Příliš mnoho otázek (poznámky k Pařízkově inscenaci Na západní frontě klid / Zelené koridory)

Nová pražská inscenace Dušana Davida Pařízka má název Na západní frontě klid / Zelené koridory a ještě podtitul ve dvou bodech: Diptych 1918/2022. O vojácích a uprchlicích. Může se zdát, že v podstatném se neliší od dvou předcházejících vynikajících počinů, které v posledních letech tento divadelník v Čechách připravil (o inscenacích Andruchovyčovy Moskoviády a Handkeho Sebeoviňování + Zdeňka Adamce jsem psala zde a zde). Obdobný inscenační tým včetně několika osvědčených herců, stejné principy ve scénografii i v užití hudby a dalších výrazových prostředků, tentokrát také stejný genius loci, nekašírovaně syrový prostor Divadla X10 jako v případě Moskoviády. Po léta precizně budovaný a důkladně prověřovaný, dlouho už dobře rozpoznatelný styl, k jehož základním rysům patří minimalismus nevylučující silnou obraznost a s ním důraz na herce, slovo a také aktuální, do značné míry společenské, ba politické téma. Styl již delší čas natolik výrazný, že je nad ním, přesněji řečeno nad jeho nejzjevnějšími atributy, průběžně vyslovována i nepřekvapivá pochybnost, jestli se jeho tvůrce příliš neopakuje. V případě Pařízkovy práce se mi nezdá namístě, protože její stylotvorné základy jsou sice už známé, ale především nosné – pokud ovšem v příslušném díle všechno opravdu drží pohromadě a běží, jak má. Nejlepší Pařízkovy inscenace patří k těm, které fungují jako promyšleně zkonstruované stroje, poskytující ale ve svém pevném rámci dostatek prostoru pro žádoucí nemechanický život.

Pařízkovu divadelnickou práci často vyznačuje také vynalézavost při volbě výchozí látky, která nezřídka už sama o sobě vzbuzuje zájem. Tentokrát podněcovalo patrně nejen mou zvědavost, jak v rámci jednoho večera naloží s bezmála sto let starým Remarquovým bestsellerem, touto čítankovou, ale dodnes živou klasikou, a čerstvou hrou, kterou Natalie Vorožbyt napsala na zakázku pro Münchner Kammerspiele, kde měla světovou premiéru jen několik měsíců před prvním uvedením v Čechách (16. 12. 2023). Je nasnadě, že německý spisovatel (nar. 1898 v Osnabrücku) a ukrajinská filmařka a dramatička (nar. 1975 v Kyjevě) se v obou textech zabývají válkou, přesněji řečeno jejími důsledky pro „řadovou“ lidskou bytost, a oba přitom vycházejí z více či méně bezprostředních osobních zkušeností. Může to ale být opravdu pevný základ pro jednu kompaktní inscenaci? Vytvořit přesvědčivé a nepovrchní dílo o válce, tématu tak věčném a zároveň tak omšelém a tolikrát zprofanovaném, bylo v každém případě těžké vždycky a v kontextu současných válečných událostí se určité tvůrčí obtíže mohou ukázat ještě zřetelněji.
 

Z Remarquovy prózy, které je věnována první část poměrně dlouhého, dvouapůlhodinového večera, dokázal Pařízek díky svým osvědčeným prostředkům uchovat mnoho podstatného a živoucího. Nezabránil přitom ale jedné výrazné ztrátě: ústřední hrdina knihy Pavel Bäumer a jeho tři spolužáci z gymnázia jsou ve chvíli, kdy narukují, mladíci, lecčíms napůl ještě děti, a z takové vypravěčské perspektivy, podtržené ich-formou v převážně přítomném čase, v románu vyplývá mnohé, možná to nejsugestivnější a nejsilnější. Pařízek do role hlavního hrdiny obsadil Stanislava Majera, jeho kamarády představují Jan Bárta a Martin Pechlát, který ale hraje čtyřicetiletého Katczinského. Tři muži střední generace sugerují na scéně, jakkoli zejména Majer tu opět podává výborný herecký výkon, jen samotným svým zjevem v osobní výchozí situaci protagonisty a jeho druhů chtě nechtě něco dost jiného než Remarquova próza. A nemění na tom nic ani to, že v ní i v inscenaci výrazně zaznívá, že kluci na frontě první světové války museli v mžiku a bez přípravy v mnoha směrech dospět, zestárnout. Právě ten prudký náraz a kontrast – mezi mládím a dospělostí, nevinností a zkušeností, čistotou a špínou, ideály a realitou – je důležitý. S Remarquem, jehož text je stylizován jako bezprostřední svědecká, až reportážní výpověď, tuto situaci hlavní postavy a jeho spolužáků prožíváme s nimi, v inscenaci s takovým obsazením všechno vnímáme spíš jako vzpomínku nebo vyprávění, jakkoli sugestivní, o něčem dávném a poněkud už odlehlém. Na scéně ze stejného důvodu pokulhávají i místa, z nichž vysvítá hrdinova nezkušenost v milostném životě. Také výrazný motiv určujícího vztahu k maminkám coby často pořád ještě jediným důležitým ženám v životě neukazuje při takovém obsazení paradoxně na předčasnou dospělost, nýbrž na mentalitu právě opačnou. To se však netýká opravdu silné scény zpřítomňující stejně jako v románu de facto „pouhým“ monologem protagonistovu vysněnou dovolenou, která se stává noční můrou, protože doma nečekaně nachází umírající matku.
 

