Řečeno s dobou, v níž žijeme: „Obal“ a „příbalové informace“, kterými je vybavena kniha Evy Zábranové Flashky, vysílají signály v lecčems klamné. Bohužel i naštěstí.

Obálka Davida Balihara, kde na „ušlechtile“ fádním fialovo-černém skvrnitém pozadí nenajdeme nic víc než „strojopisně“ vyvedené a na střední osu komponované jméno autorky a díla, evokuje dávno minulé časy psacích strojů a výrazně nesouzní nejen s jedním z významů titulu, ale především s duchem samotné prózy. Její ústřední témata se sice více či méně váží k osobnosti Jana Zábrany, jehož život a dílo se uzavřely „v orwelovském roce 1984“, avšak napsala ji dnes a tady jeho dcera, a to způsobem, který přináší pohled její, osobitý, stylem vzdálený nějaké archaičnosti či „retru“. Přesuneme-li pozornost od obálky k anotaci, jíž knihu doprovází například na svých webových stránkách nakladatelství Torst, čteme, že představuje „svědectví“ o Janu Zábranovi a „poctu jeho celoživotní práci, ale i jedinečný záznam setkání s mnoha vynikajícími osobnostmi poválečné české kultury“, s čímž lze v zásadě souhlasit. Pochybnosti vyvolá následující tvrzení, že je to i „próza, která [...] podává pravdivý obraz české společnosti v poválečném půlstoletí na pozadí rodinné historie, tedy v žánru, který v současnosti nabývá na důležitosti ve všech východoevropských literaturách“, a že „vidění Evy Zábranové má zobecňující sílu, která z příběhu dospívání v rodině vězňů komunistického režimu činí jednu z nejpůsobivějších českých próz posledních let“. Při všech nemalých hodnotách útlé knížky se takové barnumské hodnocení jeví jako služba medvědí: nejenže k „pravdivému obrazu české společnosti v poválečném půlstoletí“ má autorčin velmi svérázný pohled na mnohdy velmi výlučné výseky ze života její rodiny daleko, ale něco tak těžko naplnitelného zdá se ani nebylo její ctižádostí, což lze její knize přičíst ke cti. Obdobně se to má s její údajnou „zobecňující silou“ – nabízí se spíš otázka, do jaké míry srozumitelná, natož přitažlivá asi může být pro čtenáře zásadně jiné osobní zkušenosti a neznalého kontextu, především Zábranových deníků, opředených, stejně jako jejich autor, aurou legendárnosti, která ovšem i textu Evy Zábranové naopak automaticky předzjednává zájem u tak či onak „zasvěcených“ – a to asi nejen vstřícný, ale i ostražitý.

Vedle obálky a nakladatelské anotace je tu ještě autorská záložka, vyvolávající rovněž představy, jež nejsou naplněny. Její rozjitřelý a až patetický tón insitní povahy vzbuzuje nemalé obavy, ty však brzy překvapivě rozptýlí převažující věcnost a nesentimentálnost vlastní prózy. Nenaplní se proto ovšem ani autorčino deklarované přání, aby si díky její knize „tátu“ „jeho přátelé, lásky a čtenáři pamatovali“ tak „veselého a šťastného“, jaký je na fotografii záložku doprovázející – ve skutečnosti je asi jen málo literárních vzpomínek a portrétů tolik smutných a bezútěšných, než jaké Eva Zábranová napsala o svém otci k třicátému výročí jeho smrti. Pokud je autorka kupodivu vůči něčemu imunní, pak vůči svodům falešné idyličnosti, jež by jistě mohly ve vzpomínkové próze o „tátovi“, jehož bezesporu milovala a miluje a, jak je patrné z mnoha míst knihy, až nekriticky uctívá, představovat nemalé úskalí.

Zadání, které si dala, jistě není nijak novátorské, o to víc však nesnadné – tím spíš, že napsat o vlastním, veřejně známém otci, s jehož odchodem se musela začít vyrovnávat v době, kdy ještě nebyla dospělá, potažmo o rodině a dalších podstatných lidech kolem ní v jejím případě zjevně znamenalo spíš vypsat se ze svého těžko zvladatelného, v mnohém neradostného a dodnes znepokojivého vztahu k tomu všemu, co osudově určilo především její vlastní život. Jeho současné obrysy naznačuje úvodní kapitola nazvaná „Dneska“, která líčí jedno zřejmě každodenní ráno té, která bude na následujících stránkách vzpomínat a vzpomínané hodnotit: padesátiletá vypravěčka nás tu ponechá v otevřených pochybách, zda její hutně a soustředěně sebereflektované fyzické i psychické strádání, jemuž v osamění bytu přihlížejí jen dva čtyřnozí tvorové, je projevem opravdu těžké nemoci či závislosti, anebo i hypochondrie či sebeironie. Zároveň čtenáře na těch necelých třech vstupních stránkách dokáže uvést do světa svého „táty“, přesněji řečeno neokázale vyjádřit, že i třicet let po jeho smrti je pořád a především s ním – nejen drsným, skličujícím, až depresivním viděním skutečnosti, kterým jsou neseny Zábranovy deníky a které své dceři zdá se bezezbytku odkázal, ale i prostřednictvím připomínek jeho zvyků, literárních a překladatelských lásek, v daných souvislostech hrozivě aktuálních sebevražd Sylvie Plathové atd.

