Přinášíme ukázky ze zatím posledních RR novin, které jsou věnovány malíři Pavlu Brázdovi (21. srpna 1926 – 17. prosince 2017) a obsahují kromě jiného několik desítek příspěvků, v nichž oslovené ženy a muži uměleckého a kulturního světa reflektují z různých úhlů pohledu jeho osobnost a dílo. RR noviny jsou pro zájemce zdarma k dispozici na vybraných veřejných místech v Praze i mimo ni.


10 textů z RR novin / Pavel Brázda

Pavel byl pro mne propojovatelem různých, často protikladných světů – od meziválečného Brna a dandyovského mládí až třeba po koksovou kotelnu, ve které za reálsocialismu pracoval. Ale především v jeho samotném díle docházelo k podivuhodným „fúzím“ – mezi byzantským uměním a avantgardou, Wolkerem a Čapkem, renesancí a pop-artem. Ale nikoli v postmoderních citacích a apartních výpůjčkách, ale vždy protažené vlastní „výhní“, neopakovatelnou zkušeností a optikou. Za zády apokalypsa války, obludárium padesátých let se ždanovovskými direktivami a biafra ducha v letech sedmdesátých… A pak je to elementárnost, ze které vycházel a ke které dospěl. Dotýkal se ve tvářích, obličejích, hlavách a postavách, závodních jezdcích či robotech nějakého archetypálního jádra, původního gesta, existenciální úzkosti a volání, které člověka provází od pravěku. Jak při pohledu na Pavlovy tváře nemyslet i na karnevalové masky afrických kmenů, hlavy románských konzol, portréty králů na středověkých mincích nebo pravoslavné ikonostasy.
Pavel mě však fascinoval ještě něčím – svojí neskutečnou vášnivostí a umanutostí, celostním ponořením do práce i uhranutostí zkoumaným „terénem“. Tím, jak hořel pro věc umění. Jistě, často se stávalo, že takový stav hraničil s euforickou mánií či do ní přímo přecházel, ale i to bylo součástí malířova vnitřního habitu, jeho přednastavení. To, jak v prostorách, kde měl výstavy, spával, jak výstavy v jejich průběhu aktualizoval, doplňoval a oblepoval, jak komunikoval s jejich návštěvníky – to nebyl nijak hraný doplněk, ale nádherně vyšinutý „tanec“, jakési vypadnutí ze zajetých pantů, obrana i obhajoba, chrlení nikdy nedopsané básně či ódy. Tehdy Pavel připomínal cadika nebo jurodivého. Dnes se mi jeví, že když Pavel býval a existoval na okraji, byl nejpůvodnější.
Miloš Doležal, básník a publicista

O Pavlu Brázdovi by bylo možné (až příliš) zjednodušeně mluvit jako o „jedinečné solitérní postavě“ českého umění posledních zhruba sedmdesáti let. Což formálně potvrzuje postavení, které mu přisoudily totalitou zkřivené dějiny a které sám vědomě prosazoval po svém opožděném nástupu na veřejnou scénu od začátku devadesátých let 20. století. Takové označení lze ale vnímat i jako pohodlnou nálepku, která tvůrčí výpověď Pavla Brázdy nesprávně uzavírá do hotové škatulky. Ovšem že se pohyboval mimo proudy historicky snadno uchopitelných soudobých výtvarných tendencí a že se soustavně vymykal tomu, co se od umělce nevyřčeně očekává ve smyslu „generační šablony“. To ale ještě neznamená, že má definitivně skončit v jakémsi pěstovaném ghettu „outsiderské“, či dokonce „undergroundové“ postavy! Viděno z většího odstupu je Pavlovo dílo přece jen bytostnou součástí celistvého uměleckého svědectví moderního věku s jeho intenzivně se střídajícími vlnami idealismu a cynismu; jeho ostře kritické postřehy „z okraje“ ho jen zdánlivě paradoxně přesouvají přímo do středu sociokulturního dění, které vnímá a pojednává jasněji než umělci, již víceméně bezmyšlenkovitě skočili na rozjetý vlak toho či onoho dobového trendu. Pavel Brázda je z hlediska uměleckohistorické kategorizace bezesporu vzdorně nesourodý prvek; nutno však vzápětí dodat, že se zorné pole kurátorů a historiků umění v posledních letech přece jen postupně značně rozšiřovalo, díky čemuž nezůstal Pavel ani z jejich hlediska na pomyslné samotce, ale jeho dílo bylo konečně i takto integrováno do širších souvislostí. Podstata tvorby Pavla Brázdy spočívá jak ve vnitřně nekompromisním postoji, tak v hledání živého dialogu s divákem (v galerii i mimo ni). Koneckonců nám všem (!) předkládá nepohodlnou, ale cennou otázku: podle jakých měřítek se skutečně utvářejí dějiny umění, přesněji řečeno představa o nich?
Richard Drury, historik umění a kurátor

