Paradoxně výrazným rysem časopisu Host je náruč otevřená tak doširoka, až zakrývá, či spíš vylučuje vlastní tvář. I proto je pro něj kromě jiného charakteristická záliba v příspěvcích na velmi obecná témata. Ve svém celku pak toto periodikum šíří jakousi „pohodovou“ mlhovinu, specifický mix, v němž lze už poměrně dlouho shledávat i cosi příznačného pro zemi, kde vychází. O to větší oživení v sále ovšem bylo možné zaznamenat v dosud posledním čísle (10/2020), jehož obvyklý spokojený, bezbarvě inženýrský chod nečekaně narušily dva poněkud kakofonické záchvěvy.

Marek Šindelka, jeden z respondentů ankety na téma „K čemu je literatura?“, na s. 48 konstatoval, že v takovém dotazu je pro něj něco „nesnesitelně urážlivého“, vysvětlil proč a svou odpověď zakončil protiotázkou: „K čemu je dnes časopis Host? Neuzrál vzhledem k podobným nejistotám čas to jako literární časopis důstojně zabalit?“ Dotknul se tu chronické potíže: jalovost obdobných anket v Hostu diagnostikoval již před sedmnácti lety v Kritické Příloze RR č. 28 kolega v rubrice Vytrženo, když mj. konstatoval, že takové počiny ve svém úhrnu „nakonec zavalí čtenáře asi takovou inspirační energií, jakou může působit snad jen dobře uskladněná bedna kytu“.

Petra Hůlová o dalších čtyřicet nepřekvapivých stránek dále reagovala na panoramatickou úvahu Miroslava Balaštíka z předcházejícího čísla s názvem Budoucnost literatury je v experimentu. Svůj text nazvala Anatomie literární vyžírky a v daném kontextu zaujala i úvodním doznáním, že si zde tentokrát „může ‚konečně‘ dovolit naprostou svobodu“, neboť s šéfredaktorem Hosta polemizuje v závěrečném ze svých fejetonů pro tento časopis. Pak následovala slova v hostovském milieu rovněž nečekaná: podle autorky například nejde jen o Balaštíkův článek o experimentu, nýbrž „i o celé nakladatelství Host, respektive jeho mediální tvář, která mi poslední dobou splývá s hrdou apologií mainstreamu, a já se ptám, proč má někdo potřebu něco takového provozovat, […] asi nejde o náhodu, že Miroslav Balaštík je šéfredaktor revue Host i šéf stejnojmenného nakladatelství, a jestli náhodou nejde o takový babišovský střet zájmů, respektive jejich ,šťastnou‘ synergii“. Své řádky spisovatelka uzavřela: „Balaštíkovi zkrátka literatura a literární mainstream splývají v jedno, což je u šéfredaktora literární revue nakonec asi ten největší gól ze všech.“ Na protější straně se pak před ní Balaštík brání ze všech svých sil, přičemž neváhá ani napsat, že nedokázala „porozumět [jeho] složitější konstrukci“.

Typ dalekosáhlých úvah a debat na obecná témata, které mají Host a jeho kapitán v oblibě, mi opravdu není blízký. Zato mám moc ráda postřeh Růženy Grebeníčkové „s rychlými stroji nesoutěžit“, který vyslovila v kontrastu k psaní Milana Kundery, jež lze považovat za přímo ukázkový příklad mainstreamu. A tak mne na polemice v Hostu zaujaly spíš detaily, jistěže relativní. Například Balaštík v závěru své odpovědi s titulkem Patologie jednoduchosti projevuje po vší té nečekané disharmonii náhle vůči Hůlové obzvlášť smířlivě vyhlížející pochopení, když uznává, že „zvenku je těžké si představit, že psaní o literatuře, vedení literárního časopisu a spoluvlastnictví nakladatelství může v jednom člověku fungovat víceméně nezávisle a neproměnit jej přitom v blázna nebo cynika“. A dodává: „Není to jednoduché. Zvlášť když jako nakladatel musíš skousnout, že v časopise, který řídíš, mají ,tvoje‘ tituly zpravidla ty nejhorší recenze.“ Tak ostřílený muž na poli současného literárního dění ovšem jistě ví, byť nezmíní, že ještě méně užitečná než „nejhorší recenze“ může pro úspěšný chod jeho nakladatelského podniku být zvlášť v dnešním přesyceném a nerozlišujícím literárním provozu recenze žádná. Jinak by totiž pro něj nemohlo být nic jednoduššího než držet se zásady ve „svém“ periodiku „své“ tituly nerecenzovat, o které ze své bezprostřední praxe trochu vím, anebo časopis koncipovat a vést zásadně jinak, přiznaně coby periodikum nakladatelské, jako byly svého času např. Rozpravy Aventina. A slyšela jsem dokonce i o tom, že by takové pravidlo v kulturním světě mělo patřit k dobrým mravům, podobně jako třeba, dodávám pouze pro příklad z všedních dnů dnešní místní doby, nehlasovat v anketách a soutěžích pro práci, na které jsem se podílel, aniž tento podíl přiznám, anebo koneckonců, když už padlo jeho jméno, nijak nekooperovat s médii, která vlastní Babiš, nejsem-li jeho přívržencem. Toto jednoduché je.