V pořadí, v jakém byly proneseny, zde zveřejňujeme tři proslovy z pohřbu Pavla Brázdy, který se konal dnes, v pátek 22. prosince, v Praze.

Vážená a milá Věro, Kateřino, Jane, milá Pavlova vnoučata, smuteční hosté,
promluvit dnes zde je pro mne těžký úkol. Kromě jiného proto, že život, dílo a osobnost Pavla Brázdy se obzvlášť vzpírají stručnému a přehlednému ohlédnutí. Nabízelo by se odkázat na to, že dnes jsou už všeobecně známé, bylo by to ovšem ošidné: v posledních letech se Pavel Brázda stal živoucí legendou, často zjednodušovanou na efektní, ale zavádějící charakteristiky – svědčí o tom například pojem outsider, který se bez dalšího upřesnění nadále notoricky vyskytuje u jeho jména, i když přinejmenším v posledních deseti letech jím už v žádném případě nebyl.

Sama jsem ho ale jako umělce na skutečném okraji zájmu poznala – a byl to začátek nejen velmi intenzivní spolupráce, ale také začátek jeho tak pozdní, a přesto stále ještě hodně dlouhé cesty na výsluní zasloužené pozornosti. Především o tom si zde dovolím hovořit.

Ač mu tehdy, na sklonku totalitní éry let, táhlo už na sedmdesátku, byl, stejně jako jeho žena Věra Nováková, neskutečně mladistvý a plný energie. A ač o jeho práci do té doby skutečně nejevil takřka nikdo zájem, byl také neotřesitelně přesvědčený o hodnotě a významu svého díla. V rozhovoru, který jsem s ním dělala o víc než deset let později, kdy mu táhlo už na osmdesátku, se svou příznačnou ironií i neochvějností řekl: „Chápu, že mě po tom všem už leckdo může považovat za pohřbeného zaživa, v každém případě jsem pomalu stárnoucím mužem, možná už přímo starcem, ale cítím se starcem natolik tuhým, že bude-li mi dopřáno dožít se devadesátky, mám toho možná ještě dost před sebou.“ Což se, jako mnohé jiné, potvrdilo.

Klíčovou osobností zmíněné intenzivní spolupráce byl Viktor Karlík, který nejen rozpoznal význam Brázdova dosavadního díla, ale byl také ochoten a schopen po mnoho let dělat mnoho proto, aby se mu v české kultuře dostalo patřičného místa. Přizval mě k tomu a základní platformou pro realizaci tohoto dobrodružného úkolu se stala Revolver Revue, tehdy ještě samizdatová. Velmi brzy přitom nešlo zdaleka jen o práci, s Pavlem a Věrou jsme se spřátelili, přičemž v následujících letech náš vztah s Pavlem nabýval i velice dynamických poloh. To mi doma průběžně připomíná jeden jeho velký obraz s dramatickou tematikou, který jsme od něj a Věry dostali svatebním darem. Kromě souznějících chvil byly i méně idylické. Při jedné z mnoha vášnivých výměn názorů padla mezi oběma muži i facka, a nebýt věkového rozdílu, došlo tehdy i na rvačku. Zmiňuji to tu nejen kvůli nechuti sentimentalizovat a idealizovat, která byla také Pavlovi vlastní, ale rovněž proto, že ať už se dělo, co se dělo, s Pavlem se vždycky dalo pokračovat v dialogu, přesněji řečeno bylo mu možné nadále říct takřka cokoli. Že ho to v drtivé většině nejen nevyvedlo z míry, ale často ho ani sebevíc přesvědčivý argument nedonutil, aby si neotřesitelně a často i umíněně dál nevedl svou, je zas jiné téma. Zmíním ale ještě, že nezřídka jeho umanutost a absolutní soustředěnost na vlastní věc měly i anekdotické rysy: jednou k nám dorazil kvůli něčemu krajně koncentrovaný ve dvou objemných zimnících, aniž by tušil, kde si ten druhý, cizí, oblékl, jindy v zápalu svého monologu snědl bezděčně během několika minut celý podnos rakviček se šlehačkou, který Věra postavila před nás coby hosty, a jindy se snažil z auta během jiného svého monologu vystoupit i s bezpečnostními pásy…