Pavla Brázdu a jeho výtvarné souputníky Věru Novákovou a Ivana Sobotku jsem poznal pozdě, až po roce 1989, díky RR a velké výstavě v Ženských domovech. Do té doby jsem si myslel, že mám jakousi ucelenou představu o poválečném vývoji českého výtvarného umění, kterou jsem si udělal samostudiem, kromě jiného časopisů Výtvarná práce a Umění, prostřednictvím výstav tvůrců, co mě zajímali, ačkoliv bylo zpravidla nutné si jejich dílo prohlédnout v galeriích mimo Prahu. Žili jsme mezi přáteli, kteří se výtvarným uměním zabývali, provozovali jej, nebo studovali. O Brázdovi, Novákové a Sobotkovi jsem ale nikdy, do konce osmdesátých let, neslyšel. O to větší zážitek byla výstava ve smíchovských Ženských domovech v roce 1992. Došlo mi, kolik souběžných světů existovalo a existuje vedle sebe, aniž se kdy vzájemně dotkly. Moje vlastní konstrukce vývoje, který se dal sledovat přes různá dobová umělecká uskupení a byl čitelný třeba přes formální znaky, najednou nefungovala. Témata Brázdova a Novákové se možná shodovala s dobovými trendy – periferie, civilizační horror, válečná traumata –, ale citový vhled Pavla Brázdy je důsledně osobní, neskupinové, mnohdy ironické a sebeironické, a způsob malby z úplně jiného světa. Jistě v tom hrála roli nucená izolovanost a vyloučenost z výtvarného života od konce čtyřicátých let, ale myslím si, že i kdyby neomluvitelné bolševické tlaky nenastaly, Pavel Brázda s Věrou Novákovou by si brzy stejně sami vyvolili osamělou a jedinečnou cestu. Ta jim totiž umožnila být v práci původními, důslednými a nepodlehnout takzvanému výtvarnému provozu, který sice leccos dynamizuje, ale ne všem tvůrcům ku prospěchu. Díky Bohu, že bylo oběma dáno tolik roků, ve kterých mohli vzdor letitým dobovým nepřízním přesvědčivě potvrdit smysl osobního výtvarného úsilí bez berlí manifestů, skupin a organizací.
Luboš Drtina, grafik

Když se v brzkých ranních hodinách pokouším usnout, padá můj poslední pohled na Divokou jízdu plavovlasé svůdnice, která se zavřenýma očima slastně sviští po skluzavce černým vesmírem… a když se v pozdních hodinách dopoledních odhodlávám vstát, ona si pořád ještě jede a já jí tu slast z celého srdce závidím…
Tak nějak by o mně a Pavlu Brázdovi v mém životě začala psát moje žena, která tam ten obrázek pověsila.
Poznal jsem ho na jaře roku 1989, když Pavel Vašíček zorganizoval úředně sice povolenou, duchem však undergroundovou výstavu velké skupiny umělců v suterénu Vinohradské tržnice. Brázdovy Závodníky nebylo možné přehlédnout, byli jiní, namaloval je zralý umělec.
Od dětství miluji Josefa Ladu. Pavel Brázda mně ho v lecčem připomíná, stylizovanou kresbou, která vymezuje barevné plochy výraznou černou linií, přímočarou srozumitelností, nezaměnitelností. Lada však pro mě zůstává v poetickém světě, který už není, kde sníh je bílý a kocour černý. Brázda je astronautem současnosti. Je z tohoto světa. Civilní, ironický, nebojí se nových výtvarných technik. Svým sugestivním stylem a jazykem připomínajícím staré ikony s neúprosnou energií tvoří ikony let právě minulých i ikony, které se na svět teprve chystají.
Já už dávno nejsem mladý potápěč, který zažívá svou Šťastnou chvíli s růžovou kráskou v těsné vaně (toho má žena pověsila na stěnu v pokoji našich synů)… byl bych ale šťastný, kdybych jednou dokázal i na svých posledních obrazech malovat s takovým nasazením, soustředěným přesvědčením a s tak mladou energií jako Pavel Brázda.
Jan Merta, malíř (a Lenka Mertová, filoložka a kurátorka)

