Letošní významné životní jubileum Andreje Kroba, nezaměnitelného solitéra českého divadla a jednoho z nenápadných, ale podstatných „dělníků“ disentu, již nepřekvapivě nestálo až na nepatrné výjimky zdejším médiím za pozornost. Při této příležitosti však vyšla kniha Andrej Krob: Paměti kulisáka (nakl. Kodudek, 2023), jejímž základem je upravený přepis vzpomínkového rozhlasového pořadu (z cyklu Osudy, ČRO 3 – Vltava, 2012). Autobiografické vyprávění v ní provází množství fotografií, opatřených „druhým hlasem“, jejž tvoří popisky-komentáře protagonistovy ženy Anny Freimanové, která s ním činně prožila mnoho let, a na závěrečných stranách najdeme soupis jeho divadelních inscenací a audiovizuálních děl. Pro Bubínek Revolveru se kniha nestala podnětem k recenzi, nýbrž k připomínce významu, který má tento pozoruhodný muž pro českou kulturu a společnost. Citáty v následujícím textu pocházejí z ní.
A. K., Horní Počernice, 1975, foto © rodinný archiv Krobových
Narodil se v Chebu 14. dubna 1938, vyučil se v oboru montér ocelových konstrukcí, absolvoval základní vojenskou službu, na přelomu padesátých a šedesátých let byl vrtařem studní u Vodních zdrojů. O roku 1963 pracoval s různými přestávkami jako jevištní technik neboli kulisák a někdy také příležitostný herec: nejprve v Divadle Na zábradlí, především v proslulé éře této scény v šedesátých letech, dále v různých etapách i v Pantomimě Alfreda Jarryho, Cirkusu Alfréd a Divadle Járy Cimrmana. V roce 1975 založil své amatérské Divadlo na tahu, které existuje dodnes a v němž působil jako režisér, herec a jevištní mistr. Byl rovněž spoluzakladatelem, kameramanem, redaktorem a režisérem Originálního Videojournalu, který patřil k nezastupitelným disidentským aktivitám druhé poloviny osmdesátých let, od roku 1990 pracoval i jako televizní dokumentarista na volné noze. Stal se jedním z prvních signatářů Charty 77, v prosinci 1976 mu ji dal podepsat Václav Havel.
Pro jeho profesní i občanskou cestu – určovanou kromě jiného svéráznou směsí neambicióznosti ve smyslu ochoty dát vlastní síly a schopnosti do služeb jiných a nemalé umanutosti a neochvějnosti – je příznačný postup od píky, formovaný zkušenostmi, inspiracemi a argumenty běhu života, nikoli teorií či ctižádostmi jinými, než je snaha konat poctivě, důkladně a důsledně. Režisérem a zakladatelem vlastního divadelního souboru se stal z vášně pro divadlo, ale neméně z přátelství – a celý život se také hrdě hlásil ke statusu amatéra ve smyslu člověka, který se věci věnuje z lásky a zaujetí, a nikoli především z profese. Rovněž do světa disentu ho dovedlo přátelství a s ním empatie a věrnost a také takříkajíc zdravý a zároveň jakoby pořád naivní rozum a cit. S vědomou svéhlavostí pěstoval svou neokázalou osobitost: „Celej můj život je o tom, že sice všechno je napsáno v knihách, to mě nezajímá, vždycky na to musím přijít sám. Potom ovšem zjistím, že to je absolutně zbytečné, protože stačilo chodit do školy, stačilo si to přečíst.“
Kulisáci na zájezdě, A. K. uprostřed, před ním se o auto opírá Jan Hraběta, za ním vzadu Arnošt Kurel, vlevo za ním Jaroslav Tuček, seuhá polovina šedesátých let, foto © archiv Jana Hraběty
Příkladný kulisák, k nimž Andrej Krob tolik let patřil, je příkladný dělník divadla, nezřídka zcela nepostradatelný, protože bez jeho šikovnosti, zkušeností a také nezbytné ochoty by mnohé tvůrčí představy jeho nadřízených zůstávaly pouhými idejemi nebo by bylo jejich naplnění nedostatečné, jak se také velmi často stává. Pro letošního pětaosmdesátníka je příznačné, že si v době nahrávání vzpomínek pořád pamatoval rozměry jeviště Divadla Na zábradlí („4,50 od portálu k portálu, vejška 3,75, hloubka, no, tam si nejsem jistej, ale kolem těch šesti metrů“), že věcně konstatuje, jak za jeho kulisáckého působení v tomto divadle neexistovalo „to nejde“ (a proto například Libor Fára, který v něm zásadně zazářil jako scénograf, „rychle pochopil“, že mu právě Krobova „přítomnost a přítomnost ostatních kulisáků v mnoha ohledech pomůže realizovat věci, který třeba v jiných divadlech nejdou“), nebo jak s hrdostí i setrvalou oddaností a vděčností vzpomíná na to, že „dělal, co mohl, aby splnil jakékoli přání“ Jana Grossmana, režiséra a vůdčí osobnosti Zábradlí v oné slavné éře, přičemž mezi těmito přáními „byla i taková, jako že je potřeba na jevišti absolutní tma, ale přitom tam musí bejt dobře vidět. A i tyhle věci jsem dokázal zařídit, vymyslet“. Mimořádně dobrý a vnímavý kulisák bývá ovšem i člověk, který se dozví a ví o divadle také ty nejpostatnější věci ze sféry tvorby a provždy značně tajuplných neprovozních mechanismů a zákonitostí v alchymii každé inscenace a každého představení.
