V pondělí 30. května uplyne 100 let od narození Jana Hanče (30. 5. 1916, Plzeň – 19. 7. 1963, Praha), spisovatele, jehož dílo představuje kromě jiného výzvu, kterou nad ním zformuloval Jan Lopatka a kterou patrně nikdy neuškodí připomenout: „Umět psát neznamená dát něco lépe nebo hůř dohromady, ale umět nesejít z cesty za každým profánním hlasem. Znamená to tedy především být schopen tuto cestu tušit. Znamená to, paradoxně vzato, neumět vlastně mnoho věcí, obávat se profánní dovednosti, vědět, že umím-li napsat zručnou variaci, je většinou dobré to raději ani nezkoušet“. Revolver Revue Janu Hančovi mj. věnovala podstatnou část svého čísla 26/1994 a bude mu vyhrazena i velká část čísla 104, které vyjde letos v září. Kromě eseje Michaela Špirita, pojednávající o Hančových textech, jejich složité cestě ke čtenářům a opakovaném konfliktním přijetí, a článků o pražských a plzeňských místech spjatých s Hančovým osudem a dílem i několika dalších příspěvků a bohatého obrazového doprovodu přinese RR 104/2016 také výbor z dosud nepublikovaných próz a básní nalezených v autorově pozůstalosti. Z nich dnes čtenářům Bubínku Revolveru přinášíme ukázku a upozorňujeme rovněž na slavnostní odhalení souboru 7 reliéfů Viktora Karlíka s názvem Cesta Jana Hanče, které se uskuteční v den výročí, 30. května od 18 hodin, ve spisovatelově rodném městě Plzni, v Křižíkových sadech u Masných krámů. „Je to svého druhu pocta tomuto významnému umělci: umístěná v dlažbě tak, jako bývají litinové poklopy kanálů, hydrantů nebo uzávěrů plynu. Městský-plzeňský chodec tyto litinové desky v prvém plánu nebude vnímat jako něco ‚jiného‘. O citáty z Hančových Událostí, na jednotlivých deskách umístěné, ‚zakopne‘ teprve při pozornějším pohledu na zem. Každý, kdo zná nejen básníkovu poetiku, ale i životní osud, ví, že takový způsob-forma není náhodná. Jan Hanč patřil k těm, jejichž mimořádné dílo bylo po léta doslova zašlapáváno. Zároveň řešení takového ‚pomníku‘ souvisí s myšlenkou, že velké věci často leží na chodníku, nepovšimnuty v naší těsné blízkosti,“ říká o Cestě Jana Hanče její autor.

Jan Hanč – Z dosud nepublikovaných textů nalezených v pozůstalosti

Vím, že vůbec nezáleží na mém životě. Takových životů bylo i bude mnoho, není ničím pozoruhodný, leda tím, že se pokoušel nepropadnout úplně zblbnutí, které se o něho nejednou pokoušelo a kterému bez boje podlehlo mnoho podobných životů. Nemám v úmyslu vyprávět o svém životě, nýbrž pouze o životě vůbec.

Jdu po Praze a pozoruji lidský shon. Lidé spěchají za nákupy, za schůzkami, za činností všeho druhu, každý se žene, jako kdyby od nějakého dočasného cíle závisel běh tohoto světa. Jdu po Praze a zdá se mi podivným, že nikam nespěchám, nikoho neočekávám a nikdo neočekává mne, za ničím nejdu.

Aby nebylo omylu. Nepohrdám vůbec pitomci a pokládám se mnohem spíše za jednoho z nich nežli za člověka moudrého. Pohrdám pouze pitomci, kteří si nejsou s to svou pitomost uvědomit, a domnívají se, že jsou moudrými. Takových lidí je bohužel víc než dost, ba obávám se, že naprostá většina lidstva.

V hospodě Na Růžku, kam občas chodím na sklenku Becherovky, je neustále plno. Za výčepním pultem je několik lahví laciných likérů a všechny stoly jsou neustále obsazeny. Kvílí zde harmonika, vedou se podnapilé řeči, kouří se jedna cigareta za druhou a velmi často se zde lidé hádají. Všichni jsou zaměstnáni na stavbě babylonské věže, jiné zaměstnání neexistuje, a nezaměstnán nemůže být nikdo.

Patřím k těm, kteří se nikdy nechtěli stát ničím. Vzhledem k tomu, že musíme zemřít, zdá se mi všechno ostatní nesmírně malicherné. Je sice pravda, že nelze očekávat smrt v úplné nečinnosti a že mnoho lidí, dřív než zemřelo, nadělalo velikou spoustu práce, podle mého názoru nemá se to však příliš přehánět, protože jinak se zapomene na tu velikou událost, kvůli které jsme se narodili, totiž na smrt.

Člověk se teprve tehdy stává spisovatelem, když napsat větu mu připadá nemožností. Když se jeho slovo rodí pracně a těžce a stěží nachází vhodné. Všechna ostatní slova jsou mrtvě narozená.