Dílo Pavla Brázdy jsem objevil v polovině devadesátých let skrze RR. Zprvu mně nejvíc učarovala detailní kresba obrazu Obluda čeká, obluda má čas a cyklus Závodníků. Opojná i děsivá jízda na život a na smrt, přihlížející tupá masa, a přitom tolik radosti v barvách, tolik energie v kompozicích: camusovské spojení vitální radosti s tématy existenciálními. Pavlova tvorba se mi jevila jako nejpůvodnější navázání na surrealismus a Skupinu 42, která již před ním do surrealistického vidění vnesla etický rozměr existenciálního východiska. Důležité také bylo, že v některých klíčových okamžicích byl Pavel činný nejen skrze uměleckou práci, svéhlavou navzdory tendencím a nezájmu veřejnosti, ale i tím, že mu nestačilo o věcech uvažovat, že se musel aktivně zapojit a ověřit si je na vlastní kůži. Mám na mysli třeba jeho dobrovolnickou práci na krajském sekretariátu KSČ v květnu 1945 a definitivní rozchod s komunismem o měsíc později, to, že se ohradil proti vyhnání Němců ještě v roce 1945, jeho návštěvu pařížské mezinárodní výstavy surrealismu v roce 1947, paralelismus nacismu a komunismu (obraz Pět minut před koncem světa, započatý v roce 1945), poukaz na likvidaci sedláků (Poslední soukromě hospodařící rolníci v Holasicích, 1953), i to, že se u něho a Věry Novákové svého času konaly filosofické semináře, společnou fotografii z pobytu v USA, kterou odeslali jako PF 1988 a na které oba malíře „objímá prezident Reagan“, Pavlovo zapojení do činnosti Občanského fóra v listopadu 1989, jeho kritiku opoziční smlouvy v roce 2001, vrácení Medaile Za zásluhy prezidentu Klausovi. Osobně jsem se s Pavlem seznámil v roce 2007 při přípravě jeho pařížské výstavy. Obdivoval jsem jeho pracovitost a cílevědomost (byť mě mrzelo, že v posledních letech sloužila spíše rozmělňování již řečeného). Rád vzpomínám na jeho široký rozhled: na diskuse, ve kterých se plynule přecházelo od Mantegny k Chiricovi a k mexickým muralistům nebo k designu amerických pinballů. Výjimečná, zejména u člověka natolik zaujatého vlastním dílem, byla jeho nezištná schopnost ocenit a aktivně pomoct druhým, jeho potěšení z tvorby jiných a jeho otevřenost. Což mohu ilustrovat na tom, že když jsem s Miloslavem Navrátilem zamýšlel v Paříži uspořádat výstavu Rudolfu Dzurkovi, Pavel s Věrou nás k Rudovi přišli podpořit a pomoct nám ho přesvědčit, aby zapůjčil své obrazy na tak dalekou cestu. Nebo na tom, s jakým potěšením mě s Věrou seznámili s jedním jejich přítelem, spisovatelem a malířem, jen protože je napadlo, že bychom si mohli rozumět, a jak jim nestačilo předat kontakt nebo vyčkat nějaké vnější příležitosti, ale – takřka po francouzsku – nás pozvali na společnou večeři ještě s dalšími blízkými. Pár dnů po Pavlově smrti mi onen přítel napsal: „Jako by se tehdy předávala další duchovní spřízněnost.“
Jean-Gaspard Páleníček, básník, překladatel a skladatel

Brázdova osobnost i dílo jsou pro mne podstatné jednou shodnou věcí – umanutou neotesaností. Nebo snad neotesanou umanutostí? Rozlišoval by to PB? Čert ví. Myslím si ale, že PB tuto specifickou polohu v umění i v životě minimálně poslední čtvrtstoletí přinejmenším instinktivně rozvíjel a s neskrývanou rozkoší ji vypiloval k dokonalosti. A činil tak nonstop, s přímočarou neokázalostí takového dělníka, nebo spíše řemeslníka, kterému je práce svatá. Necítím z něj zároveň, natož z jeho díla, ten všudypřítomný upoceně nasládlý pach pokryteckého kalkulu, který je v umění dlouhodobým trendem. A i kdybych se v tomto bodě třeba nepatrně pletl, tak obdiv a uznání si právem zasluhuje ta Brázdova šíleně nemoderní cesta k cíli, ta hluboká brázda v malířství lemovaná tisícovkami přípravných kreseb a skic. Trnitá cesta, která je, bohužel, pro dnešní téměř kompletní populaci umělců už očividně neschůdná… I proto mi asi PB připomíná svými postoji, dílem i vizáží úctyhodnou hlubinnou latimérii, která kdysi společně se svým mamutím egem vplula do sítí RR a po revoluci se i s ním rozhodla žít na slunném břehu ve společném trojúhelníku s Věrou Novákovou. Nepřestávám přitom žasnout, jak jsou život i dílo Pavla Brázdy přes svou lehkou dekadentnost těžce opravdové.
Michal Cihlář, grafik

