O komiksové verzi Deníku Anne Frankové, která v těchto dnech vychází česky v nakladatelství Triáda, hovořil s jejími tvůrci Yves Kugelmann. Čtenářům Bubínku Revolveru dnes přinášíme ukázku, celé interview bude publikováno v Revolver Revue č. 110/2018.

Pane Folmane, když si přečtete stránku z Deníku a ten text máte před sebou, co vám běží hlavou? Film? Mohl byste nám objasnit, jak se z textu stanou obrázky?
AF: Čtu ten deník stále dokola. Soustředím se jen na to, co a jak by fungovalo na papíře. Potom začnu vymýšlet, jak by mělo vypadat konkrétní okno, jak ho vystavět, co by měla být jedna stránka s několika ilustracemi a co celostránkový obrázek. Snažím se text nahlížet pouze z hlediska komiksového jazyka. Někdy mi to nejde, projdu třeba osm stránek, aniž bych narazil na něco, co by se dalo použít. Snažím se tedy proniknout hlouběji a ještě hlouběji a najednou to na mě vyskočí. Velmi se to liší od toho, když máte literární předlohu, z níž máte udělat film, scénář, protože filmová tvorba má svůj nezávislý jazyk, kterým mluvíte a kterým mluví také vaši spolupracovníci. Komiksový jazyk je jiný.

V čem je komiks lepší než prostý text, v čem má větší možnosti?
AF: Jelikož nemůžeme použít celý původní text, i když ponecháváme v plném znění množství dopisů Kitty, musíme dělat subjektivní rozhodnutí, co vybrat z textu, co převést do ilustrací, co se tím zvýrazní. Jak už jsem zmínil, když například výrobě párků, která v Deníku zabírá tři věty, věnujeme celou dvoustranu a uděláme z ní party, vzhledem k jejich situaci oslnivou party, tak je to naše rozhodnutí. Když to uděláte, víte, že kontrast mezi tou dvoustranou a ponurým pocitem, že za pět stránek to celé zmizí, bude o to větší. Musíme vybírat části, které se hodí pro komiks. Velice pečlivě se držíme tónu deníku, postupujeme podle dat a někdy necháváme celé stránky původního textu bez jakéhokoli zásahu, zejména abychom představili Anniny hluboké myšlenky. O některých z nich si totiž myslím, že by vůbec nebylo správné udělat z nich ilustrace, musí zůstat čisté, jsou nedotknutelné.

Které části textu to jsou?
AF: Ty filozofičtější, které míří hlouběji k vnitřnímu já Anne Frankové a v nichž se vyjadřuje velice jasně o sobě a svém okolí. To je čistá literatura a myslím, že by bylo neuctivé převádět ji do grafického jazyka, musíte je ponechat v původní verzi. Mám pocit, že nemám právo do nich zasahovat, tak je nechávám, jak jsou.

Ilustrované části jsou interpretací knihy z vašeho pohledu a ani jeden z vás není teenager, natož dívka či žena. Nebyl to pro vás problém?
AF: Ne, já jsem velmi ženský, nemám s tím tedy žádný problém.
DP: Já jsem s tím trochu problém měl. Proto jsem byl zpočátku velice opatrný. Pak jsem na to ale přestal myslet, protože zase: je to naše reakce na její příběh. Nepředstíráme, že jsme Anne, a pokud to jasně a čestně přiznáte, není to potíž. Zajímáte se o ni, a ona je velmi zajímavá, reagujete tedy na ni a její svět. A tohle je výsledek. Takhle jednoduché to je.

Kniha vyjde v různých částech světa a je rozdíl, jestli ji čtou Izraelci, či Američané. Ohlíželi jste se při tvorbě nějak na potenciální publikum?
AF: Já myslím na čtenáře pořád – že to budou číst děti, jestli tomu budou nebo nebudou rozumět. Radil jsem se s Davidem a Yonim [Goodmanem, autorem storyboardu – pozn. red.] o mnohých aspektech. Například Stalingrad: pro nás je tohle téma jasné, víme, jak byla ta bitva důležitá, že to byl bod zlomu v druhé světové válce. Dnešní třináctiletí to vědět nemusí. Máme to tedy vysvětlovat, nebo se spolehnout na rodiče či učitele, že to vysvětlí oni? Nebo když říkáme, že vlaky odjíždějí „na východ“ – je to pouhá metafora, nebo máme přidat mapu a ukázat, že skutečné tábory byly na východě?

Nebo ještě jednodušeji: máte vysvětlovat, co je to židovská rodina a co je šoa?
AF: Myslím, že ten příběh vypráví kniha sama, to vysvětlovat nemusím. Jestli jsme se k tomu za 180 stránek nedostali, tak jsme evidentně udělali něco špatně. Anne podává svůj příběh zcela jasně, my jsme pouze její tlumočníci.

Deník má mimo jiné poskytovat poučení o historii a holocaustu. Je také to součástí vaší mise?
AF: Ano, má to tento aspekt, ale není to to nejdůležitější. Je to důsledek původního Deníku. Jestli jsme náš úkol zvládli, komiksový Deník bude o historii, ne jen o jedné rodině, ale o mechanismu holocaustu, o tom, jak fungoval.