Přesvědčivý a koncentrovaný obraz jen občas naruší pomrknutí na čtenáře a zbytečná doslovnost („kočička Šoša /ano, I. B. Singer/“), obdobně jako v dalších kapitolách text sem tam sklouzne k poněkud „holčičímu“ vzpomínání (dětské lásky, školy), žánrovým momentkám (Vánoce, opravy technických závad v rodině intelektuálů) a snad i jistým atributům zbytečného stavění na odiv (obecně známé osobnosti a jejich děti tu nebývají jen přirozeně vnímaní, jakkoli ctění a respektovaní přátelé rodičů a vlastní kamarádi, nýbrž „páni básníci“, „světová spisovatelka“ nebo „budoucí ministr kultury“). To všechno jsou ale spíš kosmetické vady, potažmo otázky na adresu redakce.

Kniha, čítající kolem sto třiceti stran, je rozčleněna do dvaceti pěti krátkých kapitol. V záblescích vzpomínek evokují situace, v nichž se objevují kromě otce další rodinní příslušníci a jiné osoby, veřejně známé i neznámé, pokaždé ale s nějakou vazbou na autorčin osobní, privátní svět. Kniha obsahuje i archivní fotografie, které v ní hrají víc než ilustrativní roli – při stručnosti stylu této prózy na příslušných místech často přinejmenším částečně dořeknou, co text pouze naznačí.

Stručnost a hutnost patří k základním kvalitám knihy a souvisí se zmíněnou absencí falešné idyličnosti – stejně jako je autorce až na výjimky velmi vzdálená chuť malovat něco na růžovo, je jí cizí i sklon bájit, vymýšlet si a domýšlet, nikoli snad ve smyslu jakési „zaručené“, obecně ověřitelné pravdivosti toho, co píše (neboť to je vždycky její, nezastřeně subjektivní pohled a názor), ale ve smyslu fabulátorského přibarvování a přiživování, ve vzpomínkách jinak obvyklého. V tomto smyslu až úzkostlivá poctivost má za následek i to, že se například její vzpomínky na některé osobnosti zdají být až příliš stručné, či dokonce „řídké“ (Mikuláš Medek), jindy skutečnost, že se autorka vrací až do dob svého útlého dětství třeba znamená, že podstatně víc než o některých tak či onak známých mužích (Emanuel Frynta, Milan Lukeš), zpravidla i v soukromí, o prázdninách nebo na chalupě, příznačně neprodyšně uzavřených do světa svého vnitřního života a práce, napíše o jejich ženách a dětech, k nimž měla mnohem blíž. Relativně obsáhlý je portrét „fenoménu Franta Jungwirth“ a zejména „pana básníka Allena Ginsberga“, v knize zařazený jako poslední, snad i proto že v něm autorka tak silně vidí svého otce, a pak obrazy dvou podstatných postav, které se v jejích očích proměňují v až černobílé antagonisty: bezvýhradně kladného „pana Ivana Medka“ a snad skrznaskrz záporného Josefa Škvoreckého, doprovázeného neméně temným a nelichotivým zjevem jeho ženy. Řádky popisující korektní a kultivovaný, ale o to tvrdší střet oněch dvou mužů přes telefonní drát mezi kontinety si nezadá s nezapomenutelnou scénou nějakého brilantně natočeného filmu. Obdobně výrazný je třeba i popis situace, v níž otec přepisovačce diktuje do psacího stroje právě se rodící překlad: „Cizí prsty řídí jiný mozek – dva tak rozdílné světy a dvě cizí hemisféry, napojené na sebe bez zbytečných úkonů a pokynů, dva cizinci spojení prací.“

Tak jako umí být Eva Zábranová poctivá ve – svém – vzpomínání, přesná v postřezích a silná v lapidárním líčení, nebývá přesvědčivá v hodnocení. S převažující střízlivostí, věcností a neokázalostí jejího stylu kontrastuje občas náhlý přechod k až kýčovitému a hysterickému tónu (Ivan Medek měl „neuvěřitelný LIDSKÝ rozměr, charakter, úroveň, kterou osobně, a v politice především, už nikdy u nikoho nenajdu, ani nemůžu. [...] V televizi vidím [...] dokument Občan Havel – a nasávám Medkovu roli v něm, jeho jako ČLOVĚKA, jeho POTENCIÁL, jeho NAPROSTÝ PŘESAH“) a nedostatek kriticismu ve smyslu schopnosti rozlišující úvahy – to se týká především kapitoly o Chartě 77, která uvádí do rozpaků nikoli razantně zpochybňujícím názorem na český disent, ale tím, že zároveň ze všeho nejvíc zračí velký chaos stran tohoto tématu v hlavě pisatelky.

