Z nedávno vydané Jedné věty Vratislava Färbera, která byla – spolu s výborem Otevřené možnosti Roberta Krumphanzla a sbírkou Mater speciosa Jeana-Gasparda Páleníčka – uvedena 22. listopadu v Café Club Míšeňská (ohlédnutí a fotoreportáž zde), přinášíme záznamy z listopadu minulého roku.
Vratislav Färber, foto © Karel Cudlín, 2017
Jedna věta
Vratislav Färber
LISTOPAD
1. 11.
Zdědils hrob – bez podob, tak se čiň – bez příčin.
2. 11.
Šarlat a oranžová z vrcholků keřů dušičkově padá…
3. 11.
Neokouzlí, nemá čím, chystá se tedy na zločin (předbíhat čas)…
4. 11.
Prastarý mýtus: co na to nakonec řeknou lidi?
5. 11.
Na hrázi vypuštěného rybníka chlap se psem, po neslunečném dni přichází předčasný soumrak, listopadová (ještě) zelená louka a bílé kotouče sena pod černavými kopci; trvá to jen okamžik – a pak tma polkne hněď polí, jen načernalé kmeny dosud zřetelné ještě chvíli lemují zamrzající řeku…
6. 11.
Z jakých kasemat (vnějších či vnitřních) táhne se ten huhlající hlas – ohlušující a zvěstující: já tu jsem…?
7. 11.
Na zemi raná intarzie nahnívajícího listí…
8. 11.
Zas pod oknem havrani a koroner, z jakých sfér kdo tomu zabrání?
9. 11.
Ten úžas – jen si přehodit bundu a jít se na kopec pokochat západem slunce, reflexem barev na vegetaci… hvězdami a nebem… zde než se jeden vyštrachá, tak vše krásné a běhuté – zmizí.
10. 11.
Několikrát za den z „bedny“ zaznělo, jako nějaké apage či zaklínadlo (před časem se zase uprojektovali): „nechci predikovat“, „nechci spekulovat“, jaké asi speculum, jaký predikát?
11. 11.
Mlžný hnědavý monochrom – v něm hrad barvy sieny – pára od úst – schýlený poutník se do mlhy vleče – která mu neuteče –
12. 11.
Nepřiložil nic nikam (ani ono příslovečné polínko víry či práce); čas ve své extázi však hučí stejnak.
13. 11.
Na postel si jako na odkládací plochu rozložil knihy, katalogy a vlastní papíry, aby z nich do nového opusku něco vyexcerpoval; než to udělal, přišla na něj únava, potřeba si odpočinout – kampak teď ulehne…?
14. 11.
„Ty jsi nějaký casný,“ občas říkávala matka, když jsem se zeptal na význam, nedovedla vysvětlit, až nyní nahlížím do skvělého lexikálního archivu, vida, že to znamená „všetečný“, že slovo použil F. B. Tomsa v překladu Grimmovy Veselé přástevnice… v třicátých letech devatenáctého století… (z jakého dávna matka to slovo měla?).
15. 11.
Te Deum – taedium.
16. 11.
Stále se nezbavil toho bukolizačního reliktu při pohledu na (byvší) krajinu a harmonicky a urbanizovaně působící lidské usedlosti, i když vidí hrůznou a nejméně třicetiletou skrumáž, co nastřádali sběratelé ojetin, armatury a různých krámů na svém (kdysi) krásném (prázdném) pozemku…
17. 11.
Přece jen s poněkud přehnaným morálním nárokem psával své „dopisy tetičce“…
18. 11.
Líbat ty dočasné svaly, kosti, pokožku…
19. 11.
Namodralý ocelový hiát v nebi.
20. 11.
Prezident Saské akademie umění v Drážďanech zve s libereckou Technickou univerzitou na podzim příštího roku na společný podnik Poezie v pohybu… – doufám, že šnečím.
21. 11.
Devadesát procent energie (bylo-li to možné nazvat energií) D. spálil na udržení se v jakžtakž organickém stavu.
22. 11.
Ještě by mohlo to slunce pozlatit ciborium uvnitř polozbořeného kostela…
23. 11.
„Chtěl bych jako mít s tebou něco víc, než jako jen kamarádit…“– zaznělo na cestě v temném lese večerem.
24. 11.
Vyhlídku na smrt mu nerozradostnila ani představa, jaké – možná, snad? – ticho se rozlehne…
25. 11.
Velká část listů již leží na zemi, kde tvoří téměř souvislou hnědavou plochu, z ní před soumrakem vyrážejí temné vertikály kmenů…
26. 11.
Zemřela v OLÚ Paseka (Olomouc) na covid (s rychlým průběhem roztroušené sklerózy), překladatelka z polštiny (kdysi žena básníka); před pár dny opět četl její překlady Leśmiana; kdo na ni vzpomene…
27. 11.
V zimních měsících po starém zvyku počátkem (delších) mrazů vysívali na balkonech, někdy i z oken bažanti či zajíci (tak i na dejvickém, byla-li zvěřina poslána nimrodem – dědou Z.), aby maso uleželo – a byla lepší pečeně… co to visí tam naproti? – když zamhouříš, vidíš jen nějaký namrzlý pugét…
28. 11.
Každoroční návrat / zázraku: v zeleni / leží první sníh…
29. 11.
Aspoň že jsou ty „pohledávky“ elektronicky, fyzicky by zavalily, v „novém médiu“ se selektují – a pak zmizí…
30. 11.
Trepanace duše.
Jedna věta je projektem Viktora Karlíka, který oslovuje vybrané osobnosti, aby si po dobu následujícího roku zapisovaly každý den jednu větu. Od roku 2010 zatím vyšlo v Edici RR dvacet sedm svazků od různých autorů.