Ale zpět na konec osmdesátých let: Pavel Brázda tenkrát neměl zpracovaná životopisná data, neměl fotodokumentaci, neměl soupis prací, natož aby o něm existovala nějaká literatura. Jeho obsáhlé dílo představovalo nepřehlednou změť, z níž jen malá část visela porůznu v rodinném domě v Soběslavské ulici. To znamenalo, že jsme neustále všude možně nacházeli nové a nové poklady – byly kromě jiného dalším svědectvím o tom, jaké umělecké a duchovní hodnoty v Čechách povýtce skrytě vznikaly od konce čtyřicátých let pod tuhým ideologickým povrchem totalitního státu. Byli jsme nadšeni a při tom jsme třídili, pořizovali fotodokumentaci a soupisy. Zároveň jsme s Pavlem nahrávali hodiny a hodiny jeho vyprávění a Pavel ještě paralelně o tématech, která jsme otevírali, zaplňoval desítky a desítky rukou psaných stran. Když mu z toho ruka dočasně ochrnula, přešel se stoickým klidem k diktafonu. Takové zaujetí a nasazení stejně jako detailnost a epičnost pro něj i jeho dílo byly vůbec příznačné – tehdy je však umocňovala skutečnost, že dostal snad poprvé příležitost o nich vydávat svědectví.

První roky této naší spolupráce byly obzvlášť intenzivní, i protože jsme shodou okolností bydleli v blízkosti a Pavel neviděl žádnou potíž v tom, abychom ho kdykoli navštívili – jednou mě například přesvědčoval, že absolutně není překážkou, nachází-li se právě ve vaně, a že v této situaci můžeme v naprostém klidu pokračovat v natáčení jeho vzpomínek. A zrovna tak neviděl důvod, proč by neměl zaskočit v kteroukoli denní i noční hodinu k nám. Na překážku nebylo ani to, když jsme třeba nebyli doma. Jednou jsme se už hodně k ránu vraceli z nějaké noční akce a u branky domu, v němž žili i moji rodiče, jsme našli Pavla s mým zhruba stejně starým otcem v županu, jak prý již značně dlouho v klidné a srdečné atmosféře soustředěně rozmlouvají – setkali se tehdy tuším poprvé, ale otec byl stejně jako Pavel gentlemanem odchovaným prvorepublikovými časy a navíc byl stejně posedlý prací, takže se mu nezdálo vůbec divné, že ho někdo v podstatě cizí vytrvalým zvoněním vzbudil z hlubokého spánku, protože zkrátka potřeboval něco neodkladně vyřídit. Typická pro Pavla byla rovněž poťouchlá radost ve chvílích, kdy jsme při společné práci projevili sebenepatrnější známky únavy či sníženého zaujetí – o to víc pak on, o desítky let starší, ostentativně zvyšoval tempo, což provázel výroky o tom, jak na rozdíl od nás, běžných smrtelníků, nemusí v podstatě nikdy spát, natož jíst.

Přežili jsme – a výsledkem bylo kromě jiného mnoho obsáhlých obrazových a textových bloků v řadě čísel RR, ale také Cena Revolver Revue, Pavlovi udělená už v roce 1991, a rovněž vůbec první velká retrospektiva Pavla a Věry v PKC Ženské domovy, doprovázená na začátku devadesátých let katalogem a tak velkým úspěchem, že putovala mimo jiné i do ciziny. Přesto to byl pořád ještě zájem relativně omezený – jak po letech Viktor zmínil v jednom rozhovoru: „I od lidí, kteří dnes kolem [Pavla] tančí zdvořilostní tance, jsem slyšel: ,Co máte v tom Revolveru pořád s tím Brázdou? Odpovídal jsem: ,Počkejte, jednou bude viset v Národní galerii.“‘