Když skončí první část, věnovaná Remarquovi, následuje pauza, kterou po zmíněné scéně pokládám za druhý vrchol večera, už pro její nezvykle aranžovaný průběh, ale i významovou nasycenost. Divákovi je projekcí sděleno, že se následujících x minut nebude v sále dít nic tak podstatného, aby o to nemohl přijít. Z promítaných instrukcí se také dozví, kolik minut průměrně zabere návštěva toalet. Rozsvítí se, mnozí diváci rovnou či zdráhavě opouštějí svá místa, jiní zůstávají. Musí se rozhodnout, něco se tu bezpochyby děje a dál dít bude a je otázka, zda se to nebude týkat jen přestavby scény. Na ní v plynulé návaznosti k první části dochází k agresivní destrukci bílé projekční plochy, která se ukáže být z polystyrenu a připomíná teď praskající led, jednotlivé demolované části-kry pokrývají jevištní prostor. Po chvíli si na jeho kraj sedají dva herci a jakoby nic uprostřed tohoto organizovaného chaosu – v němž také zaznívají různé zvuky a hudba, časem i živý zpěv – diskutují o obecných rysech války prostřednictvím citátů z Remarqua, Zweiga a Fromma, jak nám opět říká projekce. Někteří diváci to všechno po celou dobu pozorně sledují a poslouchají, jiní si mezi sebou při tom povídají, mnozí odešli, někteří jsou na toaletách, postupně se vracejí. Když jsou všichni zase na svých místech, v sále se opět zhasne a na troskách první části následuje druhá.
 

V ní dojde na text Natalie Vorožbyt. Původní hru neznám, z toho, jak ji inscenuje Pařízek, se mi nejeví jako dramatický text bez ohledu na své téma příliš pozoruhodná. Přinejmenším v Pařízkově podání má výrazné příznaky publicistického přístupu a je pouhým, brzy v podstatě stereotypním sledem nikterak propracovaných epizod a výjevů, až na výjimky navíc záhy předvídatelných – z hlediska divadelního účinu je nezachraňuje fakt, že jsou to převážně výjevy z dnes bohužel patrně běžného života ukrajinských dívek a žen, které kvůli válce odešly z domova do střední a západní Evropy. Dochází k zajímavému jevu: Vzdor tomu, že se Pařízek prostřednictvím hry současné ukrajinské autorky pokouší reflektovat realitu a zkušenost, která je dnes stejně čerstvá, málo zmapovaná a přitom burcující, jako byla ve své době realita a zkušenost první světové války, o níž jedinečně vypovídal Remarque, je druhá polovina večera výrazně slabší, méně naléhavá, často žurnalisticky prvoplánová a pouze vnějškově atraktivní, jen svými tématy a motivy. Dva texty, z nichž inscenace vychází, se tu jeví být svou uměleckou úrovní nesouměřitelné. V tom vidím jedno z podstatných úskalí celého projektu.

Největší potíž pak shledávám v celkové výchozí dramaturgické rozvaze, s níž souvisí interpretace výsledného celku. Zdánlivě se tu jako na dlani nabízí základní, Remarquem daný protiválečný étos ve spojení s protiputinovským akcentem. Takové poselství je takříkajíc chvályhodné a naléhavé a dle očekávání na ně také dobře slyší publikum (zde ovšem spíš specifické než masové) vyprodaných představení a s ním i mnozí recenzenti. Potíže nastávají, když se divák s takovým inscenačním sdělením nespokojí a začne i přemýšlet – což by přinejmenším u typu divadla, pro které lze nejspíš užít označení apelativní (tedy nikoli agitační), měl, protože v takovém divadle, má-li být dobré, jsou pod vrstvou obraznosti a emociálního náboje klíčové právě myšlenky, argumenty, kritické postoje, v jistém smyslu tedy intelektuální práce, předpokládaná nejdřív na straně tvůrců a pak i obecenstva. (O takových intencích koneckonců svědčí, přinejmenším v žánrech svého obsahu, i program k inscenaci, který tvoří rozsáhlé úryvky z eseje Milana Scholze První světová válka a změna prostorového paradigmatu: Naumann – Masaryk – Agnelli a Cabiati, stať Libora Svobody Z dějin Ukrajiny ve 20. století nebo článek Míly O’Sullivan Ženy nejsou pasivní oběti).
 