Pavel Brázda a Gesamtkunstwerk. Na dílo Pavla Brázdy je možné nahlížet jako na Gesamtkunstwerk svého druhu, svědčící o cestě lidské duše, jež jde za svým naplněním. Mnohé své výstavy pojímal Pavel Brázda, měl-li k tomu příležitost, jako instalace. Teď zmíním ty z poslední doby jeho života: Lidskou komedii představil v Obecním domě v roce 2013 jako ohromnou knihu na způsob takzvaných Biblia pauperum a zároveň vytvořil na stěnách secesního prostoru obrazovými sestavami, připomínajícími ohromné figury, aluzi ikonostasu. V Nové síni načrtl v roce 2014 ikonografický program pro kapli svojí humanistické eschatologie – výstava nazvaná Hra se obdobně jako jeho Lidská komedie zaměřovala na archetypy, zobrazené výjevy vyjadřovaly obecné duševní stavy a výstava byla vybudovaná jako prostor, univerzum lidské duše.
Když se Pavlu Brázdovi v roce 2016 blížily devadesáté narozeniny, vyburcovala jej číslovka připomínající neúprosně, kde se na úsečce života Mezi začátky a konci (tak nazval poslední řadu svých výstav) ocitá, ke strmé vlně překotné tvůrčí aktivity. Pracoval tehdy, jako již ve svém životě při přípravě výstavy či publikace mnohokrát, téměř bez přestávky až do vyčerpání. Trvalo to několik týdnů a pojem „nejedl, nespal“ není žádnou nadsázkou. Vytvářel z chaosu řád. V bytě vily na Vinohradech sestavoval z věcí doma nalezených pozoruhodná zátiší na principu asambláže, koláže či ready made. V jistém smyslu stále týž rukopis. Horror vacui známý z plošných obrazů jen dostal třetí rozměr. Celý byt se proměnil v jedno ohromné dílo, kde neotevřeš ani šuplík od skříně a musíš kličkovat po špičkách mezi skupinami artefaktů, protože veškerý prostor je zaplněn. Staré hračky, staré listiny, staré plakáty, staré pozvánky, staré úřední záznamy, staré obrazy (Pavla i Věry), staré jídlo, nové hračky, nové obrazy, nové plakáty, věci, věci. Všechno se stává v Brázdově pojetí uměním, a to již na chodbě před vstupem do bytu. A také v předpokoji, v kuchyni, v přijímacím pokoji na kanapi, na kobercích, stolcích, jídelním stole v arkýři, v pracovně, v ložnici na zastlané manželské posteli. Zdánlivý chaos nese známky uspořádání. Příběh je stále týž, dál se vine dílem. Skrze mikropříběhy defilují animus, anima, Pavel, Věra. Tématem Pavla Brázdy je až do konce život. Smrt z něj nevyjímá. Vzdoruje, bojuje, bojí se, ale nevytěsňuje, přiznává jí místo. Nerad. Ačkoli si z ní někde ještě trochu utahuje, ví, že ji nakonec neobejde, ví, že je za rohem.
Pavel Brázda nevytvořil jednotlivé obrazy, kresby, tisky a instalace, ale jedno Velké dílo, jak je sám nazval s nadsázkou sobě vlastní. Navenek chaos, hluboký v srdci řád.
Lucie Šiklová, historička umění a kurátorka