Ostražitost a kritičnosti vůči málo odvážné a málo vnímavé či pouze pohodlné kunsthistorické obci, daná nejrůznějšími zkušenostmi s její drtivou většinou, byla jednou z věcí, které nás s Pavlem spojovaly. Pavel dokázal být v těch dobách i v tomto směru velmi otevřený, například v citovaném rozhovoru pro Lidové noviny řekl: „Mé naděje z roku 1989 […] byly naplněny jen částečně; dnes po deseti letech musím nerad konstatovat, že ignorance, opatrnost a zablokovanost většiny současných profesionálních kurátorů, galeristů a kunsthistoriků se zdá stále táž.“ A dodal: „Mně v tomto ohledu nikdy nešlo jen o uplatnění mých vlastních věcí, ale o to, aby nic, co považuji za kvalitní, nebylo pohřbíváno zaživa. A takto pozvolna pohřbívat lze třeba jen zanedbáváním či úmyslným zamlčováním“. I toto považuji za důležité: Pavel byl sice workoholik takřka bezvýhradně zaujatý svou vlastní prací, ale když na to přišlo, dokázal se stejnou intenzitou nadchnout i pro nějakou společnou nebo obecně prospěšnou věc, stejně jako se silně zasazoval, někdy i materiální pomocí, o díla svých kolegů-výtvarníků, kteří na tom byli vzdor kvalitě své práce podobně jako on – z těch starších to kromě Věry byl především Ivan Sobotka, jejich někdejší blízký souputník, a Rudolf Dzurko.

Na začátku druhého milénia se ale přece jen již neuvěřitelné začalo stávat skutečností, až nakonec v roce 2006 – tedy teprve před jedenácti lety – Pavlovi retrospektivu k jeho osmdesátinám uspořádala Národní galerie a vyšla mu velká monografie v nakladatelství Argo. Proč a jakým způsobem se oba počiny uskutečnily, je zase další téma. Podstatné v každém případě je, že se tím definitivně započala poslední etapa života a díla Pavla Brázdy, což Viktor v jednom rozhovoru shrnul slovy: „Pavel Brázda není žádný naiva, je to velmi schopný a vytrvalý člověk. Myslím, že by dokázal být politik, právník, nebo gangster. […] Zdejší výtvarná scéna si svou ignorancí na svém okraji nevědomky vypěstovala velmi dravé zvíře, které svým dílem začalo bourat pohled na vývoj českého umění druhé poloviny XX. století.“

V té době se dosavadní outsider Pavel Brázda rozhodl, že razantně obrátí pozice a probuzený široký kunsthistorický i mediální zájem využije i užije si, co mu zbytek života dovolí. A protože byl nejen nesmírně houževnatý a schopný, ale také charismatický a sugestivní, během velmi krátké chvíle dokázal, že novinářský, uměnovědný a kurátorský svět, který na něj po léta kašlal, mu najednou doslova zobal z ruky. Byl to Pavel, a nikoli oni, kdo nakonec především určoval, co se o něm bude psát nebo z jeho díla vystavovat a v jaké frekvenci, kdo určoval, jak bude interpretován. Počínání to z jeho strany bylo samozřejmě v hlubším smyslu velmi riskantní, ale není pochyb o tom, že jím dosáhl v místních poměrech opravdu nebývalé popularity a že si celou tuhle navenek oslnivou, ale velmi nebezpečnou hru se současným českým mediálním a kulturním provozem náramně vychutnal.

Čímž se vracím zase na začátek jeho příběhu, do zdánlivě temných a bezvýchodných let padesátých a následujících: Byť i neudolatelného Pavla tehdejší dlouhodobá společenská, potažmo osobní situace samozřejmě nejednou deprimovala, vždycky to byl on, kdo ve věcech, které mohl ovlivnit, určoval směr svého života. Jednou k tomu řekl: „Klauzura, ve které jsme s mojí ženou […] žili, byla do značné míry dobrovolná. Především jsem nikdy nechtěl mít nic společného s oficialitou bolševickou, ale ani s kompromisy uměleckými. Ta situace […] měla tu výhodu, že jsem se nikdy nezapletl do ničeho, čeho bych později musel litovat.“

Což je postoj kromě jiného velmi inspirující i v dnešních časech. Je ovšem mnohem snazší ho vyslovit, zvlášť ex post, než svým životem opravdu naplňovat.

