S letošní sezónou nastoupilo do Divadla Na zábradlí nové vedení a prvním viditelným krokem, který učinilo, byla změna loga. Ze dne na den, nečekaně a bez jakékoli veřejné diskuse tak skončil dosavadní život jedné slavné značky. To – bez ohledu na (ne)povedenost loga, jež to staré nahradilo – budí přinejmenším rozpaky a vyvolává otázky, které přesahují oblast pouze designérskou či divadelnickou.
Proslulost dosavadního loga Divadla Na zábradlí není žádnou chimérou, nýbrž stojí na pevných základech. Grafické řešení mimo jiné prověřil čas, značka, kterou pro Zábradlí na konci padesátých let vytvořil Libor Fára, v průběhu dalšího víc než půlstoletí výborně obstála – za zvláštní připomínku tu stojí, že Fárovo logo si v době svého angažmá na této pražské scéně ve štítě ponechal i takový bořitel a inovátor, jakým byl Petr Lébl, pro něhož navíc právě vizualita představovala jednu z klíčových forem (sebe)výrazu a postmoderně ambivalentní vztah k předchůdcům a tradicím klíčové téma. Stejně tak je příznačné, že Fárovo logo při vší své výraznosti dobře a zároveň se ctí „vyhovělo“ i všem alotriím, experimentům a hříčkám, které s ním Lébl prováděl.
Nejen v českém grafickém, ale i divadelním a vůbec kulturním světě představovalo a zároveň symbolizovalo logo Zábradlí něco výjimečného a také něco, na čem lze stavět. Uměleckých a myslitelských osobností, jako byl Libor Fára nebo Jan Grossman, s „jehož“ Zábradlím bylo Fárovo působení jako grafika a scénografa na této scéně nejvíc spjato, nemáme v Čechách zase tolik stejně jako tvůrčích epoch typu grossmanovského Zábradlí, výrazně přesahujících místní teritorium. Fárovo logo bylo zkrátka nejen zavedenou, ale i mimořádnou značkou, kterých není v Čechách nazbyt (z oblasti průmyslu se nabízí třeba srovnání s logem Škodovky), a které proto prozíraví majitelé či opatrovníci zpravidla podrobují nanejvýš důmyslnému redesignu. Ruku v ruce s tím bylo toto logo dodnes – byť i Divadlo Na zábradlí si odžilo také svá méně oslnivá období – emblémem jedné podstatné tradice a vysokých měřítek „otců zakladatelů“, neboli nároků, na něž je dobré nezapomínat a k nimž není hloupé se tak či onak znovu vztahovat.
Otázka dobrých tradic a kontinuity, promyšleného a reflektovaného vztahu k těm, po nichž přicházíme, je pro dnešek podstatná, v Čechách se ještě naléhavěji otevřela s pádem totalitního režimu a znovu se připomíná i s tímto konkrétním a zdánlivě dílčím případem, přičemž zahrnuje také markentingově prostou úvahu: Proč za každou cenu měnit něco, co reprezentuje takovou kvalitu, má tak mimořádně dobrý zvuk a osvědčilo se, a to po tak dlouhou dobu?
Náhlá a radikální změna loga se tu jeví jako nešťastný a podivný signál i na pozadí různých „programových“ výroků, jimiž členové nového vedení svůj nástup na Zábradlí provázejí. Ty totiž na rozdíl od zgruntu odlišné grafické značky překvapivě vůbec nenaznačují, že by na Zábradlí mělo v následujících letech vznikat něco v jádru tak podstatně jiného, než bylo to, co se v něm dělo v letech zakladatelských, resp. šedesátých. Na webových stránkách divadla zjistíme, že nástupní sezóna čerstvého vůdčího týmu (ředitelem se stal Petr Štědroň, uměleckým šéfem dramaturgyně Dora Viceníková, kmenovým režisérem Jan Mikulášek) se jmenuje „Tradice v novém“, a dočteme se tu sice i to, že „otočí umělecké směřování Divadla Na zábradlí novým směrem“, ale ihned za tímto ne zrovna skromným prohlášením následuje klíčový citát ze začátku šedesátých let o „apelativním divadle“, v němž Jan Grossman stručně formuloval jeden z pilířů programu Zábradlí pod jeho vedením a s nímž se dnešní nově příchozí zdá se bezvýhradně teoreticky ztotožňují. Zásadní inspirace a značný soulad s Grossmanovým pojetím divadla prosvítá v rovině slov třeba i z deklarovaného důrazu na „hledání spíš témat než příběhů“ a z dalších formulací nové dramaturgyně a umělecké šéfky, aniž by však už Grossmana v těchto případech jmenovitě připomínala: Viceníková zdůrazňuje například zájem nového týmu o „původně nedivadelní texty“, snahu „přetavit je v komplexní divadelní tvar“, zaměření na „texty, které zpochybňují status quo, otevírají i nelichotivá témata, hodnocení naší minulosti a neobvyklý pohled na svět“, úsilí „vytvářet divadlo jako něco nového, dosud možná netušeného, které staví diváka do nečekané pozice i konfrontace“ (www.i-divadlo.cz) atd. Jisté styčné rysy s tím, na čem stavělo Divadlo Na zábradlí ve své první dekádě, ostatně vykazovaly i některé prvky v dosavadní práci týmu Mikulášek-Viceníková-Štědroň na jejich předcházejícím působišti, v brněnské Redutě, jak bylo ostatně nedávno poznamenáno na Bubínku Revolveru.
