Dva dny před letošním 17. listopadem byla část pořadu ArtZóna na kanálu zdejší veřejnoprávní televize, který má být kulturním, věnována „bytové revoltě a kulturnímu undergroundu za minulého režimu“ a rovněž otázce, kam se „posunuly dnes“. Téma důležité, podnětné, znepokojující a zdaleka nikoli vyčerpané. Avšak pro toho, kdo je byť jen elementárně obeznámen s jeho základním materiálem a problematikou, nemohl nic dobrého věstit nejen samotný zájem České televize, proponovaný na cca osmnáct minut, ale ani hned vstupní slova nonstop rozzářeného moderátora Saši Michailidise, totiž že tento „dnešní fenomén“ (tak se rubrika jmenuje) „bude sametový“.

Na úvod jedna z editorek listovala pět let starou knihou Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent. Již ze záběrů na obrázky v ní bylo patrné, že některé z těch, které publikace představuje, k undergroundu coby specifické části disentu náležely, jiné však nikoli, a tak například označení „protikomunistické máničky“ ve zvukové stopě vyznívalo v blízkosti fotografie Evy Kantůrkové poněkud surreálně. Dalším bodem programu byla návštěva na statku manželů Chnápkových, vzhledem k tématu případná, avšak dnes již zcela nepřekvapivá (bohužel i co do ochoty se takového natáčení účastnit). Předvídatelnost ale vzápětí nečekanou měrou vynahradil prudký skok k další, velmi výrazné sekci. Pojednávala o umělkyni Tamaře Moyzes a její práci. Tu zde reprezentovaly především záběry z videa (?), jež – jak tvůrkyně ve slovenštině kulometně „odprezentovala“ s rutinním sebevědomím, posíleným příslušnou dávkou „trendy“ výrazů dnes v nejšiřším „kulturním“ provozu pomalu už povinně žádaných – nějak souviselo s výrobou jakési bohyně z kolektivu žen, potažmo nového náboženství, dále s tím, že je stále za co bojovat, a rovněž prý se zákonem uměleckého projevu. Databáze Artlist autorku, která se narodila v roce 1975 v Bratislavě a od devadesátých let až po současnost postupně studuje na několika vysokých uměleckých školách doma i v zahraničí, kde rovněž průběžně coby umělkyně oficiálně veřejně působí, řadí k pojmům gender art, happening, nová média, politické umění a public art. Osou „fenoménu“ pak byla studiová debata s kulturní teoretičkou Blankou Maderovou a historikem Petrem Blažkem, jimž bylo průběžně promítáno vše výše zmíněné. Vzhledem k tomu, že setrvali, rozhovor těžko mohl vyznít jinak než řekněme rozpačitě.

Snad ani jedné z podstatnějších otázek k zdejšímu undergroundu, a že se jich nabízí hodně, se v pořadu nedotkl nikdo. A těžko také mohl, při takto rozdaných kartách, pro něž bylo příznačné i to, že teprve v patnácté minutě, tedy těsně před koncem, moderátora napadlo zmínit věc samotné definice pojmu underground, s tím, že je „košatá“ a „není jen jedna“. Doložil to jednak citátem Ivana Martina Jirouse a zadruhé Martina Pilaře, dle jehož pozoruhodného vymezení prý underground znamená „vědomé odmítnutí stávajících hodnot a zhnusení systémem“.

Zbývajících několik minut „diskutující“ hosté už nějak dokopali, aby Saša Michailidis, stále radostně rozzářený, pointoval doznáním, že původně si spolu s ostatními původci pořadu myslel, jak je „kulturní underground poměrně jednoduché téma“, avšak nyní se kupodivu zdá, že si „vzali příliš velké sousto“. Taková sebereflexe by snad mohla mít po všem přestálém nakonec i jistý kataraktický účin, kdyby moderátor, jenž do poslední vteřiny neztratil svou sluníčkovou tvář, nestačil s pěstěným úsměvem ještě pronést závěrečnou hrozbu: na ArtZóně se budou muset k problematice vrátit.