Nejpodstatnější linií knihy jsou ovšem témata v podstatě soukromá (koneckonců i pohled na Chartu 77 tu zřetelně vychází z rodinných zkušeností, váhání, rozhodnutí, dilemat, zdůvodnění). Některé pasáže týkající se privátních vzpomínek na autorčiny nejbližší přitom mají skutečně „zobecňující sílu“, především ty, které pojednávají o nuancích a peripetiích vztahu mezi otcem a dcerou: „Nevím přesně, kolik mi je, ale asi už jsem dost velká a vyrazíme spolu do Odeonu – před domem se táty automaticky chytím za ruku – a je to jeden z mála okamžiků, které nikdy nepochopím a mám z nich dodnes bolest, protože táta na mě z ničeho nic vyjede a řekne: a už se mě za tu ruku nedrž, vypadáme pak jak siamská dvojčata. Tuším, že se zmůžu jen na dotaz ,Co jsou to siamská?‘, ale odpověď nevnímám, protože mě ochromí šílená lítost, stud a ukřivděnost.“

Jindy je tomu s reflexemi vlastního a rodinného života ale jinak. Ačkoli v textu nenajdeme vlastně skoro žádné tzv. pikantérie, je autorka při vyprávění o sobě a svých nejbližších i okolí v jistém smyslu natolik otevřená, přímá a tvrdá, že staví čtenáře, natož recenzenta, tak jak to u publikovaných vzpomínek či deníků nebývá neobvyklé, před otázky hranic intimity: chce o něčem takovém nakonec vlastně číst, natož psát, a recenzuje vposledku jen text, nebo i něčí život/y? Obzvláštní naléhavost této otázky při četbě knihy Evy Zábranové do značné míry opět souvisí s jejím pohledem na minulost a život vůbec, zbaveným snad veškerých iluzí, nadějí a světel. Rodinná historie, i když se namnoze týká lidí, jež se mají ve vzájemné lásce a úctě, je zejména plná traumat, konfliktů a nešťastných příběhů a osudů. I nečetné světlé okamžiky mají zpravidla krutou pointu, snad žádný dobrý začátek nemá jiný než špatný konec. Negativně je nahlíženo i to, co by mohlo být vnímáno jako pozitivní: když otec navštíví nakladatelství a známí, kolegové a přátelé, s nimiž se tam potká, si s ním chtějí povídat, znamená to, že „se tam na něj všichni vrhnou a cpou mu do hlavy svoje starosti, drby a ega“, když je pak v těžkém stavu v nemocnici, „máma návštěvy u něj přísně zakáže poté, co se na jeho umírání chodí dívat pražské intelektuální hyeny“ – že k nemocnému chce někdo přijít z dobrých důvodů se zde zdá se nepřipouští. Zcela zvláštní kapitolou a bodem, v němž mnohé podstatné začíná a ke kterému se mnohé vrací, je v této rodinné historii politické věznění Zábranových rodičů a autorčiných prarodičů v padesátých letech: svého otce přitom především Zábrana dle dceřiných vzpomínek vnímá jako „nafoukanéno parchanta – ani ten kriminál to z něj nevymlátil“, a oběma svým rodičům podle jejího svědectví „nedokáže odpustit, ne to, že se do té politiky srali, ale že když to odsrali, tak si stejně nedali pokoj“. Občanská statečnost a důslednost předků, jasně prokázaná a tvrdě vykoupená, se tu pro další generace nestává vzdor všemu možným zdrojem hrdosti a jedinečné posily, ale odvíjí se od ní jen veškeré „prokletí až do konce“.

Člověk, kterého měla autorka ráda a váží si ho, v jejím světě „pojde v nemocnici jako pes“, pro slova laskavosti tu není už místo, v žádné smrti, kterých v této knize není málo, není ani příslib naděje nebo útěchy. „Boží spravedlnost? – nenechte se vysmát. Víra je na světě pro slabé, stateční umírají ve sračkách.“

Čtenáři Zábranova Celého života takové pasáže zřejmě přinesou nejednu textovou asociaci a čtenář jeho poezie si nad nimi těžko nepřipomene název sbírky Jistota nejhoršího.