V článku s názvem Bondy, Hrabal a muž bez kompromisů (Bubínek Revolveru, 6. 1. 2016) navázal Viktor Karlík na stati Mirka Vodrážky týkající se spolupráce Egona Bondyho s StB (Filosofický sendvič, Pohromové myšlení současné české levice) a na konkrétním příkladu ukázal, jak fakta, která Vodrážka nově zveřejnil, připomněl a sumarizoval, dnes kromě jiného nečekaně probouzejí Bondyho dílo k novému a jinému čtení. Jednu Bondyho báseň přitom Karlík postavil vedle jedné básně I. M. Jirouse. Jeden Jirousův text v souvislosti s Bondym zmiňuje i Mirek Vodrážka v článku Filosofický sendvič: „Ani Magor netušil, jak ve skutečnosti chutná Bondyho dílo. V textu Zasadil jsem vám osiku, pane doktore! sice popsal, jak jím při soudním přelíčení v roce 1976 otřásla právě výpověď Bondyho, ,který jako jediný vyzradil, co se dalo‘. Přesto věřil, že ,Bondy netají sám před sebou, a tím ani před čtenářem nic, tím, že ukazuje život v jeho nejtemnější hloubce a nejzářivější naději současně, dává pozornému čtenáři možnost v takovém světě vydržet‘.“
Také citovaný Jirousův text s osikou v názvu lze pod vlivem nově otevřených dokladů o míře Bondyho spolupráce s StB těžko číst stejně jako dřív, tím spíš, že v něm Jirous přesvědčivě položil důraz na deníkovou, svědeckou rovinu Bondyho poezie, když konstatoval: „Bondy nepíše literaturu, ale výpověď.“ O to víc nás ale dnes mohou kromě těch, co ocitoval Vodrážka, zneklidňovat řádky, jimiž Jirous pokračuje: „Mám za to, že v české literatuře neexistuje druhý básník tak ryze konfesijního charakteru. Bondyho velikost je v tom, že s úpornou poctivostí – to slovo poctivost zdůrazním ještě jednou a neodradí mne od toho žádná poetická a biografická licence v jeho díle – vypovídá o tom, co se s ním dělo a co se s ním děje.“
Při dnešním čtení Jirousova textu ovšem nevyvstává jako zdaleka nejvíc znepokojivá otázka, která se možná nabízí jako první: totiž zda by autorovým tehdy neotřesitelným přesvědčením o Bondyho básnické „úporné poctivosti“ skutečně nepohnula vůbec žádná „biografická licence“, ani taková, o nichž svědčí nově zveřejněná fakta a o nichž Jirous v dané době mohl těžko vědět. A už vůbec tu nejde zejména o to, do jaké míry byl či nebyl Jirous přesný v hodnocení Bondyho díla. Tento jeho text ostatně není především kritikou, ale mnohem víc vášnivě osobním aktem jiného, dvojího směru. V prvním plánu představuje obhajobu Bondyho poezie proti článku, v němž byla v jiném samizdatovém časopise kritizována, v druhé a klíčové rovině je veřejným, zcela explicitně formulovaným odpuštěním, jež však – a to je myslím velmi důležité – Jirous Bondymu po všech peripetiích, které se v něm ve vztahu k němu odehrávaly a které v textu rovněž popisuje, uděluje nikoli jako nějaký nestranný arbitr, ale jako člověk, který má, a tedy i může v daném případě co odpouštět velmi osobně. A zároveň, což je neméně podstatné, tak činí jako veřejně působící osobnost, která je ústředním teoretikem a mluvčím zdejšího undergroundu.
O jedné z podstat tohoto undergroundu formuloval Jan Lopatka, který k němu měl v lecčems jiném velmi blízko, roku 1986 v rozhovoru s Františkem Stárkem mimořádně pronikavý, ale pohříchu přehlížený postřeh: „Základní hledisko undergroundu je být spolu. [...] To je pro mne ošidná otázka. Pro mě jako by to znamenalo nějakou vstupenku, jaksi rezignaci na kriticismus.“ Zdá se, že tento Lopatkův názor je ještě či především po letech kromě jiného klíčem k příznačnému proudu, který Mirek Vodrážka nazývá „undergroundem mýtoidním“ a pro který je mimo jiné typické, že se s fakty typu Bondyho spolupráce s StB nedokáže či vůbec nechce – na rozdíl od Jirouse – vyrovnávat.
Lopatkův důraz na „být spolu“ coby „základní hledisko undergroundu“ ovšem v nových souvislostech obzvlášť naléhavě vyvstává i při dnešní četbě Jirousova textu z doby nejhlubší normalizace o Bondym a osice, která nakonec nebyla zasazena, neboť Magor Bondyho objal, odpustil mu a napsal o tom, se závěrečnými slovy:
„Druhá kultura má dvě možnosti: Buď osloví svět, aby se zlepšil a změnil, ale tomu moc nevěřím. Estéblišment tomu zabrání, tolik gebíru má. Anebo se bude zavíjet do spirály, tak jak nás bude ubývat, tak jak nás svět bude okusovat, ožírat a trápit. Ale doufám, že i v posledních záchvěvech před tím úplným utrápením budu mít dost síly, abych si zašeptal Bondyho verš: Ale teď už je to jedno, / když jsme spolu.“
Na samém konci Jirousova textu se tak dnes s mrazením a úzkostí ocitáme až před branami otázek hodných rozměrů velkého dramatu, u něhož se katarse nezdá být tak jistá, jak to mohlo vypadat. Jeví se jako nepochybné, že Jirous s Bondym přese všechno byl. Avšak – kde a s kým byl Bondy?