Obdobně jako lze vyčíst stopy po výjimečně deklarované, povýtce však nepřiznané či pouze podvědomé dramaturgické a tvůrčí inspiraci tím, co kdysi založilo mezinárodní věhlas Divadla na Zábradlí, reprezentovaného i Fárovým logem, nasvědčuje leccos také tomu, že nové vedení Zábradlí si je – vcelku nepřekvapivě – velmi dobře vědomo vysoké hodnoty samotné dobré adresy, na kterou z Brna přichází: „Divadlo Na zábradlí je jedinečný prostor s geniem loci. Je to divadlo, které mě, a myslím i celý tým, vždy fascinovalo, tak výběrovému řízení prostě nešlo odolat,“ říká Viceníková. Ve světle toho, jak snadno a razantně pak po vítězství ve výběrovém řízení nastupující tým odhodil dosavadní vpravdě legendární logo „neodolatelného“ „prostoru s geniem loci“, se pak ovšem nabízí otázka, zda by s takovou lehkostí a sebevědomím změnil třeba i název divadla a přestěhoval se na jiné místo v Praze. A při všem pochopení pro relativně mladickou touhu začít co nejrychleji psát další nepřehlédnutelnou kapitolu slavného pražského divadla, je tu namístě i důrazně podtrhnout, že nově příchozí na Zábradlí v mnoha ohledech zkrátka nestaví na zelené louce, ale dostávají do dočasné péče podnik, jehož dobré jméno vybudoval už hodně dávno před nimi někdo jiný – a oni ho mohou (jako jiní jejich předchůdci) buď zhodnocovat a rozvíjet, anebo (jako opět jiní) devalvovat či devastovat.
V takovém kontextu se ovšem výměna Fárova loga, s níž svoji práci ve svěřeném prostoru započali, jeví v lepším případě jako cosi ukvapeného, nepromyšleného a koneckonců v podstatě protiřečícího i jejich vlastním nástupním prohlášením, v horším jako akt poněkud buranský a značně necitlivý – v naznačených souvislostech je totiž daný krok v neposlední řadě i otázkou řekněme dobrého vkusu a vychování.
Na první pohled ukazuje změna loga v Divadle Na zábradlí na velké sebevědomí a suverenitu nastupujícího týmu, která velmi dobře ladí s jeho ne zrovna zdrženlivým sebehodnocením („Neskromně si myslím, že naše pojetí divadla je docela výlučné v celorepublikovém kontextu“, „Přicházíme s jasně vymezeným programem, který nekopíruje, ani neodkazuje na žádné jiné divadlo,“ říká například Viceníková). Bližší ohledání prozrazuje, jak už v takových případech bývá obvyklé, i hodně nevyzrálosti a nejistoty spojené s potřebou navenek se tvářit, jako by v předcházející historii nebylo takřka nic hodno pozornosti a začínalo se od nuly.
Nevyzrálost a nejistota se ovšem v případě nových vedoucích Zábradlí netýká prvoplánově sebepropagačních schopností: není-li jejich výměna loga krokem noblesním a chytrým, je bezpochyby krokem v jistém smyslu mazaným. Na „novém“ Zábradlí se zatím ještě ani nezačalo hrát a už je, jak vidno, o čem mluvit a přemýšlet. Změna loga, případně rovnou celé „image“ je osvědčeným, snad nejsnadnějším způsobem, jak na sebe rychle upozornit a a priori se nesmazatelně podepsat pod rádoby nadcházející „novou érou“. Takové snadné triky ovšem samy o sobě nemají valnou hodnotu a trvanlivost, neboť opravdu podstatné éry v dobrém smyslu slova se nevytvářejí jinak než soustavnou prací a mimořádným dílem. Nastupující vůdčí tým Divadla Na zábradlí na nás překvapivou výměnou značky, symbolizující nejlepší tradice podniku, jemuž nyní bude velet, mimo jiné bez dlouhých řečí a jakéhokoli vysvětlení hned po příchodu do svěřeného prostoru silácky zahulákal: Teď jsme tu my a budete koukat! Nezbývá než doufat, že v následujících sezónách bude na Zábradlí k vidění podstatně víc než toto vehementní, leč těžko zdůvodnitelné gesto. Kromě doufání lze ale také vcelku střízlivě předpokládat, že až uplyne dalších pár let, do Divadla Na zábradlí nastoupí zas další nové vedení. To, bude-li mít všech pět pohromadě, pravděpodobně s velkou parádou Fárovo logo zase vzkřísí k novému životu a dnešní výměna grafické značky se pak v historii slavného pražského divadla promění jen v jednu z pomíjivých a zapomenutelných epizod.
