Loni vyšla kniha Miroslav Macháček – Zápisky z blázince II (nakl. Artur). Stalo se tak dvacet sedm let po prvním vydání svazku s názvem Miroslav Macháček – Zápisky z blázince (nakl. Český spisovatel, 1995; 2. a 3. vyd. Artur, 2000 a 2008). Taková cézura ani publikace ve dvou „dílech“ není věcí promyšleného konceptu, nýbrž důsledkem skutečnosti, že část výchozího rukopisu byla považována za ztracenou, a souvisí bohužel i s ledabylým editorským a vydavatelským přístupem, těžko ospravedlnitelným tím spíš, že se týká pozoruhodného textu.
Deníkové zápisky si, alespoň dle dosavadních zveřejněných nálezů, režisér a herec psal při svém pobytu v pražských Bohnicích od 3. 3. do 24. 6. 1975 (datum 25. 6. je ve vydání již bez zápisu). Zápisky z blázince II začínají pokračováním záznamu z 13. 5., který je v knize z roku 1995 nedokončen: „To jsem si nemyslel, že budu potřebovat další sešit! Ale pobyt v polepšovně pokračuje. Já vždycky, když za něco pykám, tak neúměrně dlouho!“ Několikaměsíční klauzurou v psychiatrické léčebně Miroslav Macháček dílem skutečně pykal (jistě relativně ve srovnání s těmi, co byli internováni na jiných odděleních a za zdmi jiných zařízení, a to často nesrovnatelně déle) a dílem se (v souladu s rozmanitými dobovými sebeobrannými strategiemi) skrýval – před sílícími postihy nejen za své kritické postoje, vyjadřované při interních příležitostech v Národním divadle, kde byl tento někdejší přesvědčený a poté těžce procitající komunista (z KSČ po sovětské okupaci Československa vyškrtnutý a posléze i vyloučený) až do své smrti v roce 1991 zaměstnán. Trnem v očích vládnoucích soudruhů i pokoutně škodících kariéristů, vyznačujících se často také trapným neumětelstvím ve svých profesích, byla asi, obdobně jako již na počátku padesátých let, kdy Macháček působil v Realistickém divadle (a kdy mu nejbližší přátelé-soudruzi prohledali byt, aby ho mohli nesmyslně obvinit z nepřátelské činnosti proti státu), především úroveň jeho divadelnické práce, která výrazně převyšovala převládající ubohost tehdejší oficiální „tvorby“. K paradoxům a absurditám doby, o jejímž výmluvném výseku Macháčkovy nikoli rozsáhlé zápisky z několika měsíců poloviny let sedmdesátých podávají hutné svědectví, patří i kauza, která jeho pobytu na psychiatrii předcházela: třiapadesátiletý režisér „zlaté kapličky“ byl obviněn, že ukradl v samoobsluze kuře.
Kromě svědeckých hodnot, přesahujících sféru života v bohnické léčebně i sféru divadelnického, filmového a vůbec kulturního světa, jehož byl Macháček napořád součástí i pozorovatelem, vyniká text literárními kvalitami: čistým a přitom neučesaným jazykem, schopností ve zkratce uchopit a evokovat situace, zpravidla plné dramatického, jakkoli třeba skrytého napětí nebo potenciálu, psychologii lidských typů a jednání skrze lapidární portréty konkrétních osob, od bohnických pacientů a zaměstnanců přes své osobně nejbližší až po kolegy, přátele i nepřátele z uměleckých a kulturních kruhů, především tak či onak spjatých s Národním divadlem a Činoherním klubem. A také průzračnými reflexemi neokázalých okamžiků čehosi, co lze snad nazývat štěstím – zde probleskujících především při osamělých či jen s nejbližšími sdílených pěších putováních za hranice bohnického areálu a vůbec často neradostného každodenního bytí. V úhrnu pak v tomto textu, podstatně určovaném bezprostředně žitým, působí přirozeně a přesvědčivě i to, co by se jinde mohlo jevit jako poněkud průhledný či otřepaný konstrukt: obraz mikrosvěta blázince na pozadí „normálního“, zde navíc právě „normalizovaného“ takříkajíc velkého světa, kontrasty i paralely soukromého a veřejného, nemocného a zdravého, vnitřního a vnějšího života v různých úrovních a významech atd. A samozřejmě jsou tyto zápisky také vlastní podobiznou jejich autora, autoportrétem výmluvným, často nikoli bezděčným, nejen proto, že sebezpyt náleží k popisu terapeutické práce pacienta, jímž se pro ohraničený čas pojednávaného stal.