Pavlův pozemský život se uzavřel. O tom, co bude po smrti, měl své velké pochybnosti. Transcendentální rozměr pro mne v jeho díle naplňují jeho Astronauti. Víra v Boha ho provokovala a vymezoval se vůči ní, ale bylo to jedno z jeho zásadních témat, nebyl vůči ní lhostejný ani imunní. Jeho nejbližší za něj nechají sloužit zádušní mši a řekla bych, že i kdyby mohl, tak by jim v tom nebránil. Když na to došlo, jeho povaha mu dovolovala, aby se snažil zhodnotit i svou představu o víře druhých. Jednou mě před prezidentskou volbou úporně po celý večer přesvědčoval, že mám „vyslat alespoň jednu střelnou modlitbu“ za to, aby nebyl zvolen Václav Klaus. Nebyla by to ale vzpomínka na Pavla, kdyby neměla pokračování. Když pak Klaus zvolen byl, Pavlovi jeho odpor k němu nezabránil, aby si od něj převzal státní vyznamenání. Ani tím to ale nekončilo, protože po několika letech, pět minut před koncem prezidentova funkčního období, dospěl k tomu, že mu je zase vrátí – a požádal mě tehdy nikoli už o modlitbu, ale o pomoc s aranžmá této akce.

Na závěr musím zmínit ještě alespoň jednu věc. Nedílnou součástí Pavlova života i mnohého, o čem jsem mluvila, byla jeho žena Věra, výtvarnice neméně pozoruhodná než on a osobnost o mnoho silnější, než by se mohlo na první pohled zdát, a to nejen proto, že s ním ta dlouhá desetiletí dokázala snášet dobré i méně dobré, ale i proto, že si právě vedle Pavla dokázala zachovat svou vlastní osobitost a integritu.

O Pavlově díle jsem tu dnes nehovořila, protože je tím, co tu s námi prokazatelně zůstává. Za něj i mnohé další Ti, Pavle, patří dík.
Terezie Pokorná

 


Pavel Brázda, Červený astronaut, 1954

 

„Umělci je dána nejvzácnější z lidských možností: definovati se ve svém díle.“ Tak zní nadčasově platný výrok Josefa Čapka a tak si můžeme připomínat životní pouť Pavla Brázdy. Nelze o Pavlovi mluvit jinak nežli jako o člověku, který byl ve všech ohledech výjimečný. Výjimečná byla jeho tvůrčí dráha, reflektující dramata a absurdity československých dějin od čtyřicátých let dvacátého století, a to optikou nekompromisně kritickou a očistně ironickou. Výjimečný byl způsob, kterým si nezdolně vytvářel a udržoval, a to po celá čtyři desetiletí, prostor vnitřní svobody navzdory neustálým deformujícím nátlakům a nástrahám totalitního režimu. Od okamžiku, kdy byl na konci čtyřicátých let v rámci komunistické likvidace reálných či jen domnělých protivníků vyřazen z uměleckého života, kráčel Brázda vlastní stezkou, nebyl nikomu v ničem dlužný či poplatný. Ztělesňoval svou lidskou pravdivost v uměleckém projevu, který se, tak jako autor sám, nehlásil pohodlně k tomu kterému formálnímu názorovému proudu, ale mluvil jen a jen svým vlastním svébytným hlasem.

Celoživotním ohniskem Pavlových úvah byl fenomén člověka v celém jeho širokém duševním rozpětí od cynismu až po idealismus. S neúnavnou intenzitou skládal a rozvíjel své obrazy o podstatě lidskosti, a to obsahově i ve smyslu vyjadřovacích technik. Pavel v mnohém předjímal pozdější fenomény moderního umění, sám z nich však nic nepotřeboval. Žil a tvořil především podle vlastního kréda „Stát za svou pravdou“. V jeho malbě a kresbě se zapsalo svědectví bdělého, jak žiletka přesného a zkoumavého pozorovatele, který z mocně iracionální sféry lidské představivosti přetavoval kriticky racionální pohled na mechanismy lidské civilizace, na univerzální arénu lidských vztahů a koneckonců na vlastní, ryze osobní prožívání věčně se odehrávající lidské komedie.

