V úterý 22. listopadu byly za hojné účasti návštěvníků všech generací v Café Club Míšeňská uvedeny tři nové knihy. Vratislav Färber četl ze své Jedné věty (ukázka zde), přičemž zápisy z některých dní jmenovitě věnoval vybraným osobám na místě přítomným i nepřítomným. Výbor z kritických reflexí Roberta Krumphanzla s názvem Otevřené možnosti uvedl Alexander Matoušek, autor četl ukázku z textu k dílu Jaromíra Zelenky, zakončenou důrazem na „postoj radosti v srdci, jenž je snad nejblíže připodobnitelný tomu, co prožívá člověk v přítomnosti přítele“. Básnickou sbírku Mater speciosa, která vyšla v česko-francouzském znění, představil Marek Vajchr, potom z ní četli autor Jean-Gaspard Páleníček a spoluautor českého překladu Ivan Matoušek s přispěním Terezie Pokorné. Večerem provázela Edita Onuferová. Na Bubínku Revolveru publikujeme zmíněné proslovy a fotografie Deborah Menšlové.

 

Když jsem kdysi v rozhovoru s Robertem hledal přesvědčivý argument, aby vydal své komentáře, recenze a medailony souborně, napadl mne důvod nejprostší: jako pobídku k pozorné četbě.

Čtenářství je v podobném úpadku jako psaní. Krumphanzlovy recenze a komentáře přesvědčivě dokládají, že umění četby nezáleží ani tak na nějakém jednotném hledisku čtenářského soudu, jako spíš na skutečném zájmu o zvolenou knihu, a ovšem především na otázkách, které je čtenář s to textu klást. Bez očekávání a otázek nelze dobře číst.

Krumphanzlův soubor ale může být čtenářskou inspirací i v jiném smyslu. Může být pozvánkou k četbě komentovaných autorů. Autorská konstelace v knize představená má důvěrný vztah k postupně se vynořujícímu kontinentu Triády, tedy ke kontinentu nevšednímu a nepříliš snadno uchopitelnému. Shromážděné komentáře a recenze k hlubšímu porozumění tomuto členitému území mohou přispět.

Mohou však přispět i k další věci. Čtenáři, který sleduje slovesnou práci Roberta Krumphanzla v její šíři, mohou přinést důležitá vodítka k lepšímu pochopení jeho studií, povídek i poesie.

Přeji proto této knize, aby si svého čtenáře našla.

Alexander Matoušek

 

Knihu Mater speciosa vám za chvíli představí ti, kdo jsou k tomu nejpovolanější, Jean-Gaspard Páleníček a Ivan Matoušek. Jejich představení předešlu jenom několika slovy věnovanými důvodům, pro které je tato kniha pozoruhodná. Především – je to sbírka poesie. Sbírek poesie, které si zaslouží toto označení, vychází poslední dobou maloučko. Mám za to, že kvality poesie v Páleníčkově sbírce obsažené jsou natolik zjevné, že se vůbec nemusíme bát o její osud. Nemá šanci zapadnout v močále knih, jakých vychází spousta a které pouze neobratně předstírají a imitují, že jsou poesií.

Druhý důvod, proč je Mater speciosa mimořádná kniha, je ten, že kniha je uspořádaná jako paralelní vydání básní, které jsou psány ve francouzštině, a vedle nich je otištěna i česká verze nebo variace. Skoro se zdráhám říkat překlad, protože myslím, že to slovo není úplně přesné. Někdo by se mohl podivit, proč vlastně Kašpar psal své básně francouzsky, když česky umí úplně stejně dobře. Na to se dá odpovědět, že i pro čtenáře, který umí francouzsky tak maličko, jako třeba já, platí, že je schopen vnímat rytmus, melodii, eufonie a rýmová souznění. Zvukomalebné kvality Kašparových francouzských veršů hluboce oceňuji a obdivuji. A samozřejmě se lze dále ptát, zda je nutné vydávat Kašparovy verše takto paralelně s jejich českými variacemi nebo verzemi. Myslím si, že to je skvělé rozhodnutí a že ten, kdo si tuto knihu pořídí, si vlastě pořídí dvě básnické knihy v jedné, protože Ivanovy variace jsou plnohodnotnými básněmi, které se taky čtou skvěle – jakkoliv to samozřejmě nejsou básně Ivanovy, je to pořád poesie Kašparova. Připadá mi, že Ivanovi se povedlo z Kašparovy mnohotvárné básnické osobnosti zvýraznit některé její aspekty a dotáhnout je tam, kam ještě dovedeny být mohly, a tímto způsobem byly umocněny určité kvality výchozích textů.