O mnohých z hodnot tohoto textu se psalo a diskutovalo v souvislosti s vydáním jeho první části v polovině devadesátých let, zatímco nedávná publikace pokračování se nedočkala veřejného ohlasu takřka žádného. To je ovšem jen další z nesčetných dokladů o strmém propadu zdejšího kritického, mediálního a vůbec tzv. kulturního života v posledních dekádách, neříká to nic o ceně Macháčkových záznamů, kterou s odstupem let považuji za ještě vyšší. Některé reflexe první části braly ovšem v potaz i hledisko vydavatelské etiky – týká se nejen otázek, které klade posmrtné zveřejnění každého textu, jejž sám autor (patrně) považoval za ryze privátní a jenž navíc obsahuje pasáže vysloveně intimní, což v tomto případě souvisí například i s uváděním plných jmen konkrétních lidí včetně veřejně známých osob, a především včetně spolupacientů, figurujících kromě jiného v popisech léčebných procesů.
Obě části Zápisků z blázince k vydání připravila autorova dcera Kateřina Macháčková, těžištěm jejíž práce je herectví. Na jedné straně má nespornou zásluhu na tom, že výjimečný text z rodinného archivu vůbec spatřil světlo světa. Na straně druhé její přístup k němu vyvolává čím dál větší rozpaky a přidává dnes k výše zmíněným další otázky. Základní potíží tu je zjevná insitnost tohoto přístupu, kterou těžko můžeme označit za pouze půvabnou a která není korigována zodpovědnou redakční a vydavatelskou prací. (Ve vydání z roku 1995 péčí Českého spisovatele to ještě nebylo tak očividné a trochu jiný případ je i kniha Téma Macháček /nakl. XYZ, 2010/, kterou Kateřina Macháčková vytvořila jako svou vlastní svéraznou koláž nejrůznějších, často primárních pramenů – ani při jejím sestavování si sice nedělala starost s takovými úkoly, jako je třeba řádné určení užitých zdrojů, a mnohým dalším, přesto lze knihu vnímat jako přinejmenším cennou stopu, zveřejnění podstatného „hrubého materiálu“, přesněji řečeno ukázek z něj, poutavě podaných do značné míry intuitivní metodou, která nepředstírá odbornost – a můžeme být nakonec alespoň za tento žánrově těžko zařaditelný titul vděčni už proto, že odborná monografie o Miroslavu Macháčkovi tu dodnes žádná nevznikla.)
U Zápisků z blázince II z nakladatelství Artur a s „odpovědným redaktorem MgA. Helenou Zmatlíkovou“ se ani při plném vědomí všech kladů, které jejich publikace má, nelze ubránit vážným pochybnostem. Tu základní způsobuje úzkost z nejistoty ohledně nakládání s původním rukopisem, a nemám tu na mysli „jen“ nuance, které by snad někdo mohl považovat za fachidiotské, nýbrž zásadní pochyby o tom, co to vlastně má čtenář (v případě obou částí) v ruce. Nevyvolává je ani tak absence důvěryhodné ediční poznámky, nýbrž především koketně rozverné komentáře, jimiž samotná autorka, dávno již odrostlá věku školačky, provází „vlastní editorské a spisovatelské pokusy týkající se táty“, trousíc je po samotné knize (z úvodu k ní je předcházející i následující citát) i v mediálních výstupech. Do značné míry také osvětlují záhadu, proč byla část zápisků tak dlouho považována za ztracenou. Dva příklady za mnohé: „Když jsem před čtrnácti lety dávala dohromady tátův životopis (…), kdy jsem rozvrtala celou jeho pozůstalost, abych objevila ty nejpodstatnější a nejzajímavější dokumenty (…), a protože jsem zmatkář, (…) vždy, když něco objevím, uložím to na významné místo, abych vzápětí zapomněla, které to významné místo to bylo“. „Tahle nově vydaná kniha je zhruba tak poslední třetinou jeho deníku. (…) Ten první, původní díl jsem v devadesátých letech možná víc upravovala, tenhle nový je trochu syrovější. Řekla bych zkrátka, že je to víc táta“ (Reflex č. 19/2022). Vyjevuje se tedy, že nevíme ani tak základní věci, jako jestli byl publikován celý nalezený rukopis, jestli vydání neobsahují nepřiznané výpustky, jestli, případně do jaké míry a podle jakého klíče autorka měnila původní formulace atd. To je iritující o to víc, že knížka je některými vnějšími atributy vybavena jako seriózní podnik: má úvodní a závěrečné slovo editorky, přílohu nazvanou Miroslav Macháček v datech (u prvního vydání první části byly na jejím místě soupisy díla, obsah se ale do značné míry překrývá, což patří k dalším potížím celého projektu) a je opatřena četnými poznámkami pod čarou (to naopak na rozdíl od edice z roku 1995), bohužel, neboť jsou jen dalším z křiklavých příznaků nedůvěryhodnosti.
