Z čerstvé, zimní Revolver Revue č. 121 dnes přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru úvodní text k rozsáhlému bloku, věnovanému kritičce, kurátorce a historičce umění Ludmile Vachtové, který kromě řady fotografií a podrobného slovníkového hesla obsahuje třináct příspěvků, dotýkajících se různých období a témat svázaných s touto mimořádnou osobností nejen české kultury – autorkami a autory esejí, vzpomínek a reflexí jsou Polana Bregantová, Michal Bregant, Blanka Jiráčková, Magdalena Juříková, Viktor Karlík,  Dana Marková, Terezie Nekvindová, Mahulena Nešlehová, Pavla Pečinková, Anita Pelánová, Terezie Pokorná, Barbora Špičáková a Michael Špirit.


L. V. s náramkem D. Vinopalové, cca 1970

KDYBY SE ZA TŘI DESETILETÍ OD PÁDU KOMUNISMU
v Čechách podařilo domestikovat alespoň uspokojivé kulturní poměry, byl by Ludmile Vachtové v souvislosti s jejím odchodem z tohoto světa 23. července letošního roku věnován podstatný prostor nejen ve specializovaných, ale i hlavních médiích. Protože se však vývoj společnosti v této zemi nadále ubírá směrem převážně dekultivujícím, který často jen dokonává devastaci z dekád totality, o jedinečné historičce a kritičce umění, významem díla i osobnosti zásadně přesahující rozměr místního teritoria, bylo po její smrti možné číst pouze nemnohé, jen na několika málo místech.

K tak ostudné situaci ovšem bylo nakročeno hned po roce 1989, kdy jí po letech, které strávila v důsledku zdejší „normalizace“ vynuceně, avšak mimořádně plodně v cizině, jen málokdo poskytl příležitost k tomu, aby mohla znovu důstojně působit i v rodné zemi a zúročila tu všechno výjimečně cenné, čím profesně i lidsky suverénně disponovala. Bylo jí tehdy padesát šest let – a dožila se bezmála osmdesáti sedmi, do posledních roků svého života vynikala mimořádnou duševní svěžestí, dlouho i nevšední fyzickou vitalitou a pružností. Uvážíme-li na jedné straně, co všechno znala, uměla i jaké měla ve světě jméno a s ním i kontakty a možnosti, a na straně druhé vezmeme v potaz, jak často stojí a padají skutečně důležité a významné hodnoty v Čechách doslova s „pouhými“ jednotlivci, nebude drzé vyslovit domněnku, že kdyby jí tu tenkrát patřičné příležitosti znovu dány byly, mohla by zdejší výtvarný a kulturní život ovlivnit a spoluutvářet opět zásadně – nejen jako kritička, teoretička a kurátorka, ale i svými organizačními, řídícími, praktickými a také pedagogickými schopnostmi. V obnovených svobodných poměrech ji však ke spolupráci oslovovali až na výjimky pouze jednotlivci, zpravidla bez vazeb na vlivné instituce. Z těch jí nikdo soustavnou práci kurátorskou nenabízel, nikdo ji nevybídl k působení na žádné škole, k podílu na řízení galerie, možná té Národní, k tomu, aby mohla nejen svými texty napomáhat tolik potřebnému spojení se světem, atd. A patrně nikoho také ani nenapadlo navrhnout ji například na státní vyznamenání nebo natočit o ní dokumentární film, zatímco o nýmandech, hochštaplerech, bezpáteřních šíbrech, o populárních šašulích ani nemluvě, jich tu máme nepočítaně a někteří z nich se pyšní i řádem, medailí či jiným vysokým oficiálním oceněním.

Je otázka, zda to všechno bylo vědomé, podvědomé či bezděčné, jisté je, že před kritérii, která by tu svou prací a osobním příkladem nastolovala, by zdaleka neobstál každý – a to by pro většinu z těch, co se především přetlačují o moc, slávu a peníze, nebylo výhodné.

Reflektovala to, avšak s důstojností a hrdostí sobě vlastní. Byla si silně vědoma své ceny, ale stejně tak podstatných věcí mezi nebem a zemí. Poznala jsem ji jako člověka řádu a víry. Nejen pronikavého intelektu, ale i radostné mysli. Zažila jsem málo lidí, kteří vzbuzovali tak přirozený respekt i chuť s nimi být. A nezažila jsem možná nikoho, kdo by měl tak nepřehlédnutelně osobitý styl patrný snad ve všech projevech jeho života, zdaleka nejen tam, kde to bylo a je nejzjevnější, to jest v psaném či mluveném výrazu, veřejném i soukromém, nebo v účesu či oblékání. Soudržný celek, styl nikoli jako ozdoba, ale vlastní tvář.

O následující texty jsem jejich autory požádala nikoli proto, aby vznikl jakýsi její kolektivní portrét či nekrolog, ale proto, aby bylo zaznamenáno a připomenuto alespoň něco z toho, co (ještě) v tuto chvíli zaznamenat a připomenout lze. Spíš než o příležitosti bilancovat je po smrti Ludmily Vachtové možné v souvislosti s jejím dílem mluvit o potřebě se s ním teprve hlouběji seznamovat, v mnoha směrech vůbec začít. Stačí si přečíst závěrečné slovníkové heslo, které pro tuto příležitost aktualizovala Polana Bregantová, a představit si třeba jen to množství českému publiku dosud zcela neznámých textů, v nichž Ludmila Vachtová po léta pravidelně referovala v němčině, i o výtvarných událostech prvořadého mezinárodního významu.

Byla člověkem charakterním, morální kritéria pro ni patřila k zásadním. Autorka zmíněného hesla vzpomíná, jak jí přivezla Slovník historiků umění, v němž vyšla jeho mateční podoba, a jak Ludmilu Vachtovou nejvíc zajímalo, „zda se z hesel pozná, kdo byl slušný člověk a kdo svině“. Jiná z autorek následujících příspěvků konstatuje, že Ludmila Vachtová „morální postoje brala v potaz i při koncipování skupinových výstav, do výběru nezařazovala umělce, kteří se – jejími slovy – ,zkurvili‘“.

Samozřejmě se teď přímo nabízí a bylo by víc než žádoucí, aby bylo o jejím díle a osobnosti konečně, alespoň po její smrti – která odkaz lidí nepohodlných a vymykajících se činí pro většinu méně nebezpečným – uspořádáno sympozium, vznikla monografie. Ale stejně tak by bylo velice dobré, aby se toho neujala nějaká svině a nezkurvila to. Ludmila Vachtová už tu není a my bohužel žijeme nadále v Čechách.
Terezie Pokorná


foto Karel Cudlín pro Revolver Revue, 1999