Pro Krobovu cestu k vlastní divadelní tvorbě a souboru bylo kromě důkladně, zaujatě a invenčně provozované kulisácké práce určujících několik setkání, ta obzvlášť podstatná souvisela opět s Divadlem Na zábradlí šedesátých let. Na prvním místě to byl, stejně jako pro řadu dalších, právě Jan Grossman („byl jednoznačně dominantní a pro mě tehdy naprosto nejvýraznějším člověkem. Ani táta, ani máma. Nikdo. Najednou jsem měl člověka, ke kterýmu jsem, dá se říct, do určité míry zbožně vzhlížel, než on sám zařídil, abych s tou zbožností přestal a stal se jeho kolegou a přítelem, jestli si to můžu dovolit říct“). Pak zmíněný Libor Fára a ještě víc Václav Havel, kmenový dramatik tohoto divadla. Grossmanův mimořádný jevištní ubuovský opus s Fárovou výpravou (1964), na němž byl Krob svým dílem práce účasten, ho inspiroval k vůbec první vlastní režii: představení Jarryho Krále Ubu se studenty Střední zemědělské školy v Březnici (1967). Druhá režie následovala až po osmi letech, Krob ale kvůli ní už založil své Divadlo na tahu a inscenace se stala zásadní událostí českého divadla v období „normalizační“ totality. Především proto, že vznikla, řečeno s Hančem, z naléhavosti a morálnosti, která snad nemůže být ryzejší:
S Václavem Havlem byli Krobovi brzy velice úzce provázáni i v soukromí, od roku 1966 se stali, díky tomu, že Krob Havlovi doporučil ke koupi tamní nemovitost, bezprostředními sousedy na Hrádečku, který se tak proměnil ve specifické kulturní a společenské centrum svého druhu – co tak těsné a po celou dlouhou dobu až idylicky dobré sousedství pro obě strany znamenalo nejen v krátkých uvolněnějších letech šedesátých (a pak zas stejně i jinak po rocích v etapě Havlova polistopadového působení), ale především ve vleklých neidylických „normalizačních“ časech, kdy se Havlovi i Krob proměnili v disidenty (a Krobova žena Anna Freimanová Havlovi spravovala samizdatovou knihovnu a pomáhala v dalších souvisejících věcech), snad netřeba dokazovat. Havel před Krobem na Hrádečku v oné nesnadné době zmiňoval i to, že jeho Žebrácká opera, kterou napsal pro Činoherní klub, kde ale už nebyla z politických důvodů inscenována, se patrně nikdy nebude hrát. „To neměl říkat. Prostě bláznivej nápad, a řekl jsem: ,Václave, já seberu lidičky od divadla, šatnáře, kulisáky…‘ On se smál a nevěřil tomu“. Zkoušky začaly v roce 1974, legendární představení se uskutečnilo v sále hostince U Čelikovských v Horních Počernicích 1. listopadu 1975. V hledišti sedělo „tak dvě stě osmdesát až tři sta“ diváků, mezi nimi mnoho kamarádů i věhlasných divadelníků a také osob komunistickému režimu velmi nepohodlných: „[…] šel jsem sel podívat do tý dírky [v oponě] a najednou jsem zjistil, že je to tam absolutně plný. A teď jsem viděl – Landovský, Chramostová, Krejča vzadu, Tříska. Já jsem říkal: ,Ježišmarja!‘ Prostě bylo mi úzko, ne z nějakých obav, z nějakýho strachu, bylo mi úzko z toho, že před těmito mistry já se teď mám předvádět s něčím, o čem si myslím, že to ještě mělo počkat.“ Obavy byly neoprávněné. „Fungovalo to. […] To byl velkej zážitek. Pamatuju si, že přišla nějaká dáma z nějakých divadelních kruhů a řekla: ,Tak, a teď jste navěky v dějinách českého divadla.‘ Přišel Jan Grossman, jenom se pousmál, mrk okem. To jsou krásný chvíle.“