Už před příchodem do divadla nás nad spojením dvou výchozích textů a podtitulem inscenace může napadnout jedna jemnější interpretační cesta, která by snad mohla být nosná, avšak v inscenaci samotné se ukáže jako stopa přinejmenším matoucí, nedůsledně sledovaná. Týká se konfrontace dvou pohledů na válku: na jedné straně z válečné fronty a na druhé straně z front určených pro ty, kdo kvůli válce opustili své dosavadní jistoty a čekají na jiné. Remarquovo dílo je zároveň bezpochyby o ryze chlapeckých a mužských zážitcích a vnímání, hra Natalie Vorožbyt naopak staví do centra pozornosti dívky a ženy. Povědomí o dnešní válečné realitě, k níž má inscenace dle mnohého především odkazovat, se však vzpouzí představě, že život na frontě se v současnosti týká výhradně mužů. A k striktnímu oddělení mužského a ženského živlu a osudu nedochází ani v inscenaci samotné, kde v první části i ženy hrají muže (jakkoli přesvědčivě, zejména v případě opět výborné Gabriely Míčové) a v druhé vystupují i důležité mužské postavy – obojí působí přinejmenším podprahově tak, že to hranice a odlišnosti mezi ženami a muži rozostřuje.

V druhé půli večera se stává mnohem nejasnějším i to, co se nejdřív jevilo nesporné: totiž že se hraje hlavně o válce. Hra Natalie Vorožbyt, tak jak ji představuje Pařízek, totiž pojednává – mnohem víc než Remarque (ale zároveň také mnohem méně přesvědčivě než on) – výrazně o různých lidských typech a charakterech, které jsou stálé a situace války a uprchlického života je činí pouze zjevnějšími. S tím se v této části inscenace dokořán otevírají například i taková témata, jako je třeba kolaborace, nebo skutečnost, že jednotlivé aktérky spojuje (na rozdíl od opravdového remarquovského kamarádství a soudržnosti z první části) možná právě jen to, že odešly z domova. A dalším tématem je v této polovině ještě historická, umělecká a mediální reflexe důležitých dějinných okamžiků a postav. A ještě dalším způsob, jakým jsou uprchlíci v zemích na západ od Ukrajiny přijímáni, jak je s nimi nakládáno – a s tím otázka skutečné, důsledné a dlouhodobé solidarity, schopností a možností spřízněných neválčících zemí a jejích obyvatel.
 

Je tedy v inscenaci postupně otevřeno či naznačeno a opuštěno mnohem víc témat, než by se mohlo na první pohled zdát – a nemyslím si, že tentokrát ku prospěchu věci. Spíš než mnohovrstevnatost a nejednoznačnost tu vnímám neujasněnost. Patrně nejpodstatněji se týká toho, co stojí na počátku: spojení díla, které jednoznačně vychází ze zkušenosti první světové války, s textem vztahujícím se jednoznačně k válce na Ukrajině. Tyto dvě naprosto odlišné historické události s naprosto odlišnými motivacemi i průběhem nejsou v inscenaci pouze postaveny vedle sebe coby autonomní, a dokonce se tu ani pouze nezrcadlí, nýbrž jsou mnohým provazovány, nejsymboličtěji motivem vlčích máků v závěru „ukrajinské“ části. Na koho ale pak v takovém celku mají upomínat postavy vojáků z první poloviny? Na válku sto let starou, nebo na tu současnou? Pokud na dnešní, máme myslet na vojáky ukrajinské, nebo ruské? Máme myslet na ty, kteří věří tomu, za co bojují, nebo na ty ostatní? Má být vyjádřeno, že v posledku je jedno, za co a proč jakýkoli voják kdekoli na světě bojoval a  bojuje? V programu k inscenaci najdeme i jakési její motto: „Každý lepší vládce potřebuje ke své slávě přinejmenším jednu válku“. S ním se nabízí dnes myslet především na Putina. Tomuto totalitářskému okupantovi se ovšem Ukrajina statečně brání, protože jí nic jiného nezbývá, nemá-li se nechat zničit. A brání se, reprezentována Zelenským, který si respekt a slávu získal především pro svou neochvějnost, zejména právě ve válce, byť není přímo velitelem ozbrojených sil. Chce nás inscenace opravdu stavět před tolik otázek, anebo naopak poměrně dlouze a složitě jen zopakovat, co je snad každému divákovi jasné: že válka je válka a ničí lidské bytosti a životy? V případě druhé možnosti by ovšem bohatě stačilo držet se Remarqua. Konkrétně aktualizační polohy jsou ale v Pařízkově inscenaci nepominutelné. Co je v ní záměrné a co bezděčné? Je tak jednoduchá, nebo tak komplikovaná?

foto © Patrik Borecký