Je důležité si připomenout, že jedinečnost Pavla Brázdy nespočívala v lidské výlučnosti. Pro něj znamenalo rodinné zázemí určující hodnotu. Spolu s manželkou a životní souputnicí Věrou Novákovou, která ve vlastní tvorbě razí cestu obdobně výjimečnou, vytvářeli pomyslný binární hvězdný systém, v němž byl Pavel možná tou oslnivější hvězdou, Věra tou jemněji zářící, ale jejich vzájemné působení bylo pro obě strany naprosto zásadní. V širších souvislostech soudobé společnosti se komunikativní povaha Pavlova výtvarného projevu odrážela v jeho příznačné touze zpřístupňovat své obrazy lidem mimo „chráněnou půdu“ kulturních institucí. Proto měl Pavel snad větší radost, že se jeho vizuální poselství objevuje na rušné ulici v podobě poutavého plakátu, než z galerijní výstavy prezentované uzavřenějšímu okruhu zasvěcených diváků.

Opustil nás člověk, který se soustavně, nezlomně, dokonale definoval ve svém díle. Svým tvůrčím svědectvím, plasticky hravým a přitom střízlivě analytickým, představuje Pavel Brázda ojedinělou kapitolu moderní české kultury. Budou nám chybět jeho jiskřivé oči, bude nám chybět jeho šibalský úsměv. S námi však navždy zůstanou jeho uhrančivé alegorie lidskosti, v nichž je Pavel sám bytostně obsažený. Pavle, za vše Ti děkujeme.
Richard Drury

 


První portrét Pavla Brázdy pro Revolver Revue, 1989, foto Petr Kubín

 

Milá bábo Věro, mami, rodino, přátelé,
loučíme se s panem malířem, s Mistrem, jak si v posledních letech od některých nechával s nadsázkou i potěšením říkat. Pro nás, jeho vnoučata, také s dědou Pavlem.

Obdobně jako v umění stál Pavel i v naší rodině mimo hlavní proud. A přesto byl její nedílnou součástí, snad mnohem důležitější, než připouštěl.

Vzpomínáme na něj z dětství, jak nám hlubokým, soustředěným hlasem čte Vinnetoua nebo Hobita, a my se v jeho hlase ztrácíme. Jak nám vaří krupicovou kaši ze dvou litrů mléka, a když dojíme, důstojně vylíže talíř. Jak nosí tři svetry a zásadně trvá na zavírání dveří po domě, aby se neplýtvalo topením. Jak důkladně drbe kočku za uchem a vypadá to, že z toho má ještě větší potěšení než ta kočka.

Pamatujeme si jej z dospívání, jak s Věrou přijímají ve výklenku návštěvy a dohadují se o existenciálních otázkách, o umění a o životě. Jak ve stejném výklenku společně snídáme a bavíme se i o našich existenciálních otázkách a životě. Jak má pochopení pro rozličné povahy lidí a jejich příběhy, ale nedokáže přijmout víru Věry. Jak tráví čas od rána do večera systematickou prací na svých obrazech a jak sepisuje své texty ve vaně do noci a do rána. Jak mu pomáháme s přepisováním těch textů na počítači a zjišťujeme, co do nich zaznamenal a co zažíval: vysvětlení k jeho obrazům, popisy událostí z velmi osobního života, seznamy obrazů k tisku.

V těchto chvílích jsme měli možnost lépe nahlédnout do prostoru, který kolem sebe jako solitér vytvářel. Ocenit jeho schopnost jít svéhlavě svou cestou – a přitom si zachovat vědomí vlastní komičnosti. Do prostoru, kde je možné si uvědomovat a prožívat tíhu života, ale nebrat ji úplně vážně (nebo přesněji, nebrat ji jen vážně), kde je čas na úžas a humor, pro křehký údiv nad světem. Spiklenecký prostor svobody, který kolem sebe Pavel svým životem vytvářel a kam rád každého pozval. A který my, jak tu sedíme, můžeme i nadále nacházet v jeho díle.

Dědo Pavle, vryl jsi nám do srdcí hlubokou brázdu, kterou jen tak nikdo nezasype!
Magdalena Plíšková, Lucie Trlifajová, Justina Kletečková, Šimon Trlifaj, Daniel Trlifaj