Václav Havel s A. K. před představením Žebrácké opery v Horních Počernicích, 1. listopadu 1975 foto © Bohdan Holomíček
A. K. před oponou proti plnému sálu v Horních Počernicích, 1. listopadu 1975, foto © Bohdan Holomíček
Horní Počernice, 1. listopadu 1975, foto © Bohdan Holomíček
A. K. s Janem Grossmanem po představení Žebrácké opery v Horních Počernicích, 1. listopadu 1975, foto © Bohdan Holomíček
A. K. s Olgou Havlovou po představení Žebrácké opery v Horních Počernicích, 1. listopadu 1975, foto © Bohdan Holomíček
Úspěch představení byl ohromný a postihy na všechny strany rovněž. Pro Andreje Kroba znamenaly výslechy, definitivní výpověď (oficiálně pro „nadpočetnost“) z kulisáckého místa v Divadle Na zábradlí (řízeného dr. Vodičkou, kterého mimochodem leckdo dodnes vyzdvihuje pro domnělou odvážnost, o tom viz například zde) a mimopražskou práci montéra kovotěsu (Tvar Pardubice). Všechno pak vyústilo podpisem Charty 77, k němuž Andrej Krob přirozeně dospěl de facto proti svým rodinným kořenům a východiskům, daným od nejútlejších let kladným vztahem k Rusku, potažmo Sovětskému svazu, a s tím i komunismu: „Prostě jsem nevěřil, že by režim cokoli udělal proti partě lidí, vlastně proti dělníkům, kteří se ve volném čase bavěj tím, že dělají hru, proti který nic nemaj, protože v ní nenacházejí nic, co by neodpovídalo představě o slušně napsané hře […]. Takže jsem nepředpokládal, že bych se mohl stát nepřítelem této země. Já nikdy moc nepřítel nebyl. Mě velmi popuzovalo, že ti mí nejbližší najednou nemůžou dělat, co předtím dělali. Ale já jsem v sobě neměl postoj k tomu, co se mi potom zjevilo plně v tom nejhorším možné světle, jak si člověk může představit, skrze zkušenost, kterou jsem udělal.“ Krobův osud tak patří k těm, jež dokládají, že totalitní režim dovedl k tzv. protistátní činnosti i lidi, kteří se chtěli „jen“ důsledně věnovat své primárně nepolitické práci, zálibám a přátelstvím: „Podpis Charty 77 mě dostal do jakéhosi společenství, to považuju za první dost důležitej, zodpovědnej krok, kdy pro mě přestala legrace. Do tý doby jsem si víceméně žil svobodně, dělal jsem si, co jsem chtěl. Nakonec i ty Počernice nebyl politický akt, ale bylo to důkazem toho, že se nikdy nikoho nebudu ptát, co mám nebo nemám dělat, a že když se k něčemu rozhodnu, tak to udělám.“ Disidentská práce pak v Krobově případě spočívala především v průběžné výpomoci Václavu Havlovi, kterému byl k dispozici hlavně jako prostředník či posel, a od roku 1985 také v podílu na zmíněných aktivitách Originálního videojournalu, pro který kromě jiného připravil videoinscenaci Havlova Pokoušení (1988).
