„Řád Tomáše Garrigua Masaryka, tedy druhé nejvyšší státní vyznamenání, si v sobotu večer z Hradu odnesl i katolický kněz a filozof Tomáš Halík,“ zpravil čtenáře též server Seznam Zprávy, jemuž čerstvě vyznamenaný poskytl obratem rozhovor. V něm úvodem řekl: „Moji nejbližší spolupracovníci v disentu dostali vyznamenání už před 30 lety od pana prezidenta Václava Havla. Já jsem tenkrát byl v komisi, která schvalovala vyznamenání, takže jsem jej nemohl dostat.“ Není tedy především dle samotného laureáta pochybnost o tom, že si ocenění nejen zaslouží, ale zasloužil si je už dávno, i když jedním dechem říká: „Myslel jsem si, že v Čechách člověk dostává vyznamenání až po smrti, takže jsem příjemně překvapen, že moji smrt trošku anticipovali a že to dostávám ještě během života.“ Je sice jistý rozpor v obou filosofových výrocích, nehledě na prostý nesoulad s dobře známými i snadno ověřitelnými fakty, mnohem podstatnější však je, co se v kapitole Mé metály událo v Halíkově knize života mezi tenkrát a nyní: „Od těch dalších dvou prezidentů bych vyznamenání nedostal ani asi nepřevzal a teď jsem jich už nasbíral po světě dost. Státní vyznamenání od polského prezidenta – Rytířský kříž – nebo státní vyznamenání od německého prezidenta.“ Že Tomáš Halík umí vzdor své světové proslulosti s příkladně křesťanskou pokorou a skromností vyzdvihnout i nepochybnou báječnost někoho jiného, než je on sám, dokládají pak v krátkém rozhovoru další nepřehlédnutelné věty. Jimi za „normalizace“ tajně vysvěcený kněz, který mohl do roku 1989 působit jen v rámci podzemní církve, utkal malou ódu na projev, jejž jen chvíli předtím pronesl někdejší předseda Základní organizace KSČ, též frekventant Zpravodajského institutu pro přípravu vojenských rozvědčíků a voják z povolání ve stejných „normalizačních“ časech aktivně sloužící komunistické totalitní moci. Tomáš Halík mu ovšem vyjádřil veřejnou podporu již při jeho nedávné kandidatuře na post hlavy státu – tehdy se nerozpakoval ani prosit „milého Ježíška“, „aby nás obdaroval slušným prezidentem Petrem Pavlem“ (viz zde cca 1:18 min.), když teď z Pavlových už prezidentských rukou převzal řád, řekl: „Byl jsem nadšený z toho krásného projevu, to byl skutečně státnický projev, a myslím si, že to byl snad nejlepší projev, který tady od prezidentů zazněl. Byl věcný, velice vyvážený. Jsem na prezidenta Pavla opravdu hrdý.“ Lze tedy konstatovat, že ve schopnosti „perfektní sebeprezentace“ a mnohém dalším podstatném se Tomáš Halík nemění, a odkázat při této vzácné příležitosti na text, z něhož pochází poslední citace a který Marek Vajchr pro Bubínek Revolveru napsal v podzimních dnech již před pěti lety: www.bubinekrevolveru.cz/halikova-vyznani.