Píše-li o sobě autorka „editorských a spisovatelských pokusů týkajících se táty“, že je zmatkář, můžeme se této schovívavé sebecharakteristiky přidržet a doplnit, že jí zdá se není cizí ani jistá lehkovážnost, která je patrně i důvodem, proč se pouští do operací a výzev, k jejichž zdolání ji nikdo a nic nenutí. Poznámky, které mohou posloužit jako pars pro toto a bez nichž by se i loňské vydání dobře obešlo, nejenže obsahují hrubé věcné chyby, ale postrádají jakýkoli systém, logiku, hierarchii, a to tak frapantně, že se to příčí nejen poučenému, ale i každému zdravému rozumu. Zase jen pár příkladů: Zatímco hned první poznámka, vztažená k úvodu, zní „Lockdown – plošná karanténa během epidemie covidu 19 v letech 2020–21“, zmínky o „tátově životopise Téma Macháček“, režiséru Ochlopkovovi nebo režijní knize Našich furiantů na té samé straně poznámku nemají. O něco dál má na jedné stránce poznámku Tylovo divadlo, avšak Divadlo na provázku nikoli, tento úkaz se v různých variantách opakuje mnohokrát. Naopak Národní divadlo není jediné, čemu se v knize dostalo v podstatě stejné poznámky několikrát. Poznámka k některým osobám se vztahuje pouze k životním datům a veřejnému působení, jiné zahrnují – aniž by k tomu byl v daném kontextu důvod jiný, než že to editorka ví nebo ji to samotnou ze všeho nejvíc zajímá – i privátní informace: u Blanky Bohdanové uvádí „manžel režisér Vladimír Kavčiak“, abychom o pár stránek dál v poznámce k Vladimíru Kavčiakovi byli překvapeni informací, že byl „manžel herečky Blanky Bohdanové“, u herce Jiřího Štěpničky stojí „syn herečky Jiřiny Štěpničkové“, u Alfréda Radoka „jeho syn David Radok, režisér“, Jan Fischer je „otec Táni Fischerové“, ani u Věry Uzelacové nechybí, čí je manželka atp. Že Kateřina Macháčková poznámkou neopatřila jméno „Káťa“, neboť se týká jí samotné, je možné ještě považovat za výron chvilkové skromnosti, proč ale zůstal neidentifikován „Frej“ o dvě řádky níže? Není to jediné místo, které vzbuzuje i podezření ze snahy dle vlastní úvahy a patrně ryze osobních preferencí někde (avšak nikoli všude) poněkud obrušovat hrany otcovy pověstné sršatosti: Miroslav Macháček totiž tohoto herce v souvislosti s jeho výkonem v jistém TV pořadu na daném místě charakterizuje jako „jalového a libového frajera“ a dalšími nelichotivými slovy. Na jiné stránce je obdobně poznámky ušetřena „Vašáryová“ (Emília – Macháček tu reflektuje zážitek z TV inscenaci dramatu Kean Alexandra Dumase st. a vnímá herečku v její roli jako „starší“ a „bezpohlavní“) a Juraj Kukura (v titulní úloze „připomínající spíš sňatkového podvodníka cikánského původu než slavného anglického herce“) – jejich kolegyně „Božidara“ (Turzonovová) je však poznámkou zvýznamněna (ač „začíná mít velice cynické rysy kolem úst“). Zdeněk Košler a Jaroslav Krombholc si poznámku zasloužili, Berlioz ze stejné věty ostrouhal. U Evžena Sokolovského se v dvouapůlřádkové poznámce mimo jiné dozvídáme, že „za působení v Mahenově divadle v Brně se úspěšně věnoval Brechtovi a jeho epickému divadlu“, zatímco u Rudolfa Hrušínského na stejné straně je považováno za důležité v poznámce zvíci jedné a půl řádky uvést, že byl „poč. 90. let poslanec Sněmovny federálního shromáždění“. A takový Marc Chagall je charakterizován s důrazem opět zcela jiným, avšak neméně pozoruhodým, totiž jako „představitel expresionismu, symbolismu, kubismu i surrealismu“. Obdobný smysl pro pořádek, inteligenci a erudici prozrazuje i poznámkování řady děl v Zápiscích zmiňovaných. A ještě jinou svébytnou vrstvu představují poznámky typu: „Mnoho povyku pro nic, hra W. Shakespeara (zde nafouklé nic)“ (váže se k Macháčkovým větám: „Jinak moc okázalé, vymyšlené a nudné. Mnoho povyků pro nic.