Ve středu oslaví významné životní jubileum malířka Věra Nováková (nar. 17. 1. 1928), jejímuž dílu věnuje Revolver Revue dlouhodobě pozornost, nejen na svých stránkách – rozsáhlý výběr z prací této autorky představila vůbec poprvé širší veřejnosti na výstavě „Pavel Brázda – Věra Nováková: 50. léta. Obrazy – kresby“ v roce 1992 v Praze a poté na dalších místech v Čechách i v zahraničí. Věra Nováková je rovněž laureátkou Ceny RR. U příležitosti narozenin přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru dva texty z pera oslavenkyně: první pojednává o její podstatné kresbě z raného období, ze začátku padesátých let, a vyšel v RR č. 29/1995, druhý byl publikován v RR č. 94/2014 a týká se jednoho z témat jejích prací datovaných v tomto století.



Věra Nováková, foto Karel Cudlín

 

Věra Nováková
Narodila jsem se do velké rodiny…
(několik poznámek ke kresbě Strom života) 

Narodila jsem se do velké rodiny ve velkém domě uprostřed velké zahrady. Ta zahrada pro mne byla světem a svět zahradou, podobně jako byl dům pro mne otcem a otec velkým domem. Pro někoho může být takovým základním modelem třeba město, rodná ulice, venkovská krajina. Naše zahrada byla neužitková, ale plná života, dětí, brouků, ptáků, domácích zvířat a květin. Příroda se v ní prostupovala se světem lidí v jeden celek. Psi, kočky i jiní živočichové tu byli členy rodiny a jejich mláďata bezmála našimi sourozenci. I rostliny jsme vnímali jako živé bytosti.


Strom života, 1950–1951, tužka, papír

Z tohoto poměrně idylického prostředí, možná podobného rajské zahradě, vyrostla ovšem v mé kresbě koncepce nečekaně drastická, která i mne samotnou znepokojuje, uvádí do rozpaků a nutí k otázkám, co že jsem to z těch nevinných dětí a jejich obětavých rodičů udělala. Vždyť z dětí se tu stali obludní gulliverovští obři a z rodičů jejich ubozí služebníci a původní pracovní název skladby dokonce zněl – podle jednoho z jejích motivů – „Děti pojídají rodiče“. Je vůbec možné takové pojetí ospravedlnit?

Abych mohla osvětlit jeho vznik, vyhledala jsem záznamy z doby mých dvaadvaceti let, kdy jsem kresbu připravovala, a ke svému zděšení našla toto: „Strašlivé, bláznivé, nesmyslné nedělní odpoledne v rodinném kruhu. Zbožštělé dítě. Hrozny dětí visí od stropu. Ze všech děr vylézají, jako krupobití se sypou z nebe. Všichni k nim vzpínají ruce. Připravují jim kašičky, postýlky, hračky. Všechno se obrací k dětem. Bobina vede plno štěňat. Útulný rodinný krb se mění v blázinec. Děti si zase hrajou s panenkami: kolíbky, plínky, nočníčky. Hrůzná záplava dětí s příslušenstvím. Děti naplňují všechny nádoby, všechny stoly, zaplavují všechno. Dospělí jsou ověšeni dětmi. Děti, děti, děti. Děti jsou obři. Svým významem jsou větší než dospělí lidé. Celý smysl života je v dětech. Děti aby měli opět děti a ty děti zase děti. Obrovské děti, nevinné a bezbranné, krásné a pomilováníhodné, pojídají svoje rodiče. Ti k nim vzhlížejí, vidí se v nich, přestávají být sami sebou, vtělují se do dětí…“

Text zřejmě odpovídá mému tehdejšímu zážitku životní absurdity. Je nadsazený a přemrštěný, stylizovaný do existencialistického východiska, které jsem tenkrát prožívala osobně i názorově. Poválečná léta, kdy kresba vznikala, byla ale i dobou velkých iluzí o budoucnosti, do níž se vkládaly všechny hodnoty. Dítětem s velkým D je proto v této kresbě také Budoucnost s velkým B. Lidé na ni vsázeli, dávali se jí pohlcovat, všechno jí obětovali. Byla obdobně zbytnělá jako děti v mých představách. Líbivým a poněkud podvodným heslem pro lid té doby bylo „Vše pro dítě“, tj. pro budoucnost.