Pavla Brázdu i někteří mí vrstevníci věku kolem dvaceti pěti let oslovovali Mistře. Nepochybně jím byl, nejen v oboru malířském a kreslířském, ale pro mě i v oboru organizačním a vytrvalostním, jak o tom svědčí jeho neutuchající tvorba, vskutku objemné množství kreseb, maleb a grafik i kontinuální práce na výstavách v posledních desetiletích jeho života. Dovolím si jednu obyčejnou vzpomínku z pohledu jeho občasného pomocníka. Na kole PŘILÉTÁM MEZI DOMY k místu, kde má Pavel ateliér, a cestou do příslušného patra potkávám obvykle někoho z jeho široké POKOJNÉ RODINY. Procházíme s Pavlem kolem staré, původně Palivcovy knihovny, kde mi může nabídnout snad jakoukoliv knihu se záběrem od arabské kaligrafie po Keitha Haringa. Pro mě byl Pavlův pokoj PALÁCEM VĚČNÉHO MLÁDÍ – klasicky chaoticky v pořádku, plný kreseb, grafik, poznámek a knih, na místech, které zná jen jejich majitel. I když není vhodná doba, dáváme si víno nebo pivo, a vhodnou se stane, usedáme k počítači a photoshopu, který Pavel s pečlivostí sobě vlastní i po devadesátce ovládá (případně má k ruce důkladnou poznámku, jak se orientovat v externích hdd, případně na webu). Po práci probíráme, co se chystá za výstavy a jak to jde na Umprum. Přece jen za písmo Brzda, použitém v Pavlově velké monografii a používaném nadále v jeho propagačních materiálech, vděčíme právě současnému vedoucímu našeho ateliéru. Pavel byl pro mě chvílemi KAZIMÍR JEŽATÝ stejně jako jindy DUCHOSLAV ZÁŘIVÝ, to obvykle když se s nadhledem vyjadřoval o stáří a o tom, co všechno ještě chce stihnout. Nemyslím si, že GÉNIUS ODCHÁZÍ, věřím, že se nám naopak bude čím dál více připomínat. Pracovat pro Pavla Brázdu byla zábava a čest. (Verzálkami jsou zvýrazněné názvy některých Pavlových grafik a obrazů.)
Matyáš Bartoň, student Ateliéru tvorby písma a typografie na UMPRUM

Z trojice Nietzsche, Klíma, Brázda už nežije nikdo. Pavel k těm dvěma určitě patří. Ač je především malíř, vnímám ho jako jejich pokračovatele. V cílech a úsilí si byli podobní, rovněž vzhledem, povahou, citlivostí. To mohu tvrdit s čistým svědomím, navzdory tomu, že jsem oba Pavlovy předchůdce poznal jen skrze jejich literaturu, v menší míře i z literatury o nich a z několika fotografií. S Pavlem je to u mne spíš naopak – stal se pro mne na základě nesčíslných setkání především blízkým člověkem, což platí, abych byl konkrétní, od Pavlových padesáti, respektive mých dvaceti osmi let, tedy od roku 1976, kdy jsme se uviděli poprvé. Obohacoval mě nejen vlastními obrazy, ale i postřehy na výstavách a v galeriích či nad reprodukcemi malířů od Giotta až po hyperrealisty. Obohacoval mě i úvahami nad zásadními díly literatury, ale rovněž vlastními texty, kterými svérázně komentoval nejen svou tvorbu, ale i dění kolem sebe. Rovněž z vážné hudby se mi mnohé díky němu přiblížilo. Pavlovo malování lze jistě charakterizovat různě. Mne napadá vývoj od pečlivého provedení několika olejomaleb k umění, kterého by bylo dost pro všechny. Ani on však nemohl svým dílem překonat sebe samého, takže měl stále proč žít. To platí obecně. A také platí obecně, že po každém člověku něco zůstává. Ovšem po Pavlovi toho zůstalo opravdu hodně. Pouze to pro něj nejdůležitější, trvale motivující si vzal s sebou na věčnost – boj proti Bohu. Teď již zná výsledek, na kterém mu, podobně jako před ním Nietzschovi a Klímovi, tolik záleželo, tolik tvůrčí energie mu obětoval.
Ivan Matoušek, spisovatel

P. S. Brázda a Čas
Při přípravě těchto RR novin jsem si přečetl všechny příspěvky, které pro ně vznikly.
Mnozí se shodnou na tom, že Pavel byl velmi pracovitý. Rozsáhlé dílo je toho dokladem. Takové vyžaduje spoustu času. Řada lidí s oblibou hovoří o své zaneprázdněnosti, o tom, jak nestíhají, že někam nemohou přijít, protože toho mají moc atd. atd. Otravují své okolí stížnostmi a fňukáním. Pavel na rozdíl od všech takto obtížných jedinců vynikal ve vztahu k času neuvěřitelnou velkorysostí. Ivan Sobotka o tom mluvil: „On klidně přeruší rozdělanou práci a prokecá s někým hodiny.“ S naprostou samozřejmostí Brázda také věnoval nejen hodiny, ale i dny a měsíce činnosti, která jej právě „přepadla“. Od psaní důvodů k rozvodu po angažmá za záchranu České televize. Nepoznal jsem člověka, který by dokázal tak intenzivně pracovat a zároveň tak pobývat s lidmi. V tomto ohledu se choval jako nesmrtelný.
Viktor Karlík, výtvarník a redaktor RR