pohádkách, a jít mezi lidi.
Já už nevěřím nikomu: nevěřím církvi, nevěřím komunistům, nevěřím nekomunistům. Člověku dneska zbejvá už jen těch pár přátel, s kterejma si může popovídat.

Před listopadem ses stýkal s chartistama. Jak vidíš dneska ty z nich, co dělaj politiku?
Skoro jako bejvalý komunisty, taky se dostali ke korytu.

A Havel?
Já myslím, že by měl bejt jako dřív, přirozenější. Podle mě mu dneska už spousta obyčejnejch lidí nerozumí. Nemluví jasně – a dřív, když ho za to zavírali, tak jasně mluvil. Koho tím chrání? Podle mě je to vlastně horší, když nemluví jasně dneska, než kdyby to tak bylo za komunistů.

Co si myslíš o takzvaný elitě národa?
Spousta z nich se přizpůsobí jakýkoli společnosti. Za komunistů si nestěžovali, dneska si v Genu stěžujou na komunisty, ale o tom, že to dneska taky nestojí za nic, nemluvěj. A kdyby se to tu zase změnilo a někdo s nima natočil novej Gen, určitě by zas nadávali na to, co je dneska, a mlčeli o tom novým režimu.

Mám dojem, že i hodně lidí, který se dřív vzpírali komunistům, dneska přivírá voči…
Může to bejt tím, že některý z nich v tom jedou taky. A pak jsou takový, kterejm stačí, když se vyspěj, nažerou a vyserou – dneska jako za komunistů. Ty vlastně nic pořádnýho nezajímá. To je ta známá odpověď: „Nech to koňovi, ten má větší hlavu, co my s tím?“

Většinou bejváš označovanej za naivního umělce, tvý obrazy visej v galeriích naivního umění. Co ty na to?
Mně nezáleží na tom, co o mně píšou druhý, dřív jsem se kvůli tomu zlobil, ale dneska mi záleží jen na tom, co dělám. Já taky nedělám proto, aby se to někomu líbilo, chci, aby se to líbilo mně, abych s tím byl spokojenej. Když se to líbí ještě někomu, jsem samozřejmě rád. Dřív jsem chtěl dělat co nejsrozumitelnější věci, aby tomu každej rozuměl. Ale v Donský, trochu i ve Skalici, jsem začal dělat i abstrakce, i když srozumitelný. Stačí, aby se na to kdokoli chvilku pozorně díval, a pochopí, co na obrazu je. Ale když se mě někdo zeptá, co to znamená, a já vidím, že o tom ani nepřemejšlí, tak ho pošlu do prdele. A když o mně nějakej Hůla napíše, že dělám dřevo, vařím, peru a pak jdu vyrábět obrázky, tak já se tomu jenom zasměju. Protože já jsem viděl jeho práce. Takový jako on svým uměním jenom voblbujou lidi. Takovej Hůla řekne: „Já se chci dostat do čtvrtýho rozměru.“ No, tomu já nerozumím, ale ať se tam dostává a neoblbuje lidi. Pak se mě zeptá, proč já nechci svý obrazy prodávat, a já mu na to odpovím: „Protože já se nechci dostat do čtvrtýho rozměru.“

A proč je teda nechceš prodávat?
Nikdy jsem se tím nechtěl živit, já jsem se vždycky živil manuálně. Nikdy jsem taky nedělal na objednávku. Kdybych moh, radši bych obrazy rozdával, ale prodám je jen někomu, o kom budu vědět, že obraz kupuje proto, aby si ho nechal a měl z něj radost. Jinak ne.

Na svejch výstavách jsi mi vždycky připadal dost nesvůj…
Já totiž nemám svý výstavy rád.

Proč?
Choděj tam za mnou lidi, že se jim moje obrazy líběj a že by si je koupili, kdyby měli peníze. Dřív jsem jim je dával, ale teď už si to nemůžu dovolit. Jiný lidi za mnou choděj a ptaj se mě: A jak vás to napadlo? A já pod tím často cejtím: Ty vopice, jak tě to napadlo? Jak tě napadlo rozloupnout banán, jak jsi věděl, že pod tou slupkou něco je? Tak to mě vždycky naštve.

Vyšla o tobě jedna knížka v Německu a jedna tady, máš z nich radost?
V tý německý knížce je hodně věcí zkreslenejch, nepravdivejch, a navíc tam ze mě taky udělali tak trochu vopici. Z tý český mám radost. To, co se tam o mně píše, je pravda. Jsou to třeba nepříjemný věci, ale pravdivý, takže mám pocit spravedlnosti. Já takovej jsem, a předělávat se už nebudu. Když se napiju, tak třeba vyhodím basu oknem a rozsekám ji šavlí. Člověku bych ublížit nedokázal. Protože když někoho praštíš, tak už to nejde napravit. Ale když rozsekám basu, můžu si koupit novou. A kdybych měl kde, postavím si ji. Nebo když rozbiju svůj obraz, udělám novej. Už jsem rozsekal takovejch 150 svejch obrazů. Ne v opilosti – ale proto, že se mi nelíbily, nebyl jsem s nima spokojenej. 

Chodíš na výstavy?
Jo. Byl jsem třeba na Opočenským – to se mi nelíbilo. Jemu by měli vzít z ruky veškerý mašiny a nechat mu jenom kladivo a majzlíky. Věřím, že pak by začal dělat dobrý věci. Ale v tomhle nevidím nic než vyvrtaný díry a kmen rozřezanej na plátky. Současný umění mi nic neříká. Nebo spíš takhle: o těch lidech musíš napřed něco vědět a pak teprv vidíš myšlenku a víš, co tím chtěj říct. Taky jsme byli v Bílkově vile. Tam jsem byl unešenej. Prohlížím to a srovnávám se sebou. Dělal takový velký, pěkný věci a já si říkám: Z čeho dělal? – Pak zjistím, že postavil dům za dva roky. Ale myslím si, že kdybych já ve čtyřiceti získal peníze a nemusel se starat o živobytí, tak bych byl dneska taky vobdivovanej. Abych ti pravdu řek, když je mi smutno, prohlížím si nejradši reprodukce v knížkách, co mám doma. V NDR jsem si ještě za komunistů nakoupil po dvou markách ty jejich malinký monografie, ani jsem nevybíral, já jsem potřeboval poznat všechno. Pak jsem si je prohlížel a zároveň se zdokonaloval v němčině. V poslední době si nejradši prohlížím Šímu, Delacroixe, Otto Dixe.

Dneska se často mluví o krizi malířství, krizi závěsnýho obrazu a tak dále, co si o tom myslíš ty?
To se týká lidí závislejch, lidí, který jsou závislí na byznysu a na tom, co píšou jiný. Já si dělám, co chci, a já musím vědět, co tím chci vyjádřit. Když jsem byl ještě mladej, ve Skalici, taky jsem chtěl dělat věci tak, abych se líbil. Ale pak jsem si řekl, že vo to mi nejde a že si budu dělat jen podle sebe.

Věříš v Boha?
Věřím. Ale do kostela už nechodím, i když jsem tam dřív chodil, ženil jsem se tam, křtil tam svý děti. Já mám Boha v lidech, který mám rád a kterejm věřím. Měl jsem dojem, že umřu tak v osmačtyřiceti. Už je mi pětapadesát a teď bych si přál ještě takovejch pět let. A až to přežiju, potřeboval bych ještě dalších deset, abych ještě něco dokázal.

Zima a jaro 1996