Jak odlišná je ovšem situace dnes, kdy se na budoucnost, která zklamala, už moc nevěří a kdy se heslo „No future“ stalo pragmatickou skutečností! Budoucnost se obětuje přítomnosti ve všech možných oblastech od ekologie až po děti. Podobně jako budoucnost stávají se dnes i ony něčím nepohodlným, něčím, co překáží a co je třeba odstranit. V jiných směrech se toho ale s postupem času mnoho nezměnilo. V těch dávných záznamech je i jedna příhoda, která se nakonec také dostala do mé kresby: „Střílení vrabců. Potkali jsme dva mladé kluky s novou vzduchovkou. Mířili na strom. S hrůzou jsem očekávala výstřel. Uslyšela jsem však jen lusknutí prstů. Se stromu sletěl vrabčák. Mával křídly a já měla dojem, že chce odletět. Síly však nestačily, krev ubývala. Na zemi ještě několikrát učinil pokus o vzlétnutí, ale marně. Ležel tu, hlavičku poněkud nachýlenou na stranu, vytékala mu z ní krev. Nevinné, neškodné stvořeníčko. Proboha, co to děláte? Co říkáte, ach, ano, že je jich mnoho a že to není zakázané? Nevinná dětská hra! Dovolená! Kluci dostali novou vzduchovku. Učí se střílet, a tak se strefují. Fuj! ME PAIDI MACHAIRAN. Nezapomínejte, že lidi bez zákonů nejsou vrabci bez zákonů, totiž vrabci na střeše! Založte spolek! Vstupte do spolku VRABCI NA STŘEŠE.“ Toho vrabčáka jsem si pak nakreslila z různých stran. Položili jsme ho na velký list, zasypali květinami a pietně pohřbili. Na kresbě jsem ho použila v několika variacích – i s dětskou hlavou. Hra na vojáčky je jen napodobením her dospělých. Oni je k ní svým příkladem vychovávají, oni jim opatřují zbraně. Děti jsou těmi posledními, které by bylo za to proč obviňovat.

Na kresbě také děti, kterým je vše dovoleno, s infantilní nevinností provozují všelijaké neplechy za nekritického obdivu dospělých. Ti jim ve svém kultu dítěte odevzdávají nejen srdce, ale bezhlavým způsobem i hlavu a s ní rozum. Děti ve své nezodpovědné svévoli jsou tu pak karikaturou nedospělých dospělých. Uprostřed kresby si děti hrají se zeměkoulí. Foukají do mračen podle známé komunistické písně „Poručíme větru, dešti“. Jeden na zeměkouli čůrá a tím ji znečišťuje. Obraz takového dětinství je dnes čím dál hrozivější. Lidé znázornění jako obrovské děti a malí dospělí. Jejich dětinskost je veliká, dospělost malá.

Většinu skladby pokrývají groteskně nadsazené drobné žánrové výjevy, které vycházejí z konkrétních zážitků a pozorování, z rodinných zkazek a fotografií. Konečným středem celé kresby je mytický strom, představující sílu života, jeho koloběh, který nic – snad ani lidi – nezastaví. V tom, alespoň pro mne, nepřestává být něco nepochopitelně úžasného a nedostupně tajemného. Ke stromu života přicházejí další a další, mladí, staří i chromí a bezmocní. Přes most, který vede k rozbombardovanému mrtvému městu, kráčí velké malé dítě a přináší tam znovu život. V pravém rohu, na místě podpisu, sedí v jakémsi odstupu holčička, v náručí drží panenku, a ta je předzvěstí její dospělosti.

Jestli jsem já byla v době, kdy jsem tuto kresbu dělala, dospělá, nevím. Asi ne. Každopádně jsem byla ještě bezdětná.

Jaro 1995

 

S provazochodcem

jsem se poprvé setkala ve filosoficko-mytologické básni Friedricha Nietzscheho Tak pravil Zarathustra,  kterou jsme v sedmdesátých letech minulého století četli s mladými přáteli, většinou studenty filosofie a žáky profesora Patočky, na tajných domácích seminářích u nás v malém podkrovním ateliéru. Po takřka půlstoletí jsem objevila pár skic z té doby a daly mi podnět k dalším vlastním interpretacím a variacím. 

Z oné doby u nás zůstal i sádrový odlitek posmrtné masky Friedricha Nietzscheho, který se přesouval z místa na místo a nakonec se z bezradnosti, kam s ním, ocitl před domem na zahradě, kde ho opracovávaly větry, deště a další rozmary počasí tak dlouho, až se stal sám přírodou. To mu dodalo zvláštní existencionální rozměr a já ho použila pro svůj obrazový kosmos.

Provazochodec jde riskantní cestou k tušenému, nejistému cíli – cestou mezi životem a smrtí, mezi začátkem a koncem, mezi dvěma krajnostmi v neustálém napětí udržet a neztratit rovnováhu, nevychýlit se ani nalevo, ani napravo. Špatný krok, ztráta rovnováhy a nezadržitelný pád. Je to umění balance. I v malém se musíme rozhodovat, co udělat, nebo neudělat, a proto se provazochodec týká také každodenního života. Je to nepřetržitá nutnost volby mezi ano a ne. Jde o vnitřní svobodu, svobodu svědomí a zodpovědnosti, které nás nikdo nezbaví, ani vnější nesvoboda, o vratkost a křehkou rovnováhu na ostré hraně bytí a nebytí…

Je o touze a potřebě vyjít ze sebe, ze své uzavřené omezenosti, objevovat další nové světy, propastné prostory v sobě i mimo sebe, jít dál. Snad pohonná síla tajemného vývoje, kterému se říká evoluce, jehož jsme účastníky, herci, třeba i spolutvůrci.

„Nebezpečný přechod, nebezpečná chůze, nebezpečný pohled zpátky, nebezpečné zachvění, nebezpečná zastávka… “

Tak pravil Zarathustra…

Jaro 1994


V nekonečném prostoru, 2013, instalace v Galerii Navrátil

 


Červený provazochodec, 2013, olej, papír

 


Provazochodec, 2013, kombinovaná technika, plátno