Josef Abrhám v inscenaci Gogolových Hráčů na scéně Činoherního klubu, foto Miroslav Pokorný


Po nedávné smrti herce Josefa Abrháma konstatoval Michael Špirit, že převažující veřejná reflexe této skutečnosti přinesla „obvyklou dávku nevkusu, banalit, povrchnosti a neznalostí“, a věnoval se jedné z jejích podob. Jak slovo „obvyklé“ říká, vše je již nějaký čas v řádu věci. I výjimečné osobnosti mohou mít dnes za sebou sebevíc hodnotné dílo (a to, zdůrazňuji pro jistotu, někdy i napříč takříkajíc vysokými a nízkými žánry), mohou mu sami přikládat jakkoli zásadní význam, a dokonce mohou být navíc sympaticky zdrženliví co do výskytu v kdejakém médiu či na různých pokleslých společenských akcích, ale pokud jsou spjaty také s projekty nevalné ceny a vyslouží si širokou popularitu právě skrze ně, pak jsou to právě tyto lacinosti, co po nich především zůstává po jejich smrti ve veřejném prostoru, určovaném médii, jejichž propad se až na tenčící se výjimky zdá být bez konce. V případě Josefa Abrháma, herce ve zdejším kontextu mimořádného především v oblasti divadla, je mezi nesčetnými ohlédnutími za jeho prací příznačný i text v „názorovém internetovém deníku pro obranu liberální demokracie“ (výmluvný žel rovněž pro „kulturní“ a myšlenkovou úroveň periodika, které v záměrech cílí výš než dnes většina ostatních). Za titulkem „10 rolí, které udělaly z Josefa Abrháma nesmrtelného herce“ následuje komentovaný žebříček vrcholící televizní „normalizační“ Nemocnicí na kraji města: „To nejlepší nakonec. Doktor Blažej, jedna z nejlépe napsaných postav Dietlova seriálu. Z dobrého, leč lehkomyslného ortopeda, karbaníka a holkaře se mění v mstivého primáře a nakonec v lékaře, jenž v sobě nachází pokoru. Řev Blažeje na mladého Sovu si pouštím vždycky, když se mi zdá, že je svět až příliš idylický.“ (Ano, to skutečně nejen píše, ale patrně i dělá autor Fora24.)

Příklad Josefa Abrháma tu slouží jako pars pro toto. Takové převládající „sumarizace“ celoživotního díla patří s postupující dobou k čím dál citelnějším daním za popularitu. Zemře-li naopak v současných Čechách někdo ze světa kultury, kdo masověji proslulý není, je situace radikálně odlišná. Jeho opravdový význam může být sebevětší, avšak zde událost smrti už nestojí většině médií ani za zmínku, natož za bilanci díla, a široká veřejnost se o odchodu daného člověka třeba ani nedozví (příklady z posledních let si zde patrně každý čtenář dosadí sám, stejně jako si může připomenout, že i jen v relativně kulturnějších časech tomu tak nebývalo). To je zas daň za neochotu nebo neschopnost přijímat určitou práci, a být s ní tak či onak přítomen v té části našeho světa, která má s kulturou bez uvozovek čím dál méně společného. Daň je tu ale zároveň výhrou, protože k nesporným výhodám postoje a postavení takto vyhraněných osobností patří, že s tím, čemu se říká posmrtný odkaz, pak nelze pracovat supermarketovou metodou „znáte z reklamy“, resp. ze služebného seriálu, idiotského filmu, stupidního čtiva, bezduchého exhibování atp. A tak se ani nemůže stát, že v obecném povědomí jsou skutečné hodnoty z odkazu mrtvého překryty bezcennostmi.