Mezi lidmi, kteří z rozličných důvodů slouží zlé vrchnosti, jsou odedávna různé typy. Jeden z nich se vyznačuje tím, že dělá někdy i práci, kterou by v jiném kontextu bylo možné považovat za dobrou, a že přitom dá občas také průchod ostentativnímu názoru na pečlivě a opatrně vybraný jev z oblasti morálky. To má několikerý smysl: nedobrému pánovi tak příslušný sloužící vědomě či bezděčně poskytuje drahocenné fíkové listy, u prostších či pragmatičtějších z publika usiluje vzbudit sympatie či dokonce vděk, sobě samotnému pak přináší důvody pro klidnější spánek i alibi pro jiné časy. Takové případy také občas přímo deklarují, nebo alespoň více čí méně obmyslně sugerují, že kdyby danou službu nevykonávali oni, mohl by se jí ujmout někdo horší, kdo by ani to něco „dobrého“ a „užitečného“ nevykonal.
V posledních letech se v takové praxi kromě jiných suvérénně osvědčila zasloužilá vedoucí kulturní rubriky Babišových Lidových novin. Její specializací je divadlo, o němž referuje přičinlivě, sem tam také pořídí třeba rozhovor s nepochybně pozoruhodnou, všeobecně respektovanou osobností (a čtenář, kterému ještě není všechno jedno, pak může přemýšlet hlavně o tom, proč má zpovídaná persona něco takového zapotřebí), a někdy se hodně halasně rozčílí nad určitým úkazem přesahujícím teritorium divadla a kultury – tak před nedávnem například v článku s působivým titulkem „Komunismus je nehoráznost sama“ a o pár dní později v komentáři „Hradní bolševická rétorika“: „Když člověk slyší výroky současné hlavy státu, zažívá pocity, o kterých si myslel, že už ho nikdy nepřepadnou. Je to stud za to, koho si aspoň polovina národa zvolila, neboť ve chvíli, jež je víc než nejistá a lidi deprimuje, Miloš Zeman místo aby je povzbudil a obrousil hrany animozit, umí jen urážet.“ Atd. atp. Ne že by si například současný prezident nezasloužil tvrdou kritiku, jen je poněkud zvláštní a zároveň zcela pochopitelné, že v takových textech, vycházejících v jednom z masmédií, jež vlastní druhá, nikoli menší obluda v čele tohoto státu, zrovna o ní a jejích voličích nepadne ani slovo, tím spíš že Babiš s obludou první tvoří spojité nádoby. Že se Jana Machalická teatrálně stydí za Zemanovy voliče, je příznačné: jednak je celkem snadné stydět se za druhé, ať už se to týká čehokoli, a jednak k jejímu způsobu veřejného projevu patří i pozice kované soudružky učitelky, která na svém stupínku ví všechno nejlíp a bez pochybností z něj s blahosklonnou svévolí uděluje tu důtky, tu pochvaly. Styl Jany Machalické se ovšem vyznačuje také tím, že přijde-li na to, nechodívá pro slovo daleko, a tak by jí mohlo být srozumitelné sdělení, že se z jejích manýr – které trefně charakterizuje lidová moudrost „když už žerou, ať aspoň nemlaskají“ – může člověku docela zvedat kufr.
V nedávných dnech věnovala jeden ze svých textů i nedožitým osmdesátinám Petra Čepka. Poté, co s rozšafným, bulvárně lidovým akcentem předeslala, že „zemřel […] předčasně […], a i když nelze u zhoubných onemocnění stanovit příčinu, dohnalo jej to, v čem předtím žil“, pustila se do dalších úvah o tom, že „se nikdy nesmířil s marasmem, který přinesla normalizace. Snažil se žít tak, aby se nezpronevěřil svým názorům, a to byl stálý tanec mezi vejci. Tenhle způsob života byl psychicky vysilující a lidi ničil zevnitř. A zdá se, že ani dodnes to část národa nedokáže pochopit a stále častěji jsme konfrontováni s názorem, že za normalizace se vlastně nikomu nic až tak nedělo […]. Na stálém existenciálním tlaku, který prožíval, nebylo nic démonického, to byla hnusná realita. […] Sice se nedočkal nové doby v plném rozkvětu, ale neumím si představit, že by byl ochotný devalvovat své herectví ve stupidních seriálech, šaškovat v televizních estrádách a soutěžích“. To je pěkná pointa – lepší než o pár řádek níž poněkud překvapivé: „I když odešel tak brzo, vzpomínat na něj přináší potěšení“ –, neboť v „nové době“, která se v mnohém hnusnou realitou čím dál víc podobá staré „normalizaci“, kladou vpravdě nejpodstatnější otázky z oblasti etiky „stupidní seriály“ a „televizní estrády a soutěže“. A jak autorka text nazvala? Poněkud zaumně a po svém bohorovně, ale v jádru trefně, to jí je třeba přiznat: „Každý nemůže do panteonu slušných lidí.“