“). Václav Havel si vysloužil poznámku až o řadu stránek dále, než Macháček píše o tom, že četl „esej Havla o kultuře“, někdo je charakterizován jako „dlouholetý“, jiný nikoli, ač danou činnost vykonával třeba i déle, někdo je na rozdíl od jiného „významný“, ač ten může být prokazatelně významnější, a František Husák je „nejznámější jako představitel postavy Lulánka z trilogie o rodině Homolkových“. A tak dál – tento poznámkový aparát je zkrátka nesouměřitelným opusem svého druhu, paralelním textem žel natolik mocným, že citelně poznamenal celý můj čtenářský zážitek z vlastních Zápisků – dle příslušného chvilkového rozpoložení buď coby skličující destruktivní prvek, nebo naopak coby zdroj nepřípadného obveselení.
Vzhledem k významu Macháčkova textu jsou naznačené nedostatky vydání obzvlášť velkou škodou. Nemusela by ale být definitivní, nabízí se nápravné řešení a nemyslím to ironicky: vydat Zápisky z blázince do třetice, resp. popáté (vezmeme-li v potaz 2. a 3. vydání jejich první části, svědčící kromě jiného o zájmu čtenářů), a to celé v jednom svazku, se spolehlivou přípravou textu a jasnou zprávou o tom, co a jak je vydáno, a jen s takovým doprovodným aparátem, který není čtenáři pouze na obtíž a vydavateli pro ostudu. Jako průvodní slova by mohly být zařazeny kromě úvodu Zdeňka Hedbávného z roku 1995 i tehdejší podstatné reflexe, například Jindřicha Černého (Divadelní revue č. 3/1995) nebo z Kritické Přílohy RR (č. 3/1995). Autor poslední jmenované patří i k postavám Zápisků – nejen proto, že byl překladatelem Cyrana z Bergeracu (v příslušné poznámce příznačně špatně identifikovaným) a že právě peripetie kolem inscenace této hry, kterou Macháček režíroval (prem. 1974) a toužil hrát i hlavní roli, patří mezi leitmotivy jeho bohnických záznamů. V jednom z nich, s datem 27. 5. (1975), například píše: „Odpoledne přišel dr. Pokorný. Šli jsme krásnou cestou do Troje. Potom jsme navštívili sklepní vinárnu U svaté Kláry. (…) Krásně jsme si povídali. Pan doktor vedl optimistické řeči a připíjel na moji další režii! Vyprávěl mi o tom, jak bydlel v maringotce v Lužických horách. Pracoval tam na vrtech. (…) Zpět jdeme ještě krásnější cestou podle Vltavy.“ Citovaná pasáž pochází z té části Zápisků, kterou vydání z roku 1995 neobsahovalo a autor jeho reflexe v Kritické Příloze ji neznal. Zařadil do ní ale svou vlastní vzpomínku vážící se ke stejnému dni: „(…) úterý 27. 5. (přesně o 15.30 hod, alespoň dle mého deníkového záznamu): pacient Macháček mě očekával v dobré míře, neboť před ním, nebo-li před námi, se prostranilo celé volné odpoledne, tudíž procházka. Vydali jsme se po stráních nad Vltavou do Tróje, obhlížejíce, podobni Rilkovu Cizinci, zdálky našich ,zátočin‘ zdi nevlídně ,přemrštěného města‘ (…).“