A. K. a Václav Havel při scénickém čtení Audience ve stodole u Krobových na Hrádečku, léto 1977, foto © Bohdan Holomíček
A. K. s Václavem Havlem na Hrádečku v osmdesátých letech, foto © Jan Kašpar
K divadelní režii se soustavněji vrátil v devadesátých letech. Nadále se věnoval především, i když nikoli výhradně, inscenování Havlových her, jejichž provedení není vůbec snadné, ale pro něž má zvláštní smysl a kterému kupodivu velmi dobře vyhovují možnosti i omezení dobrého amatérského divadla, ovšem za určitých předpokladů. Krob kromě jiného ví, jak obzvlášť důležitý je pro Havlovy hry rytmus. „Rytmus, rytmus, rytmus. Jakmile zpomalíte Havla nějakým rozehráváním, vždycky se dostanete do oblasti, kde vám hrozí nuda a kde lidi začnou buď odcházet, nebo usínat.“ Některé jeho inscenace Havlových her s nadále amatérském souborem Divadla na tahu byly zásadní: například Horský hotel (1991) nebo Spiklenci (1992), provozované na scéně Divadla Na zábradlí v době, kdy se uměleckého vedení opět mohl ujmout Jan Grossman, stejně jako Krobova druhá inscenace Havlovy Žebrácké opery uvedená k dvacetiletému výročí počernického představení, 1. listopadu 1995, opět s Divadlem na tahu, avšak v hlavní roli s hvězdným Ladislavem Smoljakem, „kterej se“ ale, jak Krob zdůrazňuje, „vždy považoval za neherce“.
Veřejná zkouška Krobovy inscenace Žebrácké opery z roku 1995 u Krobových na Hrádečku, foto © Ondřej Němec
Občas Andrej Krob spolupracoval jako režisér i s profesionálními soubory, první taková nabídka přišla také ze Zábradlí, od Petra Lébla, který tam nastoupil po Grossmanově smrti (1993), vznikla tak inscenace Ztížené možnosti soustředění (1997). V této oblasti „to bylo poprvé, co jsem pracoval za peníze, do té doby to vlastně bylo pořád zadarmo, nebo za symbolické honoráře. (…) A co se týče přístupu k profesionálním hercům, to je svým způsobem vždycky problém. U neherců, kteří se stanou potom vlastně taky herci, je ale princip nehereckej, neškolenej, přirozenej, autentickej. Zatímco herci od slova ,hráti‘ pocházejí (…)“. „Nehrajte! Nehrajte! Nehrajte! To byl nejzásadnější pokyn profesionálnímu souboru Divadla Na zábradlí,“ dodává v popisce k příslušné fotografii Anna Freimanová. V této inscenaci Ztížené možnosti soustředění hrál ovšem hlavní roli Jiří Ornest, profesionál formátu, který dokáže ocenit i Andrej Krob, také proto, že si ho „neváží nejenom jako herce, ale i jako člověka (…). Ten samozřejmě velmi rychle pochopil, o co jde, a rozuměli jsme si, velmi jsme si rozuměli.“
A. K. pod jevištěm s herci a dalšími spolupracovníky na inscenaci Ztížené možnosti soustředění v Divadle Na zábradlí 1997, vpravo u portálu sedící Jiří Ornest, foto © Bohdan Holomíček
Andrej Krob vždycky dělal divadlo jen jedno, to je však něco, co nikdy nepochopí na rozdíl třeba od Jiřího Ornesta, Jana Grossmana nebo Petra Lébla fachidioti a nejistí lidé, kteří pro posouzení kvalit – a netýká se to samozřejmě jen divadla – potřebují razítka formálně stvrzující profesionalitu. Krob vzpomíná, jak jeho inscenaci Ztížené možnosti soustředění s profesionálním souborem Divadla Na zábradlí „kritiky přijaly velmi kladně. ,Krob svému Havlovi rozumí‘, takové titulky vyšly. Bylo zdůrazňováno, že je to poprvé. Jako kdyby režie profesionálního divadla něco změnila. Co bylo předtím, tak už neplatí? Nebo je jenom jediné místo na světě, kde člověk může existovat jako režisér, a to všechno ostatní je něco jinýho? To není pravda, všechno tak úzce spolu souvisí.“
Podivuhodnému kulisákovi a nebojácnému muži Andreji Krobovi dík a všechno nejlepší k letošnímu výročí!
Anna Freimanová a A. K. na Hrádečku v nedávných letech, foto © Bohdan Holomíček