17. května 2011 zemřela na své chalupě na Vysočině Olga Stankovičová, jedna z podstatných osobností nezávislého kulturního a společenského života v Čechách.
Narodila se roku 1945 v Německém (Havlíčkově) Brodě, studovala na střední ekonomické škole, potom dva semestry knihovnictví a angličtinu v Brně. Na konci šedesátých let byla zaměstnána v různých okresních kulturních institucích, než odešla do Prahy, kde na Filosofické fakultě University Karlovy absolvovala obor knihovnictví. Pak pracovala v knihovně Orientálního ústavu v Praze, především ale působila v rámci disidentských aktivit. V roce 1980 podepsala Chartu 77. V letech 1981–1989 vydávala samizdatový časopis Nový Brak, v roce 1987 uspořádala ineditní Sborník pro Jana Lopatku a Andreje Stankoviče k jejich pětačtyřiceti se zpožděním dvou let. Byla tajemnicí ve Výboru dobré vůle Olgy Havlové.
Olga Stankovičová patřila k těm, jejichž dílo v oblasti kulturního a veřejného působení není povýtce obsažené v hmatatelných „výstupech“, jaké se obvykle ve zmíněných sférách, jakkoli neoficiálních, očekávají, natož aby bylo verifikované v podobě funkcí, titulů či ocenění. Přesto – a nebo právě proto – by bez její inteligence, invence, nadhledu, humoru, důslednosti, přátelství a odvahy nevzniklo nejen v předlistopadových dekádách ve zdejším uměleckém a společenském světě leccos podstatného. Počiny, které víceméně skrytě iniciovala, podporovala a pomáhala uskutečnit, zdaleka nejen jako partnerka básníka a kritika Andreje Stankoviče, s nímž valnou část života tvořila vpravdě nerozlučnou dvojici, zřejmě není možné v úplnosti rekapitulovat. Nepotřebovala se „zviditelňovat“, i když se z anonymity nebála vystoupit, když to považovala za důležité, zpravidla s rizikem velmi nepříjemných důsledků. Patřila k chytrým, duchaplným a statečným ženám, bez nichž by byla existence v Čechách nejen za časů totality o mnoho chudší, smutnější a nesvobodnější.
Pro samizdatovou Revolver Revui č. 10/1988 s ní připravily rozhovor jiné dvě ženy podobného ražení, Olga Havlová a Jarmila Bělíková. Toto interview s odstupem bezmála dvaceti let přetiskla Revolver Revue č. 69/2007 v rámci bloku věnovaného Andreji Stankovičovi a přinášíme ho i zde.
Bubínek Revolveru 6. 6. 2011
Za Olgou Stankovičovou
Olga Stankovičová a Nikolaj Stankovič, Stará Říše, kolem roku 1990, foto H. Wilsonová
Posledních 10