To, co tady říkám, bych rád ilustroval na třech básních, které vám nebudu číst, protože za chvíli vybrané básně uslyšíte v podání obou autorů. Je to trojice básní, které nestojí úplně na začátku sbírky, ale velmi blízko jejímu začátku. Podstatné je, že následují po sobě. Protože v této sbírce tvoří jednotlivé básně velmi subtilními a jemnými motivickými ohlasy kontinuitu, která se dotýká zásadních a nejhlubších lidských témat. Ozvuky těchto témat, které se postupně v jednotlivých, samostatných básních rozvíjejí, můžeme velmi dobře sledovat.

První báseň, kterou mám na mysli, je záznamem na pohled velmi banální situace: lyrický subjekt se hluboko v noci probudí nějakým podivným hlukem, snad od souseda, vychází na balkon a sleduje svět, který se před ním otevírá. A ten svět se najednou stává srozumitelnějším, lépe nazřeným. V každém dalším verši se dostává o nějakou rovinu dál, abychom spolu s tím, kdo se z toho balkonu dívá, chápali, co se před jeho očima odehrává. A tento posun od stavu spícího ke stavu polobdělého nebo polosnícího, kde věci vidíme ostřeji než ve stavu úplně spícím, ale dokonce i než ve stavu úplně bdělém, je v těch několika verších uchopen naprosto přesně a lapidárně. Cela scenérie končí tak, že subjekt zavírá oči a najednou vidí jakousi základní mřížku, strukturu, obrazce, do kterých se to, co viděl předtím, promítá na oční víčka, jak to vlastně každý známe. To je běžná zkušenost: když vidíme něco hodně osvětleného, výrazného, a pak oči zavřeme, tak najednou to vidíme ještě o něco přesněji v těch kresbách na víčkách. A to, co tady pokouším takto klopotně převyprávět z situace básní uchopené, o tom by se dala napsat celá esej nebo přinejmenším fejeton. To, že to je vtěleno do několik slok, je úžasným výkonem. Když Ivan Matoušek tuto báseň variuje v češtině, je velmi přesný ve smyslu, že se drží lexika výchozího francouzského textu. Co mění výrazněji, je to, že rezignuje na rým – což vůbec nevadí, protože kdyby se chtěl rýmových dvojic držet, vznikl by text lexikálně nutně vzdálený od textu výchozího a nebyl by už moc podobný básni, kterou Kašpar napsal. Trik, který tady Ivan používá, spočívá v rytmickém přeskupení veršů pomocí toho, že tam najednou vsazuje velká počáteční písmena nějakého nového rytmického celku, nebo dokonce zvýrazní melodii jednoho verše pomocí přidaného otazníku. Jde o naprosto drobné, subtilní zásahy, které vytvářejí novou, ale přitom pořád ještě Kašparovu báseň.

Báseň, která následuje po této, variuje nebo rozvíjí okřídlený citát svatého Augustina o tom, v jakých podmínkách se lidé rodí na svět. Tady je Ivanův překlad, nebo jeho variace, v něčem radikálnější v tom smyslu, že některé verše jsou zkrácené a tímto zásahem jsou některé obrazy prohloubené nebo zpřesněné. Opět vzniká báseň, která je svébytnou Ivanovou kreací na výchozí text, ale pořád je to ještě báseň Kašparova.

Následuje báseň, která se odehrává v pařížské scenérii, což je v ní explicitně řečeno. Zase by se dalo říct, že tento překlad je velmi věrný, pokud jde o transpozici výchozího lexika. Je zde situace, kdy subjekt opět stojí kdesi na balkoně a posílá své mentální pozdravy přátelům z Paříže do Prahy, sklání se nad svými nejbližšími, ženou a synem, aby se ujistil, že ještě dýchají – všechno vlastně velmi jednoduché životní situace, jež ale dohromady vytvářejí velmi hlubokou reflexi subjektu, který bilancuje svou současnou situaci a vyhlíží to, co z budoucnosti možná přijde. Lexikální zásahy, které ve své variaci Ivan činí, jsou velmi jemné a dokonale využívají možnosti češtiny. Za všechny uvedu závěrečný verš. „Město bledne Ryšavé odstíny“ – to dovede jenom čeština. To dovede Ivan Matoušek. A dovede to jenom díky výchozímu textu Jeana-Gasparda Páleníčka.

Já oběma moc děkuji za velký čtenářský zážitek a prosím oba, aby vám teď aspoň část toho zážitku také zprostředkovali.

Marek Vajchr