S dnešní uprchlickou situací v západní Evropě nabývá Deník nového významu. Bylo pro vás důležité, abyste se v knize vyrovnali také s aktuálními otázkami?
AF: Hodně se tomu věnuji v připravovaném filmu. V knize se však musíme držet původního textu. Mohl bych dlouze mluvit o tom, jak moc se Deník týká toho, co se dnes děje, ale je to tak zřejmé, že se mi nechce – bylo by to úplné klišé. Samozřejmě, že se dá vztáhnout k našemu současnému životu ve všech možných aspektech, a tedy i na uprchlíky v Evropě. Ale to je přece na první pohled jasné.
DP: Příčina toho, že Deník Anne Frankové oslovil tolik lidí, je myslím v jeho konkrétnosti. Je to příběh jedné dívky. Vím, že končí poselstvím o lidstvu jako celku, ale kvůli tomu ho lidé nečtou. Lidská existence je přesně taková, velmi konkrétní. Je to jeden příběh jednoho člověka a každý imigrant má svůj vlastní.

Deník byl poprvé vydán před sedmdesáti lety, komiksový Deník vychází k tomuto výročí. Svým způsobem se tak budete podílet na další popularizaci Anne Frankové a šoa. Jaký z toho máte pocit?
AF: Když David mluvil o „průmyslu holocaustu“, měl podle mě na mysli využívání a zneužívání dějin šoa pro to, co se děje dnes, nikoli v kulturním nebo uměleckém smyslu, ale ve smyslu politickém. A to vede k destrukci – v naší zemi se běžně používá termínu „šoa“ k vyvolávání strachu a útisku různých menšin a je tomu tak už téměř padesát let. Ale pokud jde o umění, všechny pokusy vyprávět ten příběh jinak jsou záslužné. A sem patří i náš projekt: snažíme se udržet důležitý dokument doby v živé paměti pro další generaci a nestát se součástí „průmyslu holocaustu“.

V zobrazování šoa na jevišti či ve filmu je určitá tradice. Váš Deník však v určitém smyslu vstupuje na nové pole, novou platformu, pochopitelně jste se tedy museli rozhodnout, že chcete být součástí tohoto procesu. Jak by se podle vás mělo zobrazovat šoa?
AF: Něco vám povím: Každý rok, když mají moje děti ve škole hrát představení v rámci Dne památky obětí holocaustu, mám z toho velké obavy. Učitelé se je snaží motivovat tím, že řeknou: „Zítra se na jeviště všichni oblečte, jako se chodilo v ghettu.“ A pak vidíte děti v kabátech Gucci a džínech Dolce & Gabbana, jak vykřikují patetické věty. Ale nic u toho necítí, ničemu z toho nerozumí. A to mě opravdu znepokojuje, protože se domnívám, že za několik let, až zemřou úplně poslední pamětníci, bude se ten příběh podávat tak, že bude s každým rokem o deset let vzdálenější originálu. V mnoha ohledech sice platí, že ti pamětníci se už dnes nepodílí na každodenním životě, ale já jsem přesvědčen, že určitým způsobem budou přítomni i v budoucnu. Ten příběh se přece předává také z úcty k nim, přinejmenším když není používán k politickým účelům. A existuje vážné nebezpečí, že ponaučení, které si z něj máme vzít, nás mine, když pro něj nenajdeme nový jazyk. Každý nový jazyk je tedy podle mého názoru požehnáním, pokud se drží daného rámce a používá prostředky, kterým budou mladí naslouchat. A protože dnešní mládež vyrůstá s mobilem v jedné ruce a joystickem v druhé, jsou jejich komunikační prostředky naprosto odlišné od těch, které jsme před lety používali my.

Existuje podle vás nějaká hranice při vymýšlení nového jazyka? Myslíte si, že jsou některé věci v souvislosti se šoa a druhou světovou válkou nepřípustné?
AF: Jakým právem bych já někomu něco zakazoval? Mohu si vytyčit hranice pro sebe a také to dělám. Když před padesáti lety běžel v televizi pořad, ve kterém se poprvé v hlavním vysílacím čase vyprávěly vtipy o holocaustu, a byly to dobré vtipy, myslím, že lidé cítili určitou úlevu, že je dovoleno přistoupit k tomu tématu také jinak. Ale někdo musel být první a z kolektivní paměti tím nic nezmizelo, ani se nic nezměnilo pro ty, kteří přežili. Byl to prostě jen jiný úhel pohledu – vtipný. Když používáte různá média, máte k dispozici různé prostředky. Vypjatost, kterou si můžete dovolit na divadle, nelze vždy použít ve filmu, protože už by to bylo příliš. Jako vždy je to otázka vkusu. A mnoho umělců žádný vkus nemá, takže ať udělají cokoliv, nefunguje to. Je to velmi osobní věc, kde si stanovíte hranici, nejsou na to žádná pravidla.

Přeložila Adéla Tošovská.