„‚Barman,‘ říkal starý Prostějovský za pultem Sekt-pavilonu, ‚barman je tu proto, abyste měl někoho naproti.‘ Ani důvěrník, ani pouhý klaun, barman zadržuje náš pohled, brání mu ztratit se ve zdi nebo v baterii láhví za svými zády a zdvořile nám jej vrací. Není přitom ani pouhý přitakávač nebo nastavené zrcadlo; zatímco si ho tajně dobíráme ve své mateřštině, něžný Vietnamec nám sice ochotně nalévá, usmívá se a nechává nás žvatlat, nakonec však prohlásí jasnou češtinou: ‚mé jméno je Táborský.‘ Až tím, že je také někdo jiný, odlišný od nás i od představy, kterou si o něm děláme, plní barman celé své poslání a roli odbočky, jíž nám je třeba projít, abychom se lépe přijali. Jen proto, ne ze zpupnosti nebo z potřeby rozptýlení, si Vlasta Burian nechával v noci nalévat svým šoférem, jen to vysvětluje, že newyorský aperitiv prožíváme víc s líznutou barmankou za pultem než s kamarádem vedle nás. Když pokrýváme stránku svými klikyháky, necháváme se vyvstat z jejího prázdna – a z vlastního nic –, abychom dělali barmany sami sobě.“


Petr Král, 2016, foto Jindřich Nosek / CC BY-SA

Takhle to napsal Petr Král v textu připsaném „Standovi“ (téměř s jistotou se lze domnívat, že jde o jeho zásadního přítele, básníka Stanislava Dvorského, který před necelými třemi měsíci umřel). Barman vyšel v roce 2002 v knize Základní pojmy a okouzlil mne, jako celá sbírka, přesností vnímání a domýšlení těch zdánlivě samozřejmých jevů, kterými jsme v našich životech obklopeni. Schopnost udělat z navenek banální skutečnosti událost – tedy vzrušující prožitek, k Petru Královi patřila. Stejně jako motiv prázdna. V kolika jeho verších se náhle otevře podivná prázdnota světa, pociťovaná ovšem nikoliv jako důvod k rezignaci, ale jako výzva k cestě a k pozornosti vůči tomu, co ještě před chvílí bylo nicotností a náhle se stalo znamením, vedoucím do neznáma!

Přitahoval jej surrealismus, jako mladý se s ním zcela ztotožňoval. Později se považoval za postsurrealistu a přitahovala jej především možnost polemizovat se surrealistickými východisky i projevy. Ano, k Petru Královi patří neodmyslitelně také ochota ke sporu, vím o tom své; nejednou jsme se ostře „semleli“, zejména nad konkrétními díly či autory snad ze všech uměleckých oblastí, neboť jsme některé z nich viděli každý jinak. Občas to bylo až k vzteku, smířlivost střídala vášeň přesvědčení. Nechyběla tomu veliká zaujatost, což je zdánlivě samozřejmé a přitom tak vzácné. Petr se literatury prostě intenzivně účastnil a ta energie zaujatosti mě strhávala, zejména když se kolem tak často prostírala buď apatie pouhých konstatování, nebo programová angažovanost, což si je možná blíž, než by se zdálo.

Když jsem se dozvěděl, že Petr Král právě opustil tento svět, pomyslel jsem nejprve na tu prázdnotu, o níž psával a která dokázala být v jeho podání nebezpečně vábivá. Pak jsem šel do baru. Usedl jsem k pultu a nechal barmana konat svou práci i své poslání. Zadržoval můj pohled, aby se neztratil ve zdi nebo v baterii lahví za jeho zády, a zdvořile mi jej vracel. Snažil se ze všech sil. A přece jsem tentokrát při každé skleničce zjišťoval, že mi tu chybí ještě někdo jiný, někdo naproti.